Trvale pracujeme s mnohými běžnými, pod kůži vrytými termíny. Inteligence představuje strukturu specifických předpokladů jednotlivce, úzce související s intelektem. Ve starších slovnících (na př. 1982) však nenajdeme v současnosti hojně žhavené označení umělá inteligence. Legislativní definice je komplikovaná, disruptivní technologie s potenciálem napodobovat lidské dovednosti a činnosti přirozenou inteligenci v mnoha směrech předčí. Rozhodně v informovanosti. Zda ji však zároveň neohrozí, zda nevstupuje v platnost památné zvolání z filmu Mrazík kdybych nebyl hlupákem… Slýcháme zastánce, slýcháme odpůrce. Zda nevězí drápek v příměru, že k základům školní výuky náleží násobilky a vyjmenovaná slova, ale v současnosti stačí prokázat schopnost kýženou informaci vyhledat. V praxi je to možná zatím časově náročnější, ale pohodlnější. Umělá inteligence se také v určitých představách stává predátorem, široké možnosti využití formulují hrozivé obavy, aby se nestala velrybou, ohrožující všechny Jonáše, jimž už není záchrany.
Zcela odlišné stanovisko zaujal
Vladimír Stibor v knize CÍLOVÉ NÁSTUPIŠTĚ aneb Povídání s umělou inteligenci (vyd. Václava Rysková, 288
str., 2026, jako doplněk ilustrace: Umělá inteligence na výzvu autora).
S patinou obrázků ze stařičkých knih a kalendářů, od motivů odvahy převzatých
od Buriana až k prostoduchým mytologickým obrazům nad postelemi
prapředků, které se často stávaly jejich celoživotními průvodci. V obecné
rovině by umělá inteligence měla představovat předzvěst jistého pokroku,
pomocníka, dokonale vybaveného suplenta.
Značně absurdní se stává představa jejího použití (ne-li přímo zneužití) ve
výtvarném umění. Nevzbuzuje úsměv (nebo obavy) možnost komerčního použití při
vydávání Máchova Máje, Erbenovy Kytice, nebo třeba Švejka? Naše ustálené představy se ocitají
v jistém ohrožení, nevězí však v zakopaném psu pouze permanentní
problém generační?
Umělá inteligence dokáže člověku
lidskému posloužit, ovlivní jeho invenci, ušetří mu čas, obavy z jejího
zneužití však nemusí být úplně plané. Vzpomeňme vtípku, že k tvorbě definice
nedojde, protože nebude nikoho, kdo by ještě uměl psát. Zůstaňme však na mokrém
břehu suchou nohou. I technický pokrok se obvykle setkával s odporem a
preventivní nedůvěrou. Od knihtisku k počítačům, od telegrafu
k mobilům, od koňských potahů na prvních tratích k prvním letadlům,
od Vernovy ponorky k letům na Měsíc. Skeptici mohou připomenout možnost
zneužití; zda se vše představované pod pojmem umělá inteligence nestane
dominantním prvkem, případně přímo predátorem, proti němuž se postaví iluzorní
lukostřelec jako proti Kyklopovi z antických pověstí?
Vladimír Stibor se možným úskalím
vyhnul, zadokumentoval téměř klasicky idylický rozhovor s umělou
inteligencí, reprezentovanou ženou nazývanou Enelé. Bez výraznějších
konfrontačních prvků působí převážně jako náznak vřelých mezilidských vztahů.
Zmíněná Enelé rozhodně není moudrou stařenou s vráskami celoživotních zkušeností,
ty vstupují do hry na Stiborově břehu, stávají se ucelenými stěžejními motivy,
které provázely starší generace a provázejí i ty současně, aktivní,
dozrávající. Budoucnost jako samostatný prvek není opomíjena, mívá se však
převážně v náznacích. Zjednodušeně lze konstatovat, že se nejedná o
konfrontaci představ o umělé inteligenci, ale krajně shovívavý náhled
s plejádou břitkých i lyrických postřehů, provázených aforistickými
perličkami a bravurou lahodných metafor, nikoli o lehkovážná postesknutí a
hejna nahodilých inspirací, nýbrž o traktát obsahující filosofické úvahy
dělného člověka. O křehkou stavbu na pevných základech poznání. Jistou stopu
stereotypu zjasňují odlehlá myšlenková zákoutí, která dostávají aktuální náboj.
