Vzpomínka na Jaroslava Schnercha

 Nedávno nás zarmoutila zpráva o úmrtí velkého básníka Jaroslava Schnercha.

Skromného člověka, učitele českého jazyka, který vydal přes dvacet básnických sbírek. Přispíval do mnoha poetických sborníků, účastnil se autorských čtení. Více než dvacetkrát vystoupil na mezinárodních Dnech poezie v Broumově. Mohli jsme se s ním setkávat třeba v legendárním Zeleném peří. Mnoho let pracovat v porotě celostátní soutěže Mělnický Pegas. Byl členem Obce spisovatelů a Literárního klubu Pegas Mělník.

Věnoval se také divadlu a tanci.

Rozlučme se písničkou. Polská básnířka Adriana Jarosz mu před několika lety věnovala báseň Miasto Jaroslava (Jaroslavovo město), kterou zhudebnil Zbigniew Paprocki. Přinášíme vám její český překlad a originální nahrávku. Básník odchází, ať muzika hraje!

Nám, kteří jsme Jaroslava znali osobně, zůstává v srdci a všichni mohou najít radost z poezie v některé z mnoha jeho knih. 

                                                                                                         LK Pegas Mělník

Jaroslav Schnerch   

Zpověď

 

Až budu střílet na hliněné holuby

drž mě kolem pasu

až se budeme propadat

k branám pekla

budu tě proklínat a kousat

protože jsem zděšená

můžeš zpívat i falešně

teď to snesu

možná nás dovlečou

na ostrov zdivočelých včel

možná usnu a probudím se

s panenkou v náručí

zatím mne i vlastní postel

nekompromisně odmítá

Adriana Jarosz

Jaroslavovo město

Jaroslavu Schnerchovi

Kdyby byla Praha melodií
usínala bych s ní a s ní se probouzela

večer bychom se procházeli
nad střechami Vyšehradu
shora bychom viděli víc

vzrušovala by nás láska
která jak vítr maluje
nebeské kruhy štěstí
potom se rozplývá jako
amok – nestoudný syn pekla

neustále by nás udivovalo
že sníh padá jako okvětní lístky života

první lístek to je tvůrčí radost
následující je radost otcovství
a ještě jiný chutná dětskou
hrou rošťáka ulice

vlasy města by voněly Vltavou
a mráz by lepil z času ticha koule
které by se otáčely jako malá
slunce ke svému údělu

                                                                                                   Překlad: Věra Kopecká

Zemřel spisovatel Jaroslav Schnerch, středoškolský profesor

 

Rozloučení se uskuteční 

v Soukenické 3, v Církvi bratrské, v Praze  

tento čtvrtek - 20. 7. v 16:00 hod.

S Karlou Erbovou připíjíme Sokratovi

Básnířka a spisovatelka Karla Erbová oslavila vzácné 90. narozeniny, které jsou zvláštním a jedinečným darem pro život a tvorbu. Tato žena s opravdu nelehkým životním údělem je moudrá, má co sdělit. Prizmatem tvrdých životních zkoušek mnohé pochopila a pomáhá čtenáři nahlížet do hloubek života básnickým slovem. Setkali jsme se s ní 14. 6. 2023 v Božské lahvici, literární kavárně na Starém Městě v Praze. Přednášela zde ukázky z objemné knihy Pití Sokratovo, spolu s  Martinou Kolajovou, působící na stanici Vltava. Umělkyni gratulujeme k této vynikající knize poezie, do které jsme se s chutí začetli.  Hudebně doprovázel Alfred Habermann, student Hudební a taneční fakulty HAMU v Praze, obor varhany. Na klavír zahrál poetická preludia M. Dlouhého a Preludium G dur I. J. Berkoviče.

Paní Karle vyšla prvotina Neklid v roce 1966. Po politických prověrkách po dobu více než dvaceti let nemohla publikovat. Literární práci se mohla naplno věnovat až po změně režimu. Od té doby jí vyšlo přes třicet básnických sbírek, napsala také několik bibliografií a čtyři prozaické tituly. Její poezie byla přeložena do sedmi jazyků.

V 90. letech Karla Erbová spolupracovala s rozhlasem a jako externí redaktorka připravila více než 250 příspěvků pro Rádio Svobodná Evropa. V letech 1995–1997 byla předsedkyní Společnosti Národní knihovny.

