Obec spisovatelů ČR

sobota 30. května 2026

Beskydy ožily literaturou

Sluncem zalité svahy Beskyd se staly dějištěm 14. ročníku mezinárodního setkání literátů „Beskydská lavečka 2026“. Do Restaurantu U Fandy ve Lhotce pod Ondřejníkem zavítalo na padesát tvůrců různých žánrů a generací. Setkání se uskutečnilo v režii Literárního klubu Petra Bezruče Frýdek-Místek a za podpory magistrátu tohoto města.

Zahraniční hosté přijížděli do podhůří již v pátek, kdy stihli navštívit expozici Obecné školy a Valašský pivovar v sousedních Kozlovicích. Hlavní sobotní program zahájil historik Jaromír Polášek z Muzea Beskyd poutavým výkladem o zbojníku Ondrášovi. Skutečným vrcholem dopoledne však byl nečekaný příchod samotného „Petra Bezruče“. V postavu slezského barda se s neuvěřitelnou autentičností vtělil Jan Gajda, který přítomným přiblížil básníkův život a ukázal vzácné archivní dokumenty.

Odpoledne patřilo tvůrčí práci a vzájemné inspiraci. Člen literárního klubu Zdeněk Hledač si pro kolegy připravil praktický workshop o tvorbě „univerzální básně“. Následný blok patřil samotným literátům a představení jejich aktuální tvorby i spolků. Sál se proměnil v pulzující literární tržiště plné výměny názorů, zkušeností a nově vydaných knih.

Pomyslnou tečku za vydařeným setkáním udělala předsedkyně pořádajícího klubu Dajana Zápalková: „Bylo mi potěšením sledovat, jak se klid beskydských hor propojil s vaší energií a jak diskuze překonávaly hranice jazyků i žánrů. Věřím, že si odvážíte inspiraci, kterou jsme zde společně vytvořili. Právě tyhle okamžiky dělají literaturu živou.“

Úspěšný průběh akce by se neobešel bez podpory partnerů. Poděkování patří personálu Restaurantu U Fandy za skvělé zázemí. Finančním příspěvkem akci podpořilo město Frýdlant nad Ostravicí, organizátoři si nesmírně váží také dlouholeté podpory manželů Pobudových z Hodoňovic, pivovaru Radegast, hostitelské obce Lhotka a společnosti Elektro Závodný. Letošní Beskydská lavečka opět dokázala, že kultura a slovo mají sílu spojovat lidi bez ohledu na to, odkud přicházejí.

Dajana Zápalková

Fota: Taťána Prokešová, archiv LKPB

pátek 29. května 2026

Oslavenci měsíce června

Po bouřkovém víkendu přichází červen. Prý slibuje stálejší počasí, alespoň na začátku. V každém případě tento měsíc přináší těšení na léto, plné plodů a vodních radovánek. Koho si tentokrát připomeneme?

Začneme třetího června, kdy slaví krásné kulatiny náš mimořádný člen, zpěvák a textař Radek Tomášek. Oslaví krásné kulatiny a možná vás překvapí, že se nebojí ani hereckých příležitostí. Při svých vystoupeních dokáže diváky upoutat a také rozesmát, takže jsme jej mohli vidět nejen ve filmu Pamětnice (2009) a dokumentech, ale i v různých pořadech, naposledy v Talkshow Tomáše Magnuska (2022). Mezi jeho hity patří „Zpíval jen rokenrol, nic víc“.

O dva dny později, 5.6., se narodil pan Aleš Dostál, rovněž „kulatý“ spisovatel, lesní technik a revírník, který zůstal svému povolání věrným po celý profesní život. Však také své znalosti, zážitky, postřehy a vůbec lásku k danému prostředí vtělil do dlouhé řady svých knih. Například Na tý louce zelený (2020) Když prší jehličí (2021), nejnovější Pod okny je muflon (2025). Letos oslaví také čtyřicet pět roků od vydání první knihy. Kdo z nás to má?

Šestého června je oslavenkyní naše místopředsedkyně, básnířka, spisovatelka a VŠ pedagožka Olga Nytrová. Stejně jako minulý rok její slavný den připomínáme pro její velké zásluhy o dění v Obci a Pražském klubu spisovatelů. Pořádá s pomocí manžela a přátel Dialogy na cestě, které její manžel převádí do videí na YouTube. V Karlíně se totiž lidé setkávají s různými osobnostmi již déle, než dvacet let! Každoročně připravuje sborník Blahoslav po vzoru někdejších knižních kalendářů, ale nezapomíná ani na svou básnickou tvorbu. Loni ke svým zásluhám přidala podporu a účast na přípravách Literárních salonů (s Petrem Žantovským) a na organizaci účasti Obce na Světě knihy.

