Prohledat tento blog

středa 31. ledna 2024

Básník něhy, květů a volavek

Probírám se verši, které ke mně doputovaly před vánocemi. Nepijte z rozlitého je nová sbírka veršů Vladimíra Stibora, provázená ilustracemi Ivana Bukovského. Opět jde o lyrické básně v různých formách, včetně sonetů. Čtyři strany jsou věnovány haiku. Jak autor skromně poznamenává, pokusům o haiku z let 2021 až 2023.

Okouzlená Erika Ena Adamcová se v předmluvě vyznává z objevení jeho veršů, ze světa, kde básník lehce poskládává své představy do skutečných obrazů.  Očarovaně sleduje jemnost a něhu, s nimiž píše o vztazích mužů a žen. Každé její slovo mohu jen potvrdit.

V hlavní roli jsou tu opět doteky milostna, tedy verše, zkoušející probádat vztah muže a ženy, poodhrnout závoje tušení i přímých dějů, polibků, snů a touhy, malované mnoha příměry. Často jsou v básni jen lehce načrtnuty, rozechvěle očekávající, bude-li k vyprávění cosi hmatatelnějšího, než jemné a něžné zdání.

Další oblastí, když se básník vyvine z omámení prchavých náznaků, je život sám, touha po vzdálených obzorech, pokorné přijímání osudu i jeho konečnosti, natažená ruka po kráse, která je tím křehčí, že je objevena především básníkovýma očima.  Jak se píše v závěru krátkého shrnutí jeho životopisu, fotograf, publicista, editor a především básník Vladimír Stibor věří, že v lidském životě nic není ztraceno.

A proto je dobré omývat svou mysl jeho verši.

(Vladimír Stibor: Nepijte z rozlitého. Ilustrace Ivan Bukovský, vydavatel Bc. Václava Rysková, Karlovy Vary, 2023. Brož., cena neuvedena)

Hana Mudrová



neděle 28. ledna 2024

Oslavenci měsíce února

Začíná únor, podle některých nejtužší zimní měsíc, podle jiných hladový – a snad právě proto se během něj pořádají zabijačky a vepřové hody. Abychom se dosytili a připravili na půst od Popeleční středy, ale také proto, že prý je sádlo zdravější, než nám roky tvrdili. Prý je i zdrojem vitamínu D. Tak tedy vzhůru do mrazivých dnů s krajícem chleba se sádlem v ruce!

A co naši oslavenci? Zdá se, že pro letošní rok jsou únoroví narozenci vybíraví, neboť ani půlkulatiny, natož kulatiny nikdo nehodlá slavit. To ale nevadí, My si vyjmenujme všechny, ať ej komu připíjet. Vždyť v únoru, pokud nepozvedneme číši vína nebo jiného příjemného pití, je docela zdravotně důležité dát si aspoň grog, svařák nebo horkou griotku a podobné dobroty.  Ráda vám tu příležitost nabídnu.

V první půli měsíce tedy připíjejte a popíjejte pilně, neboť hned druhého tu máme paní Miluši Šajnohovou, sedmého pana Dušana Spáčila, devátého února pana Libora Paveru a naposledy třináctého paní Alenu Kordíkovou.

A ještě dva naši čestní členové (vlastně členky) se rozhodli v tomto měsíci slavit. Paní Helena Christenová  má narozeniny sedmnáctého února. Spisovatelka, výtvarnice a básnířka je také členkou Asociace mediátorů ČR, což je víc, než profese, náročným posláním. Ať se jí nadále daří!

Únorové oslavence nám dvacátého uzavírá dáma, která vloni oslavila kulatiny. Paní Slávka Poberová, česká prozaička, redaktorka, nakladatelka a překladatelka z angličtiny, se stala po revoluci známou především edicí Minimum (Minimum k plotně, Minimum ke svatbě apod.). Mezi její poslední knihy patří historické, například Nejmocnější ženy Evropy (2010) ve spolupráci s Melitou Denkovou.