Obdržela Cenu města Plzně za celoživotní dílo (1999), Cenu Jana Zahradníčka za českou poezii (2001), Cenu B. Polana opakovaně, Stříbrnou medaili města Plzně za celoživotní přínos literatuře (2021). V roce 2016 jí byl udělen čestný doktorát na kalifornské World Akademy od Art and Culture. Je členkou Pen klubu, Umělecké besedy a Střediska západočeských spisovatelů.

S Dialogem na cestě spolupracuje tato milá dáma již léta a k jeho letošnímu dvacátému výročí napsala krásné zamyšlení. V rámci naší činnosti jsme se s ní opakovaně vídali v Praze i v Plzni. S Karlou Erbovou, touto tvůrčí ženou plnou energie, se můžete potkat také ve vyvěšených pořadech Dialogu na cestě na YouTube.

                            PhDr. Olga Nytrová,
                            vedoucí Dialogu na cestě a Pražského klubu spisovatelů

Foto: Václav Strachota

Paulo Coelho co kazatel, šarlatán, návštěvník Prahy a pravdomluvný guru

Ivo Fencl

Spisovateli Paulu Coelhovi je teď pětasedmdesát, což se v Obci neslavilo, neb členem není, a v srpnu mu bude 76. Nejméně v letech 1982 a 2016 navštívil Prahu a je ryzí opak autorů jako, dejme tomu, Isaac Asimov. Přesto mají oba úspěch; je to možné? To je nad slunce jasné: každého vstřebává jinačí, a vždy nemalá, skrumáž potrefenců (což nemíním pejorativně).

„Svého času skoro narkoman a dnes bohatý hipík, ani maturitu nemá,“ urazil Paula svého času můj kolega. Tak viděl autora největšího brazilského bestselleru (*1947 v Riu) všech dob, i když nevím, jestli Coelhovu knihu-podobenství Alchymista (1988) četl. Odhaduji, že ji spíš prolistoval. Jestli vůbec. Cituji z ní: „Neuskutečněná světla našich snů se změní v monstra nočních můr a možnosti, které jsme nezakusili.“

Paulo Coelho byl mimo jiného dekorován řádem Čestné legie a je „rytíř Řádu umění a literatury“. a vyprodukoval vedle Alchymisty na třicet dalších knih, které se úžasně prodávají v řadě zemí. Napříč jimi si představuji jakýsi protínající je koláč myšlenek, ze kterých pomyslně okusuje tu čtenář na Havaji, tu Rus. Zda esence koláče obstojí? Jestli zklame? Zkoumejme.

Už nad jednou z ústředních myšlenek váhám. Na různých místech svého díla Paulo Coelho do omrzení opakuje, že ještě mocnější než vodíkové pumy a podobné zbraně jsou, ano, slova. Slovem, pravda, míní více nebo méně nápadně přímo Boha. A slovem lze ranit a byli slovy mnozí dotlačeni ke spáchání sebevraždy, ale snad se shodneme, že je NEPSANÁ ďábelskost mocnější. Máte doposud jiný a naivnější názor?

Reaganovou oblíbenou myšlenkou z času, kdy se stal - v řádných volbách - prvním hercem, chci říct politikem na Zemi, bylo, že vše, čeho bychom se měli bát nejvíc, je strach sám. To koneckonců nelze než podepsat. A Coelho vkládá v mysl hrdinky poznatek: „Co vše jsem pozbyla jen pro stálé obavy, že něčeho pozbudu.“ Hezké, ale chci ukázat četné situace reálného života, kdy jsou naopak obavy jednou z nejzdravějších a nejpříhodnějších pojistek. Často přímo k přežití. A stateční? Coelho: „Rozhodují se provázeni strachem, na každém kroku je sužuje ďábel a hlavu si lámou se vším. Váhají, zda právě nedělají chybu, přesto jednají.“

V Alefovi, jeho další knize, je ovšem lehce vykrádán Nietzsche. „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Mnoha esům denodenní války se to, pravda, osvědčilo lépe než pepřový sprej, ale u řady obyčejnějších lidí se ukazuje, že je spíše přizabije, co je nezabije, a že je spíš „pošílí“, co je neeliminuje.

