Baron Trenck – až na hranici pekel
Na přelomu května a června dostaly všechny oddíly, pluky, bataliony, ženisté, dělostřelectvo a pomocné sbory s množstvím povozů jak pícovních, tak obslužných, vezoucích vojenský materiál, konečně kýžený rozkaz k pochodu. A byl nejvyšší čas, protože nečinnost je základem rozkladu. Vojsko postupovalo v několika kolonách a v jedné z nich jel i vrchní velitel celého tažení německý maršál hrabě Burkhard Christoph von Münnich, robustní člověk a vynikající plánovač.
Bylo s podivem, jak se v tak velkém ruském národě nedostávalo kvalitních důstojníků. Jednalo se o jakousi podivnou vyprahlost a éra pozdějších velitelů typu Suvorova měla teprve přijít. A tak nebylo divu, že se ve velitelském štábu mísila ruština s němčinou, přičemž němčina dokonce někdy převládala. Ale Trenckovi nedělala ruština žádnou potíž, jelikož perfektně ovládal chorvatštinu a ty dva jazyky si byli hodně příbuzné.
Postupovali stále na jih přes Bílou Cerkev, na Umaň rovinatou a úrodnou krajinou. Tak rozlehlou, že byla obdělaná jen kolem vesnic zbytek tvořila nedozírná step, která si žila svým vlastním životem už po staletí bez zásahu člověka. O vodu nouzi neměli, jelikož krajina byla protkána mnoha řekami a ještě větším množstvím jejich přítoků.
Turci se měli nacházet za Dněstrem a maršál Münnich doufal, že jeho víc jak třicetitisícová armáda, počtem převyšující tu tureckou, nepřítele předčasně nevyděsí a Turci se nedají na ústup dřív, než se mu podaří s nimi střetnout. Potřeboval jasné a přesvědčivé vítězství. Je obtížné připravit, vyzbrojit a vycvičit tak početnou armádu a erár ji nemůže držet v pohotovosti donekonečna, jelikož státní kasa, ostatně tak, jako i kasy jiných panovníků v důsledku nikdy nekončících válek, ale i neschopností efektivně řídit stát, zejí prázdnotou.
Pátého dne po odjezdu od Kijeva, při krátkém poledním odpočinku, kdy se musel každý spokojit s tím, co dostali ráno na cestu, tedy s krajícem chleba, kusem špeku a jednou cibulí, seděl Trenck na fošnách přesahujících prostor žebřiňáku a soustředěně ukrajoval proužky špeku, které pak trochu osolil. K nim přikusoval chléb, cibuli a občas si napil z čutory vína. V této delikátní, nikoliv delikatesní situaci k němu přistoupil major Dmitrij Novata. Jednalo se o jeho přímého nadřízeného, který velel praporu, jehož Trenckovy dvě eskadrony byly jeho polovinou. Ale Trenck se tím nehodlal rušit. Při jídle a zvláště při polním tažení se neskáče na zapísknutí do pozoru. Krom toho by Trenck nerad, aby mu spadla cibule, kterou měl položenou mezi stehny, do prachu cesty.
Mimo to měl Trenck s Novatou ne zcela vyjasněný vztah. Novata se sice rád zúčastňoval pitek, zvláště když platil Trenck, avšak to, že by se slušelo to Trenckovi aspoň symbolicky oplatit, mu zřejmě na mysl ani nepřišlo. Dalším Novatovým oblíbeným povyražením byly karty. Potíž byla v tom, že prohrával způsobem, kdy jiný soudný člověk by tu situaci zhodnotil a došel by k závěru, že tento druh zábavy neprospívá jeho finančnímu zdraví a od karet by se radši držel dál. Nikoliv však major Novata. Ke dni, kdy Trenck pojídal svůj špek, mu dlužil zhruba tři sta čtyřicet zlatých.
„Mohu se vás na něco zeptat, rytmistře?“ začal Novata konverzaci.
