ZNÁMÁ // NEZNÁMÁ
Pochopitelně se nejedná o
spisovatelku, nýbrž o její nejnovější román, který vyšel pod názvem PASTÝŘKA SNŮ
(vyd. Maraton, 2024, str.). Iva Tajovská věnovala pozornost první české a
třinácté ženě na světě, která získala pilotní průkaz. Tolík k námětu
nového románu. Odkud odvážná mladá žena pocházela? Pochopitelně
z Pardubic! S nahlédnutím do historie zjistíme, že koně, plochá dráha
a letectví k městu neodmyslitelně patří. A nezapomeňme na perník, o němž
ovšem nepadne v knize zmínka.
Iva Tajovská se zapsala do paměti
čtenářů triptychem Odpusť, že jsem ve vrátil, Hořící nebe a Než se rozdělíme.
Ve čtenářích asi dosud rezonuje román A lampa ještě nezhasla z roku 2022.
Jsou spisovatelé, kteří každou svou knihou orientují odlišným směrem, nabírají
do džbánu událostí čerstvou vodu z odlišných pramenů a tím přirozeně
riskují, místo ho hlubokých vod občas zabřednou do močálů, pokoušejí se
s rozdílným zdarem zúrodnit svým pluhem dosud neoranou půdu. A jsou tací,
kteří se věrně drží rodné hroudy, svého důvěrně známého prostředí. Vystavují se
nebezpečí jistého stereotypu. V tvorbě Ivy Tajovské jsou centrem dění
Pardubice. Plus bezprostřední okolí. Využívá nejen historickou znalost
prostředí a dobovou atmosféru, především těží ze skutečných události, věnuje
pozornost reálným postavám, jejich kladnému přínosu zemi, konkrétnímu městu,
tamtím událostem, pokroku, aniž by se
svazovala reglementy literatury faktu.
Román Pastýřka snů nelze označit za
romány pro ženy, to označení je
obvykle přisuzováno poněkud zjednodušené tvorbě, je to ale příměr bez kritické
podjatosti. Hlavími postavami jsou ženy,
jejich osudy, jejich vítězství a pády, jejich životy klenoucí duhu a
procházející trýznivými křovinami dnů. Přes všechna dramatická úskalí jde o
vyprávění podobné spořádaně plynoucí řece. Tím pochopitelně vstupuje do hry
nebezpečí určitého setrvalého sváru progresivních postav s rizikem tvůrčího
stereotypu. Zejména při opětovném společenském zařazení do vyšších pater
středních dobových vrstev. Platí to také o emancipované, na první a druhé
desetiletí minulého století agresivně moderní, cílevědomě paličaté a všestranně
úspěšné Boženě Laglerové, která naráží na dobové předsudky nejen
v prostředí, jímž chce prorazit, ale i v rodinném kruhu. Ženský prvek
je prostě dominantní. Matka, dobově úspěšně provdané sestry. V kritických
okamžicích podají pomocnou ruku, aniž by prozřely a dospěly k plnému
pochopení.
Román Pastýřka snů je nasycený
dějem. Všedními i vzrušujícími událostmi
s dobrodružnými peripetiemi. Město Pardubice žilo ve zmíněné době
ve stínu popularity prvního českého letce Jana Kašpara a později i Eugena
Čiháka. Na Kašparovo jméno pamatujeme nejen z dávných školních škamen,
z literatury a dřívější tvorby Ivy Tajovské – jako všestranně váženého a
úspěšného člověka. Autorčin přístav k ně,kterým prominentním postavám se
změnil, jako se patrně změnil jejich svět. Stěžejním prvkem děje je velice
komplikovaná snaha protagonistky stát je první českou aviatičkou. Někdy působí
až umanutě, ale i přes počáteční nezdary dosahuje hrdinka svého. Jak už to
v českých luzích a hájích chodí, nenachází doma pochopení, natož skutečné
uznání. Využívá otevřené náruče ciziny, nikoli vždy zcela bezkonfliktní.
Letectví nebylo a nikdy se nestane levnou záležitostí. Dnes je pochopitelné, že
aviatika nacházela respekt spíš svéráznými akrobatickými prezentacemi až
cirkusového charakteru. Ostatně, letecké dny jsou stále hojně navštěvovány.
Zásadní změna nastala s vypuknutím první světové války, kdy se změnilo
poslání letectví a technický rozvoj. Válečné události ovšem s ženským
prvkem nepočítaly, Laglerová se musela uchýlit do mimoevropské emigrace. Tam
vstupují do děje ryze dobrodružné prvky, včetně ilegálního útěku na americký
kontinent, kde nebyl život ochucován cukrovou vatou. Nejedna životní
kolize svědčila o schopnosti Laglátové vyrovnat se s nepřízní prostředí.
Posléze se navrací do samostatné republiky, ale její dlouhá nepřítomnost působí
negativně. Stávající tříbící se
existenční podmínky a orientace současného letectví jí nejsou právě příznivě nakloněny, pamětníci jí
nebyli směnují k pilotní profesionalitě. Jméno první české pilotky upadlo
v zapomnění, ti, kteří ji pamatovali, nebyli minulosti příznivě nakloněni.
(Přiznávám, že jsem o Boženě Laglerové dosud neslyšel a nečetl, nanejvýš
okrajově.)
Pastýřka snů možná vzbudí právě
historickými rekvizitami regionální pozornost, za pozornost stojí specifické
technické atributy, jimiž možná dosáhne čtenářského zájmu v okruhu
amatérských nadšenců, jimž je letectví středem pozornosti. Autorka se vyhnula
zjednodušujícím opisům, jimiž autoři s oblibou ve zkratce zamlžují vlastní
neznalosti. Laika detailní technické údaje určitě zaujmou.
Ani osud protagonistky nedospěje
k jednoznačně úsměvným koncům, což není mimořádnost. Schopní a svým
způsobem úspěšní bývají opomíjeni. Nebo je do stínu zahání iniciativní
nesmiřitelná současnost. Tak – v podání Ivy Tajovské – zacouvá první česká
pilotka do hangáru omšelého společenského prostředí a v čtenáři zanechává
jakýsi tesklivý nádech sklíčenosti a melancholické smířlivosti s dobovými
kulisami. Ve čtenáři klíčí obraz jednoho pozoruhodného, nicméně skličujícího
životního osudu.