Drážní love story
· U nás na královéhradecku se
v sedmdesátých letech ještě trochu ctily staré tradice. Byly to hlavně
pouť a posvícení. Kostely sice nepraskaly pod náporem věřících, ale
v neděli se chodilo na bohoslužby a kázání. Protože to ale bylo
v časech „normalizace,“ tak se tam lidé moc dlouho nezdrželi, a spíše se
báli, aby je v kostele někdo blbě nepochopil a neměli z těch řečí a kázání
malér. Byla to podivná doba, kdy jsme museli mimo domov mlčet o všem, co jsme
doma klidně probírali a kritizovali. Totiž naši otcové a dědové na konci
šedesátých let dokázali vyrobit věci, které byli kvalitativně rovnocenné
s výrobky ze Západu. Naše automobily, motocykly, šicí stroje a spousta
dalších výrobků obstály v pohodě se západní konkurencí. Dalšímu rozvoji
ale tehdy bránil systém plánované ekonomiky. Naši předci chtěli tehdy, přes
všemocnou KSČ, prosadit určité povolení soukromého podnikání. Čili nechat na
lidech co, jak, a v jaké kvalitě se bude vyrábět. Nemylme se, v těch
dobách ještě strojní výroba, tvořivý potenciál zaměstnanců a jejich ochota
pracovat na maximální výkon byla plně srovnatelná se Západem. Jenže bohužel,
tato myšlenka byla v přímém rozporu s učením komunistických stran
východního bloku, a tak byla celá snaha o celé obrození národa, jeho potenciálu,
dovedností a pracovitosti, utopena
pomocí vojsk Varšavské smlouvy. A to na dalších cca 40 let.
·
V té době ještě v kostelích
bylo plno obrazů, soch i koberců, tehdy se ještě tak nekradlo, to až později se
změnou systému. V každé vsi byly oba svátky slaveny v jiný víkend. Na jarní pouť přijely houpačky,
kolotoč a střelnice, stejně tak na podzimní posvícení. Zároveň se v sobotu
večer konala v místě taneční zábava. My jezdili občas až do Mžan, to je vesnice
kousek od Sadové. To se jelo tam vlakem, a zpátky taky. Zpátky ovšem v
upraveném stavu. Ale nikdy si nikdo z nás nedovolil žádné ničení a podobně.
Inu, byli jsme jinak vychování. Mně se v tu konkrétní sobotu moc nechtělo, ale
v pátek jsem to v hospodě kámošům slíbil, a tak jsme vyrazili. Jezdilo nás tak
5-7, podle toho, jak se to sešlo. Tamní hospoda byla součástí sokolovny.
Nejdřív se vešlo dovnitř do chodby a hned po pravé ruce byl klasický výčep,
čili pípa, pult, kousek vedle lednice a pár stolů pro štamgasty. Kuchyň tam
neměli, komu by taky asi vařili, když si tehdy na vsi místní všechno
vypěstovali a vykrmili. A když něco chybělo, tak se to jednoduše ukradlo v JZD.
Naproti výčepu přes chodbu byly záchody a chodba končila masivními dveřmi, za
kterými se skrýval taneční sál. Na jeho zadním konci byla skoro přes celou
stěnu asi metr a půl vysoká a pět metrů dlouhá dřevěná nástavba, jeviště,
kde seděli muzikanti. Do prostoru pod jeviště se uklízelo cvičební náčiní,
protože v týdnu se tam cvičilo. V pátek večer se před sobotní zábavou ale
uklidnilo cvičební náčiní, sál se vytřel a posypal namletým voskem. A v
sobotu večer to vypuklo. Hostinský Kopřiva vzal před začátkem pár lahví rumu, zelené,
vodky, griotky, několik panáků, kýbl s vodou, stůl a otevřel pod jevištěm bar.
