Oslavenci měsíce srpna

Letos, stejně jako vloni, se nám půlkulatí ani kulatí oslavenci nehrnou. Měsíc nám zachraňují naši starší, čestní členové. A prozradím vám, že srpnoví zrozenci jsou mezi našimi členy stejně jenom dva. Člověk by soudil, že by se naši předci prosince a ledna mohli dost tulit, abychom měli srpen plnější narozenin, ale ono ne. Tak snad napřesrok…

Výčet našich čestných oslavenců pán, jehož jméno znameneá oblíbenou románovou značku z dob socialismu. Nebál see ani fantastiky, ani zajímavě vykreeslených mezilidských vztahů. Mít v obýváku „celého Párala“ bylo jakousi normou kulturnosti a modernity. Ano, je tomu tak, prvním oslavencem je Vladimír Páral, kterému připijeme již brzy, desátého srpna. Nebál se ani fantastiky, i kdy si s ní spíše hrál, než aby vymýšlel třeba mezihvězdné bitvy. Spíše se zamýšlel, co to s lidmi udělá (například Pokušení A-ZZ, 1982). Jedním z jeho posledních děl je Kniha o biči, 2014.

Druhým oslavencem je 17.8. český lékař, vědecký pracovník, spisovatel a básník, autor populárních i vědeckých prací z lékařského oboru a přírodních věd, literatury faktu a básnických sbírek.  Má na kontě přes 300 vědeckých a odborných prací. Kdo by to tak mohl být? Pokud uvedu tři skoro poslední knihy z každého jeho „odvětví“, tedy populárně naučné a vědecké, verše a próza, tak vám jistě napovím:  Pozapomenutí Jihočeši (2021), spoluautor Vladimír Novotný, sbírka Bezejmenný Sokratés (2021), O hledání a nalézání (2021), spoluautorka Olga Nytrová. Ano, tipovali jste správně, je to náš neuvěřitelně činorodý Bohumil Ždichynec. Při čtení jeho veršů mne napadlo, že by jejich znalost mohla nahradit výuku etiky – a nejen medikům.

Na konci měsíce připijeme 25.8. našemu třetímu čestnému členovi, scénáristovi , textaři (370 textů!), reportérovi  a prozaikovi Petru Markovovi. Napsal scénáře k filmům Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, Slunce, seno, jahody, Slunce, seno a pár facek, Slunce, seno, erotika, Ještě větší blbec, než jsme doufali. Ano, právě jemu děkujeme za spoustu dobré zábavy. Mimo některé svoje scénáře převedl do literární podoby i několik scénářů Miloše Macourka. V dalších knihách zachytil zákulisí slavných (Co ve Zlatíčkách nebylo, Drby z lepší společnosti). Posledním jeho muzikálem je Casanova z r. 2012.

Na konec srpna si počkal pan Milan Blahynka, náš český literární kritik, narozený 29.8. na Slovensku. Stejně, jako panu Páralovi, i jemu je již více, než 90.let. Věnoval se především dílu Vítězslava Nezvala a pro mne osobně je důležité vydání knihy Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech. Vítězslav Nezval – Konstantin Biebl: zápisky Vítězslava Nezvala a jiné dokumenty k smrti Konstantina Biebla (2011) s D.Vodou. Poslední vydanou knihou je Byla jednou jedna… básnická generace takzvaných pětatřicátníků (dissertatio apologetica) (2017)

Připijme jim tedy na zdraví, pohodu, dobré nápady a další tvůrčí síly. A ať užívají všeho, co mají rádi, ať užívají mezi rodinou a přáteli. Ať jim alespoň drobnou radost přinese každý den.

 

Hana Mudrová

MACHÁČKOVA LÁSKA

František Uher

Moje doporučení přečíst si právě vydaný román Lubomíra Macháčka se podobá doporučení obvodního lékaře, posílajícího pacienta na vyšetření ke specialistovi. Neváhejte, poslechněte! Dostane se vám poznání a spokojenosti.

