Poezie přírody - pozvánka do Mělníka

 

Ivo Fencl - Haraš

Harrašit se nemá!

Byl to Josef Škvorecký (1924-2012), kdo uvedl do češtiny překlad výrazu harrasment: harašení. Nakonec je to velmi všeobjímající pojem a spadají pod něj činy od stalkingu ve filmu Osudová přitažlivost na straně jedné po vzdechy dnešních mladých, že došli újmy, když se na ně v metru díval pes déle než vteřinu. No, a já to zaonačil ve svém románu tak, že se hrdina pěkně vymáchá a zamotá po celé té škále. Z perspektivy „A“ je lilium. Nevinen, byť posupně ignoruje měšťácké konvence. Ale z perspektivy „B“ je souběžně hoden odstřelu jako typický stalker.

Román jsem napsal podle skutečnosti, a kdo ho aspoň prolistuje, užasne nad svobodou tu líčenou. A víte proč? Odehrává se to v devadesátých letech a slovo korektní ještě spí. Vše je představitelné i splnitelné a dokonce i ta kina tenkrát promítala běžně od deseti dopoledne – a možné bylo cokoli. Ten hrdina, to nejsem já, ale dovedu si představit, jak ve věku sedmadvaceti let podobně poletuji za dámou, ba našel jsem příhodný citát. „Milujete-li a není odezvy a chcete zůstat navzdory tomu autentičtí, máte problém hodný Werthera.“ Noam Chomsky. Následuje krátký úryvek. Můj hrdina vypátral, kam se jeho ideální Ivana přestěhovala po rozvodu, je to supermoderní věžák, a on si naivně myslí, že tam žije sama, i přiveze jí na kole dáreček.

„Vytratím se nenápadně!“ pomyslil jsem si a už jsem odemykal kolo, když…

„Ty! Jo. Ty. Pocem.“

Luděk byl vyčouhlý ranař a vzápětí mě nalákal přímo pod jejich okno. Zahulákal nahoru: „Ivano?“ A když se vyklonila, povídá: „Je to ten Cruise?“

Jako šnek jsem v tu chvíli toužil po ulitě. Tu mě začal mydlit. Opětovat jsem rány? Ne. Zatím jsem hrál nechápavého: „S někym si mě pleteš, Fidele!“

Ale nepletl: srazil mě k zemi, bušil mi do spánků a do čela, do tváří a do nosu, až mi vystříkla krev, a rány jsem začal vracet, jenže chabě. Byl jsem spíš had a… Na sto honů se vždycky vyhněte hadovi, který vám nevrátí ránu. A Ludva bil a nechtěně mi vyrazil mobil a příděl schytal taky bicykl. Vrazil mi brzdu do drátů. „A zkus jí ještě psát dopisy,“ ukončoval výprask. Na to povídám: „Doteď jsem si myslel, že jsou nejhezčí čtvrtí Vinice, ale jsou to tyhle Skvrňany.“ A cítil jsem až nepochopitelnou energii, která pramení ze štěstí. „Dík za tudle příhodu, vole, ale nepochopim, proč jsi mě zbouchal.“ A zachovával jsem výraz nevinného idiota (Jan Vodňanský) a mátlo ho to. Ztrácel sebejistotu a znova zahalekal k sedmému nebi, jenže Ivance se podruhé už nechtělo vystrkovat hlavu.

A je-li někdo šťasten, nemáte na něj, a zamilovaný vůl pod oknem odolá všemu, takže pozor na to.

„Jo, ták!“ vřískl Ludva. „Ty chceš srandovat!“ A ještě bil a zase jsem se potkal s asfaltem „Jau! Jsem do ní zamil…“

„A já? A já? Myslíš, že já ne?“ křičel sok překvapivě jemným hláskem.

„Asi taky,“ povídám mu sklesle, ale odkráčel a kudysi zadem se propadl do paty věžáku.

A než jsem se vzpamatoval, ona vyšla z domu předním vchodem, Luďka bohužel po boku, a život je absurdní, tak je vždycky naděje. Každopádně se usmívala a úsměvem mi připadala ještě krásnější; v její přítomnosti se mi pokaždé vše transformovalo k lepšímu.

„To kolo nějak ne…můžu zpojízdnit.“

„Ukaž,“ řekl Luděk.

A Ivana: „Tys mu dal.“ Stáli přede mnou. Klíčová chvíle. Moment, kdy se vše mohlo změnit. Ještě napravit. Kdyby… do mě viděli. Kdybych dokázal lépe mluvit, asi jako nějaký zkušený politik. A kdybych měl hlubší hlas, dejme tomu. Kdybych nebyl Cruise, ale Brad Pitt. Anebo Jirka Schelinger. Jenže to Pánbů zařídil tak, že do sebe lidé navzájem nevidí.