Tehdy se už totiž nesměl podávat na tanečních zábavách tvrdý alkohol. Pod
jevištěm to nebylo až tak na očích. Výčep měla na starosti Kopřivová, velice
kyprá žena. Kopřiva byl taky pěkný pořízek, a tak se v tamní hospodě nikdy
neděly žádné lumpárny. K ruce měla Kopřivová svoji sestru, stejně tak kyprou
jako byla sama, jenže o dost mladší. “Kdyby mně bylo o dvacet míň, hned bych ji
vopruboval,” prohlásil jednou polo německy starý Weisar. Půl hodiny před
začátkem zábavy se začali scházet muzikanti, pak místní smetánka v čele s
předsedou MNV. Ten pak přesně v době začátku vzal mikrofón, popřál nám hezkou
zábavu, a tak to vypuklo. Ty místní kapely se daly jen těžko poslouchat, a tak
spousta chlapů hned mazala za Kopřivou pod jeviště, dát si na kuráž. Jak zábava
pokračovala, a v mladých se začala vařit krev, tak bylo nutno se jít ven
ochladit. Ovšem místní mládež zde byla hned pod dvojím dohledem. Jednak z výčepu byly
otevřené dveře do chodby, takže bylo vidět kdo jde ven a s kým. A pod okny sálu
stál alespoň tucet babek, které věděly hned kam dotyční jdou. Pro místní mládež
nebylo úniku, byli pod kontrolou. Nám to bylo jedno, my byli z Hradce Králové a
v džínách, na noze mokasíny. Zato místní borci nosili kalhoty tesilky,
černé polobotky z tanečních, bílou košili a na to svetr. My tam tehdá
přišli až po začátku, sedli si k poslednímu volnému stolu co, byl až vzadu u
dveří.” Tak, jdeme na to,” hnedle prohlásil kamarád Standa Paldus, syn
kolotočaře a provozovatelky střelnice na pouti, jen co jsme se usadili. A hned vyndal z kapsy kostku od “Člověče nezlob se”’
podal mi ji a pravil: “Počni, severozápadní!” Ta přezdívka vznikla od
Severozápadní dráhy, mého tehdejšího zaměstnavatele. A začali jsme házet, každý
jednou. A kdo hodil nejméně, musel jít všem pro pivo. Začal jsem bídně, první
tři kola jsem donesl a zaplatil. “Zduř,” pokaždé jsme si přiťukli a popíjeli.
Při chození pro pivo jsem si to tam omrknul, holky hlavně. No, žádná hitparáda
to tam tedy nebyla. To se nějak nakonec ale vyvrbí. Já byl modrooký blonďák,
dlouhé vlasy, pod nosem mexický bič, prostě sympaťák. Takže to nakonec dopadne
dobře, určitě si mě nějaká najde, v pohodě. Dám zahrát dámskou volenku a ta co
si mě vybere se z toho už nevykecá. Ale jedna věc mně tam dost vadila. Hned
vedle vstupních dveří, naproti nám, seděl Ištván Žigo, známý zdejší
kriminálnîk, se svojí partou mizerů. Dokonce se o něm mluvilo i v
souvislosti s vraždou doručovatelky Petříkové, co se stala začátkem února předoni
v Podůlšanech. V ten den se roznášely důchody. Ona začínala vždycky u Zimů,
kteří bydleli stranou za vesnicí. Chodila tam už okolo osmé, ale když po ní
nebylo ani vidu, ani slechu v devět, šel ji starý Zima vyhlížet. V ten den
mrzlo až praštělo, a nad zemí se vznášel ten neprůhledný mlžný a mrazivý opar.
Starému Zímovi se zdálo, že v dálce na
cestě vidí ležet kolo. Oblíknul se tedy a šel se tam podívat. A taky že jo,
kolo leželo na cestě, a kousek vedle mrtvá doručovatelka. A taška s důchody
fuč! Kriminalisté pátrali všude možně, ale našli jen utopený moped Babeta s
prázdnou pošťáckou taškou v plačickém pîsáku. Proto měl člověk ze Žiga divný
pocit, možná i neprávem. Když jsem šel s pivama potřetí k našemu stolu, všimnul
jsem si, že zády k nám sedí nevšední holka. Černé vlasy nakrátko, jemné
náušnice, bílá košile a černé kalhoty, ji dokonale odlišovaly od jejích
kamarádek. Pila asi limonádu, či co, a tak jsem se hned rozhodl. Sakra chlape,
tohle se musí využít, říkám si, a už kuju pikle. Dal jsem piva na stůl a honem
to mažu ke kapele. On byl totiž červen, a já rukoval v září na vojnu, do
té zelené pakárny, kde se bude dít Bůh ví co, a tak se musela každá šance na
jakýkoliv zážitek okamžitě využít. “Kapelmistře, tady je padesát korun a zahrajete
mi tři ploužáky. Ale až budu stát u jedné krasavice a takhle si prohrábnu
vlasy,” a hned jsem mu ukázal jak. “Ale padesát je moc,” nějak nejistě mumlal
kapelník. “Ale ona za to stojí,” vyhrknu, a mažu jejím směrem. No, padesát
korun bylo fakt dost, pivo stálo 1.70 Kčs, malý rum 1.80. Po vyučení začínali
mladí na cca tisícovce základní mzdy. Já měl základ 1 570, a s příplatky za
práci v noci, soboty a neděle až 1 700 Kčs. Tak jsem vyrazil za kráskou, a když
jsem se zastavil za jejími zády, prohrábnu si vlasy a kapela hned: ”Povídej
jestli tě má hodně rád…atd.” Smím prosit slečno?,” a už se skláním před