            Základním principem Macháčkovy tvorby je zobrazování širokého soukolí lidských osudů, posouvané od panoramatického obzoru až k detailním záběrům, které činí jednotlivé postavy srozumitelnými i v jejich složitých osudech, prodírající se kluzkými trasami společenské džungle i komerční prázdnoty, stávají se dravými řekami plnými peřejí i pasivními potůčky v lukách.  Stejně tak se další mění v trouchnivějící lodi ve slepých ramenech. Nahlédnuto z odlišného úhlu, je to výpověď o pestrosti a proměnlivosti vztahů, inklinujících k dramatickým obratům, stejně jako k zaprášeným stereotypům. Těch je naštěstí omezený počet. Strategii individuálních katastrof účelně vyvažují morální kredity, podsouvané s účelnou diskrétností.

            To vše je půdorysem Macháčkova obsáhlého románu LÁSKA SI TĚ STEJNĚ NAJDE (Togga, 2026, 396 str.) Jeho stěžejní předností je autorova schopnost upoutat čtenáře od úvodních stránek, probouzet a posilovat napětí nejen líčením událostmi, ale také, a možná přednostně, stává se klíčovým momentem posouvání děje nenápadná osobitost a svéráz suverenity jednotlivých postav. Od kvalitního dozrávání charakterů k absurdní protřelosti, spoléhající na čecháčkovský obdiv ke všemu zvenčí, souběžně k pouze mlhavě zřetelné vypočítavé sentimentalitě.

            Nevtíravě se projevuje Macháčkova zkušenost osvojená při psaní detektivních příběhů, která se projevuje ve formování vývoje příběhu i mnoha postav, jakož i zdánlivě okrajových skutečností. Dokáže vtisknout závan napětí i do zdánlivě zanedbatelných atributů. Promlouvají obraty, půlobraty, pády i působivé piruety, nevtíravá, ale pozoruhodně účelně adaptovaná přítomnost kritických aspektů, schopnost postavit na vlastní nohy i ryze negativní struktury událostí jako aspekty určující směr věcí budoucích. Vytvářejí účelnou atmosféru podnětného neklidu, radosti a tragičnosti, to vše je podmalované (možná nezáměrně) jakousi optimistickou melodií. Některé čtenáře možná zaskočí i závěr románu, ale buďme věcní, téměř čtyři stovky stran ke zvolené podobě trpělivě směřují. Jako kdyby se nad nimi klenul gotický strop, ale do komplikovaného děje pronikal stále větší počet slunečních paprsků, zaplašujících pokřivené stíny. Na okraj úvahy poznamenejme, že Pardubice jsou dějištěm, účelně nasvíceným jevištěm, aniž by tím trpěla jakákoli vyjádřená obecná platnost.  Z pozice čtenáře platí, že se obdobné úkazy nápadně podobají jevům z jejich domoviny.

            Antická pryskyřice silphium patří dosud k botanickým záhadám starověku, Macháček jako kdyby jejími účinky obdaroval nejen svoje románové osobnosti, ale i bezvýznamné postavičky, která ovšem nejsou samoúčelnými. Dotvářejí podivuhodně kompletní obraz, v němž dominuje nejen všechno lidské úsilí, včetně taktéž zákonitých tragických ekvivalentů, probouzejících pomyšlení, zda zubatá sestřička nezaklepala na nesprávné dveře.