Všem našim oslavencům přejeme prosluněný únor s pevným zdravím, pěkné oslavy se všemi milými a blízkými a hodně tvůrčích sil.

 

Hana Mudrová





sobota 27. ledna 2024

20 let Dialogu na cestě

 


V Galerii Cesty ke světlu Zdeňka Hajného proběhl slavnostní večer k 20. výročí založení literárně dramatického klubu Dialog na cestě. Byl spojen s prezentací připravovaného almanachu obsahujícího příspěvky členů tohoto společenství a významných osobností kulturního a společenského života, jako jsou například spisovatelé Max Kašparů, Benjamin Kuras, Alexander Tomský, Bohumil Ždichynec a další. Ukázky z almanachu přednesli nám přátelsky naklonění herci Petra Jungmanová a Vilém Udatný.  Program uvedly Ema Hajná a Olga Nytrová.


Scénář:   Olga Nytrová a Václav Strachota

Kamera: Petr Sankot a Václav Strachota

Foto: Petr Sankot

Střih a zvuk: Václav Strachota

Hudba:  Václav Strachota

Projekce obrazů: Zdeněk Hajný

Výtvarnice úvodních titulků: Vlasta Polívková


čtvrtek 25. ledna 2024

Slavnostní večer v Galerii Cesty ke světlu

Pražská Galerie Cesty ke světlu, založená Ing. Zdeňkem Hajným, český malířem, grafikem a psychologem, se zcela zaplnila básnířkami a básníky, prozaičkami a prozaiky, členy Dialogu na cestě a Pražského klubu spisovatelů. Přišli sem oslavit dvacáté výročí založení Literárně dramatického klubu Dialog na cestě. Ten vznikl na půdě CČSH a působí dlouhodobě v NO Praha 8 – Karlín.

Galeristka Ema Hajná nejprve přivítala přítomné autory i další hosty.  Dále spustila projekci produchovnělých a umělecky působivých obrazů Z. Hajného, kombinovaných se sugestivními fotografiemi vesmíru, pořízenými Hubbleovým vesmírným dalekohledem. Zazněla přitom hudba Václava Strachoty, kterou složil pro jmenovaného tvůrce k desetiletému výročí tohoto uměleckého stánku. O vzniku a významu literárního společenství promluvila dr. Olga Nytrová a poté dostal slovo ThDr. Jiří Vaníček, který hostí jmenovaný klub. Hovořil o svých zkušenostech a dojmech z dlouhodobé spolupráce. Přítomní si poté vyslechli herečku Petru Jungmanovou a herce Viléma Udatného, kteří přednesli výběr textů z chystaného literárního almanachu „Dvacet let Dialogu na cestě“.

Závěrečné slovo pronesl bratr patriarcha ThDr. Tomáš Butta, Th.D., který tvůrčí a duchovně zakotvenou práci jmenovaného společenství oceňuje a rád s ním spolupracuje. „‚Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry a sestupuje od Otce nebeských světel‘ (Jk 1,17). Bože, požehnej tomuto společenství tvůrců, této aktivitě Dialog na cestě, ať mohou jako dosud i nadále rozvíjet ve svém literárním a uměleckém díle krásu a vnímat pravdivost a bolest života, víru a naději skrze dar slova. Ty jsi zdrojem inspirace, dobrých myšlenek, tvůrčího osvícení i posilou, aby přes všechny obtíže dílo mohlo být dovedeno k dovršení, k prospěchu a užitku,“ uvedl během svého požehnání.     

Spokojené publikum setrvalo v inspirativním prostředí ještě dlouho po skončení pořadu u malého pohoštění a sklenky vína. Všichni si měli o čem povídat, cítili se inspirováni a nabití energií. Těší se na společnou publikaci, v níž se sejdou tvůrčím způsobem spříznění lidé. Záznam ze setkání bude opět vyvěšen na Dialogu na cestě na YouTube.