Pokud nedokážete milovat, co děláte, je lépe tím rovnou seknout, radí dále Paulo a rada to jistě je. V praxi opět ne pro každého. Po světě dodnes žijí otroci, pro které není užitelná, i kdyby tisíckrát chtěli. Nebo se domníváte, že využitelná je? Inu, Coelho je váš.

„Život bez důvodu je život bez důsledku,“ pokračuje. Osobně mi to přijde jako logický nesmysl, ale radši k tomu, co autor jakž takž trefil. K tomu, proč má davy ctitelů a ctitelek. Formou jakýchsi pohádek ilustruje, že můžeme jen každý za sebe vnímat a chápat velikost či bezvýznamnost vlastního utrpení. A domníváte-li se, že tomu tak není, a obracíte-li se na lékaře a psychology, nebo dokonce spisovatele, aby vám pravý rozměr světa přiblížili, chybujete. A proč? Etalony drží v ruce Bůh, jen ten zná pravý rozměr všeho.

Co ještě Paulo Coelho radí v řádcích svých románů? „Nikdy se nepokoušej jednat stejně, jako ten či onen. Cesty života jsou velmi různorodé.“ A tady nelze než uznat, že se autorova kariéra částečně odvinula právě z toho. Taky ale díky tomu, že začal v jistém momentě správněji hospodařit s časem. Na posvátnost času upozorňuje a naprosto nic proti tomu nemám. I když upozorňuje (v knize Pátá hora) snad až vágně: „Začni něco dělat a čas bude tvým spojencem.“

Do banality se bohužel překlápí i postřeh, že máme v pravý čas začít a končit. Další myšlenka se týká nevysvětlitelnosti některých našich činů a emocí. Podle Coelhova názoru vedou pokusy vysvětlit vlastní emoce k demolici mostů, které se mohou natáhnout od nás k „neviditelnému“. Raději přeskočme k lásce.

„Láska nikoho neposlouchá a zradí jen ty, kdo se snaží rozluštit její tajemství,“ zvíme z knihy Vyzvědačka. Můžeme hodně nastudovat, to je pravda, a něco pochopíme jen zkušeností, ale všechno nikdy. Smiřme se s tím.

Lásky se skutečně týká hodně Coelhových postřehů. Tvrdí, že láska nikdy nepřichází postupně a po kapkách a že v ní zvítězí ten, kdo ji „nikdy nepřestane hledat“. Až zarytě je Paulo přesvědčen, že jenom láska dá životu jakýsi smysl a že ta Bohem posvěcená se pozná podle toho, že toužíme být pod jejím vlivem lepší. Zdají se vám některé tyto myšlenky banální? Jenže banální bývá i zlo, takže proč ne naopak? „Partnera nemůžeš vlastnit, a jste-li oba otroky, jde mezi vámi o něco jiného. Ne o lásku.“ A ještě jinde bard píše: „I když je k tobě osud štědrý, a právě tenkrát, najde se pokaždé studna, která může utopit veškeré tvé sny.“ Anebo: „Neproklínej, proboha, skvrnu, na které jsi uklouzl. Pátrej po důvodu, proč jsi zakopl.“

Podobně obecně se může jevit i prostá rada „naplň osud“ a je otázka, je-li každému souzeno tu pravou cestu života vyhmátnout. Tuším, že ne. Ale jistě, měli bychom se snažit.

Spíš se mi zamlouvá toto. „Zbabělci nemohou nikdy prohrát, ale ani zvítězit,“ říká se v Ďáblovi a slečně Chantal.

Ale Mistr stejně vyhrál proto, že pilně saje z nedefinovatelných pojmů. A skutečný filozof není, i když se dá (rozpačitě) souhlasit s nikoli moc osobitým názorem, že „bolest lásky vždycky přejde“. Werther to měl vědět!

Coelhovo srovnávání lásky s tvůrčí činností bych nicméně ani náhodou nezatracoval a není vůbec špatný jeho postřeh, že ani v jednom nestačí jen inspirace, jelikož je nutno na vztazích i knize pracovat.

