Večer slovenské poezie v Porubě

 

Vyšlo Literární fórum č. II/2022

 Milé čtenářky, vážení čtenáři!

Jestli si občas čtete Literární fórum v kavárně, v čítárně, na plovárně nebo v čekárně, nikdy se neptejte, komu zvoní mobil. Vám zvoní! Je to tak. Aspoň v tom smyslu, že dochází k bezcitně náhlému přerušení ustáleného toku vašeho vnímání. A z poklidné atmosféry ve vašem nitru je najednou jen hromádka střepů.

Přitom existuje jednoduchý způsob, jak takovým destruktivním psychonárazům předcházet. Není přece nutné, aby zařazené texty byly pořád jenom kvalitní a zajímavé. Jako vhodnější se jeví naplnění časopisu něčím méně hodnotným, klidně i vysloveně špatným. A se spoustou chyb. Uhlíkovou stopu to nijak neovlivní, a výhoda je nesporná. Rafinovanost této koncepce totiž spočívá v poznatku, že čtení potom probíhá rychleji, jen v jakémsi těkavě povrchním režimu. Bez zklidnění, bez soustředění. No, a v tom případě by pro vás, logicky, nebylo zazvonění libovolně hlasitého mobilu už tak zraňující…

Musím vás ale zklamat. Přechod na takto přízemní variantu by pro nás v redakci byl naprosto nepřijatelný! Snad nám tedy odpustíte, že jsme i při přípravě tohoto čísla pokračovali v osvědčeném trendu trvalého zlepšování kvality.

A ta poklidná atmosféra? Ta je tuze vzácným zbožím, které vám nemůžu zajistit, a vlastně ani seriózně slíbit. Ale popřát ano. Takže – ať ve vás přebývá! Ať kolem vás krouží nebo skrz vás proplouvá, s minimem zbytečných a nechtěných „přeškubnutí“, ať vás zkrátka doprovází. A v rušnějších chvílích blížícího se štědrého dárkobraní ať je aspoň někde nablízku.

Miloslav Král Český

Časopis si můžete přečíst nebo stáhnout po kliknutí na obrázek 

nebo === ZDE === .

Poezie o Vánocích

 Milí přátelé,

těšíme se na to, že 13. prosince v 18 hodin prožijete příjemný večer v Dzomse, Soukenická 23, Praha 3 s námi a našimi hosty.

Dušan Spáčil a Lojza Marhoul

Jahelkovy nové balady pro zlepšení nálady

 Máte rádi písničky Zpívajícího právníka a Ministra pohádkové spravedlnosti JUDr. Ivo Jahelky? Máte rádi humor a chcete se dobře pobavit?

Potom právě pro vás je určena první publikace edice České pohádkové akademie s názvem Jahelkovy nové balady pro zlepšení nálady. 

V brožuře o čtyřiceti čtyřech stranách naleznete hned devět balad, které vám jistě spraví náladu. Je tištěná na kvalitním křídovém papíře a doplněná veselými obrázky ilustrátorky Niny Roubíkové. Nechybí také úvodní slovo jeho výsosti Václava V, Vydry zvaného, panovníka pohádkového království, a aktualizovaná pohádková mapa pro rok 2023.

Získat ji můžete za 89,- Kč na všech prodejních akcích České pohádkové akademie. Pokud jste z větší dálky, napište si o ni na mail. mapcentrum@seznam.cz. nebo profandu@seznam.cz. 

A opravdoví znalci soudniček pana Ministra si s publikací mohou přijít pro podpis v sobotu dne 17. 12. 2022  na Českobudějovické náměstí, kde váš oblíbený písničkář vystoupí na pódiu v čase  od 17.00 do 17.30 hodin.  

= FJB =

Ukázka z tvorby Ivana Fontany

 I. AFORISMY

Kniha

- Hovořit o poezii je mnohem těžší než o penězích. Obratný makléř jen naslouchá.