                                                            Ing. Václav Strachota

Foto Petr Sankot


Tomáš Butta 


Foto Petr Sankot


 Vilém Udatný a Petra Jungmanová


Olga Nytrová a Radana Šatánková 


Skupina diváků v galerii


O. Nytrová a J. Vaníček







úterý 16. ledna 2024

DEBUTOVÁ BÁSNICKÁ SBÍRKA KATEŘINY ANIMY DUŠKOVÉ OSLAVUJE LÁSKU, ŽIVOT A KREATIVITU

Básnířka a ilustrátorka Kateřina ANIMA Dušková vydává svou první básnickou sbírku s názvem ANIMA VE VÍRU ŽIVOTA. Sbírka se zaměřuje na oslavu lásky, života a kreativity. Jejím cílem je odvést na chvíli pozornost od každodenních starostí a ukázat půvab všedního dne, který je naplněn drobnými radostmi. Básně jsou doprovázeny vlastními ilustracemi autorky.  

Básnická sbírka ANIMA VE VÍRU ŽIVOTA je pomyslnou bránou do duše autorky. Ta umožňuje čtenářům alespoň na chvíli nahlédnout do jejího pocitového světa a podívat se, jak vnímá každodenní drobné zázraky a rozmanité vztahy na Zemi. Z celé palety pocitů si autorka vybírá ten, který v ní dlouhodobě nejvíce rezonuje, a tomu dává konkrétní podobu. „Hlavním pocitem, který prochází celou básnickou sbírkou, je láska. Láska, která vše spojuje neviditelnými mosty. Láska k lidem, umění, přírodě a životu,“ říká autorka Kateřina ANIMA Dušková a dodává: „Svou sbírkou chci přimět čtenáře, aby se na chvíli zastavili a uvědomili si jedinečnost života na Zemi. Aby si uvědomili, že to, co mnohdy pokládají za samozřejmé, je mnohdy velmi vzácné a cenné.“ Básnická sbírka je členěna celkem do pěti tematických kapitol. První kapitola obsahuje starší tvorbu autorky, která pomyslně otevírá její uměleckou duši a naznačuje, jakým směrem se bude sbírka dále vyvíjet. Další čtyři kapitoly už obsahují její současnou tvorbu a rozvíjí témata, která jsou pro ni dlouhodobě důležitá. Po formální stránce autorka využívá vázaný verš, kterému dává originální grafickou podobu. Básně jsou volně doprovázeny vlastními ilustracemi autorky.

Básnická sbírka ANIMA VE VÍRU ŽIVOTA byla vydána jak v tištěné, tak v elektronické podobě. Sbírku si mohou zájemci prohlédnout online na oficiálních webových stránkách autorky na www.katerinaanima.cz.


KATEŘINA ANIMA DUŠKOVÁ

Jsem česká básnířka a ilustrátorka. Narodila jsem se v Opavě, v současnosti žiji v Praze. Od dětství jsem ráda hrála na hudební nástroje a zpívala. Dlouhodobě jsem se věnovala hře na příčnou flétnu a sborovému zpěvu, se kterým jsem se účastnila koncertních zájezdů po Evropě a USA. Během vysokoškolského studia se stalo mým hlavním zájmem psaní poezie a tvorba ilustrací technikou kolorované kresby. Poezii pravidelně publikuji na sociálních sítích, v literárních časopisech, antologiích a almanaších. Účastním se autorských čtení. Pořádám také výstavy vlastních obrazů a básní, které jsem realizovala například v Praze, Brně a Opavě. Jsem členkou Sdružení výtvarníků ČR.