V románu Záhir Coelho dokonce káže o tom, že bývá láska tím „jediným“ podnětem aktivujícím skutečnou kreativitu. I proto jej vezměme na milost; nezní to přece zle. Ale celkově a s výjimkami není nabitá baterie názorů Paula Coelha s to přestát skutečné analýzy. Sám to ví! A tak nám již programově nepředestírá pravdy, nýbrž zaklínadla a své touhy. Ony se vám třeba i splní, říká. Třeba se i stanou onou vytouženou pravdou, když si to budete pěkně sugerovat.

Coelhova kniha Veronika se rozhodla zemřít opět dost lapidárně brojí za odvahu být sám sebou. A kdo ví, snad je opravdu v jakémsi kontaktu s pánem Bohem každý, kdo najde a nachází odvahu říkat, co zrovna cítí. Ve společnosti s takovým člověkem ale rádi nebudeme.

Zajímavý je rozhodně tento postřeh z jeho knížky Čarodějka z Portobela: „Pravidla musíte znát a respektovat. Z toho prostého důvodu, abyste na ně mohli v klidu zapomenout.“ A jak se zdá, školy a kostely do nás opravdu odmalička hustí pravidla tak mocně, až to je rušičkou všech znamení, která taky ukazují cestu. Co když správnější? Na tohle téma uvažuje Paulo Coelho v knížce U řeky Piedra jsem usedla a plakala; ale všecka jeho i jen převzatá nemoudra i moudra by nestačila, kdyby nám jako bijec nudy a životních stereotypů nedal přesně a právě to, co snad i podvědomě prahneme konzumovat. Příběhy.

P. S. K PODUMÁNÍ:

Coelho v knize Rukopis nalezený v Akkonu: „Vzdát se vítězství je nejnebezpečnější z překážek na tvé cestě. Dá ti totiž auru jisté svatosti.“

Ivan Fontana - Básně

AFORISMY A BÁSNĚ

IVAN FONTANA

I. AFORISMY Z UTRŽENÉHO RUKÁVU

- Trakaře s předností v jízdě na Trafalgar Square. - Las Vegas s veganským kongresem. - Kočár do Vídně, limuzína do Štětína a tramvaj na Havaj. - Lake Tahoe s hostující Lochness příšerou. - Tribuna lidu s čerstvými výtisky Herald Tribune. - Zastávka na znamení s Mánesovým zvěrokruhem. - Čínské hůlky a francouzské hole v muzeu přímky. - Za pět minut dvanáct, čas na míru. - Alfa omega zástupující tripartitu. - Neprůstřelná vesta z kočičí kožky. - Těšínská jablíčka, opět na trhu! - Ambice: součin činů a mocnina (defilé) výsledků. - Resetovat všechny souřadnice. Zamést si na displey. - Tři zet: ztišit, zlomit a zhatit. - Klenotnice v zoo: zlatý bažant. - Zlatá klec z prutů štědřence. - Záložka knihy je v jistém smyslu směrovka vesmíru. -

Priorita, mimo frontu, mimo pořadí. - Instinkt, to je bezdrátové spojení s podvědomím. - Konzervatismus, něco co zajišťuje přenos starých časů do přítomnosti. - Zvyk říkat pravdu do očí je odvahou, ale i pozůstatkem doby kamenné. - Škola posílá do školy života stále nové zvědy. - Klíčky i paklíčky patří k ornamentům doby. - Botanický klíč s e-klíčky, pod vedením botaničky prof. Hrnčířové. - Obraz bídy a utrpení je vždy nepojištěný. - Království železnic s depkou parních lokomotiv. - Mušle a kolik má uší? - I ta nejmenší mušle se v mikrovlnce plavat naučí.

II. LISTY VE VĚTRU

List, který zvedl vítr

Co měl básník na mysli, když psal tyto verše?

Už nevzpomene si. Najednou se zvedá vítr,

skoro vichřice, předzvěst silné bouře,

která bere poetovi listy z ruky

(i s celým blokem) i s hotovými rýmy.

Starý buk

Starý buk má na svém kmeni desítky očí.

Je jako pozorovatelna, ptačí útočiště,

ústředna, komín či rozhledna.

Možná má oči po padlých větvích,

co se zavřely už před lety.

Možná je zavírá jen v nejhlubší noci.

Možná má noční vidění nebo vidiny.

