Alexej
Mikulášek - My a Oni v informační válce
Alexej Mikulášek (* 2.
prosince 1962, Brno) je český spisovatel a literární historik a učitel češtiny
a literatury. Absolvoval Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně (obor:
český jazyk a literatura – občanská nauka) a interní vědeckou aspiranturu na
Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (obor: literární věda). Působí
na vysokých školách u nás i na Slovensku. Předmětem jeho zájmu jsou mj.
literárněhistorické česko-židovsko-německé a česko-židovsko-slovanské literární
vztahy a souvislosti (více než deset let byl vedoucím redaktorem slovníku
Literatura s hvězdou Davidovou), v oblasti literárněkritické pak především
současná česká literatura a s ní spjatá interpretace textů (zvláště se zřetelem
k jejímu uplatnění ve vzdělávací a čtenářské praxi; tomuto problému je věnována
i kniha „Interpretační etudy“). Je členem redakční rady literárního a
kulturního týdeníku LUK – dříve Obrys-Kmen od jeho založení v roce 1996, rovněž
časopisu pro mladou slovenskou literaturu Dotyky (od roku 2007). Je členem předsednictva
Unie českých spisovatelů v Praze (od jejího založení; je zastoupen v jejím
sborníku Na druhém břehu. Říčany, Orego 2002). Je i čestným členem Spolku
slovenských spisovatelů v Bratislavě. V roce 2011 a znovu 2025 získal Cenu Unie
českých spisovatelů za literárně-kritickou práci.
Kniha
My a oni v informační válce
Alexej Mikulášek se ve svém
textu věnuje třem případovým studiím, a to izraelsko-palestinskému konfliktu
probíhajícímu v Gaze a na okupovaných územích, válce o „Náhorní Karabach“ a
ukrajinsko-ruskému konfliktu. Studie sleduje podle vlastního vyjádření autora
dva úzce propojené cíle. Zaprvé jde o analýzu lexikální semiózy války, to
znamená, jak se o válce píše, a zadruhé se autor snaží zkoumat způsob, jak
jazyk zbavuje válku „krvavých“ příznaků s cílem ji heroizovat, estetizovat či
normalizovat.
---
Lubomír
Brožek – Bistro Utopie
Lubomír Brožek (* 7.
července 1949 Praha) je český básník, spisovatel a publicista, předseda Klubu
českých a slovenských spisovatelů. Od února 1989 byl vedoucím tiskového
oddělení Svazu českých spisovatelů, který se později přejmenoval na Sdružení.
Po jeho zániku v květnu 1990 byl postupně redaktorem deníku Demokrat, měsíčníku
F revue a vydavatelství Studio dobré nálady. Své první trojverší uveřejnil v
Mladém světě v roce 1976. Poté své básně, glosy a recenze dále publikoval v
Mladé frontě, Práci, Literárním měsíčníku, Tvorbě, Kmeni, Dikobrazu,
A–Almanachu autorů, Listech Klubu přátel poezie, Rudém právu, Občanském deníku,
Květech, Betty, Britských listech, Právu a dalších periodikách. Vydal knihy
Minutu před přílivem (1980), Návrat sokola (1983), Kolotoč aneb Malá Grand prix
(1985), Nebajky (1987), Vlaštovky na dně jezera (1990), Rozhovory s nesmrtelnými
(1994), Do větru (1999), Paměť ohně (2008) a Kuks (2021) a zatím poslední Bistro Utopie (2025).
Literární kritik a redaktor
Jan Šulc o této sbírce napsal v doslovu mj. toto: „Toho, kdo četl zatím
poslední Brožkovu básnickou sbírku Kuks (2021), vystavěnou na jednom principu,
myšlenkově i formálně pevně sevřenou, překvapí, že jeho jedenáctá sbírka Bistro
Utopie je naopak neobyčejně pestrá. Tematicky, výrazově, myšlenkově. Není to
kniha na jedno přečtení, s každou jednotlivou básní lze žít celé týdny a vracet
se k ní. Společným jmenovatelem tohoto širokého básnického kaleidoskopu je
Brožkův básnický jazyk: vyzrálý, poučený, přesný. Je to sbírka zralosti a
životní zkušenosti, která si nedělá o ničem falešné iluze. Občas ucítíme smutek,
deziluzi, nostalgii, často však výrazovou a myšlenkovou expresi, vztek, gesto
vzdoru. A dramatičnost. Lubomír Brožek je básník dramatický, pointy jím
nastíněných dějů a situací vždy směřují ke katarzi.“
---
Jaroslav
Čvančara a Vlastislav Janík. Oba se dlouhodobě specializují na
dějiny, zvláště na moderní československou historii. Napsali řadu knih, desítky
odborných článků. Pořádají množství odborných přednášek s tématikou druhé
světové války, zvláště o osudech čs. zpravodajců, parašutistů. Jejich knihy se
těší mimořádnému zájmu čtenářů.
