Olga Nytrová se podílí na duchovenské službě v NO CČSH v Praze 8 – Karlíně, dále působí v Kulturní radě CČSH. VŠ pedagožka, publicistka, dramaturgyně a editorka, např. několika kalendářů Blahoslav. Je místopředsedkyní Obce spisovatelů, předsedkyní Pražského klubu spisovatelů při OS, vede Literárně dramatický klub Dialog na cestě. Vyšlo jí již 33 knih různých žánrů, z toho 7 básnických sbírek, 2 odborněji zaměřené práce na pomezí poezie a teologie – Ohlasy SZ v české literatuře 19. a 20. století a Biblický třpyt v české poezii XX. století Ohlasy NZ (spoluautor Milan Balabán) a dvě VŠ učebnice z oblasti etiky – Etika a logika v komunikaci (spoluaut. části logika Marcela Pikálková), Dialog mezi hodnotami aneb Hodnoty vyřčené a hodnoty žité (spoluaut. M. Pikálková)
„Vezměte národu jeho mravnost a berete mu jeho nesmrtelnost.“
Karel
Čapek (15. 12. 1938)
Proč je etika důležitá?
Etika, ležící především na průsečíku filosofie, teologie, psychologie a antropologie je důležitá pro zdraví společnosti. Hledáme odpovědnost, vztah. Musíme si uvědomit taková varování v podobě deformací lidských vztahů, jako byl holocaust. To je velmi podstatné a je třeba tyto scestné a zlovolné lidské činy hodnotit radikálně. Jak jednat správně? Slovo „správný“ především vyjadřuje nějaký vztah. Počítáme-li správně, nebo táhneme v šachu nějakou figurkou správně, postupujeme podle určitých pravidel. Na vztah s druhými se intenzivně zaměřuje kupříkladu filosof Martin Buber. Pro etiku je velmi cenné uvědomit si ono buberovské vztahování Já a Ty. Naše Já se totiž má vztahovat k Ty druhého. Bližního máme brát vážně a s opravdovostí, tedy odpovědně. Nezpředmětňovat ho. Klíčové je pro nás Boží Ty. A ono udává tón našemu životu, našim činům a našemu směřování. Immanuel Kant, bez kterého si moderní etiku nedovedeme představit, vychází z toho, že člověk, jakožto rozumová bytost, je vystaven nevyhnutelnému nároku, být odpovědný za různé obsahové cíle, které sleduje. Člověk tak podléhá požadavku uvést v soulad cíle své s cíli druhých. Pro filosofii a etiku je neopominutelným myslitelem také Emmanuel Lévinas, který nás upozorňuje, že nemáme myslet na sebe, ale především na druhého, vidět jeho Tvář. V ní spatřujeme Tvář Boží. Zamyslíme-li se nad úvahami obou posledně jmenovaných myslitelů, zjistíme, že bližní a hodnota vztahu k němu jsou mnohem důležitější, než jsme si doposud mysleli. Hlavním impulsem nám tedy má být člověk vedle nás. Etika začíná tam, kde člověk potřebuje pomoc. Filosofie se většinou zaměřuje k tomu, aby se člověk zabýval sebou samým, ale lidská bytost se má zabývat také druhým, vztahem k němu. Jedinec získává svou vlastní identitu plně teprve až ve vztahu ke druhému.
Co vás ve vašem životním směřování ovlivnilo?