A Luděk prý: „Ukaž!“ Díval se na bicykl. „Já ti to spravím.“ „Nepotřebuješ ošetřit?“ přidala se Ivana. Povídám: „Nezdržujte se, ty přece musíš jet do práce."

Řekla: „Ještě je čas. Nechceš s námi nahoru?“ A pak jsem se probudil a sotva jsem v reálu dořekl zpojízdnit kolo, pokusil se Luděk znepojízdnit mě. Definitivně. Co taky s člověkem vandrujícím vám do družky! A nešílel by tak, ale Ivana se dívala. Čekala, co udělá a co ne.

Nechal mě na zemi, ale dohonil jsem ho a musel mít pocit, že mám opožděný metabolismus, protože jsem se prát teprve začínal! Já se probudil ve chvíli, kdy měl mlácení dost. Začal ustupovat, i když ho Ivana stále mohla hodnotit, a pojednou seděli ve svém autě a… odjedou mi. Stál jsem před tou rezavou kraksnou, a kdybych řekl „přejeď mě“, šlo by o teatrální gesto, ale nerad bych byl přejet! A uviděl jsem se na jejich střeše a seskočil a utrhl stěrač a druhý a pozorně je uklidil do strouhy. Jen žádná teatrální gesta a… Pak jsem ťukl hřbetem ruky do předního skla vozu a překvapivě se zalito sítí trhlin. To bych nečekal. Vysklil jsem ten křáp a pomalu ani neregistroval vlastní krvácení - a bylo, ehm, vymalováno a… A jaký jsem byl.

Šašek? Ano. A ti dva? Konsternovaný pár. Společně jsme vyčkali příjezdu policie a jistá babička-svědkyně mého napadení se taky našla a Ivaně jsem ještě stačil furiantsky říct: „Stejně sem za tebou budu vždycky jezdit. Stejně ti Luděk nakonec uteče! Neříká to i tvá máma? Stejně to, připadá mi, skončí naší svatbou.“ A Luďkovi povídám: „Umíš se rvát, to musím uznat.“

„Sedněte si dozadu do našeho vozu a otřete si tímhle krev,“ řekl mi jeden z policistů… Konec úryvku. A co dodat? Mottem knihy mám tři výroky:

Muž dlouhé obléhání vnímá jako pokořující, ženě se přičte ke slávě (Stendhal). Pro čas, který jsi jí věnoval, je tvá růže důležitá (Exupéry). Nejvíc je hluchý, kdo nechce slyšet (Anglické přísloví).

Haraš - Ivo Fencl | KOSMAS.cz - online knihkupectví

Pozvánka

 

Oslavenci měsíce března

Stejně jako vloni nás poslední únorové dny zaskočily nikoliv pouhým příslibem jara, ale ukázkou slunných dnů „na plné pecky“.  Sněženky se prodíraly na světlo skoro pozorovatelnou rychlostí. Aby ne, když hned první březnový den hodláme připít dvěma našim čestným členům!

Koho z nich jmenovat prvního? Podle zásluh, slávy? Kdepak, nejjistější je abecední pořadí.

Nejdříve tady jmenuji Ivana Krause. Tento humorista, herec a loutkoherec  žil dlouho v exilu, pro nás zamlčený. Po svém návratu r. 1990 se tím pádem nám stal objevenou hvězdou, zářící břitkým sarkasmem i jemnou ironií. Po zásluze v roce 2019 získal první místo v Ceně Miloslava Švandrlíka za knihu Soukromý Hollywood. Jeho poslední knihou, ve spolupráci s Lidovými novinami, jsou Sebrané veteše (2023, Petrkov).

Dalším oslavencem z prvního března je František Uher, velice pilný spisovatel a básník z Havlíčkova Brodu. Má za sebou přes stovku knih s více, jak tisícovkou povídek, podobného počtu veršů a trojnásobkem aforismů. Jednou z posledních knih je sbírka básní  Krajina mizejících stop (2021), následovala detektivka Smrt přichází v noci (2022). Za kriminální příběhy získal dvě ceny Havrana a Cenu E. Fikera. Během života se věnoval postiženým dětem a pracoval i na škole při psychiatrické léčebně. Letos navíc oslaví krásné kulatiny! Kéž se mu ve zdraví podaří dosáhnout dalších.

