Almanach Dialogu na cestě aneb Literární hodokvas

Františka Vrbenská

Při oslavě významných narozenin toho, k němuž nás poutají nejpozitivnější city, patří květiny a píseň.

V roce 2023 uplynulo dvacet let od založení literárně dramatického klubu Dialog na cestě. Vznikl na popud spisovatelky, esejistky a básnířky Olgy Nytrové, jinak rovněž zakladatelky Pražského klubu spisovatelů, v součinnosti s nímž Dialog na cestě vystupuje, a místopředsedkyně Obce spisovatelů ČR. Dialog na cestě spolupracuje s náboženskými obcemi Církve československé husitské, zpočátku na Starém Městě, od roku 2004 v Karlíně, kde je významně podporován zdejším farářem Jiřím Vaníčkem. Prvními členy, jejichž aktivita zůstává pro Dialog na cestě nepostradatelná, se stali Václav Strachota – skladatel, audiovizuální tvůrce a spisovatel, básnířka a spolehlivá organizátorka Markéta Hlasivcová, básnířka a znamenitá amatérská herečka Květa Salmonová.

Ekumenicky orientované společenství je od počátku otevřeno všem lidem dobré vůle, činorodé mysli a kreativního založení. Stalo se platformou pro umělecké a lektorské vystupování významných osobností, ale také spolehlivou oporou pro tvůrce na počátku dráhy, či v osobních nesnázích. Do kruhu členů, přátel, příznivců a hostí Dialogu na cestě během celé generace jeho působení vstoupili básníci, spisovatelé, literáti, filosofové, hudebníci, výtvarní umělci a fotografové. Karlínská „základna“ klubu proslula atmosférou kooperace, sdílnosti a pochopení.

Výrazný podíl na této přitažlivosti, která na setkání v karlínské modlitebně přivádí stále nové účastníky, připadá Olze Nytrové a její renesanční osobnosti, schopné spojovat tvůrčí duše, vyhledávat zajímavé umělce a odborníky různých humanitních sfér, podněcovat součinnost. Ovocem pečlivého a nezištného úsilí Olgy Nytrové je také zrcadlo dvou desetiletí existence Dialogu na cestě – fascinující literární almanach. Jako by ti, kteří se s klubem setkali, sympatizovali s ním anebo byli (a jsou) jeho součástí, přinesli na slavnostní připomínku jeho zrození nejpestřejší květiny, jako by připojili emotivní píseň k uctění jeho základní myšlenky – významu a vlivu pozitivního dialogu jako souznění myslí a srdcí mezi jednotlivci i ve společnosti.

Jedná se o naprosto neobvyklý editorský počin. Literárního almanachu Dvacet let Dialogu na cestě se zúčastnilo texty a výtvarnou složkou na sto dvacet umělců a osobností; jejich medailonky jsou umístěny v závěru svazku. Příspěvky, jimiž jsou úvahy, eseje, verše, povídky, uspořádali editoři abecedně. Není malých autorů: každý ze zúčastněných nabídl to nejlepší intelektuálně, umělecky i spirituálně. Nadčasové a duchovně podložené zaměření sbírky podtrhuje titulní obraz Zdeňka Hajného.

Ústřední téma představuje dialog ve smyslu výměny informací, způsobu kultivované a smysluplné komunikace a především hluboce humánního, kultivovaného a v nejčistším smyslu křesťanského života. Zvláštní kreativní aura a přátelské pouto rezonující blízkým duchovním sladěním, které se kolem Dialogu na cestě vytvořily, způsobily, že jednotlivé texty, byť nejsou koncipovány a řazeny podle specifických vzorů, působí sladěně. Vytvářejí úchvatnou kytici pozoruhodných myšlenek, fabulačních kreací, inspirativních příběhů, poetických obrazů, kontemplací.

Do almanachu přispěl patriarcha CČSH Tomáš Butta; karlínský farář Jiří Vaníček, podporovatel Dialogu na cestě a jeho spřízněná duše; evangelický teolog a vysokoškolský pedagog Jiří Beneš; profesor Husovy československé bohoslovecké fakulty a Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy, teolog Zdeněk Kučera; vysokoškolská pedagožka, básnířka a skladatelka, duchovní Církve československé husitské Hana Tonzarová; řeckokatolický kněz, psychiatr a myslitel, profesor Max Kašparů; filosof prof. Erazim Kohák, který se angažoval ve farním sboru CČSE; známá filosofka a kinantropoložka, profesorka Anna Hogenová a nezapomenutelný profesor Milan Balabán – duchovní Československé církve evangelické, religionista, spisovatel a básník. Jejich příspěvky rezonují se vzorem ušlechtilého, oduševnělého lidství a všeobjímající filosofií bible, racionální a přesto nezměrně citovou.

Překvapí nás literárně a myšlenkově kvalitní, vtipné i jímavé příspěvky osobností ze sféry múzického umění Niny Divíškové, Květy Fialové, Táni Fischerové, Jitky Molavcové, Štěpána Raka či úžasné, vitální Olgy Schmidtové. Nechybí veršované žerty Jana Vodňanského, glosy Ivana Krause a Zuzany Peterové, podnětná esej o dialogu Benjamina Kurase, verše Olgy Nytrové a její esej o Dialogu na lidské cestě, hříčka Martina Petišky Dialog s dialogem o dialogu, ani vzpomínky Václava Strachoty, takto druhé duše Dialogu na cestě, poezie Jany Štroblové či objevný text Bohumila Ždichynce o naději a jeho verše. Rozkladem o pravdě přispěl rovněž politolog Alexander Tomský. 

Mezi jmény účastníků almanachu nalezneme členy a nejbližší spolupracovníky Dialogu na cestě: Pavel Benda, Jiří Cenek, Břetislav Ditrych, Zuzana Havelková, Markéta Hlasivcová, Květoslava Salmonová, Monika Knězková, Martina Koubová, Eliška Peroutková. Ačkoli není možné v recenzi vyjmenovat všechny přispívající literáty, dlužno alespoň zmínit členy a spřízněnce Obce spisovatelů ČR, vystupující jako bratrská organizace Dialogu na cestě: Mircea Dan Duță, Karla Erbová, Paul Nemo Ermite,Tomáš Feifer, Ivo Fencl, Ivan Fontana, Milena Fucimanová, Tomáš Hájek, Ivo Harák, Ondřej Hník, Hanka Hosnedlová, Jaroslava Jáněová, Luboš Y. Koláček, Zita Malaníková, Alois Marhoul,Jaroslava Pechová, Lydie Romanská, Dušan Spáčil, Michal Stein, Vladimír Stibor, Radana Šatánková, Marek Šlechta, Anna Šochová, František Tylšar, Mária Uhrinová,  Jiří Weinberger.

Není jediný text v almanachu – ať již v poezii, nebo próze, fikční, nebo odborněji pojatý, velkoryse filosoficky uchopený, či drobná hříčka, který by nestál za přečtení a zamyšlení. Nabízí relaxaci, dodává energii pro duši a mysl. Vše ladí v dokonalé souhře a kompatibilitě, výtvarná složka nabízí dokonalý ideový a estetický pandán. Někteří z přispěvatelů nás již opustili, avšak literární almanach Dvacet let dialogu na cestě je poctou jejich památce. Zosobňuje poděkování za úsilí přesahující jednu generaci. Vyjadřuje naději, že lidé dobrého srdce a čistých myšlenek se mohou účinně podporovat; důkaz, že vznešenost, ušlechtilost a pospolitost nesmí zmizet ze současné společnosti; a víry, že křesťanský život v duchu Kristova odkazu neztrácí smysl a význam ani v jedenadvacátém století.

 

Do výšky modra plyneš

 

Sousedé se nevraždí

 - je nová kniha Štěpánky Běly Houbkové - členky Literárního klubu Petra Bezruče Frýdek –Místek, která tuto knižní novinku nakladatelství MOBA pokřtila s kolegy na členské schůzi první aprílový den v restauraci Park ve Frýdlantě n./O. Ale žhavou novinkou byla již koncem března na Knižním festivalu v Ostravě.

Děj krimi je zasazen do jedné jihomoravské vesnice, kde se hlavní hrdinka Markéta, mladá učitelka mateřské školy, nečekaně stává součástí hned několika vyšetřování. Při nich se seznámí s kriminalistou, pro kterého se stává neocenitelným zdrojem znalostí o obyvatelích rodné vsi. Kdo zavraždil děvčátko ze sousedství? Proč musel zemřít zhýčkaný syn místního podnikatele a vinaře? A jaký byl motiv vraždy muže, jehož otec získal během druhé světové války vzácné šperky? Více již nelze prozradit, je třeba si knihu zakoupit a začíst se do děje.

Program dubnové literární schůzky byl také obohacen návštěvou opavského básníka Ondřeje Hložka, který přítomným představil svoji desátou vydanou knihu básní Schieferfelder (Břidličná pole). Námětově míří lokálně do regionu autorova životního zakořenění, ale svým rozmachem se dotýká všech inkriminovaných oblastí u hranic s Polskem a Německem, kde se život zastavil či šíleně rozpohyboval během konce 2. světové války. Autor na stránkách této básnické sbírky podává prostřednictvím úst starousedlíků obraz v podobě intenzivního zápasu o život.  Přítomní literáti ocenili i další básníkovy sbírky, popřáli mu hodně úspěchů v jeho psaní a vyslovili přání, zda by se nechtěl zařadit mezi členy Literárního klubu Petra Bezruče Frýdek-Místek. Budeme se těšit, že se tak stane.

Dajana Zápalková

Foto: Taťána Prokešová

Oslavenci měsíce dubna

 Jsme všichni dobře vychovaní, takže si na prvního, na apríla, nikdo z našich členů ze svých rodičů nevystřeli. Většina z dubnových příchozích se spořádaně rozhodla pro lepší data narození – ale Bůh suď, jestli se zrovínka dubnovým narozením rodičům přesto zavděčila. Bývalo ještě studeno, střídalo se počasí a sníh se ještě nehodlal vzdát… Většinou ale aspoň skončil půst před Velikonocemi (někdy už na konci března), takže přece jenom bylo veseleji. A dnes? Dnes si uděláme hezké dny, i když i letos ještě za těmi kamny u teplíčka pobývat budeme.

Hned čtvrtého dubna oslavíme narozeniny našeho čestného člena, pana Benjamina Kurase. Jednoho z mála českých literátů, co se v zahraničí prosadil v jazyce dané země. Takže spisovatel, dramatik, publicista a překladatel napsal v londýnském exilu devatenáct rozhlasových a divadelních her, čtyři knihy – ale na rodný jazyk nezapomněl, je velice pilný. Po návratu  do Čech má na kontě celé desítky knih. Jmenujme z nich poslední: Sex nás všechny přežije(2021). 

Dalším oslavencem je čestná členka Libuše Svobodová s narozeninami 6.4. Tato básnířka je „královnou matkou“ české  tvorby v haiku (Paleta žití, 2018). Je také prozaičkou, píše povídky, zabývala se životem sochaře F. Bílka, její tvorba je prosycena optimismem a moudrostí.

O den později máme konečně kulatiny. Spisovatelka, publicistka a scénáristka Jana Dohnalová se narodila sedmého dubna. Žila v Anglii, ale české tvorbě se věnuje pilně dál. Z posledních let vybíráme  Čertovické povídání – Pohádky a pověsti z města Černovice u Tábora a okolí (2021), dále Lokálka Štěpánka – Pohádky pro děti s omalovánkami (2022) a román Legenda o sedmi skrýších páně Schönbachových (2023).

A už tu máme půlkulatiny, opět dámské. Devátého dubna se narodila Peggy Kýrová, která píše už od školních let. Objevuje pro nás svět z méně tradičního pohledu – s optimismem popisuje třeba cestování stopem, žigulíkem, dopřála si výlety po Americe, což zúročila například v knize Trabantem za polární kruh aneb Dvoutaktem po stopách Zdeňka Šmída (2020). Poslední knihou je Svět se stále vejde do sto slov (2023).

Také druhá polovina měsíce je nabita narozeninami skvělých lidí, jenže my se věnujeme především výročím a čestným členům. Přesto nezapomínáme na přátele, jakými jsou Ivo Fencl, Vlado Ríša a Kamil Princ.

Všem našim oslavencům připijme na zdraví, potěšme je dobrým slovem a přejme jim hodně dobrých nápadů a tvůrčích sil.

Hana Mudrová  

Foto: Zonerai

DOBŘE ZNÁMÝ PROSTOR

Ojediněle se setkáváme s knihami, které přečteme na jeden zátah. Úloha literatury se změnila, ustoupila do pozadí, cirkusově nasvícená reklama dostává volné pole působnosti. Pro někoho by se kniha Miroslava Skačaniho PRAVDA NĚKDY VÍTĚZÍ (PsychArt Jihlava, 146 str., 2024) měla stát četbou povinnou. Rozhodně pro některé osoby z veřejného působení. (Osoby, nikoli osobnosti!)