- Záložka knihy je mnohdy důležitější než její obsah. Obsah se snadno vyprázní.

- Četba poezie, ano, ale proboha nesmíte se začíst, nebo propadnete romantismu.

- Kniha je nevěsta s bílou záložkou. Vakáty jdou za svědky.

- Webové stránky s černou záložkou a s kapitolou knižního smetí.

O čase

- Čás neskáče, ale nikdy se nezastaví.

- Na displejích už rostou lyšejníky.

- Pošetilost starých pánů, trošku mírní jejich ješitnost.

- Zrcadlo mlčení, orosené chladnými rány.

- Opilost: most přes řeku všedního času.

- Kamenný most: strejček motýlů.

O pravdě

- Pravda existuje. Důkazem jsou knoflíkové dírky.

- S pravdou nemám dobré zkušenosti, resp. nemám žádné.

- Ten, kdo umí lhát, dokáže i na pravdě majlant vydělat.

Na cestách

- Tulákům patří všechna rozcestí i s tulipány.

- Paříž, jistě najde se tu a tam stín i mříž, ale to bylo před revolucí.

- Každá kašna je plná snů, o vánocích se hemží kapry a úhoři.

- Sir Winton s dětskou vintovkou, mířící na Němce.

Společnost

- Společenská hiearchie: chcete ji pojmenovat od hlavy k patě?

- Historie se nikdy neopakuje, ale trochu šišlá, trochu koktá a tak zjevně potřebuje logopeda.

- Láska je žárovka, která dlouho vydrží, pokud ji nevyměníme.

- Rozum a láska si moc nerozumí, ani si netykají, ale oba jdou na to od lesa.

- Mozek má úschovnu mládí a čekárnu stáří. Za použití platíš.

- Nedostatek rozumu nenahradíš osvědčením ani diplomem.

- Dětská modlitba začíná přáním anděla.

- Nedostatek rozumu. Trestuhodná chyba školství už od první třídy.

Škola života

- Každá učitelka vidí v žácích své děti.

- Učíme se po celý život, jistě, ale už nemáme prázdniny.

- Poznámky v žákovské knížce: glosy života.

- Propadnete-li ve škole, nic si z toho nedělejte, neznamená to, že neprojdete životem.

Počítejte s nejednou fackou, s nejednim výpraskem.

- Vždy stojí něco v popředí, co nám brání ve výhledu.

- Invaze: andělé obsazují hroby, kaple a kostely, nepotřebují garáže, rampy ani hangáry.

- Nebeské brány nejsou barové lítačky, i když mnohdy jen tak vypadají.

Ekonomika

- Světovému hospodářství chybí internetové vidle.

- Sedlákův hrneček oškubaného peří.

- Jednička je kotvou matematiky, ale nikdy nebyla spuštěna, je praporem ekonomiky, který nikdy nebyl vztyčen.

II. Básně z batistu

Poduška

Hebká poduška z lesního mechu,

ještě z dob revoluční euforie

a také z dávnověku.

Poduška z jemného batistu a z aksamitu.

Poduška z duše, z tenkého dechu.

A nakonec přichází poduška z malachitu.

Klíčová dírka

Klíčová dírka, jaký div, že ještě přežívá,

že ještě zpívá. Silný zájem o ní projevilo

NTM (Národní technické muzeum).

Získala první cenu podnikové kontroly,

je laureátem Českého lva.

Pane, kdyby se klíčová dírka

dala otočit, byl by svět naruby, jako

u protinožců. Dnes se do jedné dírky

vejde kameraman i s vrčící kamerou.

Škarohlíd

Jeden škarohlíd se kdysi v jedné

dámě zhlíd. Dáma vracela se právě

z plesu, měla ještě škrabošku, a pusu

sladkou od medu.

Však na plese byla také včelou.

Škarohlíd ztratil hlavu a nakonec

i rovnováhu, a šel rovnou k věci.

U modrého úlu, ji vyznal lásku.