První březnová dekáda je velice přející přípitkům. Hned čtvrtý březen patří Romanu Cílkovi, třetímu z čestných členů.  Jeho jméno je pojmem mezi badateli, patří mu velké zásluhy za naši literaturu faktu. Nevyhýbá se ani kriminálním příběhům, leccos napsal i pod pseudonymy  Vilém Pavlík nebo Zdeněk Roman. Za svou práci získal mnoho cen - například cen Egona Erwína Kische jsem napočítala deset! Je spoluautorem projektů, které rozšiřovaly povědomí veřejnosti o důležitých osobánostech a událostech (Galerie nesmrtelných a Přísně tajné!). Objevuje se v dokumentech o záhadách a bádání a mezi nejnovější setkání s ním patří rozhlasová dramatizace povídky Tichá noc, svatá noc ze 20.12.2025.

Jenom o den později, pátého, nás čekají další kulatiny. Zdenka Brožová, vydavatelka, redaktorka, spisovatelka a básnířka z Březnice věnovala po revoluci vedle povídkové tvorby také několik knih dětem. Od pohádek po významné dvoujazyčné verze knihy Nezlob dědu Pohodlíčko (2004-2005).

Po oslavovací odmlce  přichází závěr března. Naší poslední oslavenkyní je Slezanka a Laška Radana Šatánková, která narozeniny 29. března sice nemá kulaté ani půlkulaté, ale jako členka naší Rady Obce vtrhla do práce pro nás všechny se svým neutuchajícím elánem. Již vyprávění o předchozích aktivitách by zabralo víc, než stránku. Jen stručně uvedu, že je autorkou sedmi básnických sbírek, prozaičkou, organizátorkou kulturního společenského života po celé republice, editorkou, produkční… Jak to stihla? Publikovat začala ještě před svým patnáctým rokem.  Její Lašská čítanka (2024) zaujala i návštěvníky loňského Světa knihy. Kéž jí energie a skvělých nápadů neubývá!

 

Mezi oslavami konkrétních tvůrců nezapomínejme  ani na dnes občas vysmívaný svátek. Osmý březen, MDŽ,  byl sice dost zprofanovaný za minulého režimu, ale znovu vstává z popela. Je připomínkou žen, které opravdu bojovaly za to, aby nebyly jen druhořadými a přehlíženými bytostmi. Však to znáte: Muži jdou do války a ženy je náhle dokážou zastoupit i u strojů. Pokud neválčí s nimi. Za klidu a míru zase bývaly poslány ke sporáku a dětem, aby nepřekážely těm pravým budovatelům nové společnosti. Oslavovaly se hubou, to nic nestojí, tím to mělo skončit. Dobře, že nekončí.

 

Všem oslavencům přejeme pevné zdraví, pohodu, spokojenost, hodně dobrých nápadů a tvůrčích sil!

Hana Mudrová

 

SLOVA mají křídla - 118. literární večer

 

Setkání po pěti letech

K českobudějovickým tradicím celé dlouhé roky patřívalo setkání slovenských a jihočeských spisovatelů v rámci programu Dnů slovenské kultury. 

Jihočeši tak měli příležitost osobně se seznámit se slovenskými básníky a prozaiky a jejich tvorbou, a to v příjemné neformální rovině. Díky tomu byla navázána řada přátelských i pracovních kontaktů a vznikla i jistá osobní přátelství. Bohužel dlouhou šňůru těchto setkání přerušil covid, stejně jako i v případě dalších kulturních dění. Pauza se však protáhla i přes další roky, kdy už se společenský život vrátil do normálních kolejí. 

     Aktérem, který po pěti letech znovu přivedl do Českých Budějovic nejen slovenské autory, ale i zástupce spisovatelských organizací se sídlem v Praze, bylo Slovenské centrum PEN. Potěšujícím zjištěním byl nesporně i fakt, že toto literární setkání z veřejných zdrojů podpořil Fond na podporu umění. 

     Připravené autorské čtení, které  se odehrávalo koncem druhé únorové dekády v hotelu Budweis za účasti Klubu slovenských dotykov a zástupců Jihočeského klubu Obce spisovatelů, prezentovalo tvorbu čtyř spisovatelů z různých míst Slovenska, ale i z Prahy. Svými verši se zde představili Vlado Skalský, Milan Richter, Erik Ondrejička a Štefan Kuzma, který se mimo jiné v minulých letech zapojil také do společných česko-slovenských knižních sborníků, realizovaných jihočeskými spisovateli.  

     Po skončení oficiální části se pak v hotelovém salonku nad předloženým pohoštěním rozproudily živé rozhovory mezi účastníky jak ze strany slovenských, tak jihočeských spisovatelů. A při loučení se opakovaně objevovalo přání, aby se spisovatelé z obou zemí mohli zase setkávat v tomto čase a hlavně v tomto městě.  