            Poutavost děje rozhodně nevzbuzuje představu vybarvených omalovánek, není v něm cokoli vetchého, obnošeného, nouzově oprášeného. Setkáváme se s jednoznačně vyhraněnými postavami, bezděčně získávajícími čtenářovy sympatie. Nejen postižený Pavlík kompenzuje svoje hendikepy jinými přednostmi, a když leze za komín, nepochybně se stává pokušitelem, inspirativním příkladem. Až závidíme, neboť kolem nás se ustavičně nejedna pošetilost stává dominantní. Za pozornost stojí i Macháčkův způsob pranýřování. Příkladně úvaha jak pěstovat demokracii, což je scestný způsob sám o sobě, demokracie přece není květina, nýbrž zemina, jejímž prostřednictvím  květiny dozrávají, vadnou či hynou. Také Velká pardubická či klecové chovy se v Macháčkově podání stávají explicitním zdrojem nenávistných výpadů, aniž by došlo k jejich hodnocení. S úsměvnou nadsázkou si všímá současné české divadelní scény, kde před trvalými hodnotami dostávají přednost adrenalinové slepence, možná aktuální, ale bez trvalejších uměleckých hodnot. Divadelní spolek je v románu koncentrátem ctižádostivé komerční lehkovážnosti. Při použití negativních společenských úkazů však Macháček zůstává nad věcí, již samotná zmínka ohraničuje stanoviska. Úzkostlivě se vyhýbá použití současných novinářských praktik, Když je nám sdělováno, že ulicí proběhl žlutý pes, dostává se nám místo konkrétních informací poučení o parazitech, kteří zvířata obtěžují a širokém spektru žlutých barev.

            Nikoli náhodně zavádí Macháček svoje postavy do situací, které vzbuzují v čtenáři zamyšlení, jak by se zachovali na jejich místě, vyhýbá se zaujetí okázalých a jednoznačných pozic, hledání jakékoli pravdy, která by komplikovala dějovou osu. Respektuje zásadu, že každý jen tu svou má za jedinou.  Není to plně respektovaná praxe, ale s tím poznáním se musíme smířit. Již zmíněný téměř lyrický závěr románu je snad adekvátní jeho názvu – platí to i v případném opačném gardu – to však nic nemění na jeho umělecké hodnotě. Česká literatura má zase o jednu perlu víc.   

              

 

Pozvánka na vernisáž

  

Srdečně vás zveme na výstavu fotografií spojených s poezií 

do KD Metropol v Českých Budějovicích. 

Každý obraz zachycený objektivem je doplněn básní 

člena Obce spisovatelů Františka Tylšara 

nebo básnířky Jitky Dolejšové. 

Vernisáž výstavy dne 7. července v 17:00 hodin.

Almanach Poezie 2026 aneb Slova času:

Když se verše stávají místem setkávání

Současná česká poezie má mnoho podob – od intimních osobních výpovědí až po reflexi dnešního světa. Právě tuto rozmanitost zachycuje almanach Poezie 2026 aneb Slova času, který pod editorským vedením Františka Tylšara propojuje zkušené autory s novými básnickými hlasy a nabízí čtenářům reprezentativní průřez současnou básnickou tvorbou.

58 básnických hlasů, jeden společný prostor

Literární almanach Poezie 2026 aneb Slova času je nejen souborem básní, ale především mapou současné tvorby, svědectvím doby a prostorem, kde se vedle sebe mohou potkat autoři s dlouholetou publikační činností i ti, kteří své verše představují širší veřejnosti poprvé. Jeho cílem není soutěž o nejlepší báseň, ale především dialog. Každý text představuje osobní výpověď, která se stává součástí širšího celku. Právě tato vzájemná blízkost různých poetik umožňuje čtenářům objevovat nové autory a zároveň sledovat vývoj těch známých. Na této myšlence staví již čtvrtý ročník tohoto almanachu, jehož editorem je básník, publicista a organizátor literárního života František Tylšar.

Poezie, která zve k zastavení

V době, kdy většinu komunikace ovládají krátké informační zprávy a rychlá sdělení, představuje poezie možnost zastavení. Nabízí prostor pro zamyšlení, emoce i hledání významů, které nelze vyjádřit jen několika slovy. Almanach potom nabízí čtenářům rozmanitost. Jednotlivé básně vytvářejí pestrou mozaiku pohledů na svět, mezilidské vztahy apod. Každý autor přináší vlastní poetiku a právě v této různorodosti spočívá jeho největší síla.