Dáma jako od Hollara vzdala se mu

polibkem smrti. Nic dál, zůstal tam

sám, nepočítáme-li včely.

Kurýr

Kurýr, ten pošťák z dávných časů,

messenger na koni ze spirálové

mlhoviny.

Posel čerstvých zpráv z vesmíru.

Kolikrát denně se otočí.

Prošlapané střevíce, škrpály

k vyhození, ani do truhly se už nehodí.

Dřeváky pana Sbejbla, to jsou

tankery z Nizozemí. Tak proboha,

jaké další věci?

Obraz řeky

Čáry máry na obloze a trnky na křídlech.

Křivule a křivky paní Sávy.

Obočí má z duhy a slzy pastózní.

V řece se odráží modré nebe

a tyrkysové peřeje.

Bystřina

Bystřinou voda utíká, skáče po kamení,

dovádí jako divá, skáče jako kůzle

po převrácených dolomitových deskách.

Po jedné noze doskáče až do Dolní vsi.

Věznilas´ mě na samotce v Černém lese

a ztratila jsi klíč. Ve stínu jív, habrů,

topolů a kamenných věží,

odpočíváš v pokoji.

Autíčko z garáže

Malé modré autíčko, jež ještě nikdy

nevyjelo z garáže. Miniaturní klučičí sen,

projet se aspoň jednou na okruhu

v Monze, poblíž Milána.

A vedle něho, snad jen pro genderovou

rovnováhu, ještě dívčí sen.

Květina ze školního herbáře, šplhá

po škole, zdolává patrové schodiště

a fasádu, už je v okně první třídy...

Otáčej listy, opatrně, dál jsou jen

sukulenty a palisty, jsou součásti

božího těla, jako jeho obtisky,

co bys ještě chtěla?

Jsou jako kořeny mandragory. Otevři

první knihu genezis nebo ještě lépe čti

evangélia.

Tak se ti splní nejen dětské sny.

Starý olivovník v prořídlém sadu

Starý olivovník je porostlý mechem

a lišejníkem, jakoby byl oblečen

v hávu lučištníka, jako poznávací

znamení má zelenou čapku

s průhledným kšiltem.

Starý strom, mohl by vyprávět,

mnoho pamatuje, ale moudře mlčí.

Je obtěžkán četnými a trpkými plody.

Pár větví má větrem zlomených

a také velkou vahou vlastních oliv

se opírá o zemi.

Olivy se míchají se šípky, někdy

spolu i tančí, v páru nebo v kole,

občas se o trny poraní. Směs je tmavo-

červená, sytá, jakoby země dostávala

transfuzi, jakoby krvácela. Ne vždycky

hlídačův pes tak kňučí,

jako když olivy čekají na lis.

Lesní motivy

V srdci smíšeného lesa vede mechová

pěšinka. Každý strom má srdce, ale

les, který je všemi milován, dýchá

společně.

K lesu patří každý brouček,

každé boží stvoření.

Lesní mechy hodí se k zateplení

stanu, kde každou škvíru utěsníš.

Možná na zateplení dostaneš dotaci.

Lesní požár, nech ho, ať klidně dohoří.

Toyen

Celé hračkářství patří paní Toyen,

včetně železničního království,

všech tunelů a pastelek Koh-i-nor.

Pastelek, jež každičkému dni dají

barvu. Všech plechovek od barev a laků.

Všech nadějných palet.

To je on, to je přeci celý on,

nadržený a nenasytný doyen.

Říká se „na jménu nezáleží“,

ale když za ním stojí dva básníci,

a jací, tak to je jiná.

Divadelní hra o štěstí

Lopuch a ropucha spolu dovádějí,

jako malé děti.

A jde jim to k duhu. Hra je o štěstí.

Ropucha skáče radostí, lopuch se

zelená.

Ale pak přišlo stáří, a to docela rychle.