 

Kontakt

Kateřina ANIMA Dušková

(vlastním jménem Kateřina Müllerová)

katerinaanima@gmail.com

+420 777 991 882

www.katerinaanima.cz







neděle 14. ledna 2024

Patnácté zastavení

 Patnácté zastavení

 

Majáky kapliček podél cest,

pod křížem zmučené tělo,

v záři nebeských hvězd

hříšník poznal zlé dílo.

 

Radlicí zorané svědomí

vydává hlízy proseb,

Bože, neber mi naději,

přijmi pozdní zpověď.

  

 

Lidmila  Kubinová     25. prosinec 2023




pátek 12. ledna 2024

Za Olgou Havlovou do Knihovny Václava Havla

Autor: Ivo Fencl

Je to několik let, co mě pozval Pavel Kosatík (v mnohém instituce sama pro sebe) na návštěvu, a nebudu tvrdit, že jsem od něj odcházel přímo obtížen knihami a moudry, ale dostalo se mi obého. Bylo to příjemné setkání a listoval jsem posléze věnovanou mi biografií Olgy Havlové z jeho pera; začetl se, ale knihu odložil pro jinou, jak to jistě nedělám sám. Vrátil jsem se naštěstí - a zničehonic přišlo jakési BINGO. Inu, pochopil jsem, že Pavel, který zná mé zájmy, našel taktéž velice solidní důvod, proč mi knihu dal s nonšalantní samozřejmostí. A důvodem se stala Olžina Hrobka. Ale rozumějte: Hrobka s velkým HÁ.

O co jde, možná víte, ale je možná méně známo, že se manželka budoucího presidenta (žila v letech 1933-1996, takže letos by jí bylo devadesát) ještě za totality ujala i vysoce svébytného organizování určité RECESE.

Zatímco Havel, chudák, seděl, založila společně s manželkami dalších disidentů tzv. Svépomocnou lidovou knihovnu (krátce Hrobku). Dámy by se asi scházely i tak, jenže tohle mělo formu a řád. Věnovaly se (patřili sem ale i muži, takže věnovali) relativně barvitému programu a tento často souvisel, jak jinak, s divadlem. Taktéž se zahradními slavnostmi na Hrádečku. Olga je, jak známo, pořádala vždycky v den Václavových narozenin, a jistěže to byl protest proti oficiální kultuře, ale protest anti-sucharský, protože cíleně vyzdvihoval kulturu populární, ne-li brakovou. Chcete-li anti-kulturu. A Havlová a její kamarádi (mj. nedávno zesnulá Petruška Šustrová, Zbyněk Benýšek a hudebník Vratislav Brabenec či manželé Stankovičovi) množili samozřejmě také pilně samizdaty, ale propojili to se stylovými večírky, s ladným vystupováním v kostýmech (i kdyby „jen“ ochotnickým vystupováním), ba aranžováním živých obrazů, jak to již bylo vymyšleno za času dávného (či dávnějšího) národního obrození v devatenáctém století.

Vedle Havlových narozenin „respektovali“ brojitelé tou formou i čas masopustu (dejme tomu) anebo dožínky - a uvědomme si, pěkně prosím, že se vesměs jednalo o aktivity lidí, kteří byli sledováni, figurovali na černých listinách a nemohli publikovat. O chartisty a osoby povětšinou za hranicí (poklidnější) šedé zóny. Takže… Byl to protest, ale současně se chtěli bavit, protože ono ani nebylo důvodu, aby se nejednalo zároveň o dobrou zábavu. Nechtěli smutnit, ačkoli byli do té polohy situací tlačeni. Nu, a jestliže režim vytěsňoval horory, a jako že vytěsňoval, a „brak“, tak proč nezaložit rovnou samizdatový časopis Nový brak? Proč ne?? Stalo se. A nebyla to jen „móda sezóny“, do nepravostí takto (a velice po svém) TEPAT. Byla to „móda“ řady sezón let osmdesátých. A tak vznikl i filmový horor Lilian.