Šestnáctého června připijeme naší čestné člence, básnířce a příznivkyni esperanta Věře Ludíkové. Kolika autorům se poštěstí, aby byly jejich básně překládány do více jazyků? Má za sebou 24 sbírek básní a textů, pomáhala mladým poetům. Mezi její poslední díla patří Pastorela z r. 2021, Ante Portas MMXXIII (2023) a Horizont událostí z letošního roku.

Vrátíme se ještě k dalším pracovitým členkám Rady obce. 22. června oslavíme narozeniny Hany Hosnedlové, spisovatelky, básnířky, novinářky a trampky, držitelky Číše Petra Voka za celoživotní dílo. Není nijak malé, kdosi napočítal, že její tvorba zahrnuje desetitisíce reportáží, úvah, postřehů, básní, scénářů. Věnuje se i cenám Porty za písňové texty. Stále ráda cestuje a také o svých zážitcích vypráví a píše.

26. června popřejeme třetí člence Rady, Jaroslavě Pechové. Opět se věnuje organizaci Ceny Miloslava Švandrlíka, na kontě má dvanáct sbírek lyrické poezie, pohádky, hrníčkovou kuchařku. Nebojí se ani humoristických knih (r.2014 získala čestné uznání v soutěži M. Švandrlíka za Nezbedné toulky), napsala mnoho rozhlasových pohádek, je překládána do několika jazyků. Na zvukových nosičích vyšlo ve vydavatelství Rotag několik pohádkových seriálů. Jednou z polsedních knih je Jablko nepadá daleko od stromu (2020). Knihy také vydává ve svém nakladatelství Laguna.

Přejeme všem našim oslavencům pevné zdraví zaslouženou a velkou oslavu, hodně štěstí a dalších polibků múz, včetně pořádného přílivu tvůrčí energie!

Hana Mudrová

IVO FENCL - Báchorky admirála Machorky

Truman Capote (1924-1984) se koncem života vyjádřil: „Veškerá literatura jsou klepy.“ To je asi přehnané, něco pravdy ale na tom je a vše závisí na způsobu definice klepu. Ta může být široká až báchorečná a jistě, báchorka může být klepem, ale obyčejně jde o pohádku.

Zapomínaný spisovatel Bohuslav Březovský (1912-1976) nazval jednu z posledních svých knih Nepovídej pohádky a jde o sousloví používané taky ve smyslu „nevěš mi na nos bulíky“. Knihu podobných báchorek a bulíků jsem chtěl jednou sestavit a před polovinou roku 2026 to, zdá se, vyšlo sbírkou povídek Domek pana Stilburyho a jiné báchorky.

Chtěl jsem ji nazvat pouze Báchorky admirála Machorky, ale už se stejně zove kniha Vladimíra Thieleho (1921-1997) ze šedesátých let - oblíbené literární dílo mého otce. Jak rád na ně vzpomínám a co jsme se Báchorek v jeho pracovně načetli, když jsem byl ještě kluk. Dokonce jsem tenkrát zjistil, že jsem se ani nemusel nic vědomě učit a umím odsud celou kapitolu Jak musela naše maminka uvnitř Ali Babovy jeskyně překračovat čtyřicet spících loupežníků. Uplynulo dvacet let a má knížka Domek pana Stilburyho převzala dikci těchto Thielových vyprávění o Edvardu Valentovi (jeho příteli) a kopíroval jsem i podvědomě, i vědomě. Machorkova ducha jsem si půjčil a Thieleho na Vinohradech několikrát navštívil, aniž jsem mu to přiznal. Rozdíl je chválabohu značný a nemám se tudíž zač stydět, což dotvrdí každý, kdo by obě dvě díla srovnal. Ve svém já složil Thielově práci hold, a zatímco u něj se jedná o vzpomínky na cestovatele a spisovatele Edvarda Valentu (1901-1978), sám píšu o rodině vlastní a o nesamozřejmosti rodinného štěstí, přičemž metaforicky naznačuji, že na Zemi není samozřejmé ani jedno.

Domek pana Stilburyho knihu uvádí a následuje šest povídek, některé z nichž jsou zmiňovány už dětským vypravěčem Domku. Znal ty příběhy a teď je potkáme. První báchorka se poněkud dětinsky jmenuje První kluci na Marsu, a když jsem ji psal, vzpomínal jsem na dnes dávno zapomenutou knihu Josefa Jahody (1872-1946) Dva nezbedníci (1947). Taky ona patřila k láskám mého tatínka, taky odsud mi předčítal a tito Nezbedníci nejsou žádná science fiction a pouze se utkávají s vlastní vírou v hejkala, ohnivého psa, polednici, světýlka a jiné pohádkové stvůry českých luhů a hájů, zatímco mí novodobí hrdinové, ti našli potvory, které se rozhodli vymýtit, až na Marsu, a inspirovat jsem se nechal i komiksem Vojtěcha Steklače (1945-2021) Dobrodružství Mořskýchí vlků, který já v dětství přímo vzýval, i když bez oltáříku.