            Protagonista bloudí ve zvyklostmi ohraničeném prostoru svého života, je však pouhou figurkou postrkovanou na provinční prospěchářské šachovnici. Nerozhodují schopnosti a zásluhy, nýbrž intriky. Katalizátorem událostí je Lucifer, představitel zdánlivě totalitního prostředí, které slouží ke konkrétním přirovnáním. Středem dění je podivuhodně prosperující firma. Obsazování čelných pozic je otázkou politických fint a podrazů, postupně dosahuje až do vysokých politických sfér.  Ve Skačaniho podání dostává děj charakter nadsázky, umožňuje čtenáři dosadit konkrétní jména. Nepřekračuje však hranice reality, základní osnovy odpovídají skutečnostem. Zcela mechanicky se vybavují různé postoje, trapné výroky a halasně prezentované obecné neznalosti, projevované skutečnými osobnostmi. Nebo věcněji - osobami, které osobnostmi rozhodně nejsou. Cituji: //intelektová kapacita nedosahuje závratných výšek//. Jak přízračné pro situaci, kdy je pro určitou postavu hledána pozice, ve které by nejméně škodil! Přízračné je i založení Strany růžových zítřků s komickým programem (dvoudenní pracovní týden). Kolik takových straniček pamatujeme! Cílem je dosažení pětiprocentní hranice, výnosná postavení a nulová užitečnost, nikoli plnění volebních programů, které kandidáti někdy ani pořádně neznají. Titul „Pravda někdy vítězí“ je sarkastickým podobenstvím s širokým prostorem pro různá podobenství. S pravdou to vždy bylo ošidné; každý měl tu svou, a vždycky uspěla ta,   která získala širší publikační možností. Z té pozice vytvořil  Skačáni zdánlivě jednoduchou mozaiku příběhu, nad níž se místy usmějeme, ale jejíž struktura až mrazí. A především se zamyslíme, jak tomu je s pravdou skutečně. S pravdou, podle Skačániho  //hodně vzdálenou od reality//.

František Uher

MĚSÍC LÁME ČERNÉ JAVORY

 V početném rejstříku vydávaných básnických sbírek, o nichž snad ani nelze mít dostatečný přehled, natož o jejich kvalitě, setrvávají na neustále čeřené hladině jako pravidelné lodní spoje sbírky autorů, jejichž poezie již prošla mnohými tvůrčími úskalími, obrousila se a ohladila, aniž by ztratila cokoli z vlastní determinovanosti, aniž by doznala změny inspirační zdroje, aniž by se změnilo něco na  jejím ustáleném zaujetí pro radosti i strasti, s nimiž se současný člověk vyrovnává, protože tak činit musí, jiná řešení neexistují. Nelze se nesmířit, protože nelze nejitřit a netrhat stíny tam kam již žádné nedosahují.

            Platí to o básníku, spisovateli a fotografovi Vladimíru Stiborovi, jemuž je domovem a inspiračním zdrojem kraj pod cunkovskými vrchy, autoru sbírky STÉBLA SOPEČNÉHO PŮVODU (vyd. Rysková, 78 str., 2025, ilustracemi L. Křížové-Stiborové).

Autor věnuje knihu všem tulákům a vizionářům, kteří se vydávají na cestu za úplné tmy. Sám ovšem účelně volí cestu jasněji nasvícenými úskalími, někdy až mužně plachými. činí tak rozhodným způsobem a s vědomím prozíravého zahloubání. Dokáže zamířit přesně na zvolený cíl, činí tak s vědomím účelnosti, s tím se však nespokojuje, odhaluje pozadí s moudrou shovívavostí a nepominutelnou trpělivostí v hledání kořenů bohatě olistěných stromů. Nejednou naznačuje, že právě stav kořenů je sice stěžejním, ale nenachází se právě v nejlepší formě. K přednostem Stiborovy poetiky náleží dostupnost chápání jeho snahy o plnohodnotný tvar veršů, které se nestávají nahodilými výkřiky na bludné pouti,  nýbrž komplexním tvořením obrazů. Možná se právě tady projevuje souběžnost s tvorbou fotografickou. Jeho verše jakoby nacházely zpětné vazby, zahleděny do intimnějších zákoutí minulosti. Zcela evidentní je  konfrontační propojení se stávajícími pokojnými obláčky i hrozivými mračny. Jakýmsi zpytováním svědomí člověka lidského, krajiny i doby je volně zasunutý soubor veršů ve formě haiku, jimiž překračuje práh sbírky. Nedochází k tomu zásluhou zvolené formy, //za třicet stříbrných pole obzoru// rozhodně nekupuje, zralá básnická poznání vytvářejí ucelené komfortní metaforické zázemí, v němž //měsíc láme//černé javory/./

            A na tom dost. Raději vzít sbírku do ruky a číst. Rozhodně upoutá..

František Uher

Podvečer poezie na Vyšehradě

Srdečně vás zveme na Podvečer poezie na Vyšehradě.

Já -Irena Nulíčková

Boris Konvalina

Martin Kuneš

Viola Jíchová

Kamila Peremská

Lukáš Tomášek

Jiri Zeiner

Tafofil

Jakub Eden

Michal Svoboda

Daniel Šustr

Veronika Bekrová