Lopuch vadne, o hru ztrácí zájem,

ropucha je na dně.

Na scéně divadla zůstaly jen kulisy

a hlas stříbrného Měsíce

s ozvěnou Fobosu.

Mnoho podob poezie - pozvánka

 

Jak nepromarnit život

 

Pozvánka na předávání cen Jihočeského úsměvu

 Vážení přátelé!

Pokud budete mít čas a chuť, zveme vás na slavnostní předávání cen vítězům naší každoroční literární soutěže Jihočeský úsměv.

Uskuteční se ve středu 30.listopadu v audiosále Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích na Lidické třídě.

V programu zazní celkové hodnocení soutěže, slovo ředitele Jihočeské vědecké knihovny, ukázky vítězných prací s hudebními vstupy.

V závěru pak budou vítězným žákům předány diplomy a věcné ceny.

Za JčKOS Hanka Hosnedlová

 

Pozvánky Radany Šatánkové

Radana ŠATÁNKOVÁ: DEDIKACE a PODARUNKY

Anotace:

Autorka básní a ilustračních fotografií Radana Šatánková, žijící střídavě v Praze a v rodném

Frýdku-Místku, předkládá verše, které lze chápat jako vzkazy. Všem lidem, i těm konkrétním. Básně lze číst i bez znalostí osob, jimž je sdělení dedikováno (připsáno) – odtud název Dedikace.

Dále pak se jedná o dvojknížku, neboť verše jsou rámcově rozděleny pro dvě čtenářské obce.

Zatímco v Dedikacích nalezneme pražské reálie a prožitky, v Podaruncích (lidový výraz pro věnované, darované) je nápadné přilnutí k Severomoravskému kraji a zacházení do konkrétní podoby lašského nářečí. Zároveň je zde snaha vzdálené čtenářstvo spojit, čili k setkání dochází v jedné dvojpublikaci.

Najdeme zde básně volného i lehce vázaného verše, tematiku městskou, přírodní, duchovní; ne chybí ani poloha humoristická či pro oživení útvary jako jsou aforismy, akrostichony, limeriky. Řazení textů pak vytváří emoční linku, příběh, který střídá svou reportážní povahu i lyrickou, niternou polohu.

----------------------

Autorka svou sedmou samostatnou

sbírku básní uvede v rámci těchto

kulturních událostí - viz pozvánky

23. 11. 2022 Praha 5

28. 11. 2022 Frýdek-Místek (Městská knihovna Místek, Hlavní ulice)

6. 12. 2022 Praha 2

Radana Šatánková
*29. 03. 1980

Kulturní publicistka, bývalá novinářka, editorka, lektorka, interpretka poezie; vítězka literárních soutěží se brzy stala i literární porotkyní (Mělník, Čáslav, Ostrava, „Můj svět“ při MK ve F-M, Cena Josefa Škvoreckého atd.).

Narozena r. 1980 ve Frýdku-Místku, od r. 1999 žije v Praze. Publikuje a autorsky veřejně vystupuje od r. 1995. Dosud vydala 6 samostatných básnických knih: v roce 1995 Okno v zahradě, r. 1999 ...Dokořán, r. 2002 Básně a texty z let 1995-2002, r. 2005 Prolínání, r. 2009 Medúza, sb. z roku 2014 nese název “Domovní schůze”. Vyšel jí i prozaický debut „Babi, ukaž zuby“, jenž je reminiscenčním textem o dětství.

Radana Šatánková je členkou různých uskupení a organizací – např.: Syndikát novinářů ČR, Literární klub Dr. Nadi Benešové (Čáslav), Literárně dramatická společnost Místecká Viola (Frýdek-Místek), Skupina XXVI, Kulturní sdružení Bezručův kraj, Svaz českých fotografů, Obec spisovatelů ČR, Pra-či-dlo (Pražské činoherní divadélko). I ve spolupráci s těmito obcemi pořádá komponované večery a kulturní produkci, stejně tak ve spolku Krasomil, jehož je předsedkyní. 

