Pozvánky Lenky Hejdové

 

Piják melancholie

Vladimír Křivánek, narozený 7. května 1951, který zemřel 21. dubna 2022, byl básník, literární historik a kritik, a také bonviván a bohém, jenž řídil Obec spisovatelů od roku 2008 do roku 2011, a to opravdu bohémsky!

Ale červené víno, jež pil se transformovalo v poezii, o níž se dá bez uzardění říci, že bylo pozdním sběrem nejvyšší kvality.

Vzpomínám, že v roce 2006, kdy jsem připravoval do tisku svoji sbírku Kam jablko nepadá, mi navrhl kamarád  Miroslav Huptych, také vynikající básník a kolážista, že řekne Vladimíru Křivánkovi, aby mi do ní napsal pár řádek. "Víš, on nemá moc času, posledních pár let má rozdělanou monografii o Holanovi." Jaké bylo mé a zejména Mirkovo překvapení, když Křivánek napsal odborný rozbor mé poezie na více než čtyři stránky! On totiž dělal vše naplno. A jak píše v poslední své básní ze sbírky Pijáci melancholie: O sobě zpívat není hřích.

Hříchem je neposlouchat druhé

a jejich smutek zakrývat

mámivě krásným slovem.

 

                                                                                                   Lojza Marhoul

Poetický večer

 

Voda čo ma drží nad vodou

 

Ve světle vitráží

 Ve světle vitráží se ocitá Melanie Nováková, autorka nové básnické sbírky. V mozaikách barevných sklíček hledá a nachází ta osobní.  Prochází se ve vzpomínkách, v tajných křehkých snech i v tvrdé a nesmlouvavé realitě běžných dnů a povinností. Přes všechna smutná sklíčka ale autorka vidí světlo svého života. Přírodu, lásku a drobné radosti, které ji obklopují a dělají její svět barevnějším.

Sbírka je doplněna autorčinými obrázky. Čtenář se při listování sbírkou a čtením moderní střízlivé leč výmluvné poezie sám ocitá v magickém světle vitráží.

Melanie Nováková (*1962)žije a pracuje ve Frýdku-Místku. Profesní život nejprve zasvětila práci aranžérky, ale později se začala věnovat dětem ve školství. Je členkou Literárního klubu Petra Bezruče, vydala průběžně šest básnických sbírek a knížku vzpomínek. Několikrát byla oceněná v literárních soutěžích. Ve volném čase ráda maluje.  Ilustruje nejen své sbírky, ale i dílka svých kolegů. Několikrát uspořádala výstavu obrazů spojenou s literárním podvečerem za účastí kolegů z LKPB a dalších hostů.

 Říká: „… paní Poezie k e mně  přichází většinou hned  ráno a doufám, že mi zůstane věrnou společnicí do dalších let...

 

Příběh obrazu

Zamilovat se

Nejkrásnější emoce

Někdy to bolí

jak chránit sebe

před sebou?

Milostné doteky duší

a moment zachycení

Jistota návratů

 

Ve světle vitráží

tvoje tvář

oči jež vidí

i do duše

Stojím tu pokorně v Božím domě

v jakési předtuše

Ve světle vitráží

jsi mužem mým

a já tvou ženou

V barevných sklech

spojených olovem

tak šťastně uvězněnou

Pozvánka od Jana Bauera

 

Alois Nebel v libereckém divadle

 Zpracování rotoskopického filmu jsem viděl roku 2011, zajímalo mne, jak příběh vyjde v libereckém Malém divadle.  Viděl jsem inscenaci 23. března, premiéra byla 4. února, snad osloví herce a hlavně diváky.

 Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 doplňuje režisér Adam Skala, který přivedl scénografku Terezu Gsöllhoferovou, kostymérku Evu Justichovou a hudebníka Jakuba Königa. Scénu tvoří napravo schodiště s telefonem nahoře, vzadu jsou rozstřižené bílé papíry, na které lze promítat, do papírů lze vejít, v zadním světle se pohybují jen obrysy lidí. Strašidelně působí postavy, které mají svítící červené oči, většinu času je jeviště v pološeru, v mlhách a tmách. Vlaky končí uprostřed Sudet, v pohraničí.

Alois Nebel, Václav Helšus, je zestárlý výpravčí, s červenou čepicí,  který vše slyšel, občas ho vyšetřují zaměstnanci psychiatrie. Do pohraniční krajiny utíkají lidé, když se jejich život zamotá, Nebel má své známé upřímně rád a snaží se jim pomáhat, ať je to výhybkář Wachek , Tomáš Impseil, který mohutně pije, nebo Němý, Přemysl Houška, skrývající nůž, po kterém pátrá polský Detektiv, Jaromír Tlalka.  

Nebel jede na pražské nádraží, kde postarší  Květa, Jana Hejret Vojtková, prodává ve stánku, nebo myje štětkou záchod a  myslí si na Nebela, který si jí dlouze všímá a pokrmy pochvaluje, ale nakonec se vrací do Bílého Potoka.

Členové Efix klubu, osm mladistvých optimistických lidí, kteří přijíždějí a zase odjíždějí, ať jsou to Hašišáci nebo Studenti, hlásající Sametovou, jsou zcela mimo tísnivé prostředí Sudet. Čeká je Farář, Gardista a Průvodčí - Tomáš Holý j. h., a Šmeterka - Zuzana Holéczyová.