Hanka Hosnedlová   

8. literární salon

 

Literární salon 8. - program

Prof. RNDr. Ivo T. Budil, Ph.D., DSc., (1965) vystudoval Přírodovědeckou a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Působí na Metropolitní univerzitě Praha a na Provozně ekonomické fakultě České zemědělské univerzity v Praze. V roce 2006 byl po úspěšném jmenovacím řízení na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně jmenován profesorem v oboru antropologie. Ve stejném roce mu Vědecká rada Akademie věd České republiky udělila vědeckou hodnost doktor historických věd (DSc.). Zakladatel a emeritní děkan Fakulty filozofické (do 3. 1. 2005 Fakulty humanitních studií) Západočeské univerzity v Plzni, kde dvacet let působil jako vedoucí katedry, proděkan a prorektor. Kromě množství odborných studií a popularizujících statí je autorem dvaceti odborných knih a dvou historických románů. Je nositelem Výroční ceny Nadace Josefa Hlávky za knihu Za obzor Západu (2002), Pamětní medaile Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni (2009) a Medaile Vojtěcha Suka udělené Ústavem antropologie Masarykovy univerzity v Brně za „vynikající příspěvek k rozvoji české antropologie“ (2009). Žije v Praze a má tři děti.

Kniha Dějiny kapitalismu přibližuje v širokých historických, politických a ideologických souvislostech vznik a vývoj kapitalismu od poloviny prvního tisíciletí našeho letopočtu do počátků průmyslové revoluce na sklonku 18. století. Z obchodních aktivit podél Hedvábné stezky, které se staly základem orientální globalizace, se zrodila latentní forma kapitalismu, jejíž protagonisté neměli přímý podíl na politické moci. Tato varianta se prosadila ve velkých asijských říších – v Číně, Indii, Persii – i v raně novověkém Španělsku a Francii. Ve středověkých Benátkách a dalších italských městských státech se naproti tomu zformoval manifestní kapitalismus, v němž si obchodní a finanční oligarchie podřídila státní aparát jako nástroj akumulace kapitálu. Manifestní kapitalismus se vyznačuje vytvořením hierarchie využívaných periférií a oscilací mezi produktivní a finanční fází růstu. Jeho těžiště se v 16. století přesunulo ze severní Itálie do Amsterdamu a po roce 1688 do Londýna, odkud manifestní kapitalismus zaštítil vznik Britského impéria a jeho globálního hospodářského systému.

 

Richard Polzer (1967)

je lékař, spisovatel, básník ale také cestovatel a dobrodruh. Jako absolvent Lékařské fakulty UP Olomouc pracoval řadu let na Ústavu soudního lékařství a medicínského práva a nyní působí na chirurgickém oddělení přerovské nemocnice.

Je autorem povídkových knih (Ochočené štěstí, Jen jediné přání) i řady cestopisných komentářů a souborů básní. Společně s výtvarníkem Petrem Blažo tvoří ilustrované kalendáře provázené veršem, které získaly i prestižní ocenění v soutěžích "Kalendář roku". Do dnešního dne procestoval padesát osm zemí světa a pro letošní rok se chystá na dvouměsíční expedici po Jižní Americe.

 

Martin Kořánek (1994)  – Nemohli jsme přihlížet

Autor o sobě a své knize říká:

„Můj román Nemohli jsme přihlížet je historický příběh zasazený do období druhé světové války, ale především je to vyprávění o odvaze jednotlivce postavit se zlu. Hlavní postava Petr Frýdek je sice smyšlená, ale prochází skutečnými dějinami a setkává se s událostmi, které všichni známe z učebnic.

Dlouhodobě se zabývám obdobím od nástupu NSDAP k moci v roce 1933 až po konec války, přičemž mě zajímá i širší kontext doby spojený se jménem Adolf Hitler. Při psaní čerpám nejen z odborné literatury, ale i z osobních rozhovorů s pamětníky, veterány a přeživšími holokaustu, jejichž svědectví do příběhu přirozeně zapojuji. Mou snahou je, aby čtenář historii nejen poznával, ale aby ji skrze postavy skutečně prožil.

První dva díly vznikaly téměř osm let, protože jsem si ověřoval každý detail a dlouho jsem ani nevěřil, že se kniha skutečně dostane k vydání. Třetí román, věnovaný tématu holokaustu, už vznikal rychleji, mimo jiné díky zkušenostem, které jsem během let získal. Velkou inspirací byla přeživší holokaustu, nedávno zesnulá Dita Krausová, která mi dala mnoho zpětných vazeb, a s níž jsem měl možnost dlouhodobě spolupracovat a stali se z nás přátelé.

Přestože jsem vystudoval Českou zemědělskou univerzitu, psaní a historie se staly mou celoživotní vášní, které se věnuji už více než dvacet let. Věřím, že literatura má smysl tehdy, když nám připomíná, že ani v nejtěžších dobách jsme neměli – a nemáme – jen přihlížet.