Uznávám, je to víc námět na sci-fi povídku. Představte si, že byste měli šance dotáhnout veškerá letmá setkání svého života. Že o to nestojíte? Já bych se divil.
Začnu banálním, o to ale
názornějším příkladem. Na rohu Štěpánské a Václaváku bývala prodejna
slovenských knížek a za socialismu jsem tam občas šel, protože některé věci
vycházely jenom slovensky a česky ne, anebo česky až po letech. Jednou jsem se -
jako pošetilý jinoch - rozhodl, že si tam pořídím biografii Jeana Gabina. Ne že
bych toho herce zvlášť miloval, ale ještě neexistoval internet (1983) a
jednoduše jsem prahl po informacích. Takže jsem šel do krámu a možná tu bichli
ani nakonec nekoupil, každopádně ji už nemám a určitě jsem ji nečetl, to bych
pamatoval, ale já si místo toho pamatuji příhodu z toho dne a jak jsem potkal
Gabinova dvojníka!
Stál přede mnou ve frontě, hned mi
byl povědomý. Patrně mě rovnou napadlo, že je Gabinovi až podezřele podobný. Tu
na něj přišla řada. Povídá prodavačce, že chce biografii, a důležitě dodal: „Já
mu jsem prej podobnej. Říkají to.“ To je celé. Do toho okamžiku se už nemohu
vrátit, protože neexistuje stroj času. Ale představuji si, že někdo vynalezl
strojočasovou drogu bez vedlejších účinků, že si ji píchnu, mám příležitost se
do té chvíle vrátit a na rozdíl od tenkrát jsem řečný a zkušený, takže dědu
oslovím, spřátelíme se, léta se pak občas vídáme, hodně mi toho poradí,
prožijeme na rybách spoustu dobrodružství a je to zkrátka celičký další proud
mého života! Namítáte, že pábím? Ano. Ale kdybych tenkrát začal nadšeně mlít
pantem, třeba bychom se vážně spřátelili. Třeba bych o to pak nestál, to je
pravda, ale třeba ano. Je to příklad a všimněte si, že když jdete po Václaváku,
potkáváte Gabiny každou druhou vteřinu. Ano, uznávám, už to nejsou dvojníci
onoho herce, ale já o dvojníky ani moc nestojím a představuji si místo toho ty
biliony možností, kdy někoho oslovím a on se chytí a pokračujeme v rozhovoru a
tato nová, vedlejší linka mého života se naplňuje dál a dál.
Asi vás napadlo, proč nepíši rovnou
o ženských a jejich balení. Jistě, to do toho spadá. Jakbysmet. To vás možná
napadlo první a taky vnímám ten potenciál, ale předložit chci obecnější vizi o
velikém zvědavci. Tam před jinou knihou až dole na Václaváku tenkrát zabrzdil i
Josef Kemr. V trabantu. V typické čepici. Vylezl z trabanta, šel si něco koupit
a já decentně pokračoval na Příkopy a nerušil, ale mohl jsem jít za něj do
fronty a říct: „Toho Gabina mají, pane Kemr, ale jenom slovensky“ A on by
kupříkladu odtušil: „Nechci Gabina, já mám, mladej pane, zamluvený
kancionálek.“
Ale chápejte mě správně: nejde o
celebrity. Jde o lidi obecně. Každý je zajímavý unikát a na Karlově mostě minu
sto cizinců. Ano, ano, pravděpodobně o mně devadesát nestojí, ale deset byl onen
potenciál, naše oči se střetly a mohly tu pokračovat nepředstavitelné linie
mého života. Kdopak ví, třeba úplně zásadní. S někým se to mohlo přelít i do
hlavního řečiště mého života. Ne? Asi jako když se mi - v osmičce - začala
líbit spolužačka Kopecká (jméno měním) a strašně jsem se styděl, i odešel na
střední, pak na vysokou, uplynula řada let a najednou paní Kopeckou potkám ve
vlaku a švitoří, je ráda, že se vidíme. Což se přihodilo po deseti letech od té
osmičky a nevím o tom, že bych byl zadaný. Mohli jsme spolu koneckonců začít
chodit a možná i žít a dodám, že byla pořád kost, ba asi větší, ale taky
malinko přibrala a já byl zrovna ve věku, kdy mi taková blbost jako pár kilo
navrch vadila. Byl jsem slepec. Idiot! Rozhovor jsem zahrál do autu, už jsme se
nikdy nesešli a lituji toho.
Člověk si někdy představuje, že
přijde po smrti do nějakého prostoru a tam bude mít počítač, ve kterém najde fotografie nebo celá videa veškerých těchto
náhodných setkání a navždy už bude smět klikat a vždycky se vrátíte do té
promarněné situace. A je to představa ve stylu, že si jen tak letíte na
řetízkovém kolotoči a támhle stojí dáma vašeho života. Najednou ji zahlédnete a
jste paf. Kolotoč se dotočí, vy se vyzvracíte na trávu a dojdete ke střelnici,
kde stála vaše ikona, a ona už tam nestojí a nikdy už ji nepotkáte, protože
život není film, ale tam někde po smrti vám dají šanci. - Koneckonců se nemusí
jednat jen o lidi.
Když jsem studoval na Univerzitě
Karlově, což je čtyřicet let, tak mi nabídli, že mohu bydlet na koleji, ale
mimo Prahu. V Brandejse. Akceptoval jsem to a žil ve čtvrti Houšťka, asi tak v
druhém nebo třetím patře s výhledem na kurty. Do Prahy jsem každý den dojížděl
a nad střechami se díky zvonkohře nesla v Boleslavi i za socialismu píseň Tisíckrát pozdravujeme tebe. Jednou jsem
zůstal na koleji, otevřel si dopoledne okno, které se protáčelo na čepech
usazených uprostřed, a v parku běhaly rezavé veverky. Skákaly nám z borovice až
do jídla, ale samozřejmě byly plaché a jedna zavítala to dopoledne k nějaké potravině
u mě. Tu mě napadlo, že ji polapím. Rychle jsem chtěl zavřít okno, ale utíkala
a uprostřed ji to skříplo. Šokovalo mě, jaký vystříkl proud krve; čistil jsem
déle než ti muži ve filmu Pulp Fiction.
Tělíčko sletělo do parku a nepídil jsem se po něm. Kdybych se mohl vrátit, dal
bych roztomilé veverce milost jako ten Říman, ale patrně to možné nebude ani v
nebi, ani v pekle a dokonce ani nikde jinde.
Díky
zvonkohře se stala pro Brandýs typická opakovaně se nad město nesoucí píseň Tisíckrát pozdravujeme tebe:
