Nejkrásnější Mikuláš

Jana Dohnalová

Za těch svých padesát let života už jsem zažila kdejaké to mikulášské pozdvižení, kdy jsem nadílku dostávala a později i sama rozdávala, v červeném kabátě, bíle lemovaném a s čapkou s bambulí, v kostýmu, který jsem si vytvořila. Z té přehršle zážitků ale vystupuje jeden nadevše. Byla jsem v té době v mateřské školce, vybavuji si to jako dnes, seděla jsem na klíně své mamince a nalevo ode mě byl Mikuláš. Vyndával dárky z velkého jutového pytle a volal si nás děti jménem. Říkalo se tomu mikulášská besídka a já sinalá trémou, jestli jsem byla dost hodná a jestli se v tom pytli najde nějaký ten dárek taky pro mě. Nebyla jsem si jistá a v duchu, na klíně své maminky, zpytovala všechny své hříchy, kterých jsem se za ten svůj mladý živůtek dopustila.

A pak mě skutečně zavolali jménem a já došla až k Mikuláši, do roztřesené ručky dostala vánočním papírem zabalený skutečný dárek, od pravé to bytosti nadpozemské, hned jsem si jej musela rozbalit. Dostala jsem tenkrát dětské kuchyňské váhy, maminka se mě odjakživa snažila vychovávat jako hospodyňku, z toho později pramenila veškerá ta má nechuť k  domácím pracím jakéhokoli druhu. Tenkrát jsem ale z toho dárku měla obrovskou radost, byla jsem ráda, že ve vánočním papíře nebylo zabaleno uhlí, protože jsem slyšela, že to se některým zlobivým dětem stává.

Dárkem to ale nebylo, že tento den byl zcela výjimečný a dodnes vyčnívá nad všechny ostatní. Bylo to hlavně kvůli tomu, že jsme v té době s maminkou prožily výjimečné odpoledne. Krásných chvil jako tahle jsme totiž spolu zase tak moc nezažily. Vedle všech těch slovních ošklivostí kterými jsme se později navzájem vřele a často častovaly, to byl důvod, proč jsem jí  nikdy nevyprávěla o mém nejkrásnějším Mikuláši. Vzpomínku, kterou se i po pětačtyřiceti letech vybavuji, tak jako by to bylo včera. Marně krčím rameny, v té době mě to ani nenapadlo.

Blíží se můj padesátý Mikuláš a já bych chtěla za ní běžet a říci jí to, povídat si s ní o tom, ale už to nejde. Tak si alespoň k Ježíšku budu přát, abych nikdy nezapomínala lidem říkat to podstatné, že jsou pro mě výjimeční a že je mám ráda. Protože nejkrásnější Mikuláš se dá prožít jen jednou v životě.

 

115. literární večer - Slova mají křídla

 

Pozvánka - Cena Miloslava Švandrlíka

 

Křest sborníku Kdyby...

 

Pozvánka na Křest kalendáře plzeňského 2026

 

Dvě pozvánky (včetně události roku - TURNAJ KRÁLOVNY POESIE)

 

VII. LITERÁRNÍ SALON

  

Literární salon 7 - program

       Václav Junek - FOTOGRAFOVAL JSEM HVĚZDY

…není titul žádné suché astronomické ročenky, nýbrž naopak velmi živé vyprávění Františka Jiráska. Tento mistr zachyceného obrazu a poslední z velkých fotografů svého oboru se věnuje této práci čtyřicet let, díky čemuž má veřejnost k dispozici nejen nepřehledné moře jedinečných obrazových skvostů, také ovšem dobových dokumentů, které pořídil šťastně při nejrůznějších příležitostech během celé té doby, a jejich absolutní cena je nedostižná. Dokázal najít společnou řeč s naprostou většinou zábavního světa a toto souznění je dodnes vzájemné. Jestliže ale zachycuje svým objektivem skutečné špičky, nelze se divit, že významnou část vlastní tvorby věnoval tak mnohému, co vzniklo ve spolupráci s Karlem Gottem. Ten totiž přijal jeho samotného i to, co dovede, také záhy. Proto může Jirásek pobavit také jako autor nejen líčením jejich společných cest po světě, ale zejména vyprávěním jak, kdy a proč vznikly, i odkud všude pocházejí zcela unikátní snímky, jež mohl pořídit jedině díky tomuto společnému srozumění. Kniha tedy není ve skutečnosti žádnou akademickou obrazovou monografii, nýbrž mnohem spíš souborem až překvapivě živých a zjevně důkladně poučených osobních reminiscencí z prostředí i situací zdaleka ne každému volně přístupných.  