Cílové nástupiště se mění v přestupní stanici, což nikterak nesnižuje
kvalitu publikace, kterou pečlivě cídí optimistické ladění.
Autor a iluzorní žena v roli umělé
inteligence se rozcházejí s vědomím, že jedné noci zase někdo zaklepe na
dveře, aniž by příliš pátrali po bludných kamenech budoucích dní. Kdybychom
hledali prameny, kdybychom se pečlivě pídili po rozlehlé škále inspiračních
zdrojů, dospěli bychom k pestré životní pouti jednoho muže. Nuže,
nahlédněme!
František Uher
Milé a vzácné básnířky, vážení básníci,
Již jsme společně vytvořili tři knihy
z nové edice almanachů poezie českých a světových básníků. Všechny se
setkaly s dobrým ohlasem, a proto vyhlašuji čtvrtý ročník. Opět bez
omezení druhu, námětu či jazyka autora, s názvem:
POEZIE 2026 aneb Slova
času
Příspěvky nejsou obsahově nijak omezeny.
Informace a podmínkY – prosím, čtěte pozorně!
Každý autor zašle jednu až pět svých básní, které celkově nepřekročí 100 řádků (včetně nadpisů a mezer mezi řádky). Text posílejte pouze v elektronické podobě (sepsané na počítači) v běžném textovém editoru (ne pdf). Kratší texty nejsou překážkou, delší budou po konzultaci s autorem zkráceny. K cizojazyčným příspěvkům je nutno dodat i jejich překlad.
Pokud si nejste jisti jazykovou správností, nechte si text ještě před odesláním zkontrolovat.
Texty s velkým množstvím chyb nebo velmi nízké literární úrovně mohou být vyloučeny.
Vyhrazujeme si právo využít jen část zaslaných materiálů nebo je do knihy nezařadit.
Zasláním textů autor
souhlasí s jejich uveřejněním bez nároku na autorský honorář a zavazuje se
k úhradě minimálního počtu výtisků (4 ks knih formátu A5 v měkké
vazbě, vč. poštovného za 1200,- Kč)…
Jednotlivé kroky budou s přihlášenými autory konzultovány prostřednictvím e-mailu či telefonu.
K textu přiložte následující údaje:
- jméno a příjmení autora, rok narození,
profese, místo bydliště a krátkou odpověď
(max. dvě až tři krátké věty) na
otázku: Co pro vás jako pro básníka
znamená čas?
- telefonní spojení (pro případné
konzultace a pro poštu při odeslání knih).
- poštovní adresu, na kterou budou
knihy zaslány.
Časový harmonogram…
31. března
2026 – nejzazší termín pro zaslání básní, požadovaných údajů a kontrolu
sazby.
(Přijetí bude potvrzeno žádostí o kontrolu sazby vaší části almanachu).
31. května 2026 – Budou hotovy korektury a kniha předána k tisku.
Červenec až srpen 2026 – odesílání knih autorům (poštou nebo zásilkovou – dle požadavků).
Přestože to neplánujeme,
uvedené termíny se mohou změnit.
Další informace můžete získat na e-mailu: profandu@seznam.cz nebo na tel. 776 58 2331.
Fanda Tylšar
V první polovině posledního měsíce roku oslavil své osmdesátiny oblíbený písecký spisovatel Ladislav Beran. Ačkoliv s literární tvorbou začal až po čtyřicítce, rychle si získal věrný okruh čtenářů a v tomto roce má na svém kontě téměř sedm desítek vydaných knižních titulů.