Už bohužel zesnulý vydavatel a zakladatel nakladatelství Paseka a Musea Josefa Váchala Ladislav Horáček (1947-2015), mj. absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a redaktor Středočeského nakladatelství (od roku 1980), se ovšem podílel v podobné době na obdobném projektu, který pouze vznikal ve větším časovém úseku. Mluvím o amatérské adaptaci Váchalova Krvavého románu, kterou nakonec pomyslně zastřešil (1993) zdařilý profesionální film podle scénáře Georgi Ivanova a (režiséra) Jaroslava Brabce Krvavý román. Není však s původním dílem totožný, samozřejmě, a pamětní desku na onom museu si Horáček zasloužil už jenom za nápad toto (přiznejme, že poněkud bizarní) dílo zfilmovat…

Ladislav Horáček má pamětní desku na Portmoneu (youtube.com)

Proč i o tomhle píši, je zřejmé. Je nejen podle mě zajímavé porovnat, a zvláště s odstupem času, přístupy a výsledky obou „týmů“, tj. týmu horáčkovského i havlovského.

Mají - na první pohled - mnoho společného (v obou případech těží z braku, v obou případech je to radostná práce amatérů), ale současně se liší. Jak? V prvním případě (Horáček) se nikdo nemusel bát zákona, v tom druhém ano. Ale taky pohledy na literární a filmový brak se u manželek disidentů a u horáčkovců poněkud lišily. Čím přesně - a kde se naopak spojovaly? To již bych si rád, dovolíte-li, nechal v záloze pro chystanou debatu, tj. na pátek 26. ledna 2024, kdy budu moct na téma - od sedmi večer - diskutovat ještě s Ivanem Adamovičem, s Martinem Jirouškem a s Luďkem Bednářem - v Ostrovní ulici 13 alias Knihovně Václava Havla v pořadu Knihovna Olgy Havlové čili Hrobka.

Snad přijde i Pavel Kosatík, a kdyby to vyšlo náhodou vám (v ten pátek), zastavte se také.


OLGA HAVLOVÁ A LEČO:

Olga - Lečo - ukázka z filmu - YouTube

Dovětek. Za to, že akce vůbec proběhne, nutno samozřejmě děkovat také spisovateli Jáchymu Topolovi, který pořad za Knihovnu původně navrhl, a to navzdory tomu, že dotyčná instituce dává přednost politickým diskusím, různým memoárům, anebo setkáním s pamětníky. A především literatuře dnešní. Navíc má nabitý program, obsazený dlouho dopředu.

Jak avizuje moderátor a expert na filmový a literární horor Martin Jiroušek, přijdou zřejmě ve dvouhodinovce na přetřes autoři jako Sláva Václav Jelínek, H. H. Ewers („fenomenální kosmopolita, nadčlověk a proklatec“), F. A. De La Cámara (mj. autor předlohy pro Dívku v modrém), pradávný velmmistr paraliterárního pera Spunda a i slavný Sax Rohmer, tvůrce doktora Fu-Manchu. Ti všichni se totiž v Hrobce četli a byli tu specifickým způsobem uctíváni.

neděle 7. ledna 2024

František Niedl - Baron Trenck - ukázka

 

Baron Trenck – až na hranici pekel

Na přelomu května a června dostaly všechny oddíly, pluky, bataliony, ženisté, dělostřelectvo a pomocné sbory s množstvím povozů jak pícovních, tak obslužných, vezoucích vojenský materiál, konečně kýžený rozkaz k pochodu. A byl nejvyšší čas, protože nečinnost je základem rozkladu. Vojsko postupovalo v několika kolonách a v jedné z nich jel i vrchní velitel celého tažení německý maršál hrabě Burkhard Christoph von Münnich, robustní člověk a vynikající plánovač.