„Ovšem, pane majore. Pokud vám ovšem nebude vadit, že budu při našem rozhovoru jíst. „Co máte na srdci?“
„Jen by mě zajímalo, zdali jste se taktéž zúčastnil plesu v paláci hraběte Barišnihova.“
„Ale ovšem! Škoda, že jste tam nebyl, přišel jste o hodně.“
Novata stiskl čelisti. Možná lítostí nad tím, že se nezúčastnil, možná měl na srdci ještě něco jiného. „Byl jsem zaneprázdněn. Zato vy jste se prý náramně bavil.“
Trenck zpozorněl. Natolik se vyznal v lidech, že pochopil, že se nejedná o samoúčelný rozhovor, a že někam směřuje. „Máte na mysli něco konkrétního, majore?“
„Bylo mi řečeno, že jste tam tančil s mojí manželkou.“
„Tančil jsem tam s více ženami a ne se všemi jsem se stačil představit. Takže lituji.“
„S touhle jste se určitě představit stačil, jelikož jste s ní tančil déle, než s ostatními. A pak jste s ní někam zmizel.“
„To je lež,“ odpověděl Trenck a v zádech pocítil zamrazení. Z jeho přesvědčení, že si už nikdy nezačne s ženou jiného důstojníka, navíc nadřízeného, nezbylo nic. Ale jak to mohl vědět. Měl se snad každé ptát: nejste náhodou manželka toho a toho? A nechal by se vůbec vést rozumem, kdyby mu Kateřina řekla, kým ve skutečnosti je? Ne, rozhodně ne. Protože za ty prožité chvíle s ní to opravdu stálo. K čertu s Novatou! Může snad on, Trenck za to, že má major jen klacík místo obušku? „Možná by bylo příhodné, pokud máte svědky na to, co tvrdíte, aby mi to řekli do očí.“
Novata zaváhal. Trenckova sebejistota ho zviklala. „Popíráte tedy, že jste s mojí ženou tančil, a že jste s ní poté někam zmizel?“
„Pokud je vaše choť jednou z dam, se kterými jsem tančil, tak to samozřejmě nepopírám. Ale popírám, že bych pak s ní kamkoliv odešel. To tvrzení je nehorázné!“ Trenck měl sto chutí majorovi říct, že nemůže za jeho pohlavní nedostatečnost, ale byla tu v sázce čest Kateřiny a tu nehodlal ohrozit.
„Myslím, že jste lhář,“ nehodlal se Novata vzdát.
„Pozor na ústa, majore. Pro daleko míň jsem vyzval jiné na souboj.“
„Souboje jsou v této armádě zakázané,“ vyhrkl Novata.
„A na to hřešíte? V tom případě jste zbabělec.“
„Co si to dovolujete?“ začal řvát Novata a zasloužil se tak o rozšíření okruhu těch, kteří je doposud poslouchali.
„A dlužník!“ Trenck nechtěl tuto záležitost vytahovat. A doteď předpokládal, že se v Novatovi projeví aspoň náznak smyslu pro čest a svůj čestný dluh začne alespoň postupně, dle svých možností, splácet. Ale vypadalo to, jako by na svůj dluh zapomněl a možná doufal, že Trenck nad tím nakonec mávne rukou.
„Vaše chování je naprosto nepřijatelné, rytmistře! A já z něj vyvodím závěry.“
„To se mi uleví. A jako první závěr bych uvítal, když mi splatíte tři sta čtyřicet zlatých, které mi dlužíte. A pokud byste je nebyl schopný sehnat, měl byste mít na mysli svoji vojenskou čest a raději si prostřelil hlavu kulí. A ne mne urážel výmysly, že mám pletky s vaší ženou.“ Počet posluchačů se ještě zvýšil a Trenck usoudil, že toho bylo tak akorát dost. Seskočil z vozu, otočil se k Novatovi zády a odcházel pryč.
„Stůjte!“ vykřikl za ním Novata.
„Polib si prdel,“ odpověděl Trenck procítěně a ani se neotočil. Pak uslyšel výstřel a současně mu něco srazilo jeho husarskou čapku z hlavy. Když se otočil, uviděl stát Novatu s ještě kouřící pistolí v ruce. Shýbl se, čapku zvedl a strčil prst do díry, kterou kulka, dovnitř vnikla. Pak si před ztichlým davem čapku znovu nasadil. Pomalým krokem došel zpět k Novatovi a vyťal mu takovou facku, že se major posadil na zadek. A pak se bez jediného slova vzdálil.
.jpg)