krasavicí, pravou ruku na srdci, a levou ukazuji na parket. “A když řeknu ne, o
kolik peněz přijdete?” odpoví, a dívá se mi upřeně do očí. Sakra, ta je
nádherná! Jenže tou otázkou mi doslova vyrazila dech! “No, já, tedy…” “Vy jste
se ale rozpovídal,” směje se a v očích jí tančí jiskérky. “Tak jdeme,” a zase
jí zajiskří oči, a jde přede mnou na parket. Ježíši, to je prdýlka! Kdybych tak
klopýtnul, a v pádu se zachytil té nádhery. Ale úplně jsem ztratil hlavu, jen
jdu za ní a tiše slintám. Na parketě se zastaví, otočí se ke mně, já ji lehce
uchopím v klasické taneční pozicí, a jen na ni zírám. “Haló mladý pane, vy jste
oněměl?” a jiskřičky jí v očích zase jiskří. “Ne, já jen zírám, jak vám to
sluší.” Sakra, co to melu za kravíny? Tak jsme dál tančili, já byl z ní dočista
vedle. ”Už přestali hrát, ale vy byste pořád tančil!” směje se. No jo, je
dopovídáno. “Teď bude modřínů hàj,” nějak ze mě blbě vypadlo. “Takže s těmi
penězi kapele to je pravda? Takhle vy si nevěříte. No, to jsou mí věci. Já jsem
Dana, ahoj.” “Já jsem Jarda, po tátovi,” pomalu se snažím nějak se zachytit.
Marně. “Proč máš tak strašný účes? Vždyť v tom vypadáš jak vodník Česílko. Máš
hezký obličej, tak proč ho schovávat? A pod nosem to je co? Vypadá to, jak když
si pes čuchne do pilin!” a znovu jí řádí v očích jiskérky. “Jo, a oči mám o
dost výš, než kam koukáš,” trošku vyprskne smíchy. “No koukám, ono je totiž na
co. Jenže ani tvoje oči nejsou k zahození. Potom jsme spolu odtančili ještě pár
sérií a mně se líbila čím dál tím víc a víc. “ Nepůjdeme na vzduch,” jen tak
lhostejně pronesu. Přeci jen bych radši byl s Tebou někde spíše o
samotě,” a cudně klopím zrak. Jako. “Ty máš ale nápady,” usmívá se. “Viď, super
nápady,” tuším pomalé srovnávání stavu. “Podívej, už dávno nehrajou, a my tady
stojíme jako blbci,” pronesla po poslední sérii a zase v očích jiskérky. “A jo,
teď bude delší přestávka, a tak se můžeme jít ven ,” kuju železo, dokud je žhavé.
“Tak jo, vy kuřáci z toho tady děláte vysokou pec, skoro dýchat se nedá,”
odtuší a jdeme ven. Jak jdu za ní, koukám na ten nádherný zadeček a tak si
říkám, jak ale dál. Vyjdeme z hospody a už koukám, jak na to. Myslím tím různé
milostné laškování, tulení se k sobě a nakonec pak,..No, nic. Koukám, doleva
vede ulička, jen tři lampy veřejného osvětlení a dál už jen tma. Hned tam
zamířím, ruce do kapes, vždyť se nic neděje. “Ty nejsi zdejší, že ne? Protože
jsi úplně jiná, nádherně oblečená a taky se s tebou krásně povídá.” První
lampa už je pryč. “Dobře,” odpovi. “Teď mi řekni, proč ty se takhle chováš?
Jako hejsek a příležitostný lamač dívčích srdcí?” Druhá lampa pryč. “Jak bych
ti to řekl.” “Stačí česky, tomu rozumíme oba, ne?” Pomalu jí položím ruku
na rameno. Potom jedu dlaní pomaloulinku, polehoučku, dolů. “No tak,” a pomalu
mi sundá ruku ze svého ramena. Třetí lampa pryč a jdeme stále dále. Tak, a jde
se na to. Udělám dva rychlé kroky vpřed, až jsem tak metr před ní, bleskově
se otočím proti ní a počkám až bude u mě. Až do mne narazí, políbíme se,
pak jí dám ruce na boky a uvidí se co dál. Už je blízko, blizoučko, oči,
ty úžasné oči sklopené a asi přemýšlí. Už jen kousinínek, lásko, ruce už mám
před sebou v úrovni jejích bokû, jenže v tom zvedá oči. Ještě, ještě
kousíček…Plesk, krátká a svižná mě přistane na hubě. Potom se klidně otočí a
odchází. Ani za jeden pohled jí nestojím. Co jsem to za hovado primitivní, kreténa
a idiota. Jak jde pod druhou lampou, slzy mi tečou, jak je nádherná, hrdá a
vznešená, až na mě jdou mrákoty. Zpátky se vleču jak zpráskaný pes, v hlavě
prázdno, jen smutek a bolest. Vožeru se, co jiného. Ve dveřích do hospody se
srazím se Standou Paldusem, do kterého je zavěšená holka v modrých šatech a
může na něm oči nechat. “Ty jseš borec Jardo, to je krasavice,” mrkne na mě a
odvádí si svoji kořist do tmy. Do hajzlu, ono to fakt vypadalo že jsme si venku
užili a Dana pak šla napřed, aby to nebylo nápadné. Do psí mezery, co já jsem
to za bastarda, takhle jí ještě ublížím! “Rum,” houknu na Kopřivu v baru pod
jevištěm. “Nemáš už dost hochu?” zavrčí Kopřiva. “No, a i kdyby tak co?” drze
mu koukám do očí. “Nebuď drzej nebo dostaneš takovou přes držku, že tě vlastní
máma nepozná!” klidně odpoví Kopřiva, naleje rum a podá mně ho. Pošlu ho tam na
ex, a hned se oklepu. Fuj, to je hnus! “Ještě jednoho, pane Kopřiva. Děkuju.”