Jelikož byl ten seriál zveřejňován na pokračování a já byl ještě mrně, nikdy se mi nepovedlo ho zkompletovat. I to je ale na něco a o ty dějové mezery jsem nad stránkami víc snil a vymýšlel, co se nejspíš semlelo v mezičasech, pro které mi chyběla patřičná čísla Ohníčků.

S Vojtěchem Steklačem, od jehož smrti uplynulo letos pět let, jsem realizoval interview pro literární časopis Tvar a velký pábitel (tvůrce Boříkových lapálií) se mě taky na něco zeptal. Zda nechci Mořské vlky redigovat jako knihu v pevných deskách.

Nu, abych nechtěl; ale dostal jsem tenkrát strach. Proč? To je prosté. I jako dospělý jsem doma ještě pořád neměl veškerá pokračování báječného komiksu a bylo mi známo, že jsou dokonce rozkradena z vědeckých knihoven. Dle všeho někdo dokonce čmajzl originály, jak je na přelomu šedesátých a sedmdesátých let nakreslila Věra Faltová (1932-2009), a já tím vykradačem nejsem. Originály jsou buď nenávratně zničeny, nebo je má někdo někde založené a nejspíš o nich ani neví; jinak by je přece prodal, že.

Mnou vymyšlená dobrodružství Prvních kluků na Marsu (což je vlastně jakási space opera) se ovšem odklánějí od Jahody i Steklače a jsou záměrně burleskní, i když jsem vyústění naladil pochmurně. A jak? Inu, to nechci prozrazovat, ale ti kluci se - za fanfár - vracejí na Zem poté, co si na Marsu užili války s „ďábelským doktorem QQ“; a lidstvo si během uvítání těchto svých samozvaných vyslanců ani nevšimne, že v rámci elánu a poskakování tamní civilizaci jen tak mimochodně převálcovali, ba zřejmě zcela zlikvidovali, spálili, utopili a pohřbili.

Povídka Nudlička a Knížtička parafrázuje příběh Aleny Munkové (24. září 1926 - 14. dubna 2008) Štaflík a Špagetka a nejspíš jste oba tyto „indiány“ měli jako děti rádi. Já moc. Zamlouval se mi jejich postup při stavbě domku, jenž si budovali poté, co jim parní válec přejel boudu, ale není to jen příběh fortelu a ke konci si Munková vysnila surreálnou kapitolu, ve které se oba frajeři s domkem (a to ne domkem pana Stilburyho) prolétnou vysoko nad světem. Uvnitř mé variace je vše jinak a nebojují s vránou, nýbrž s krokodýlím ďáblem jménem Drakisá.

Svazek uzavírá povídka Bagdád na Temži a celá kniha se tak původně měla jmenovat, ale má obálku, která je olejomalbou mého přítele, spisovatele Ivana Vičara (*27. května 1943) a zachycuje titulní domek: asi by působilo neústrojně, kdyby lidé na obálce nad zasněženým domkem četli Bagdád na Temži. V tomto případě jsem se nechal inspirovat Robertem Louisem Stevensonem (1850-1894), což je můj pomalu nejoblíbenější autor, který kariéru zahajoval už klasickým cyklem povídek Klub sebevrahů. Jeho protagonisty jsou český princ Florizel a jeho oddaný podkoní, plukovník Geraldine; oba jsem uctivě převzal a navíc se povídka týká Jacka Rozparovače, jehož identita zůstává i po sto padesáti letech NEodhalena; avšak došlo na XY spekulací, kým byl (příslušníkem královské rodiny, královniným lékařem…), a vybírám tu méně profláknutou: hodný autor Alenky za zrcadlem si psal deník, který se dochoval, a jedině v čase vražd ho vedl rudým inkoustem.

Humorista O. Henry (1862-1910) užil v několika prózách pro jím líčené americké město synonyma Bagdád nad podzemní drahou a taky Londýn je Bagdád nad podzemní drahou, ba má nejstarší metro na Zemi, které „fungýrovalo“ již za času geniálního profesora Moriartyho a Sherlocka Holmese, avšak Londýn je, a to by snad i Benjamin Kuras odsouhlasil, prvořadě Bagdád na Temži.

Železnici svazeček vzdává hold vyprávěnkou Nebezpečná průvodčí, která byla poprvé zveřejněna v jedné ze známých antologií Františka Tylšara.

Domek pana Stilburyho a jiné báchorky - Ivo Fencl | KOSMAS.cz - online knihkupectví