Publikovala v almanaších, časopisech i na internetu; v rozhlasovém archivu ČRo je k poslechu představení její tvorby v rámci pořadu “Zelené peří” od Miroslava Kováříka (2008). Některé básně jí též byly zhudebněny, spolupracuje s muzikanty. V létě 2015 jí vyšlo CD scénického čtení „Trychtýřem do hlavy“ (Brno, Agadir).

Radana mapuje současnou literární scénu, organizuje autorská čtení zejména v Praze, Ostravě a rodném Frýdku-Místku. Je hrdá na svůj lašský původ, propaguje rodný kraj a jeho tradice.

V současnosti pracuje na rukopisu sbírky "Dedikace a Podarunky", Verše dětem a Verše Praze.

Publicita z nedávné doby:

https://kulturafm.cz/aktuality/1030-radana-satankova-seifert-se-svymi-versi-dvoril-krase-ahledal-

pravdu

https://kulturafm.cz/aktuality/1032-osobnost-od-dila-nelze-oddelit-u-magora-to-platidvojnasob

https://www.frydekmistek.cz/prilohy/Zpravodaj/322/1632904697_fm_10_2021_archiv.pdf,

str. 24

http://namesicnik.cz/2021/06/21/zizkov-slavil-povyseni-na-mesto/

Almanachy členů Literárního klubu Petra Bezruče Frýdek – Místek přinášejí radost

Ano, přinášejí radost nejen jejím autorům ale i těm, kteří byli jimi obdarováni. Vždyť malá úzká brožurka, převážně o dvaceti stránkách (ale může být i více stránková) s barevnou obálkou přináší jakýsi výběr z psaní člena – literáta, který píše pod hlavičkou Literárního klubu Petra Bezruče Frýdek-Místek.

Co je obsahem almanachů? „Každý píše o něčem jiném – co prožil, co jej zaujalo – o přírodě, lásce, všedním dni či životě, o výletě k moři nebo v jiná zajímavá místa. Tak se sešlo celkem 426 stran uspořádaných v 17 almanaších – zajímavých, které dokáží upoutat lehkostí verše či prózy, jež proletíte jedním dechem. A když útlou brožuru přečtete až do konce a řeknete si – to je nádhera, to musím půjčit své známé, své kamarádce – tak věřte, že to je ta největší odměna pro každého autora, a sice – že se jeho dílko čte, že je o něj zájem.  Jsme rádi za finanční přispěvky od Města Frýdek-Místek a Frýdlant n./O. pro vydání almanachů,“  podotkla předsedkyně literátů Dajana Zápalková

A pokud se s almanachy budete chtít obeznámit, navštivte frýdeckou knihovnu, kde jsou k zapůjčení.

                                                                                                                 Dajana Zápalková

 

Pozvánky Radany Šatánkové

 

Od divadla ke knize

 Jihočeši si Jiřího Šestáka připomínají především jako herce, uměleckého šéfa činohry a následně pak ředitele Jihočeského divadla, v němž aktivně působil celkem šestatřicet roků. Kromě toho stál také u zrodu Studentského univerzitního divadla - SUD, které funguje dodnes. Nezanedbatelnou stopu zanechal i v komunální politice jako městský zastupitel, posléze pak jako senátor a místopředseda Senátu Parlamentu ČR. Divadlu sice zůstal svým způsobem věrný, i když v omezené míře – jednak od roku 2019 coby hostující herec ve Vinohradském divadle, jednak jako pedagog na Divadelní fakultě AMU. A své pedagogické schopnosti uplatňuje rovněž v rámci vyučujícího na českobudějovickém Biskupském gymnáziu a na dalším gymnáziu v Třeboni. V tomto stručném výčtu bychom ale neměli opomenout ani jeho další aktivity se širším záběrem, zejména pak v Muzeu paměti 20.století, umístěném v jednom z hradčanských paláců v Praze, na jehož založení a vytváření se podílel, včetně souvisejího Festivalu dokumentárních filmů, probíhajícího v on-line formě. Jako spoluzakladatel se také zapsal na vzniku další instituce, kterou je Paměť národa, tentokrát v Českých Budějovicích.