Setkání 58 básnických osobností

Adamcová Erika Ena, Aleš T. Rájský, Bari Kin, Dušková Kateřina ANIMA, Ďurec Róbert, Eliášová Petra, Fencl Ivo, Franc Václav, Gabriš Ozzy Josef, Ganišin Milan, Hájek Tomáš, Hosnedlová Hanka, Hostaša Oldřich Antonín, Inna Tamara, Jíchová Viola, Jonášová Hana, Klímová (Brejchová) Alena, Kohút Vítězslav, Koubová Martina, Král Tomáš, Kubinová Lidmila, Kučera Martin, Kukrál Jan, Kuligová Lucie, Lehetová Marta, Lucia Jazz, Malina Alen, Maršálová Jarmila, Niklausová Helena, Nytrová Olga, Petiška Martin, Procházka Jakub, Procházka Vít, Radecký Daniela, Raichl Jiří, Rolinec Jaroslav, Ryšánek Vít, Řeřichová Daniela, Řeřichová Markéta, Salmonová Květoslava, Sochora Milan, Svoboda Michal, Synková Jarmila, Špinková Vlasta, Špiroch Petr, Titanija, Tonzarová Hana, Tylšar František, Valenta Jindřich, Vídenský Martin, Vohlídka Radek, Vojtěch Řezanka Marek, Vojtíšková Petra, Witthedová Jana, Zahradníková Eva, Zápalková Dajana, Žáček Jiří, Ždichynec Bohumil

František Tylšar: editor, který propojuje básníky

František Tylšar je básník, publicista, editor a organizátor literárního života, který se dlouhodobě věnuje podpoře současné české poezie. Vedle vlastní autorské tvorby stojí za řadou kolektivních literárních projektů a almanachů, jež dávají prostor zavedeným i začínajícím autorům. V rámci poezie editorsky připravuje almanach Poezie a antologii Literáti na trati, která propojuje literární tvorbu s prostředím železnice. Jeho práce vychází z přesvědčení, že literatura je živým uměním, které dokáže spojovat lidi, otevírat dialog a zachycovat proměny společnosti. 

Autor textu: Kateřina Müllerová

 

František Tylšar se spoluautorkou Lucií JAZZ! 
Foto: Lucia JAZZ

Foto: Kateřina Müllerová

Zeyerovy Vodňany se mění

 Ačkoliv kulaté třicáté výročí existence čeká Zeyerovy Vodňany až v příštím roce, už letošní ročník byl evidentně jasným nakročením na novou cestu této prestižní knižní akce, pořádané vodňanskou Gelastovou knihovnou s podporou města a s přetrvávající součinností s Jihočeským klubem Obce spisovatelů.

     Základní část, tedy besedy spisovatelů na školách a dalších zařízeních, se jako obvykle odehrávala v dopoledních hodinách a pro nejednoho z přednášejících byly určitou novinkou v jejich dosavadní autorské dráze. Nepřehlédnutelným faktem je, že jejich řady značně omládly, i když zároveň někteří z těch, kteří tomuto projektu tlačí káru od jeho vzniku, zůstávají akci stále věrní. I když počet pozvaných literátů se letos rozrostl téměř na dvě desítky.  

     Odpolední výlet na zámeček Kratochvíle, třebaže stupně Celsia neúprosně šplhaly nahoru, si všichni zúčastnění skutečně užili, stejně jako odpoledního posezení a nezávislého diskutování na upraveném Dvorku U Koníčka v objektu Gelastovy knihovny, kde čekal účastníky vybraný raut a samozřejmě i dostatečné zásobení nepostradatelnými nápoji. 