“Vidíš, že to jde i slušně, pitomče,” odpoví. Zase ho tam pošlu, a je ještě
hnusnější než minulý. Asi se mi zvedne kufr. No, zapálím si třebas to pomůže.
Vyndám cigáro z krabičky, když vtom mě ho někdo bere. “Ty si chceš uhnat
rakovinu už v osmnácti?” jiskří na mě ta její nádherná kukadla. “Dano, prosím
promiň, já moc piju a to jak jsem tě chtěl, promiň, chovám se jak idiot….no víš
co. A je mi 19, odpusť, prosím…,” a tak nějak jsem mlel asi pořád kolem dokola,
šťastný jak blecha, že láska je zpátky a zase bude dobře. “Víš, já se ti přišla
omluvit za tu facku, ale nediv se. Jdeme spolu a najednou ty jsi přede mnou,
v očích skoro šílený lesk a tak jsem se lekla. Možná bych ti i pusu dala, jenže to z tebe strašně táhne. Ale
nosím s sebou pastilky, a tak když jich pár vycucáš tak možná, ..“ dá mi do
ruky pár pastilek a už jí zase jiskří v očích. “Ale pojď na stranu, tady
překážíme.” “A nepůjdeme se projít, “ jen tak mě napadlo. “Ale jo, a ráda !” A
tak jsme chodili po vesnici, povídali si, já jsem jí popisoval to moje
kličkování životem, proč nesmím na vysokou, proč házím na parní mašině lopatou
uhlí, jaké mám problémy s tehdejším režimem, a ona poslouchala a já byl v
sedmém nebi. Dana zrovna skončila na gymnásiu, a na podzim nastoupí na práva. A
sakra pozor, to není žádná Mařka z knedlíkárny, tahleta je super chytrá.
No, bude to oříšek. “Kolik máš ještě pastilek?” šibalsky na mě mrkla. “Ještě
dvě.” “Tak vydrž,” a dala mi takovou kamarádskou. Když jsme se vrátili do sálu,
tak po chvili ale něco bylo jinak, jinak v sále. Ticho, najednou sál skoro
úplně ztichnul. Kouknu ke dveřím a úplně jsem ztuhnul. “Co se děje Jardo?”
najednou jsem cítil v hlase Dany napětí. “Bude průser, lásko. Právě dorazil
Milan Pešek s kumpány, taky kriminálnîk jako Žigo, a bude příšerná rvačka.
Nerad bych, aby Tě někdo trefil židlí či půllitrem. Musíme pryč, ven.” Jenže už
to nešlo, čumilové co tušili že nastane, udělali půlkruh, a tím nešlo projít.
“Co budeme dělat,” už dokonale vystrašená Dana jen špitla. “Neboj lásko,
půjdeme až ke zdi, a kdyby něco, sklopíme stůl a schováme se za něj.” Stiskla
mně ruku a já si připadal jak panter Baghíra z Knihy džunglí. Neohrožený,
neporazitelný s jednou malou dlaní ve své. “Vyserte se na to, jinak volám
Veřejnou bezpečnost”, řval zezadu Kopřiva. “Takže končím zábavu, muzikanti si
sbalí fidlátka a jde se domů!” řval jak tur. Samozřejmě že to tak
nemyslel, jen ho děsilo o kolík by mohl přijít peněz, kdyby se zábava skončila.