V posledních letech se však Jiří Šesták poměrně rychle a čitelně zviditelňuje i jako úspěšný spisovatel. Začátkem třetí listopadové dekády mu vyjde ve vydavatelství Kant nová kniha pod titulem Divoká honba, která úzce souvisí s jeho beletristickou prvotinou s názvem Cesta jinam. Ani to však nebyl jeho první krok na autorskou scénu, má totiž na svém kontě řadu divadelních dramatizací, dokonce jednu hru a navíc i odbornou publikaci o managementu divadla, fungující de facto i jako učebnice pro divadelní fakultu.

V obou uváděných beletristických novelách, které navíc propojuje postava Petra Marka, zavádí autor čtenáře na svou milovanou Šumavu. V Cestě jinam se vrací do osmdesátých let, do doby železné opony, zapomínaných zničených vesnic, politické dominance jedné strany a represí proti těm, kteří s vnucovanou linií nesouhlasili či chtěli jen odejít jinam. Podle Šestákových slov, jimiž i knihu uvádí, se jedná o úsměvný příběh ze smutné doby, kdy do hraniční Šumavy byl vstup zakázaný. Děj se odehrává na konkrétních místech šumavského a novohradského pásma, podle skutečných dobových událostí, nicméně jména postav a jejich životní osudy jsou jak v této, tak v předchozí knize vyfabulovány, i když možná budou čtenáři připomínat skutečné příběhy z oněch časů.

„Vycházím z vlastních vzpomínek z té doby, protože na Šumavu a hlavně na Lipensko, na Lojzovy paseky, jsme pravidelně jezdili, seznamoval jsem se s historií jednotlivých míst, osudy lidí a jejich životními příběhy. A to nejen od místních obyvatel, ale i z různých dalších pramenů, jako je třeba server Kohoutí kříž, vytvořený a doplňovaný Jihočeskou vědeckou knihovnou,“ charakterizuje vznik loňské knihy Jiří Šesták.

Kupodivu ale druhý jeho titul Divoká honba není, jak by se očekávalo, pokračováním předchozí knihy, ale nečekaně se vrací o tři desítky zpátky, do začátku padesátých let, kdy doznívaly reakce na odsuny Němců, ochromení z popravy Milady Horákové, zrůdnost monstrprocesů, prosazovala se násilná kolektivizace a barbarsky se bouraly celé vesnice, odstřelovaly kostely, devastovala krajina a hranice oddělovaly ostnaté dráty s hlídajícími pohraničníky. Na Šumavu přijíždějí v té době studenti na povinnou praxi, aby pomáhali „budovat socialismus“. Mezi nimi i náš Petr Marek, budoucí učitel plný nadějí a ideálů, který se střetává s nesmyslností a krutostí tehdejšího dění, tragickými momenty, ale i s rozčarováním nad chováním a zbabělostí lidí kolem sebe, když dojde na lámání v kole.

„Chtěl jsem touto druhou novelou zaujmout především mladé lidi, kteří neznají souvislosti s minulým režimem a v podstatě neznají svět naší generace. Děj knihy je alegoricky postavený na staré šumavské pověsti o divoké bouři a zmaru, který je zde prezentován vším tím nesmyslným ničením a zpřetrháváním dosavadních tradic. Myslím, že je emotivněji a dramatičtěji vystavěná než děj knihy předchozí. Dokonce jsem se pro autentičnost snažil v dialozích používat šumavský dialekt, který je dnes už takřka zaniklý a který jsem přes pamětníky dost obtížně vyhledával,“ představuje autor čerstvou knižní novinku.