Narodil se v Písku, a to v jeho milované a opakovaně v knihách citované Portyči. Nedokončená studia na vysoké vojenské škole v Moravské Třebové vyměnil za učiliště ZVVZ v Milevsku, kde se učil černému řemeslu. Po základní vojenské službě sice kratší dobu pracoval v písecké Rourovně, ale v pětadvaceti letech nastoupil k tehdejší bezpečnosti. Ovšem na vytouženou kriminálku, kde vydržel až do odchodu do důchodu, se dostal až po dalších šesti letech. Mezitím si doplňoval vzdělání na táborském gymnáziu a později, v devadesátých letech, pak na Vyšší odborné škole památkové péče v Praze, zakončené diplomovou prací. Do zaslouženého důchodu odcházel z pozice komisaře kriminální služby.
Ke psaní krimi povídek se podle jeho slov dostal díky svému blízkému kamarádovi Karlu Čabrádkovi, známému televiznímu a filmovému scénáristovi, a autorce detektivek Mileně Brůhové, kterou nazýval píseckou Agátou Christie. Jeho prvotina Aukce, kterou odstartoval svou literární dráhu, vyšla v roce 1987 v českobudějovickém nakladatelství Růže.
Náměty svých povídek čerpal a čerpá především ze své dlouholeté kriminalistické práce a zkušeností. Na stránkách jeho knih tak oživli poručíci Studnička a Mach a šéf písecké kriminálky kapitán Karas. Později, když zjistil, že v Písku za první republiky fungovala i četnická pátrací stanice, začal vyhledávat v archivech a dobovém tisku podklady pro svou další sérii krimi povídek ze třicátých let. Předností jeho knih je jedinečný hovorový jazyk, čtenářům velice blízký, neuvěřitelně detailní znalost prostředí a nevyčerpatelná zásoba kriminalistických námětů. Specifické pro něho jsou i nápadité názvy jeho povídek, které již samy o sobě vzbuzují fantazii a zájem čtenářů. Kromě toho napsal románovou novelu Hříbata jsou malí koně a jeho pravidelní čtenáři netrpělivě čekají na její slíbené pokračování. Jeho dílka se dočkala i nejeddnoho rozhlasového zpracování.
Je dlouholetým členem Obce spisovatel ČR a její jihočeské pobočky Jihočeského klubu Obce spisovatelů, také členemAIEP a obdržel i řadu ocenění za svou spisovatelskou aktivitu – Číši Petra Voka za celoživotní literární činnost, cenu Jiřího Marka a Zeyerův hrnek. Oblíbené jsou i jeho besedy se čtenáři, ať už se konají kdekoliv.
A protože je jako autor neustále aktivní a jak sám říká, píše rád, můžeme se z jeho literární dílny ještě na mnohé těšit...
Hanka Hosnedlová
%20(1).jpg)
Milí kolegové, básníci, prozaikové, vy všichni políbení Múzou, okouzlení krásou psaného slova, vážení čtenáři a přátelé , bez kterých by všechna literární snažení a píle nebyly tím čím jsou, dokonalým setkáním s poetičností, napětím, historií, láskou, humorem fantazií i střízlivou realitou běžných dnů....
Prosinec se vždy nese v duchu příprav na sváteční dny. Často v dobré víře mít svátky ty nejkrásnější spěcháme, pachtíme se po celé dny se seznamem v ruce, co ještě musíme udělat a výčitkou a smutkem, co zůstane restem do nového roku. A tak si často nevšimneme prvních vloček, které zastudí na dlaních, ztichlé a odpočívající krajiny v mlhavém oparu. Nevnímáme sílu OKAMŽIKU. A na okamžiky často tvoří kus života, jak říká naše kamarádka, básnířka Melanie Nováková.
Napište, podělte se s ostatními, jaké okamžiky kdy a kde potkaly vás. Klikněte myškou v počítači a pošlete je na náš web. Budu je chytat v emailech a skládat do mozaiky na web.