V. Janík je ředitelem muzeí
Středočeského kraje. V současnosti dokončují oba autoři Pamětní knihu, jakousi
kartotéku 540 obětí Kobylisské střelnice. J. Čvančara v současné době dokončuji
knihu s názvem Fémová vražda Jana Masaryka.
Dva zamilovaní spolužáci na prahu dospívání podnikají nejen vesmírná dobrodružství (přiblíží se až k jádru Európy, prolétají černou dírou), ale také mnohá pozemská. Kdy jste si naposledy zahráli rajčatovou válku nebo se tajně vydali do zámecké alchymistické dílny?
V knize Čarodějná spolužačka, která se v mnohém vymyká komerční fantasy, se prolíná fantazie, něha a reálný svět českého města i české krajiny. Kvalita knihy nespočívá ve velkoleposti příběhu ani epické šíři, autor nesází na napodobování cizích vzorů typu Rowlingové nebo Tolkiena, ale na český kontext, přirozené dialogy hlavních postav a jejich dětské nitro.
Harrašit se nemá!
Byl to Josef Škvorecký (1924-2012), kdo uvedl do češtiny překlad výrazu harrasment: harašení. Nakonec je to velmi všeobjímající pojem a spadají pod něj činy od stalkingu ve filmu Osudová přitažlivost na straně jedné po vzdechy dnešních mladých, že došli újmy, když se na ně v metru díval pes déle než vteřinu. No, a já to zaonačil ve svém románu tak, že se hrdina pěkně vymáchá a zamotá po celé té škále. Z perspektivy „A“ je lilium. Nevinen, byť posupně ignoruje měšťácké konvence. Ale z perspektivy „B“ je souběžně hoden odstřelu jako typický stalker.
Román jsem napsal podle skutečnosti, a kdo ho aspoň prolistuje, užasne nad svobodou tu líčenou. A víte proč? Odehrává se to v devadesátých letech a slovo korektní ještě spí. Vše je představitelné i splnitelné a dokonce i ta kina tenkrát promítala běžně od deseti dopoledne – a možné bylo cokoli. Ten hrdina, to nejsem já, ale dovedu si představit, jak ve věku sedmadvaceti let podobně poletuji za dámou, ba našel jsem příhodný citát. „Milujete-li a není odezvy a chcete zůstat navzdory tomu autentičtí, máte problém hodný Werthera.“ Noam Chomsky. Následuje krátký úryvek. Můj hrdina vypátral, kam se jeho ideální Ivana přestěhovala po rozvodu, je to supermoderní věžák, a on si naivně myslí, že tam žije sama, i přiveze jí na kole dáreček.
„Vytratím se nenápadně!“ pomyslil jsem si a už jsem odemykal kolo, když…
„Ty! Jo. Ty. Pocem.“
Luděk byl vyčouhlý ranař a vzápětí mě nalákal přímo pod jejich okno. Zahulákal nahoru: „Ivano?“ A když se vyklonila, povídá: „Je to ten Cruise?“
Jako šnek jsem v tu chvíli toužil po ulitě. Tu mě začal mydlit. Opětovat jsem rány? Ne. Zatím jsem hrál nechápavého: „S někym si mě pleteš, Fidele!“
Ale nepletl: srazil mě k zemi, bušil mi do spánků a do čela, do tváří a do nosu, až mi vystříkla krev, a rány jsem začal vracet, jenže chabě. Byl jsem spíš had a… Na sto honů se vždycky vyhněte hadovi, který vám nevrátí ránu. A Ludva bil a nechtěně mi vyrazil mobil a příděl schytal taky bicykl. Vrazil mi brzdu do drátů. „A zkus jí ještě psát dopisy,“ ukončoval výprask. Na to povídám: „Doteď jsem si myslel, že jsou nejhezčí čtvrtí Vinice, ale jsou to tyhle Skvrňany.“ A cítil jsem až nepochopitelnou energii, která pramení ze štěstí. „Dík za tudle příhodu, vole, ale nepochopim, proč jsi mě zbouchal.“ A zachovával jsem výraz nevinného idiota (Jan Vodňanský) a mátlo ho to. Ztrácel sebejistotu a znova zahalekal k sedmému nebi, jenže Ivance se podruhé už nechtělo vystrkovat hlavu.
A je-li někdo šťasten, nemáte na něj, a zamilovaný vůl pod oknem odolá všemu, takže pozor na to.
„Jo, ták!“ vřískl Ludva. „Ty chceš srandovat!“ A ještě bil a zase jsem se potkal s asfaltem „Jau! Jsem do ní zamil…“
„A já? A já? Myslíš, že já ne?“ křičel sok překvapivě jemným hláskem.
„Asi taky,“ povídám mu sklesle, ale odkráčel a kudysi zadem se propadl do paty věžáku.
A než jsem se vzpamatoval, ona vyšla z domu předním vchodem, Luďka bohužel po boku, a život je absurdní, tak je vždycky naděje. Každopádně se usmívala a úsměvem mi připadala ještě krásnější; v její přítomnosti se mi pokaždé vše transformovalo k lepšímu.
„To kolo nějak ne…můžu zpojízdnit.“
„Ukaž,“ řekl Luděk.
A Ivana: „Tys mu dal.“ Stáli přede mnou. Klíčová chvíle. Moment, kdy se vše mohlo změnit. Ještě napravit. Kdyby… do mě viděli. Kdybych dokázal lépe mluvit, asi jako nějaký zkušený politik. A kdybych měl hlubší hlas, dejme tomu. Kdybych nebyl Cruise, ale Brad Pitt. Anebo Jirka Schelinger. Jenže to Pánbů zařídil tak, že do sebe lidé navzájem nevidí.
A Luděk prý: „Ukaž!“ Díval se na bicykl. „Já ti to spravím.“ „Nepotřebuješ ošetřit?“ přidala se Ivana. Povídám: „Nezdržujte se, ty přece musíš jet do práce."
Řekla: „Ještě je čas. Nechceš s námi nahoru?“ A pak jsem se probudil a sotva jsem v reálu dořekl zpojízdnit kolo, pokusil se Luděk znepojízdnit mě. Definitivně. Co taky s člověkem vandrujícím vám do družky! A nešílel by tak, ale Ivana se dívala. Čekala, co udělá a co ne.
Nechal mě na zemi, ale dohonil jsem ho a musel mít pocit, že mám opožděný metabolismus, protože jsem se prát teprve začínal! Já se probudil ve chvíli, kdy měl mlácení dost. Začal ustupovat, i když ho Ivana stále mohla hodnotit, a pojednou seděli ve svém autě a… odjedou mi. Stál jsem před tou rezavou kraksnou, a kdybych řekl „přejeď mě“, šlo by o teatrální gesto, ale nerad bych byl přejet! A uviděl jsem se na jejich střeše a seskočil a utrhl stěrač a druhý a pozorně je uklidil do strouhy. Jen žádná teatrální gesta a… Pak jsem ťukl hřbetem ruky do předního skla vozu a překvapivě se zalito sítí trhlin. To bych nečekal. Vysklil jsem ten křáp a pomalu ani neregistroval vlastní krvácení - a bylo, ehm, vymalováno a… A jaký jsem byl.
Šašek? Ano. A ti dva? Konsternovaný pár. Společně jsme vyčkali příjezdu policie a jistá babička-svědkyně mého napadení se taky našla a Ivaně jsem ještě stačil furiantsky říct: „Stejně sem za tebou budu vždycky jezdit. Stejně ti Luděk nakonec uteče! Neříká to i tvá máma? Stejně to, připadá mi, skončí naší svatbou.“ A Luďkovi povídám: „Umíš se rvát, to musím uznat.“
„Sedněte si dozadu do našeho vozu a otřete si tímhle krev,“ řekl mi jeden z policistů… Konec úryvku. A co dodat? Mottem knihy mám tři výroky:
Muž dlouhé obléhání vnímá jako pokořující, ženě se přičte ke slávě (Stendhal). Pro čas, který jsi jí věnoval, je tvá růže důležitá (Exupéry). Nejvíc je hluchý, kdo nechce slyšet (Anglické přísloví).