Bylo teprve půl jedenácté. Ani já si nepřál konec zábavy, když jsem svíral tu
malou ručku a Dana se ke mně nádherně tulila. “Tak Ištváne, jsem tady. To
psí hovno na tvé botě, ta nula, které rozbiješ držku kdykoliv, jak ses tuhle
chlubil. A cos to práskal bachařům na Borech o listonošce z Podůlšan? Kdyby ti
upadlo ve sprše mýdlo, tak bych si té tvé cikánské prdele ani nevšimnul,
buzerante.” “Proč říká tak strašné věci? Copak netuší, co je lidská
důstojnost?” potichu, až plačtivě šeptala Dana. “Pešek to vůbec netuší,
on už je od patnácti let skoro pořád v base. Sakra, teď to začne,” potichu
šeptám Daně. Sledoval jsem Žiga, jak se pomaloučku staví jen na pravou nohu, i
když přitom seděl. A v tom se vymrštil jak ocelová pružina, jak blesk z čisté
oblohy a mířil Peškovi dvěma prsty přímo do očí. Pešek se jen tak tak uhnul, a
přitom trochu zavrávoral. Ani Žigo to ale neudělal dobře. Jak letěl kolem
vrávorajícího Peška, ten ho stačil ještě pěstí vzít do ledvin.. Žigo se prohnul
jako luk, dopadl na zem a hned jako kočka se vymrštil a vrhnul se na Peška.
Rozdali si spoustu ran, ale protože to byli zkušení rváči, moc si neublížili.
Někde v dálce jsme slabě slyšeli sirény aut Veřejné bezpečnosti. Nikdo tomu
nevěnoval pozornost, natož ti dva. Jenže časem začal Źigo uvadat, asi toho moc
vypil a Pešek jen čekal na jeho chybu. A ta přišla. Pešek naznačil hák na
žaludek, Źigo ho chtěl krýt kolenem a krytem z obou rukou. Jenže ten kryt
spustil o kousek níž, a tím nabídl Peškovi půlku obličeje i s nosem. Tvrdá rána
dopadla Žigovi na nos, ozvalo se křupnutí a Žigo se zhroutil k zemi. Dopadl na
záda, až hlava zaduněla o podlahu. V sále bylo najednou ticho jak v hrobě. Vtom
se Žigo opřel o lokty, najednou vyskočil a v ruce měl nůž! Dana hrůzou
vypískla, a pevně mě objala. Inu, nebránil jsem se, a v pohodě cucal už třetí
pastilku. “Sabiju te, svině”, šišlal Žigo a z nosu mu pomalu kapala krev na
tričko, kalhoty, a na zem. Pešek nezpanikařil, vzal ze stolu půllitr a jeho
dnem praštil o hranu stolu. Půllitr se roztříštil, ale v ruce mu zůstalo ucho
spojené velkým střepem. “Tak to skončíme, slyšíš je?” klidně pronesl Pešek a
jen sledoval nůž v Žigově ruce. Na stěnách sálu už začala mihotat modrá barva
majáků. “Ježíši, táta,” najednou vzlykla Dana a bradou ukázala na dveře do
sálu, a ještě více se ke mně přitiskla. Jaký táta, co, kde, nechápal jsem. Pak
jsem ho uviděl. Chlapík asi 40 let, štíhlý, v kožené bundě, vstoupil do sálu a
procpal se mezi chlapy Peška. Toho obloukem obešel, stejně chtěl obejít i Žiga.
Když byl v úrovni Žigovi hlavy, najednou mu levá noha vystřelila, vykopla
Žigovi nůž a následný hák na plexus Žiga vyřadily. Tak to jsem teda čuměl! A
najednou ten frajer rozepnul bundu a vytáhl průkazku. “Kapitán Bezvoda,
kriminálka Hradec Králové. Ištváne Žigo, zatýkám vás pro podezření z vraždy
listonošky Petříkové!” V ten moment do mě někdo vrazil ledový rampouch,
já nemohl dýchat, nechtěl jsem žít. Proč taky? Takhle se zklamat, spíš být
oklamán někým, do koho jsem se zamiloval? Vždyť jsem jí všechno řekl, problémy
s StB, s režimem v práci, u nás na vesnici. A to nemohla říct: Promiň, já to
musím vidět jinak? Končíme! Vožral bych se, jasně, ale takhle? “Jardo, já
opravdu o ničem nevěděla. Šla jsem si jen zatancovat, fakt, věř mí, prosím,
prosím “ skoro plačky mi povídá Dana, a očima na mě zoufale visí. Jen jsem z
toho šoku pomalu vrtěl hlavou, nechápal nic, netušil jak z toho ven. “Prosim,
odpusť, a kdybys mě chtěl ještě někdy vidět, pracuji na brigádě ve Fotochemě.”
dodala zlomeným hlasem nakonec, když mě viděla v tomhle stavu. “Danuško, tak
jedeme,” najednou zavelel otec. A zmizela mí. “Rum, prosím,” skoro jak žáček
prvňáček prosím Kopřivu o panáka. A pak ještě párkrát.