Myslím si, že důležitá je samozřejmě již naše výchova v dětství, to, jak jsme ho prožívali. Dovolte mi malou osobní vzpomínku, která moje hodnotové postoje dokresluje. Na svět jsem se přihlásila předčasně. A rodiče byli velmi mladí, devatenáctiletí, neplánovali dítě, nebo dokonce manželství. Také prarodiče byli vývojem událostí poněkud překvapeni. Otec byl v té době totiž vojákem z povolání a musel putovat po různých posádkách na Moravě. A tak babičce a dědečkovi shodou okolností na několik let připadla hlavní role v mé výchově. Těšilo je starat se o mne, vyprávět mi denně pohádky a číst mi z prvorepublikových časopisů pro děti. Pobavilo je, když viděli, jak se již v předškolním věku hrnu na stupínek v kulturním domě a recituji básničky, kupříkladu „Šla veverka na procházku“. Dědovi jsem chtěla pomáhat v jeho drogerii, i když jsem téměř neviděla přes pult, a povídala jsem si s chutí se zákazníky. Ve své červené aerovce se mnou prarodič navštívil mnoho hradů a zámků, chodili jsme též pravidelně na koncerty, do galerií a muzeí. Babička i děda byli komunikativní, vtipní, velcí vypravěči a čtenáři. Měli pevné morální zásady, úctu ke slovu, zajímali se o kulturu a rádi dávali dohromady lidi. Čas mého dětství byl tedy plný laskavé prarodičovské péče, jakou bych přála každému z nás, a významně obohatil průběh mého života, moje hodnotové postoje a vyjadřovací schopnosti.
Poznal jsem vás jako etičku, která mne učila na Univerzitě J.
A. Komenského (UJAK). Během svého patnáctiletého působení na této vysoké škole
jste vedla řadu bakalářských a diplomových prací na etické téma. Můžete nám o
tom něco říci?
Kromě studentů oboru sociální a masová komunikace, zajímajících se především o umělecká témata z oblasti filosofie, literatury i filmu, jsem zaznamenala velký zájem studujících speciální pedagogiky o závažná etická témata. Jmenujme kupříkladu téma „Smrt jako velký životní úkol“. Obvykle si jej zvolil studující, kterému umíral někdo z rodičů, sourozenců nebo v jednom případě malý synovec. Vzala jsem přitom několik svých diplomantů do hospicu Štrasburk, kde pobývala těžce nemocná sestra Hana z naší církve a se studenty velmi ráda kvalifikovaně a lidsky promluvila.
Co je podle vás zásadní směrovkou v oblasti mezilidských
vztahů a hledání hodnot?
Touto zásadní směrovkou je samozřejmě Desatero. V dnešní „postmoderní době“ se řada lidí, především těch mladších, staví k Desateru velmi skepticky a spojují ho pouze s křesťanskou vírou, aniž by si uvědomovali jeho přesah. Následující dvě ukázky ze seminárních prací studentů UJAK mohou upřesnit představu, jak mladší generace chápe výklad Desatera a co je schopna za jeho tezemi vidět. V prvním případě svůj postoj vyjadřuje studentka denního studia. Ve své seminární práci z etiky na katedře SMK, která analyzuje Desatero, autorka uvádí: Díky své seminární práci jsem se poprvé zamyslela nad tím, zda lidé v dnešní době dodržují Desatero přikázání. Je to velmi individuální, ale přesto i ateisti dodržují většinu těchto zásad. Každopádně vím, že jsem ráda za to, že nějaký takovýto etický kodex zde je. Já osobně se asi nikdy neztotožním s prvními dvěma přikázáními, ale je to dané pouze tím, že jsem naprostý ateista. Nikdy jsem ani k víře nebyla vedena. Není to tím, že by mi to zakazovali, ale neměla jsem tu potřebu. Naprosto věřím v sebe, ve svou rodinu, ve schopnosti, a když je mi špatně, nebo něco nevychází podle mých plánů a představ, modlitbou to určitě neřeším. Přesto naprosto respektuji lidi, kteří věřící jsou, stejně jako věřím, že oni respektují nás, ateisty.
Jak
známo, žádoucí je, aby si student zpracovával téma, které v něm vyvolává
otazníky a kde má pocit, že potřebuje věci analyzovat a chápat souvislosti.
Obvykle se ukazuje, že člověk má ve své osobní historii nějaké břemeno, které
si potřebuje reflektovat. Tato skutečnost platí i pro druhou citovanou
studentku, zralejší osobnost z kombinovaného studia. Z citovaných
pasáží můžeme vidět, že si rozborem významu jednotlivých přikázání sama pro
sebe ujasnila mnoho souvislostí. To ostatně konstatuje i v závěru své
seminární práce: Rozhodla jsem se, že sepíšu své zamyšlení nad Desaterem
přikázání. Jsem ateista, moji rodiče také, ale možná právě proto je zajímavé
zamyslet se nad každým jednotlivým přikázáním a uvědomit si, kolik
z těchto přikázání jsem převzala podvědomě za svůj etický a morální kodex,
aniž bych je spojovala přímo s křesťanstvím. Rozhodně nepatřím ke znalcům
Písma a mohu vyjádřit pouze svůj laický ateistický výklad Desatera přikázání,
tak jak ho chápu já. Jak ho chápu v metaforách a přeneseném smyslu slova
v normálním životě.