Přesně posledním říjnovým dnem skončila literární soutěž, kterou jsme společně se spisovatelem a aforistou Lechem Przeczek vyhlásili na literárním webu. Porota ve složení Lech Przeczek, Žofie Zejdová a Štěpánka Běla Houbková pak pečlivě pročetla a vyhodnotila došlé mkropovídky, ve kterých každé použité slovo začínalo vždy na stejné písmeno. Soutěžící mohli přispět do soutěže dvěma povídkami. Po vyhodnocení a udělení bodů jednotlivým povídkám jsem odtajnila porotě jména soutěžících. Na prosincové schůzce v literárním klubu Petra Bezruče jsme vyhlásili výsledky a předali ceny. Celkem bylo oceněno 5 povídek. A mně je milou povinností s výsledky seznámit také čtenáře našeho webu:
1. místo Věra Petrová
2. místo Šebestová Štěpánka
3. místo Martina Šomanová
4. místo Lucie Kasperová
5. místo Dajana Zápalková
Gratulujeme a děkujeme všem soutěžícím za účast, porotě za vyhodnocení!
Soutěžní povídky si můžete přečíst na webu. Přeji hezké veselé počteníčko.
Čeština je krásný a bohatý jazyk, je radost si s ním umět hrát, být chvíli opět dětmi a zapomenout, nebo aspoň na čas nemyslet na denní strasti a povinnosti.
S přáním krásného adventu a šťastného lovu okamžiků
Pavlína
Mějte se hezky 🙂
Jana Dohnalová
Za těch svých padesát let života už jsem zažila kdejaké to mikulášské pozdvižení, kdy jsem nadílku dostávala a později i sama rozdávala, v červeném kabátě, bíle lemovaném a s čapkou s bambulí, v kostýmu, který jsem si vytvořila. Z té přehršle zážitků ale vystupuje jeden nadevše. Byla jsem v té době v mateřské školce, vybavuji si to jako dnes, seděla jsem na klíně své mamince a nalevo ode mě byl Mikuláš. Vyndával dárky z velkého jutového pytle a volal si nás děti jménem. Říkalo se tomu mikulášská besídka a já sinalá trémou, jestli jsem byla dost hodná a jestli se v tom pytli najde nějaký ten dárek taky pro mě. Nebyla jsem si jistá a v duchu, na klíně své maminky, zpytovala všechny své hříchy, kterých jsem se za ten svůj mladý živůtek dopustila.
A pak mě skutečně zavolali jménem a já došla až k Mikuláši, do roztřesené ručky dostala vánočním papírem zabalený skutečný dárek, od pravé to bytosti nadpozemské, hned jsem si jej musela rozbalit. Dostala jsem tenkrát dětské kuchyňské váhy, maminka se mě odjakživa snažila vychovávat jako hospodyňku, z toho později pramenila veškerá ta má nechuť k domácím pracím jakéhokoli druhu. Tenkrát jsem ale z toho dárku měla obrovskou radost, byla jsem ráda, že ve vánočním papíře nebylo zabaleno uhlí, protože jsem slyšela, že to se některým zlobivým dětem stává.
Dárkem to ale nebylo, že tento den byl zcela výjimečný a dodnes vyčnívá nad všechny ostatní. Bylo to hlavně kvůli tomu, že jsme v té době s maminkou prožily výjimečné odpoledne. Krásných chvil jako tahle jsme totiž spolu zase tak moc nezažily. Vedle všech těch slovních ošklivostí kterými jsme se později navzájem vřele a často častovaly, to byl důvod, proč jsem jí nikdy nevyprávěla o mém nejkrásnějším Mikuláši. Vzpomínku, kterou se i po pětačtyřiceti letech vybavuji, tak jako by to bylo včera. Marně krčím rameny, v té době mě to ani nenapadlo.
Blíží se můj padesátý Mikuláš a já bych chtěla za ní běžet a říci jí to, povídat si s ní o tom, ale už to nejde. Tak si alespoň k Ježíšku budu přát, abych nikdy nezapomínala lidem říkat to podstatné, že jsou pro mě výjimeční a že je mám ráda. Protože nejkrásnější Mikuláš se dá prožít jen jednou v životě.