·
Pak se vzbudím na jakési
lavičce zimou, je mí zle, nějaký svěrák drtí mou hlavu, cosi mi vráží hřebíky
do břicha, mám žízeň, bolí mně žaludek a vůbec, stojí to vše za Zdrávas
královno. Posadím se, zapálím si, a pokouším se nějak vpravit do reality, co se
vlastně stalo. Vidím jako ve snu chlupaté ruce Kopřivy, slyším jak něco huláká,
a pak už nic. No, ale mám cigára, peníze, doklady, takže tady je to v pořádku.
Do prdele, moje láska. Je pryč, obelhala mě. Já byl pro ni asi něco jako
pokusný králík, na kterém si zkoušela svůj ostrovtip a chtěla poznat jiný svět,
než ten fizlovský, korektní a poplatný režimu. Ten náš svět, plný chlastu, sexu
a podobných pitomostí. Jak jsem mohl být takový idiot! Ale stejně byla
nádherná. Počkat, počkat, co že to říkala o Fotochemě? Že tam chodí na brigádu.
Vleču se pomalu na nádraží na vlak, s kocovinou jako hrom, žaludek na vodě, hlava
zastřená co se jen pomalu rozebíhá. A jaký dostanu doma céres! To abych se
hned zpakoval a zmizel našim z očí. V Sadové sednu na vlak a jedu do Hradce
Králové, na nádraží v bufetu si tam dám jedno malé, pomaloučku
popíjím, a protože hlava už funguje, mám plán. Dělat s lopatou můžu
kdekoliv, a tak po první výzvě od našich ať zmizím, nebudu proti. Máma to pak
nakonec asi s tátou nějak skoulí a nebude to až taková hrůza. Je konec
června a do té zelené pakárny jdu až 1.října. Jdu od trolejbusu domů, z komína
v kuchyni se kouří, to máma vaří oběd. Vejdu do verandy, a máma hned vykoukne z
kuchyňky. “Tak pojď dál a sedni si,” vykoukne ze dveří a má takové bolavé oči.
Jen to ne, sakra, to ne. V kuchyňce táta sedí za stolem, ledová tvář, a máma si
hned stoupne za něj. “Tak synu, poslouchej. Máme tě s mámou už plné zuby.
Chováš se jak pitomec, práce, hospoda, a tak pořád dokola. Takže, dokud
tady budeš bydlet, dáš měsíčně místo 500 Kčs rovných 800 Kčs na stravu a
bydlení. A až se vrátíš z vojny, tak bude fajn, když půjdeš jezdit někam
hodně daleko. Už té ostudy s tebou máme s mámou plné zuby. Tak, a teď jak to
bylo v pátek s tím Juke boxem?” ledově se zeptá. “Seděli jsme na pivu a hráli
mariáš,” začínám vysvětlovat. “Láďa Kubias měl s sebou pětimetrovou
prodlužovačku. Najednou někdo dostal nápad dát Juke box před hospodu na
chodník. Tak jsme ho tam dali a hráli si venku.” Snažím se vysvětlit. “A kde
byl hostinský Valeš nebo servírka?” ptá se táta. “Valeš jel v deset domů a
Mirka byla u Reďáka. On bydlí za hospodou ve Vackově baráku.“ Blbě to ze mě
leze. ‘“Takže Valeš je doma, servírka se
kurví někde poblíž, a vy si hrajete venku na Juke box! O půl dvanácté v noci!
Jste vůbec normální? Co jste čekali, pochvalný dopis od předsedy MNV?” zvedá
táta nebezpečně hlas. “Tati, já už ale byl v jedenáct doma.” snažím se alespoň
trošku hájit. “Jasně, nikdo nic,” už se začal táta rozpalovat. “Takže, esenbáci
nemohli sehnat ani Valeše, ani servírku, a tak dali bednu dovnitř a hlídali
otevřenou hospodu do rána. Ráno prý přišla nějaká rozcuchaná coura a hned se
omlouvala, že prý byla jen na záchodě a tam usnula!” zuřivě syčí táta. Tak
to tedy byla jízda! Jenže kluci ještě předtím Mirce slíbili pět set, když jím
udělá striptýz. Když začala vybírat peníze tak zjistila, že dají dohromady
ani ne tři stovky a na dluh že neukáže. A tak šla s Reďákem. “Rozuměli jsme
si?” zavrčel táta a tím to pro něj zhaslo. ”Jarko, četla jsem ten tvůj
povolávací rozkaz, a tam je napsáno, že se máš dostavit k náhradní vojenské
službě v trvání pět měsíců.” Cože, já debil ten povolávací rozkaz jen přeletěl
očima a tohle mi uniklo! Hned letím k sobě do pokoje pro ten cár papíru a
je to fakt! “Mami, tati, vy jste
báječní! Pět měsíců. To uteče jako voda, hned si potom najdu slušnou holku, a
za chvilku bude barák plný vnoučat!” Mámě jsem dal pusu, tátu objal kolem
ramen, vzal helmu, a mazal pro motorku, hezky se projet. “Hlavně se ty šašku
nepomlať!” houknul za mnou táta. Ty vole, pět měsíců! Hlavně klid, tiším se. Co
mám tak pořešit jako první. Dana, hned mi blesklo hlavou. Zastavím na písáku,
stopnu motorku a dám cigáro. Koukám do vody, občas hodím žabku, a špekuluju.