Václav Junek - PŘÍPAD CHVALKOVSKÝ: ELITNÍ DIPLOMAT, NESTOUDNÝ KOLABORANT

…nese podtitul Životní příběh a další osudy Dr. Františka Chvalkovského, věrného služebníka státu, v který nevěřil,naprosto správně, protože málo co jiného vystihuje lépe jeho kariéru a zejména tragický osud. Co by bylo s tímto prvotřídním reprezentantem Republiky československé, jenž působil po dvacet let postupně v Tokiu, Washingtonu, Berlíně a Římě, nebýt jeho předčasné smrti? Po květnu 1945 by se jistě hodil samozvaným národním mstitelům jako hlava české válečné kolaborace.

 

Tomáš Magnusek – scénárista, režisér, předseda Obce spisovatelů ČR

Narodil se 7. 7. 1984 v Náchodě. V letech 2000 - 2004 zde navštěvoval Evangelickou akademii. V Praze vystudoval speciální pedagogiku obor vychovatelství, a po studiích působil v oboru. Jako pětadvacetiletý si splnil svůj sen a spolu s režisérem Vlado Štanclem natočil svůj první film Pamětnice. S režisérem Petrem Šíchou natočil roku 2010 film Bastardi, kde využil své zkušenosti z pedagogické praxe. Po Bastardech natočil ještě další pokračování, v roce 2011 Bastardi 2, o rok později Bastardi 3 a v roce 2023 Bastardi: reparát. V roce 2014 píše scénáře a režíruje seriál Stopy života. Jak herec vedlejších rolí se objevuje v několika českých filmech. V roce 2018 realizoval jeden ze svých nejlepších filmů, Kluci z hor, které díky námětu, komornímu pojetí a skvělému výkonu Jiřího Lábuse byli srovnáváni s filmem Rain Man. O rok později, 2019, přišel s filmem Voda, čo ma drží nad vodou, což je hraný „dokument“ o skvělém a pohříchu příliš brzy zesnulém slovenském básníkovi a textaři Jožo Urbanovi. Stejnojmennou píseň znáte od skupiny Elán. Magnusek je jedním z nejpilnějších českých filmařů, v současnosti má rozpracovány 4 nové filmy, z nichž především nepochybně Ležáky, o obci vypálené podobně jako Lidice nacisty během heydrichiády, slibují velký zážitek. Kromě toho všeho začal T. Magnusek uvádět vlastní talk show na TV Barrandov.

 

Jana Vrzalová – Láska v Osvětimi

Publicistka a překladatelka s padesátiletou praxí. Po absolvování vysoké školy pracovala pro přední české a slovenské deníky a časopisy, věnovala se překladům knih. Z ruštiny do češtiny přeložila na dvě desítky publikací (vzpomínky politiků, válečná literatura, texty určené pro léčitele a lidi zabývající se alternativní medicínou). Jako kynoložka píše povídky o psech, které vyšly i v knižní podobě (Bobík aneb Život s pytlákem; ve spoluautorství se Zuzanou Peterovou Fatty a Lili Humor a moudra z gauče a cvičáku).

Coby potomek příslušníků druhého domácího odboje v roce 2004 vstoupila do služeb Českého svazu bojovníků za svobodu. Několik let působila jako zástupkyně šéfredaktora čtrnáctideníku Národní Osvobození, tiskového orgánu svazu. Až do roku 2015 byla jeho tiskovou mluvčí. V roli editorky a překladatelky léta pracovala pro Památník Lidice. Je např. spoluautorkou publikace o akademické sochařce Marii Uchytilové Můj život byl… (Vega-L. Nymburk, 2016). Publikuje v internetových médiích. Přispívá do historické revue Přísně tajné! Řadu let je členkou Klubu autorů literatury faktu, jehož byla v letech 2014 až 2019 předsedkyní.

Je laureátkou Ceny Miroslava Ivanova za publicistiku (2013). V témže roce jí Asociace nositelů legionářských tradic za podporu národní hrdosti a paměti národa v kategorii publicistika udělila cenu Český patriot. Památník Lidice její práci ocenil Pamětní medailí. V roce 2018 za knihu Zasnoubena se smrtí převzala hlavní cenu v Mezinárodní literární soutěži Egona Ervina Kische. Památník Terezín ke knížce a k hlavní hrdince Ireně Bernáškové před několika lety zpřístupnil výstavu.

V roce 2021 Jana Vrzalová obdržela Cenu Miroslava Ivanova za celoživotní dílo v literatuře faktu. V tvorbě, v níž se zabývá obdobím let 1938-1945, pokračuje. Letos v březnu jí v nakladatelství Epocha vyšla kniha Láska v Osvětimi, věnovaná holocaustu. Autorka zpracovala skutečný příběh slovenské Židovky a vězeňkyně Osvětimi Heleny Citronové a příslušníka SS Franze Wunsche.