Věčně bdí. Skoro nezná spánek.

Je hlídačem listnatých

a smíšených lesů. Arcivévoda,

princ korunní, rytíř z Dlouhé Lhoty.

Kouřová stěna se převaluje po obloze,

ne to nejsou čítankové mraky

ani čínští draci, to Gáia vykuřuje nebe,

možná jej právě světí.

Válečné hordy

Cizí vojska táhnou schudlou zemí tam a zpět,

bez povolení již několik let.

Ta dlouhá mnohaletá válka, už roky nepočítá.

Na Martově poli křížů a hrobů přibývá,

avšak žádný květ se neobjeví. Dál se tu

denně a ve velkém pohřbívá.

Kameníci tesají černé pomníky a obelisky.

Kříže tu stojí na znamení.

Přítel, nepřítel leží tu svorně vedle sebe.

Proč si večer nepodali ruce?

Proč si nepadli do náručí?

Planetárium v holešovickém parku

Hvězdná obloha, ještě svinutá v černém

kornoutu. Vesmír zdá se býti noční sovou,

korunou života, rohem hojnosti,

klášterní klenotnicí.

Velcí i malí trpaslíci si tu dávají s chutí

zmrzlinu. Trochu ledová tříšť

až po doběla rozpálenou plotnu.

Černá díra, která tě z očí nikdy nespustí.

Přejete si vidět některou mlhovinu?

Mxx nebo Mxy, kterou si vyberete?

Novu nebo některé vzdálené souvězdí?

Máme zde i černou propast a prodáváme

i výlety do temné minulosti.

Tři baletky a trojnožka

Uchvátili ho tři baletky, od každé jedna nožka,

ty, na nichž dělají skoky a piruety.

Zamiloval se do nich až po uši,

letos už po třetí.

Sám neví jak to bude řešit.

Není don Quijot ani hrabě Casanova.

Láskou si byl vždy jistý. Ale tadle trojnožka,

jak už to vypadá, připraví ho o rozum.

Bazén s hrochy

Jednoho horkého letního odpoledne přišli

k bazénu tři hroši, že se prý jen na chviličku

ve vodě smočí.

Řádně zaplatili, v kabině se převlékli

do plavek a ve sprše si omyli nohy.

Když se ponořili do bazénu vyšplouchla

snad všecka voda, snad víc než na třista

kubíků, vlna tsunami.

Nejen plavčíkovi z toho bylo úzko

a přišly na něj těžké mdloby.

Plavci ani mořeplavci nevěří svým očím,

mnozí slzí a padli přitom také k zemi.

Hodiny sledují, nepomohou jim ani

záchranné kruhy. Už se sotva někdy smočí.

Z hladiny vykukují jen hroší oči.

Něžné doteky

Pohlaď mě, jsem knížka plná touhy,

jsem doutnající román, co nikdy nevyhoří.

Jsem Polárka na obloze.

Foukni do mě, jsem zářivka naplněná

chloroformem, jsem stéblem sladké třtiny.

Nómen omen. Amen. Jsem kámen.

Dotkni se mě, jsem lampión noční oblohy,

jsem džbán v hlubině samoty.

Podej mi ruku a stiskni ji skálopevně.

Nic neslibuj

Nic neslibuj. Slova nepodléhají pozemské

gravitaci. Jen básníkům se občas

připletou do cesty.

Nic neslibuj, na slibech se nedá stavět,

jsou to domky z papundeklu, padací lávky

a řetězové mosty.

Nic neslibuj, neslibuj slunné dny, ani dny

bez dešťů. Příjdou letní bouřky, mlhy, metelice.

Země se šíleně roztočí.

Vezmi si radši můj hedvábný slunečník.

Nic neslibuj. Žádné hory doly neobstojí.

Tatry, Alpy ani Dolomity už nerostou,

ani o píď. A dávno už se nenosí.

Nic neplánuj, na plnění plánů není dosti

času ani sil. Zkrachujou i tvé noční sny.

Na temeni hory leží jejich cintorýn.

Nic neslibuj, hory doly nikdy nesplníš.

Sliby se zhroutí. Pohleď mi do očí,

v jejich hloubce se utopíš.

Hudební svět

Gramofonová jehla sama klesá, sama stoupá.