Bylo s podivem, jak se v tak velkém ruském národě nedostávalo kvalitních důstojníků. Jednalo se o jakousi podivnou vyprahlost a éra pozdějších velitelů typu Suvorova měla teprve přijít. A tak nebylo divu, že se ve velitelském štábu mísila ruština s němčinou, přičemž němčina dokonce někdy převládala. Ale Trenckovi nedělala ruština žádnou potíž, jelikož perfektně ovládal chorvatštinu a ty dva jazyky si byli hodně příbuzné.

Postupovali stále na jih přes Bílou Cerkev, na Umaň rovinatou a úrodnou krajinou. Tak rozlehlou, že byla obdělaná jen kolem vesnic zbytek tvořila nedozírná step, která si žila svým vlastním životem už po staletí bez zásahu člověka. O vodu nouzi neměli, jelikož krajina byla protkána mnoha řekami a ještě větším množstvím jejich přítoků.

Turci se měli nacházet za Dněstrem a maršál Münnich doufal, že jeho víc jak třicetitisícová armáda, počtem převyšující tu tureckou, nepřítele předčasně nevyděsí a Turci se nedají na ústup dřív, než se mu podaří s nimi střetnout. Potřeboval jasné a přesvědčivé vítězství. Je obtížné připravit, vyzbrojit a vycvičit tak početnou armádu a erár ji nemůže držet v pohotovosti donekonečna, jelikož státní kasa, ostatně tak, jako i kasy jiných panovníků v důsledku nikdy nekončících válek, ale i neschopností efektivně řídit stát, zejí prázdnotou. 

Pátého dne po odjezdu od Kijeva, při krátkém poledním odpočinku, kdy se musel každý spokojit s tím, co dostali ráno na cestu, tedy s krajícem chleba, kusem špeku  a jednou cibulí, seděl Trenck na fošnách přesahujících prostor žebřiňáku a soustředěně ukrajoval proužky špeku, které pak trochu osolil. K nim přikusoval chléb, cibuli a občas si napil z čutory vína. V této delikátní, nikoliv delikatesní situaci k němu přistoupil major Dmitrij Novata. Jednalo se o jeho přímého nadřízeného, který velel praporu, jehož Trenckovy dvě eskadrony byly jeho polovinou. Ale Trenck se tím nehodlal rušit. Při jídle a zvláště při polním tažení se neskáče na zapísknutí do pozoru. Krom toho by Trenck nerad, aby mu spadla cibule, kterou měl položenou mezi stehny, do prachu cesty.

Mimo to měl Trenck s Novatou ne zcela vyjasněný vztah. Novata se sice rád zúčastňoval pitek, zvláště když platil Trenck, avšak to, že by se slušelo to Trenckovi aspoň symbolicky oplatit, mu zřejmě na mysl ani nepřišlo. Dalším Novatovým oblíbeným povyražením byly karty. Potíž byla v tom, že prohrával způsobem, kdy jiný soudný člověk by tu situaci zhodnotil a došel by k závěru, že tento druh zábavy neprospívá jeho finančnímu zdraví a od karet by se radši držel dál. Nikoliv však major Novata. Ke dni, kdy Trenck pojídal svůj špek, mu dlužil zhruba tři sta čtyřicet zlatých.

„Mohu se vás na něco zeptat, rytmistře?“ začal Novata konverzaci.

„Ovšem, pane majore. Pokud vám ovšem nebude vadit, že budu při našem rozhovoru jíst. „Co máte na srdci?“

„Jen by mě zajímalo, zdali jste se taktéž zúčastnil plesu v paláci hraběte Barišnihova.“

„Ale ovšem! Škoda, že jste tam nebyl, přišel jste o hodně.“

Novata stiskl čelisti. Možná lítostí nad tím, že se nezúčastnil, možná měl na srdci ještě něco jiného. „Byl jsem zaneprázdněn. Zato vy jste se prý náramně bavil.“

Trenck zpozorněl. Natolik se vyznal v lidech, že pochopil, že se nejedná o samoúčelný rozhovor, a že někam směřuje. „Máte na mysli něco konkrétního, majore?“