Tragickou postavou je Maminka Aloise Nebela - Eliška Jansová, kterou Revoluční gardy, s RG na kabátě, odvlekly a na záda jí namalovaly červený hákový kříž. Je zabitá, stále mladá, ale jde se se svým stařičkým synem rozloučit.

Déšť, tma a bahno není překážkou pro ženoucí se Efix, berou s sebou z nádraží, odkud už nic nejede, i zmoklou Květu. Je v tom síla mladých  příchozích, pro které dávné rány a bolesti už nemají smysl.

Biologické mládí vyhrává, navzdory tomu, že jeho členové s hraním začínají. Šlo o experiment, zda lze mladé a začínající na divadle využít, i když to jsou amatéři. Tajemná hra je plná mlhy, deště, vlaků a krvavé historie, zdůrazněná zahalenými postavami se svítícíma rudýma očima. Ty sice děsí pamětníky, jako je Nebel, ale nic neříkají novým návštěvníkům.

Členové Efix klubu jsou: Linda Bělohlávková, Klára Müllerová, Pavla  Nevyhoštěná, Markéta Novotná, Josef  Kováč, Kilián Olekšák, Vladimír Stuchlý a Johannes Taller, snad o některých uslyšíte.

Textař, písničkář a malíř Kittchen, kterého jsem viděl zpívat ve Veselí nad Lužnicí temné písně v masce, masku odložil a získal několik cen Anděl. 

Alois Nebel,  zachycený otoskopicky, je zvláštní jedinečný film.  Divadelní představení s třetím v titulu,  režisérem Adamem Skalou, si uchovalo temnou atmosféru, ale má bohatší strukturu a dovyprávěný děj. 

V Liberci se hraje invenční divadlo. Nutno vidět.

Otto Hejnic

Pražské pozvánky

 

Literární klub Petra Bezruče Frýdek-Místek

Literární klub Petra Bezruče Frýdek-Místek dává o sobě vědět –

-      nyní knihou Dajany Zápalkové HLEDÁNÍ

Křest knihy proběhl v úterý 5. dubna v kavárně U Koziček ve Frýdlantě n./O., kde se členové klubu sešli na své pravidelné členské schůzi. Představení autorky a její nové knihy se ujala Pavlína Kollárová:

„S autorkou jsme se blíže poznaly před několika lety, když jsem poprvé přišla na schůzku literátů a Dajana se mne ujala a přivítala mě mezi autory Literárního klubu Petra Bezruče. Já, nováček, a ona již zkušená básnířka a pravá ruka pana profesora Olivy, kterému pomáhala s vedením klubu, a jehož roli později převzala. Již tenkrát měla ochranitelskou ruku nad všemi, kteří svůj život spojili se psaním. Snad k tomu všemu přispělo Dajanino dětství v rodině, která odjakživa milovala literaturu, zpěv, národní zvyky, a kde jí rodiče vtiskli do života pozitivní pohled na svět, na lidi a dění v něm se sílou být tomu vždy nápomocná. Když se vysloví jméno Dajana, mnozí si vybaví, kde všude ji mohou potkat, ať už jako knihovnici v místní knihovně v Bašce, či mezi přáteli v hodoňovickém Čendaspolku, kde každý rok pořádá přípravu Hodoňovického masopustu, aby spolu s ostatními oživili a zachovali tuto lidovou tradici. Blízká je jí spolupráce s lašským králem a jeho družinou či  s Lašským smíšeným pěveckým sborem v Bašce. Kulturní dění je pro Dajanu stejně důležité jako dobrý chléb a čistá voda pro každého člověka. Proto je často přítomná nejrůznějších literárních podvečerů, autorských čtení a křtů nových knížek.

Sbírka básní Hledání je jejím nejnovějším počinem. Čtenáři jsou zde předloženy vyzrálé a dospělé verše ženy, která hledá smysl lidského života a všech jeho odstínů. Autorka pátrá ve vzpomínkách, v lásce, v nesmlouvavé realitě, ale i ve svém romantickém srdci a duši. Když jsem sbírku přečetla, pochopila jsem, že Dajana našla svůj svět v básních a čtenář v básních najde Dajanu, stejně, jako jsem ji našla já. Tohle Hledání je naplněno potěšením v dnešním uspěchaném světě,“ dodala Kolárová a společně se dvěma dalšími klubovými kolegyněmi knihu pokřtily a popřály jí příznivý ohlas u čtenářů.

                                                                                                                                      Pavlína Kollárová

Charitativní koncert pro Ukrajinu

 

Duben na autorském webu LKPB a jeho hostů

Milí kolegové, přátelé a příznivci našeho autorského webu LKPB a jeho hostů, 

ocitáme se všichni v těžké době, která každého z nás pohlcuje. Život se přetahuje se smrtí o člověka. Bolest a strach kontrují naději a radosti. Držme se víry a naděje, že ten žalostný čas brzo odnese houf bílých holubic.  Dejme světu šanci, dejme šanci lidem. Jeden ze způsobu sebezáchovy  je humor, a ačkoli kolikrát černý a drsný, rodí se  v těch nejtěžších chvílích, aby pomohl žít. Duben je měsíc aprílový, zkusme si kousek aprílových šprťouchlat a vrtochů dopřát i my na našem webu. Těším se na všechny vaše příspěvky do rubrik  Svět  a žalostný čas a Aprílové taškařice. Přeji nám všem to nejvzácnější mír, lásku  , zdraví a úsměv! 

Za autorský web a LKPB

Pavlína 

https://literatinawebujedemedal.webnode.cz/