     V začátku připraveného programu byli představeni všichni účastníci z řad literátů, čehož se tentokrát ujala moderátorská dvojice, kterou tvořila ředitelka knihovny  Kateřina Nováková Mašlová a mladičký adept kulturního všeuměla Zdeněk Špaček, jenž se podílí i na natáčení filmů a dalších projektů z produkce knihovny. 

Jedním z bodů pečlivě připraveného pořadu s neformální účastí veřejnosti bylo i promítnutí ukázky z rozpracovaného dokumentu filmaře Petra Houdka o zakladateli Zeyerových Vodňan - Janu Bauerovi, který v loňském roce opustil náš svět, s výpověďmi jeho kolegů Františka Niedla a Hanky Hosnedlové.

    Trojici nových nositelů Vodňanského trojlístku z dílny Karla Burdy a Václava Ebela tentokrát tvořili: Petr Šlik za knihu Stín železné opony, Zbyněk Mrvík s titulem A čeho se bojíš ty a Pavla Žílová za Trojzvuk vodňanských houslistů. Knihovna však letos zařadila i ocenění někdejším Bauerovým pohárem, a to v soutěži pro školní mládež s evokujícím názvem Chytří z Vodňan, která tak propojila historii s osobní fantazií žáků. Na prvních třech stupíncích se umístily třídy 6.C, 9.D a 8.C, které si odnášely skupinové vstupenky do lanového parku Hluboká nad Vltavou.

    Průběžné hudební vstupy mezi jednotlivými částmi programu obstarávala alternativně popová kapela William, která se blýskla i vlastními autorskými texty a svižnými melodiemi.

     Zkrátka Zeyerovy Vodňany byly i letos jednou ze skutečně  povedených akcí, která spojovala knihy, jejich autory i všechny ty, kteří knihám fandí i do budoucna.   

Hanka Hosnedlová

koláž: (20+) Zeyerovy Vodňany 2026 | Facebook

 

Oslavenci měsíce července

Urodilo se nám letos několikero červencových kulatin a je dobře, že můžeme připíjet a slavit v celkem rozumném nespalujícím povětří.

Začít můžeme hned prvního července.  Brněnský rodák, básník Jindřich Valenta totiž slaví krásné kulatiny.  Třetí jeho sbirka lyrických veršů zaujala v r. 2008 svým výrazným názvem Bezpalcý svět, po čtyřech letech následovala sbírka čtvrtá,  V kruhu (2012). Popisuje nám svůj vnitřní svět a vztahy volným veršem, někdy temnějšími tóny, jindy melancholicky nebo s nadhledem až cynickým.

Druhý červenec patří herečce a zpěvačce Světlaně Nálepkové, naší mimořádné člence. Většina z nás ji zná z komediálního Mimtria, ale v její filmografii jsem napočítala také 31 inscenací, filmů a seriálů. Nevím, jak to dělá, ale nestárne.

Trochu si od toho připíjení odpočineme a už je tady velký sedmý červenec, narozeniny našeho předsedy Tomáše Magnuska.  Kromě toho, že ve svých filmech dal prostor mnoha stárnoucím (a již opomíjeným) umělcům, které zve také na besedy, zakládá nyní také podcastovou knihovnu z ukázek děl našich členů, což sám režíruje a přizvaní autoři se střídají ve čtení s našimi herci. Jen počkejte, brzy se dozvíte víc. 😊

Osmý den prázdninového měsíce patří půlulatinám Ireny Šindlářové. Internet o ní ihned vychrlí, že tato spisovatelka, publicistka a astroložka je autorkou knih pověstí bruntálského a olomouckého okresu a Jesenicka a vlastivědných a historických prací z oblasti. Vydala např. Mýty a báje starých Slovanů (2003), Tajemné příběhy zemí koruny české (2001), nebojí se zabrousit do ezoteriky.