„Bylo mi řečeno, že jste tam tančil s mojí manželkou.“

„Tančil jsem tam s více ženami a ne se všemi jsem se stačil představit. Takže lituji.“

„S touhle jste se určitě představit stačil, jelikož jste s ní tančil déle, než s ostatními. A pak jste s ní někam zmizel.“

„To je lež,“ odpověděl Trenck a v zádech pocítil zamrazení. Z jeho přesvědčení, že si už nikdy nezačne s ženou jiného důstojníka, navíc nadřízeného, nezbylo nic. Ale jak to mohl vědět. Měl se snad každé ptát: nejste náhodou manželka toho a toho? A nechal by se vůbec vést rozumem, kdyby mu Kateřina řekla, kým ve skutečnosti je? Ne, rozhodně ne. Protože za ty prožité chvíle s ní to opravdu stálo. K čertu s Novatou! Může snad on, Trenck za to, že má major jen klacík místo obušku? „Možná by bylo příhodné, pokud máte svědky na to, co tvrdíte, aby mi to řekli do očí.“

Novata zaváhal. Trenckova sebejistota ho zviklala. „Popíráte tedy, že jste s mojí ženou tančil, a že jste s ní poté někam zmizel?“

„Pokud je vaše choť jednou z dam, se kterými jsem tančil, tak to samozřejmě nepopírám. Ale popírám, že bych pak s ní kamkoliv odešel. To tvrzení je nehorázné!“ Trenck měl sto chutí majorovi říct, že nemůže za jeho pohlavní nedostatečnost, ale byla tu v sázce čest Kateřiny a tu nehodlal ohrozit.

„Myslím, že jste lhář,“ nehodlal se Novata vzdát.

„Pozor na ústa, majore. Pro daleko míň jsem vyzval jiné na souboj.“

„Souboje jsou v této armádě zakázané,“ vyhrkl Novata.

„A na to hřešíte? V tom případě jste zbabělec.“

„Co si to dovolujete?“ začal řvát Novata a zasloužil se tak o rozšíření okruhu těch, kteří je doposud poslouchali.

„A dlužník!“ Trenck nechtěl tuto záležitost vytahovat. A doteď předpokládal, že se v Novatovi projeví aspoň náznak smyslu pro čest a svůj čestný dluh začne alespoň postupně, dle svých možností, splácet. Ale vypadalo to, jako by na svůj dluh zapomněl a možná doufal, že Trenck nad tím nakonec mávne rukou.

„Vaše chování je naprosto nepřijatelné, rytmistře! A já z něj vyvodím závěry.“

„To se mi uleví. A jako první závěr bych uvítal, když mi splatíte tři sta čtyřicet zlatých, které mi dlužíte. A pokud byste je nebyl schopný sehnat, měl byste mít na mysli svoji vojenskou čest a raději si prostřelil hlavu kulí. A ne mne urážel výmysly, že mám pletky s vaší ženou.“ Počet posluchačů se ještě zvýšil a Trenck usoudil, že toho bylo tak akorát dost. Seskočil z vozu, otočil se k Novatovi zády a odcházel pryč.

„Stůjte!“ vykřikl za ním Novata.

„Polib si prdel,“ odpověděl Trenck procítěně a ani se neotočil. Pak uslyšel výstřel a současně mu něco srazilo jeho husarskou čapku z hlavy. Když se otočil, uviděl stát Novatu s ještě kouřící pistolí v ruce. Shýbl se, čapku zvedl a strčil prst do díry, kterou kulka, dovnitř vnikla. Pak si před ztichlým davem čapku znovu nasadil. Pomalým krokem došel zpět k Novatovi a vyťal mu takovou facku, že se major posadil na zadek. A pak se bez jediného slova vzdálil.


