Není to básnická sbírka, plující na pokojné a trochu všední hladině současné české poezie. Nelaje, nepěje pochvalné písně, nenasazuje ani lacinou pampeliškovou korunu, snaží se budit zdání nadhledu a střetu se středem dění. Prostě to není poezie, která by nezasluhovala zastavení. Na úvod čteme //Inu vejdi//poutníče//do toho domu//.
Takže poslechněme, vejděme. Otevřme útlou sbírku Věry Kopecké se slibným názvem BALADA O POUTNÍKOVI (vydala Kopecká, s vlastním fotografickým doprovodem, 49 str., 2025). Na prahu příběhu se aktéry dění stáváme všichni, abychom dospěli k poznání rozpětí křídel, přesahujících hranici doletu a závěrečná //společná teskná píseň loučení// zazní nám všem a za nás za všechny, pohladí i zabolí. Potvrdí, že každý z nás během čtení skutečně //padal z výšky//radostné chvilky//prudkým pádem//, že jsme seděli a četli //neslyšně se vzdalující//, že jsme //objímali//nahé stromy//krajkovým závojem//.
A s dovolením ještě jeden citát, Věra Kopecká zažehla //plamínek světla//v šedi dní//. Postulát je naprosto jednoznačný. V současné nevyhraněné poezii (to není jednoznačná kritika, jen povzdech čtenáře, který se setkává se sbírkami, majícími k pokladnici poezie velice daleko, byť nejednou klamou v elegantním rouchu) se Balada o poutníkovi stala svébytnou světlicí, vypálenou ze skromných okrajových krajin, ozařuje však široký prostor, má tak trochu charakter věčného světla. Neboť se jedná o sbírku (to označení není úplně adekvátní, charakter drobné poemy je nasnadě), v niž se //hvězdy chvějí//na temném nebi//, a pozorný čtenář se k ní bude vracet, teprve při druhém čtení ocení veškerá autorská oslovení, lyričtější duše se snad i maličko zasní. Pozornější a obeznalí čtenáři dospějí k poznání, že Věra Kopecká zdařile překročila vlastní stín. Ne všechny pasáže perlivě jiskří, ne každý verš se blyští jitrocelovým leskem, hladina se však zavlní, zdola vyplují temnější vlny emocí, o jejichž existenci víme a obvykle se jim raději vyhýbáme.
Baladě o poustevníkovi je ovšem vlastní ještě další přednost, kterou je její široká obecná platnost. Označoval stávající dobu za moderní je poněkud svérázně srázné – v historii se každá současnost problematicky vydávala a vydává za moderní - nehledejme však vhodnější pejorativum. Poezie Věry Kopecké nevrací čtenáře do minulosti, jak by se snad dalo usoudit z názvu, je bytostně současná, její poutník prožívá baladický příběh v kulisách, které nabízí doba, a poutníkova //píseň loučení//zněla do ticha// zní do netušeného ticha jako erbovní tajemství. Pouze zdánlivě je ohlédnutím, baladičnost spočívá také ve spodním proudu, prodírajícím se nenápadně do budoucnosti. Povězme bez iluzí, že naděje je vždy nanejvýš rozkvétajícím poupětem a
každý záchvěv optimismu, tvořící třeba pouze průsvitný lehký opar, skrývá pod hedvábným pláštěm také nějaký ten typicky baladický osten. Taková je Balada o poutníkovi. Taková je poezie Věry Kopecké.
František Uher