Je ostrá jako průzračný střechýl, do hudby

se noří. Každá deska, i ta platinová, se jí

trochu bojí, trochu dvoří.

Vraky vzpomínek

Kdysi to byla jen loď bláznů, která křižovala

v Neapolském zálivu. Patřila východoindické

psychiatrické společnosti. Oddělení na břehu

vědomí, představ, snů, chimér a fantazie.

Měla oblé boky, jasné rysy, na přídi hlavu

medůzy, několik bílých plachet, palubu

a téměř nepopsaný lodní deník. Pár kajut

pro posádku a cestující.

Náklad nutný pro přežití. Několik záchranných

kruhů a záchranných člunů.

A tys byl jejím kapitánem.

Dnes se loď vznáší nad oparem řeky

Amazonky, Donu, Volhy, Amudarji, Sirdajry

a Gangy. A velí ji vysloužilý a skoro slepý

lodní admirál.

Loď praská ve švech ve dne v noci a vozí

jen pasažéry I. a II. třídy.

Je desetkrát větší a štěžně má o coul vyšší.

Jezero Fantazie

Poezie je jezero Fantazie a utopených snů.

Kapky děště se rozpouští na hladině paměti.

Prší pro štěstí! Slova klesají ke dnu.

Tání

Tání je převlek přírody.

Když ledy praskají, ani bič nepomůže.

Abraka dabraka

Z Abrtam do Aše sotva dokobrtáš.

Dál si vezmeš kočár, kolo, koloběžku,

taxíka, nebo poletíš po svých.

Do Prčic, Kunratic a Běchovic si jednou

za rok vyrazíš.

Projdeš se po Hanspaulce, zdoláš rozhledu,

obejdeš Troju a skončíš ve Strašnicích.

Kde tvá pouť slavnostně skončí.

Grafika z Nizozemí

Záhon tulipánů zvedající modré nebe.

Hologram z Holandska.

Zátiší na modré míse z Delftu.

Báseň s ostrahou

Strahovský klášter s řádovými mnichy

ochrání ostatky všech svatých.

Meluzína

Meluzína zná všechny písně nazpaměť.

Naše i cizí.

Doprovází všechny větry, počínaje vichřicí

však hraje na bicí.

Marhoulovy Čísovice

V sobotu 1. července proběhla na zahradě jednoho domu ve středočeských Čísovicích již počtyřicáté zvláštní akce. Sousedské posezení, jehož záminkou je oslava narozenin a svátku svého organizátora, známého básníka Aloise Marhoula, a náplní oslava poezie. Marhoul každoročně pozve nejen sousedy, ale i tvůrce všeho druhu, lidi od kultury i lidi podílející se na utváření životního stylu, bohatě je s pomocí rodiny pohostí a po několik hodin baví improvizovaným pásmem, na kterém se podílejí nejen přítomní básníci a hudebníci, herci a baviči, ale i zmínění odborníci. O tom, že tato symbióza funguje, svědčí nejenom počet ročníků této akce, ale i fakt, že dosud bezejmenná ulice, ve které básník bydlí, byla z iniciativy sousedů pojmenována podle postavy, pod jejímž jménem Marhoul pořádá, a sám jako jediný i porotuje, dnes již mezinárodní literární soutěž, kde se počet účastníků blíží stovce - Mobelovou ulicí.

Letošní ročník Marhoulových Čísovic byl možná komornější než jiné, zejména ty předkovidové. Zato nabídl soustředěnou atmosféru a větší kvalitativní vyrovnanost.

Vrcholem byla Marhoulova báseň o pojmenovávání ulic na vesnici, která zábavností a kvalitou připomněla Seifertovu Píseň o kocourovi.

Hráli a zpívali Rosťa Dalecký, Jiří Šámal a Karel Šašek. Recitovali Dana Krausová, Danica Šišláková, Alois Marhoul, Dušan Spáčil, Pavel Strouhal a Antonín Šícha. Celkem se zúčastnilo 45 osob. 

F.L.

Olomouc magická - Jaroslava Pechová

Olomouc září v prstenci rozlehlých sadů jako vzácný klenot. Spisovatelka Jaroslava Pechová, členka Obce spisovatelů ČR, kterou očarovalo kouzlo tohoto starobylého města, představuje ve sbírce "Olomouc magická" jeho architektonické skvosty i malebná zákoutí. 