Urazila mě, málo platné. Jenže je nádherná, a mám ji rád. No, nedá se svítit,
tak tedy přilezu ke křížku já. Ráno jsem skočil v půl šesté na rychlík do
Prahy. V Praze jsem hned mazal do Tuzexu ve Štěpánské, trochu vylepšit šatník.
Koupil jsem tam v průjezdu 400 bonů, odmítl dvě štětky, co by mě prý naučily
něco, co ještě neznám. Alespoň to tvrdily. Tak co bych měl pokoupit. Džínsy,
boty a košili. Koženou bundu mám ještě z Německa, ta je cajk. Koukám po
džínách, klasiku nechci, tu má kdekdo. “Firma Aquascutum vám nabízí novou
kolekci džínsů,” stálo na ceduli nad stojany. No, 120 bonů za džínsy je richta,
ale tyhle nemá nikdo! A ještě mají po stranách kalhot pod páskem asi 20 cm
dlouhý copánek z provázků džínoviny. A sedí mi super! Teď boty. Sportovní
nechci, nejsem Zátopek. Najednou jsem zahlédl černé mokasíny, z pravé kůže,
originál portugalské. Velikost 42 měli, boty velice elegantní, beru! A za těch 200
bonů je to charita. No, a k tomu košile fáčovka, módní hit. Světe, jsem zase
zpátky, počítej se mnou! Jdu na hlavní nádraží na vlak domů, taška firmy Tuzex,
naditá oblečením a botami, budí pozornost kolemjdoucích. Hlavně slečen, jak
jinak. Na hlaváku dám v restauraci vyhlášenou svíčkovou, na to dva kousky, a
frčím na vlak co mě pak unáší k domovu. Od šesti večer mám noční předtápění v
depu, ráno v sedm jsem doma a odpoledne to vypukne. V noci na stavědle v depu
byla vždycky sranda a pohoda. Sloužily tam i dvě výhybkářky, huby nevymáchaný,
a s nimi byla vždycky zábava. Jakéhokoliv druhu, ano, i tamtoho. Jenže já byl v
tu noc netýkavka, šetřil jsem síly na následující den. To bylo keců, co že jsem
to chytil, že mám starší, co mě úplně zničila a nebo že mi to už nefunguje.
Nány! Ráno po šichtě jsem si krátce schrupnul, a po probuzení se jal
zušlechťovat sebe sama.
·
Přijel jsem k Fotochemě
před druhou a jen se modlil, aby byla v práci. Stoupnul jsem si bokem ke dveřím
co vedly ven, a asi tak tři metry daleko od nich. Trochu jsem se rozkročil, jak
Steve McQueen, na očích sluneční brýle, vlasy umyté, na nohách portugalská
perka, džínsy Aquascutum a fáčovku. A srdce v krku! Helmu jsem si pověsil na
ukazováček levačky a tu si přehodil přes levé rameno. V píchačkách hlasitě
cvaklo, čtrnáctá odbyla. V klidu chlape, když nebude, nevadí. Zajdeš do kafáče,
a tam už se pak nějak zabaviš. A najednou ve mě hrklo, vidím ty krátké černé
vlasy, ten nosánek, krásná ouška s jemnými náušnicemi. Nečum na ni tak, vole!
“Jardo, Jarko, lásko” a už jsem ji měl na krku, v puse, ve vlasech, úplně
všude! “ Já věděla že nezapomeneš, lásko, já to věděla.” A bylo po chladném
Steve McQueenovi, hladil jsem ji, líbal a smál se s ní jako blázen. “Teda, ty
jsi ale sekáč,” pravila po chvíli s pýchou v hlase, jakého to má frajera. “To
muselo stát spoustu peněz,” hlesla, a v očích jí zase jiskřilo. Vzal jsem ji
kolem ramen a jdeme pryč. Bylo jedno kam, hlavně že spolu. “Počkej, já jen
zavolám domů, že se dnes zdržím,” zaševelila, a utíkala zpátky na vrátnici.