Významného životního jubilea se dožívá 14. července básnířka  Věra Kopecká. Jsou to půlkulatiny, ale víc neprozradím, protože toho není třeba. Mimo držení  různých literárních cen a více, než dvaceti sbírek, je například organizátorkou Dnů poezie v Broumově, překládá a vydává poezii svých přátel – a navíc fotografuje. Sbírka básní "Chůze po kamenech" vyšla v r.2026.

Koncem měsíce se nám jistě bude už stýskat po nějaké té číši dobrého moku, viďte? Mám pro vás radostnou zprávu. Nachystejte si to nejlepší možné pití a 25. července s vděčností a láskou připijte naší milé a stále pilné Františce Vrbenské, která doslova desítky let neúnavně pracuje pro Obec a spřízněné spolky.  Je stále zvána do antologií prozaických i poetických, publikuje v časopisech o historických tématech, přednáší.

Všem našim oslavencům, včetně těch, kdo nemají půlkulatiny ani kulatiny ani nedosáhli věku našich čestných členů (a nejmenovali jsme je ani mimořádnými) přejeme hodně zdraví, pohody, dobrých přátel a radosti ze života. Kéž máte stále spoustu inspirace a tvůrčích sil!

Hezké léto všem!

Hana Mudrová

Verše Prokletých básníků se za zvuků šansonů nesly Frýdlantem

Pro školáky to byl poslední den školního roku, pro všechny ostatní zase zkouška odolnosti s extrémními tropickými vedry. Přesto si více než čtyřicítka hostů našla cestu do farní zahrady kostela sv. Bartoloměje ve Frýdlantě nad Ostravicí. Lákadlem byl poeticko-hudební podvečer v režii Literárního klubu Petra Bezruče.

 

Kostelní zvony právě odbily osmnáctou hodinu, když předsedkyně literárního klubu zahájila pro mnohé nevšední a hluboký program. Návštěvníci se v mžiku přenesli do Francie. Farní zahradou zněly slavné verše, které mnohdy vznikaly za pohnutých osudů autorů, jako byli François Villon, Charles Baudelaire či Guillaume Apollinaire.

     Přednes členů Literárního klubu Petra Bezruče se plynule střídal s líbezným zpěvem Jany Burdové, kterou na kytaru doprovázel její otec Vladimír. Diváci v euforii z krásného slova a podmanivých tónů šansonů jako by úplně zapomněli na žhavé sluneční paprsky. Ty navíc s blížícím se večerem pomalu ztrácely svou sílu a vzduch kolem farní zahrady příjemně chládl.

Výjimečnou atmosféru podtrhl svým vystoupením literát a malíř Milan Pastrňák. Jako milovník Paříže a obdivovatel veškerého umění obohatil program o básně z vlastní tvorby.

     Když se prostorem rozlétly tóny posledního šansonu, vděčné publikum odměnilo účinkující hlasitým potleskem a okamžitě si vyžádalo hudební přídavek. Mladá umělkyně Jana Burdová přání ráda vyslyšela. Tentokrát však sáhla do vlastního repertoáru a zazpívala českou píseň, jejíž slova poeticky opěvovala malebnou krajinu kolem řeky Morávky.

„Nic takového jsme ještě ve Frýdlantě nezažili! Jsem upřímně potěšena různorodostí programů letošního Hudebního léta v ulicích. A to nám léto teprve začíná, takže se už teď těším na další zajímavé projekty,“ neskrývala své nadšení jedna z divaček, paní Eva.

     Původní obavy organizátorů z nízké návštěvnosti kvůli tropickému počasí se tak rázem rozplynuly. Členové literárního klubu odcházeli s hřejivým pocitem vydařené prezentace.

     Velké poděkování patří organizátorům kultury města Frýdlant nad Ostravicí. Díky jejich finančním grantům dostávají prostor k realizaci i regionální spolky a umělci. Upřímné díky všem zúčastněným za nezapomenutelný umělecký zážitek.

 

Dajana Zápalková, předsedkyně Literárního klubu Petra Bezruče

Fota: Jaroslav Bednář, Roman Žiška