Aby se povědomost o knihách dostala mezi co největší počet čtenářů, jezdí Jiří Šesták nejen po jižních a západních Čechách, kde při besedách a autorském čtení v kulturních zařízeních, knihovnách, klubech i hospodách vypráví o tom, jak a proč vlastně knihy vznikly. S knihou Cesta jinam se veřejnost navíc může seznámit i prostřednictvím českobudějovického rozhlasu, na jehož vlnách od pondělí 14.listopadu, vždy po osmnácté hodině, běží po dobu dvou týdnů čtení z jejích stránek, které natočil sám autor.

„Netoužím po kariéře spisovatele, i když mne psaní baví, ale chci čtenářům zprostředkovat pohled na minulost skrze příběhy jiných lidí. Ukázat na zničující, odlidštěný politický a společenský systém v poválečných letech a v době totalitního režimu,“ dodává Jiří Šesták. Ale ani to není tečka za jeho nastoupenou literární cestou. V současnosti už totiž pracuje na třetí knize, která se bude vracet hodně hluboko do minulosti - do dob začátku křesťanství v našich zemích, dávno před příchodem Cyrila a Metoděje. Je jasné, že k tomuto časovému údobí moc podkladů neexistuje a o to bude práce spisovatele obtížnější. Ale zdá se, že se na ni vysloveně těší a čtenáři se pak mohou těšit na další příběh z jeho pera...

Hanka Hosnedlová

Setkání dvou autorů

 

O Báře Štěpánové, Pavlu Kosatíkovi a Činoherním klubu

Jsou nejméně tři světu se vymykající české herečky. Jitka Molavcová, Ljuba Krbová a Bára Štěpánová. - Vymykají se inteligencí, intuicí, dobrými instinkty, zcela neuchopitelným i dobře uchopitelným šarmem, svou schopností improvizovat a současně akceptovat režii, nu, a možná i vyřídilkou. Bára pak ještě spoustou věcí, které tady jednoduše nedefinuji.

Už v deseti letech hrála v seriálu Pan Tau a později v mnoha, mnoha filmech, českých i slovenských - Hvězda padá vzhůru, Setkání v červenci, Smrt stopařek, Lásky mezi kapkami deště, Tajemství hradu v Karpatech, Kaňka do pohádky, Jak svět přichází o básníky, Jak básníkům chutná život, Konec básníků v Čechách, Samorost, Katapult, Pětka s hvězdičkou, Já nejsem já, Discopříběh, Druhý tah pěšcem - a i ve škále seriálů se objevila: Malý pitaval z velkého města, Tisícročná včela, Paragrafy na kolech, Slavné historky zbojnické, Chlapec a pes, Česká soda, Ordinace v růžové zahradě, Rodinná pouta, Herzovi Černí baroni).

Má to i nemá význam pro rozvoj Bářiny osobnosti, ale její strýcem byl filozof Rudolf Battěk (1924-2013) a tatínek je historik Václav Štěpán, mj. spoluautor Slovníku českých spisovatelů z roku 1964; tedy toho, který se během Normalizace v mnohém nehodil. Ale pan Štěpán participoval i na - dosud využívaném - Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 (1998), na České divadelní encyklopedii (2015) a na publikacích Prozatímní divadlo 1863-1883 (1700 stran, s Markétou Trávníčkovou) a Národní divadlo 1883-1983.

Podobně jako Bářin strýček podepsala Bára Chartu a převrat zažila ve třiceti. Již 1. května 1989 přitom založili - s pozdějším manželem Lubošem Rychvalským a v reakci na Obuškový zákon či v Polsku roku 1986 vzniknuvší Oranžovou iniciativu - happeningovou občanskou iniciativu Společnost za veselejší současnost. Od roku 1990 dělala několik let sekretářku prezidentu Václavu Havlovi, ale vrátila se k divadlu a co se dalšího osobního života týká, v padesáti se potřetí provdala za hudebníka Mirka Barabaše; spolu i sladěně vystupují a dotyčná sehranost se neokoukala. Mohu to dosvědčit, a když jsem se Báry Štěpánové ve čtvrtek 3. 11. 2022 v Činoherním klubu zeptal (zrovna s Mirkem Barabašem doprovázela mou a Kosatíkovu besedu Slova mají křídla moderovanou Luborem Falteiskem a Dušanem Spáčilem, přičemž ji spontánně a vtipně komentovala) na éru „u Čecha“, zakabonila se zprvu a moc – proti mému očekávání – nezářila (leda a po chvíli uznala, že je Franta vtipný).

Ale konverzovali jsme trochu dál a Bářino vymanění se z určité škatulky, do které pro některé zapadla, sotva co mění na skutečnosti, že u Ringa v divadle hrála i zpívala po léta umně. Dokumentuje to nakonec i záznam seriálu Pra pra pra (2000) a dramat Na Brusel, Vávro! Na Brusel! (2009) či Dívčí válka (1991). - Spějme však za ústřední osobností večera, kterého se jinak rovněž zúčastnili Olga Nytrová, Zdeněk Rampas anebo vnuk spisovatele Edvarda Valenty Martin Valenta. A tou ústřední personou se stal v druhé části pořadu scenárista a spisovatel Pavel Kosatík (*1962), laureát Ceny Toma Stopparda.

Snad víte, že začínal jako autor science fiction, ale také v Činoherním klubu se pochlubil, že má rozepsaný román. Jinak propadl popularizaci historie a práci s fakty a proslul co autor ceněných/čtivých biografií Pavla Kohouta, Pavla Tigrida, Ferdinanda Peroutky, Olgy Havlové, veškerých dalších dam „z Hradu“ (Báru bohužel vynechal) - a taky předních sportovců Věry Čáslavské a Emila Zátopka. V neposlední řadě i obou Masaryků. - Co víc, nepostradatelnou školní pomůckou se stala už dávno jeho práce České snění (2010), opravdu fascinující to kniha, která bravurně analyzuje celkem 16 národních snů. Možná některé zapadly, ale ve své době všechny více nebo méně rezonovaly. Byť se někdy posléze totálně zhroutily. Jde o luzné sny O Slovensku, O cestě na jih (a do Itálie), O pravlasti, O tělesné zdatnosti (nejen Tyršem propagované), O Žižkovi - a mnoha dalších vyhraných bitvách, O Lužici, O Rusku, O SSSR, O moři, O koloniích, O státě pro 40 milionů (což byl nejenom zbožný sen Baťův), O Rukopisech, O životě bez Němců, O novém náboženství, O jazyce, O podkarpatské Rusi…

V Činoherním klubu Ve Smečkách Pavel nicméně zpropagoval jiný opus, nejnovější své Slovensko 30 let poté (2022), které navázalo na jeho práci Slovenské století (2021).

Závěrem bych se ještě vrátil k Báře Stěpánové co jistému demiurgovi pořadu. Léta ji znám, ale teprve jsem si uvědomil, když jsme vedle sebe seděli a ona zpívala, že znát kohokoli z televizní obrazovky se nerovná životu. „Čechy krásné, Čechy mé,“ pěla s kytarou a posléze přidávala - v mezičasech - jednu krásnou písničku za druhou. Klidně třeba i od Hapky. V jejím podání jsou nenapodobitelné, ale Bára je taky rozenou moderátorkou a bezprostředně inteligentní ženou, co umí dávat lidi do kontaktů a sotva kdy udělá chybu či cokoli trapného. Hudebník Miroslav Barabaš si vybral dobřeJ a oba tvoří sympatický pár.

Ale podobně přitažlivým je letitý cyklus pánů Falteiska a Spáčila, jehož stopy zkoumejme na webu, a maně si vybavuji některé díly. Např. Slova mají křídla za účasti Vladimíra Párala či Daniely Kovářové.

Ivo Fencl