Stál jsem tam v proudu žen, hřály mě jejich obdivné pohledy až do Danina
návratu. “To tak, nechat tě tady samotného, špatně by to se mnou dopadlo.
Nějaká by mě tě odloudila, a zase bych zůstala sama,” zasmála se, zavěsila se
do mě a mazali jsme k motorce. ,”Děda má chatu v lese u Stříbrného rybníka a
vaří super kafíčko,” mrkla na mě a v očích jí zase jiskřilo. “Zajedeme tam?”
Starý Bezvoda byl přesná předloha syna, Vzpřímený, štíhlý, pár vrásek a
šedivých vlasů. “Dědo, to je Jarda, můj kluk,” hned mu hlásila, sotva jsme
dorazili. Chvíli jsme si hezky povídali, pak děda prostě prohlásil, že si
zajede do města na pivo. V místní hospodě točí jakýsi hnus, a on má rád
Plzínku, málo platné. “Nemusíš dávat pozor, vzala jsem si prášek,” pošeptala mi
nahá v posteli. Co více si přát! Milování s Danou se dá popsat jen jak naprostá
fantazie, úžasné chvilky té nejjemnější intimity, které nikdy nezmizí z našeho
povědomí. A tak uběhl červenec a srpen, kdy už léto pomalu umírá. “Miláčku,
nechceš zkusit jít na vysokou? Táta by ti pomohl,” jednou po milování, když
jsme odpočívali, se Dana zeptala. A závora spadla mezi nás, jen to zadunělo.
Došlo jí to, a smutně se rozplakala. Ježíši, jak jí mohlo napadnout, po všech
těch krásných chvílích spolu, že bych se někdy nechal takhle uplácet
režimem jen pro blbý titul? Vždyť o mně věděla všechno, znala i moji
povahu frajera až na půdu s plnou peněženkou peněz. Ani jsem ji moc
nekonejšil, protože nic naplat, už to
bylo venku. Těch posledních čtrnáct dní jsme byli spolu snad už jen ze
setrvačnosti. Na poslední schůzku jsem jí koupil kytku, ona mě zapalovač
Zippo. Jeli jsme do dědovy chaty, naposledy. Oba jsme se skoro styděli, sedíme
na okraji postele a mlčíme. Vtom se Dana rozpláče, obejme mě a mezi vzlyky
šeptá:” Nikdy na tebe nezapomenu, lásko, nikdy. Nezlob se na mě, prosím,
prosím.” To už bolestí nemohla skoro ani mluvit. Uprostřed pláče ale ke mně
zvedla oči, v mžiku se svlékla a oddala se mi tak vášnivě, jako ještě nikdy.
Vítala mě v sobě, nohama si mě zeshora přitiskla, a tak jsme se spolu
loučili, beze slov i slz. Pak jsme se oblékli, Dana zamkla chatu,
nastartoval jsem motorku a vyrazili jsme na nádraží. Ať ta cesta nikdy
neskončí, přeji si, jel jsem pomalu, Dana se ke mně zezadu tiskla, hlavu na mém
pravém rameni a mlčela. A už tu bylo nádraží a stanoviště autobusů. Zastavím,
nechám motor běžet a Dana sklouzne na zem. A najednou pusa a chvějící se hlas: ”Lásko,
měj se jak nejlíp umíš. Sbohem.” A je pryč, úplně pryč, už jí nic neřeknu, je
pryč všechno, nádherná kukadla, malý nosík, úžasné tělo i hbitý jazýček a její
vůně, polibky, řeč těla…Za mnou zatroubil autobus, a ve mě vybuchla bomba.
Bomba smutku, bolesti a zmaru. Hradcem Králové jsem proletěl jak šílenec, řezal
jsem zatáčky na hraně fyzikálních zákonů, předjížděl tam, kde to snad ani
nešlo, hnal jsem motorku na plný plyn směr Týniště a dál do Orlických hor. V
Častolovicích jsem zvolnil, a v Žamberku zajel k pumpě pro benzín. Byla tam
pumpařka mladá, ale nehezká, až mi ji bylo v tom šátku na babku a gumové zástěře,
líto. Nechal jsem jí po zaplacení korunu od cesty a s vychladlou hlavou jel
domů. Doma jsem dal motorku do garáže a jdu do baráku. V kuchyňce se svítilo, a
tak tam vejdu. Máma sedí za stolem, brýle na nose, a čte si knížku. Jen co
dosednu na kanape, už to ze mne letí ven. Od zábavy v Mžanech až po dnešek.
Máma na mne hledí přes obroučky brýlí, mlčí, a když skončím tak vstane a jde ke
mně: “Hochu, hochu,” a poklepe mě na rameno. “Kdybys tady kouřil, tak vyvětrej.
Dobrou noc.”
Ukázka z připravované knihy železničních povídek