František Niedl - Baron Trenck

Baron Franz von Trenck se narodil a téměř vzápětí hned zemřel. Porodní bába ho vykoupala ve víně a tím ho přivedla znovu k životu. Říkalo se, že takovému člověku se bude smrt vyhýbal, ale že za každý rok jeho života se mu odečtou dva. Potud legenda, která se však téměř do písmene vyplnila.

   Už jako malý se Franz ukázal jako velmi nadané dítě. Rychle se učil, ovládal pět jazyků, domluvil se sedmi, uměl hrát výborně na housle, později byl považován i za odborníka na anglickou literaturu. Avšak díky své nezkrotné a popudlivé povaze se dostával do neustálých konfliktů. Souboje, ať už kvůli tomu, že se na něho někdo špatně podíval, utrousil nejapnou poznámku, nebo když si s Trenckem chtěl vyřídit účty za nevěru své manželky, které se měla dopustit právě s Trenckem, zhrzený manžel, byly téměř na denním pořádku. Má potíže s uznáváním autorit, je obávaný a všude si nadělá spoustu nepřátel. Nakonec je propuštěn z Pálffyho husarského pluku. Pokouší se žít na svém panství Brestovac ve Slavonii se svou krásnou a milující manželkou a dětmi. Ale jeho neklidná povaha mu to nedovolí. Nechá se naverbovat do ruské armády a zúčastní se tažení proti Turkům, kde se mnohokrát vyznamená svými činy v boji, mnohokrát se na něj sápe smrt. Dokonce už stojí na popravišti, ale i z něho se mu podaří vyváznout.

    Po návratu na Brestovac dá dohromady oddíl pandurů a vyčistí okolní kraj od banditů. Ale v té době je v samém základu díky pragmatické sankci, která umožnila, aby na trůn usedla žena, ohrožena samotná podstata monarchie. Španělé, Francouzi, Bavoři a především ambiciózní Prusové včele s Fridrichem II., ti všichni útočí na mladičkou Marii Terezii. A tehdy jí baron Trenck nabídne, že na své náklady zverbuje a vyzbrojí tisíc pandurů a královna tuto nabídku přijme. A tak mohou Trenckovi panduři začít mezi nepřáteli šířit hrůzu. 



Oslavenci měsíce ledna

Vážení přátelé,

setkáváme se znovu v době upřímných přání všeho dobrého, hlavně zdraví a štěstí, nad spoustou péefek od přátel, známých a různých firem. Do této nálady už zaznívá šum a rachot všednosti, jak končí čas svátků (ovšem správně má trvat do tří králů) a vánočních prázdnin.

My si dnes připomeneme dva naše členy, kteří slaví lednové narozeniny, a to nejdříve pana doktora Tomáše Hájka. Je znám jako autor ve dvou směrech: v literárním, kde se zabývá i ochranou kulturního dědictví, divadlem, prózou.  Druhá část je vědecká, publicistická. Řídí firmu na tvorbu projektů a studií a pracuje jako konzultant. Jeho první knihou bylo Stoupání do plynu (1991), a jeho zatím poslední prací je soubor drobných próz Jednodenní příběhy, který vyšel v roce 2018. Letos šestého ledna oslaví kulaté životní jubileum. 

Druhou oslavenkyní je čestná členka, paní Alena Klímová – Brejchová (BO-žena), jejíž narozeniny 28. ledna měsíc pomalu uzavírají. Všichni se obdivujeme pozoruhodné energii této básnířky, spisovatelky, rozhlasové dramaturgyně a překladatelky.  Je rovněž knižní editorkou, stojí za několika vydáními básnických sbírek svých přátel.  Mezi  její poslední sbírky patří Múzovo lehké políbení z roku 2020.

Oběma našim oslavencům ze srdce blahopřejeme a pozvedáme číši k přípitku. Ať vás provází jen to dobré, případně ještě lepší!

 

Hana Mudrová



Autorský příspěvek - Den poezie