Autorka žije střídavě v Praze a v Olomouci. Patnáct básní  čte patriot města i obdivovatel tvorby Jaroslavy Pechové Roman Kubínek.

Pozdrav

 Milí přátelé,

čas letí jako bláznivý a my ho nemůžeme zastavit, pouze přijmout a celým svým já prožít.

Přeji vám všem krásné bezstarostné léto zalité sluncem, voňavé po malinách a plné pohody a krásných letních nocí. Věřím, že i v tyto měsíce najdete chvilku, a podělíte se s námi o svou básničku, prózu (nemusí být jen  k tématu😊), o novou knížku nebo jiný zážitek ze života psavce.

Kdo vyhlíží náměty, tady jsou:

• NEBE

• VÍTR

• VDOLKY A KOLÁČE

• STÍN

Hezké poetické léto

 za LKPB a jeho autorský web 

 přeje Pavlína

PavlinaKollarova@seznam.cz

https://literatinawebujedemedal.webnode.cz/

Žabka trofejí mladé básnířky

 V úterý 20. června proběhlo v Jihočeské vědecké knihovně na Lidické vyhlášení výsledků 19. ročníku Jihočeské žabky, populární literární soutěže pro mládež. Originální zahájení akce zajistila svým pěveckým vystoupením studentka českobudějovické konzervatoře Vendula Kofroňová za klavírního doprovodu Jany Mazancové. Poté se slova ujala Lenka Bittová, členka JčKOS, která je od letošního roku garantem soutěže. Pomyslné žezlo převzala po nestorce klubu, novinářce a spisovatelce, Hance Hosnedlové, která Žabku doprovázela od jejího zrodu. Paní Bittová vyzdvihla mimořádně vysokou úroveň letošní soutěže a poděkovala mladým autorům za příspěvky, porotcům a organizátorům z JčKOS, Stanislavě Bumbové, Petru Šulistovi a Evě Brabcové, za pomoc a spolupráci a odboru kultury Jihočeského kraje za podporu a věcné ceny pro vítěze.

Porota letos udělila celkem sedm ocenění. Dvě zvláštní uznání tentokrát putovala za hranice kraje, a to Alžbětě Rajmonové ze ZUŠ Roztoky a Davidu Seltenreichovi z Gymnázia Budějovická v Praze. Čestné uznání získala práce Elišky Ježkové z českobudějovického gymnázia Jírovcova. Na 3. místě se umístila práce Viktorie Bártové ze SOŠ veterinární, mechanizační a zahradnické v Českých Budějovicích. O druhé místo se podělili hned dva talentovaní mladí autoři – Magdalena Kostková z gymnázia Jírovcova a Radim Sirůček z vodňanské SŠ Trivis. Zvláštní poděkování patří členu JčKOS, Josefu Vrbovi, jehož přednes Radimovy práce vykouzlil v sále velmi působivou atmosféru. Finále slavnostního odpoledne patřilo vyhlášení vítěze – tradiční keramickou trofej, Jihočeskou žabku, si za svou vyzrálou poezii odnesla studentka gymnázia Jírovcova Gabriela Cvachová.

Na zdaru celé akce měli lví podíl studenti českobudějovické konzervatoře, jejichž hudební vstupy dramaturgicky skvěle akcentovaly čtení vítězných prací studentkami Biskupského gymnázia J.N. Neumanna, Marií Kohoutovou a Emou Hessovou. Velký dík tedy patří Vendule Kofroňové (zpěv) a Janě Mazancové (klavír), triu ve složení Viktorie Koloniuk (klavír), Matěj Toman (housle) a Kristýna Štěpánková (cello), Agnes Seimlové (klavír) a flétnovému kvartetu Barbory Pavlíkové, Barbory Lilákové, Barbory Knapíkové a Leony Malíkové.

Letošním tématem soutěže „Ztráty a nálezy“ a já pevně věřím, že žádný ze soutěžících svou účastí nic neztratil, ale naopak něco nového nalezl. Děkujeme a těšíme se na další ročník!

-bit-

Foto: Eduard Bitto