Kniha o Lumíru Brendlovi

Milí přátelé,

v tomto měsíci vyšla kniha o významném českém filatelistovi Ing. Lumíru Brendlovi. Ten byl dlouholetým předsedou svazu tuzemských filatelistů i jedním z ředitelé světové filatelistické federace. Byl poradcem při různých filatelistických výstavách ve světě. Psal do mezinárodních časopisů, články mu vyšly také v Austrálii i Jižní Americe. Jeho sbírky došly řady prestižních ocenění, byl držitelem filatelistického "Oscara", který mu byl udělen za hranicemi. Byl plaským i plzeňským patriotem (bydlel v Plzni i Plasích), mělnickým rodákem. Spojen byl také s Rakovníkem, kde s rodinou našel na více let politický azyl - vystudoval tamní gymnázium Z. Wintra, v Plasech mu studium z politických důvodu nebylo umožněno.

Kniha o něm z pera Anny Krauzové, kterou jsem organizačně pomáhal uvést do života, je v prodeji v síti Kosmas a v plaské městské knihovně. Má formát A4, křídový papír, na dnešní dobu neuvěřitelnou cenu 300 Kč. Malou část nákladu jsem vzal k sobě a v případě zájmu infocenter nebo muzeí na Plasku, v Plzni či Rakovníce ji mohu při nějaké cestě dovézt osobně.  Podporu nákupu do knihoven také vítáme a děkujeme, když podpoříte knihu též individuálním nákupem, ten - prosím - čiňte případně skrze Kosmas nebo knihovnu Plasy, sám nemám žádné živnostenské zmocnění k prodeji – jen vypomáhám. Recenzní výtisk mohu dle dohody v září zaslat, možná i předat naživo. Kdo má vážný zájem o nákup, nechť jej neodkládá, neboť jde o malonáklad o několika stech kusech. 

Plzeňská filatelie a Ing. Lumír Brendl - Anna Krauzová | KOSMAS.cz - online knihkupectví

Zdraví všechny vespolek a příjemnější a méně parný zbytek léta přeje!

PhDr. Radovan Lovčí, Plasy

Etika je mým celoživotním tématem

Olga Nytrová se podílí na duchovenské službě v NO CČSH v Praze 8 – Karlíně, dále působí v Kulturní radě CČSH. VŠ pedagožka, publicistka, dramaturgyně a editorka, např. několika kalendářů Blahoslav. Je místopředsedkyní Obce spisovatelů, předsedkyní Pražského klubu spisovatelů při OS, vede Literárně dramatický klub Dialog na cestě. Vyšlo jí již 33 knih různých žánrů, z toho 7 básnických sbírek, 2 odborněji zaměřené práce na pomezí poezie a teologie – Ohlasy SZ v české literatuře 19. a 20. století a Biblický třpyt v české poezii XX. století Ohlasy NZ (spoluautor Milan Balabán) a dvě VŠ učebnice z oblasti etiky – Etika a logika v komunikaci (spoluaut. části logika Marcela Pikálková), Dialog mezi hodnotami aneb Hodnoty vyřčené a hodnoty žité (spoluaut. M. Pikálková)

 

„Vezměte národu jeho mravnost a berete mu jeho nesmrtelnost.“

Karel Čapek (15. 12. 1938)

 

Proč je etika důležitá?

Etika, ležící především na průsečíku filosofie, teologie, psychologie a antropologie je důležitá pro zdraví společnosti. Hledáme odpovědnost, vztah. Musíme si uvědomit taková varování v podobě deformací lidských vztahů, jako byl holocaust. To je velmi podstatné a je třeba tyto scestné a zlovolné lidské činy hodnotit radikálně. Jak jednat správně? Slovo „správný“ především vyjadřuje nějaký vztah. Počítáme-li správně, nebo táhneme v šachu nějakou figurkou správně, postupujeme podle určitých pravidel. Na vztah s druhými se intenzivně zaměřuje kupříkladu filosof Martin Buber. Pro etiku je velmi cenné uvědomit si ono buberovské vztahování Já a Ty. Naše Já se totiž má vztahovat k Ty druhého. Bližního máme brát vážně a s opravdovostí, tedy odpovědně. Nezpředmětňovat ho. Klíčové je pro nás Boží Ty. A ono udává tón našemu životu, našim činům a našemu směřování. Immanuel Kant, bez kterého si moderní etiku nedovedeme představit, vychází z toho, že člověk, jakožto rozumová bytost, je vystaven nevyhnutelnému nároku, být odpovědný za různé obsahové cíle, které sleduje. Člověk tak podléhá požadavku uvést v soulad cíle své s cíli druhých. Pro filosofii a etiku je neopominutelným myslitelem také Emmanuel Lévinas, který nás upozorňuje, že nemáme myslet na sebe, ale především na druhého, vidět jeho Tvář. V ní spatřujeme Tvář Boží. Zamyslíme-li se nad úvahami obou posledně jmenovaných myslitelů, zjistíme, že bližní a hodnota vztahu k němu jsou mnohem důležitější, než jsme si doposud mysleli. Hlavním impulsem nám tedy má být člověk vedle nás. Etika začíná tam, kde člověk potřebuje pomoc. Filosofie se většinou zaměřuje k tomu, aby se člověk zabýval sebou samým, ale lidská bytost se má zabývat také druhým, vztahem k němu. Jedinec získává svou vlastní identitu plně teprve až ve vztahu ke druhému.