„Cti otce svého a matku svou, abys byl
dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ Toto přikázání může být považováno za jedno
z nejjednodušších, ale zamysleme se nad ním. V případě, že máme
k rodičům dobrý vztah, ctít je není ničím obtížným. Je ovšem velmi časté, že vztah rodičů
k dítěti bývá komplikovaný, konfliktní, ale i nenormální. Jak může např.
zneužívané nebo týrané dítě (ať už psychicky či fyzicky) cítit úctu
k rodičům? Já toto přikázání chápu v přeneseném slova smyslu. Např.
můj otec je alkoholik a nemám na část dětství kvůli němu dobré vzpomínky. Ale
ač je takový, a ač ho zrovna nemiluji, několikrát ročně ho navštěvuji, volám
mu, a když se dostane do nesnází, ať při styku s úřady, nebo do
finančních, tak mu pomohu. Nedělám to proto, že bych cítila povinnosti, jen
proto, že je to můj otec a díky němu jsem na světě. To rozhodně ne. Ale je to
spíše proto, že sám lituje své špatné volby: alkoholismu. A je mi ho líto.
Zůstal sám a určitě si to uvědomuje. To musí být pro něj muka. Asi jsem
s ním nepřerušila vztahy i kvůli babičce, kterou jsem velmi milovala. Měla
bych výčitky i kvůli ní, jako její popření, jelikož to byl její jediný syn a
v mých očích jí přinesl pouze zklamání.
Další z mých studentek vyučovala na
střední uměleckoprůmyslové škole a inspirovala jsem ji výkladem dané
problematiky. Sama sobě i svým studentům chtěla Desatero přiblížit, a tak
připravila anketu pro studenty všech ročníků. Dostali za úkol vyjádřit se k otázkám,
týkajícím se tohoto zásadního ukazatele hodnot, které jsou základem naší
evropské civilizace. Překvapila ji velká účast a upřímný zájem studujících.
Měli mnoho dotazů. Změnila se i atmosféra ve škole, studenti tuto pedagožku
zdravili na chodbách s úsměvem, s neskrývaným zájmem, a byli
k ní velmi milí. Co se stalo? Tato žena středního věku jim totiž dala
kompas, ukázala jim směr, jak přemýšlet o hodnotách, o souvislostech, o etice a
smyslu naší křesťanské civilizace.
V knize „O čem sní muži aneb Jak to vidí otcové“ jste se
jako autoři věnovali dalšímu závažnému etickému problému
K práci na této knize mne a manžela Václava Strachotu v minulosti přizval psycholog Eduard Bakalář, renomovaný odborník, věnující se mimo jiné problematice partnerských vztahů a situacím po jejich konci. Zaměřili jsme se na problematiku otců, okrádaných o lásku synů a dcer. Sami jsme se s obdobnými případy setkali v bližší i širší rodině a u přátel. Zažili jsme na vlastní kůži, jaké škody napáchá emoční a osobnostní nezralost, když takoví lidé chtějí zvítězit nad svým pocitem méněcennosti tím, že se chovají manipulativně, agresivně, škodolibě provokují a kazí základní ovzduší v rodině. Kdybychom my oba některé situace neznali z vlastních zážitků a zkušeností, nedokázali bychom asi reálné otcovské příběhy přesvědčivě literárně zpracovat – a také bychom si možná netroufli. E. Bakalář se pohyboval v odborné oblasti, my zase v té literární. Takže jsme se mohli vhodně doplnit a byl to inspirativní a rozhodně tvůrčí a vzájemně obohacující dialog. O knihu byl velký zájem, protože v té době většina publikací na dané téma reagovala pouze z pozice žen.