 

Co vás ve vašem životním směřování ovlivnilo?

Myslím si, že důležitá je samozřejmě již naše výchova v dětství, to, jak jsme ho prožívali. Dovolte mi malou osobní vzpomínku, která moje hodnotové postoje dokresluje. Na svět jsem se přihlásila předčasně. A rodiče byli velmi mladí, devatenáctiletí, neplánovali dítě, nebo dokonce manželství. Také prarodiče byli vývojem událostí poněkud překvapeni. Otec byl v té době totiž vojákem z povolání a musel putovat po různých posádkách na Moravě. A tak babičce a dědečkovi shodou okolností na několik let připadla hlavní role v mé výchově. Těšilo je starat se o mne, vyprávět mi denně pohádky a číst mi z prvorepublikových časopisů pro děti. Pobavilo je, když viděli, jak se již v předškolním věku hrnu na stupínek v kulturním domě a recituji básničky, kupříkladu „Šla veverka na procházku“. Dědovi jsem chtěla pomáhat v jeho drogerii, i když jsem téměř neviděla přes pult, a povídala jsem si s chutí se zákazníky. Ve své červené aerovce se mnou prarodič navštívil mnoho hradů a zámků, chodili jsme též pravidelně na koncerty, do galerií a muzeí. Babička i děda byli komunikativní, vtipní, velcí vypravěči a čtenáři. Měli pevné morální zásady, úctu ke slovu, zajímali se o kulturu a rádi dávali dohromady lidi. Čas mého dětství byl tedy plný laskavé prarodičovské péče, jakou bych přála každému z nás, a významně obohatil průběh mého života, moje hodnotové postoje a vyjadřovací schopnosti.

 

Poznal jsem vás jako etičku, která mne učila na Univerzitě J. A. Komenského (UJAK). Během svého patnáctiletého působení na této vysoké škole jste vedla řadu bakalářských a diplomových prací na etické téma. Můžete nám o tom něco říci?

Kromě studentů oboru sociální a masová komunikace, zajímajících se především o umělecká témata z oblasti filosofie, literatury i filmu, jsem zaznamenala velký zájem studujících speciální pedagogiky o závažná etická témata. Jmenujme kupříkladu téma „Smrt jako velký životní úkol“. Obvykle si jej zvolil studující, kterému umíral někdo z rodičů, sourozenců nebo v jednom případě malý synovec. Vzala jsem přitom několik svých diplomantů do hospicu Štrasburk, kde pobývala těžce nemocná sestra Hana z naší církve a se studenty velmi ráda kvalifikovaně a lidsky promluvila.

 

Co je podle vás zásadní směrovkou v oblasti mezilidských vztahů a hledání hodnot? 

Touto zásadní směrovkou je samozřejmě Desatero. V dnešní „postmoderní době“ se řada lidí, především těch mladších, staví k Desateru velmi skepticky a spojují ho pouze s křesťanskou vírou, aniž by si uvědomovali jeho přesah. Následující dvě ukázky ze seminárních prací studentů UJAK  mohou upřesnit představu, jak mladší generace chápe výklad Desatera a co je schopna za jeho tezemi vidět. V prvním případě svůj postoj vyjadřuje studentka denního studia. Ve své seminární práci z etiky na katedře SMK, která analyzuje Desatero, autorka uvádí: Díky své seminární práci jsem se poprvé zamyslela nad tím, zda lidé v dnešní době dodržují Desatero přikázání. Je to velmi individuální, ale přesto i ateisti dodržují většinu těchto zásad. Každopádně vím, že jsem ráda za to, že nějaký takovýto etický kodex zde je. Já osobně se asi nikdy neztotožním s prvními dvěma přikázáními, ale je to dané pouze tím, že jsem naprostý ateista. Nikdy jsem ani k víře nebyla vedena. Není to tím, že by mi to zakazovali, ale neměla jsem tu potřebu. Naprosto věřím v sebe, ve svou rodinu, ve schopnosti, a když je mi špatně, nebo něco nevychází podle mých plánů a představ, modlitbou to určitě neřeším. Přesto naprosto respektuji lidi, kteří věřící jsou, stejně jako věřím, že oni respektují nás, ateisty.

Jak známo, žádoucí je, aby si student zpracovával téma, které v něm vyvolává otazníky a kde má pocit, že potřebuje věci analyzovat a chápat souvislosti. Obvykle se ukazuje, že člověk má ve své osobní historii nějaké břemeno, které si potřebuje reflektovat. Tato skutečnost platí i pro druhou citovanou studentku, zralejší osobnost z kombinovaného studia. Z citovaných pasáží můžeme vidět, že si rozborem významu jednotlivých přikázání sama pro sebe ujasnila mnoho souvislostí. To ostatně konstatuje i v závěru své seminární práce: Rozhodla jsem se, že sepíšu své zamyšlení nad Desaterem přikázání. Jsem ateista, moji rodiče také, ale možná právě proto je zajímavé zamyslet se nad každým jednotlivým přikázáním a uvědomit si, kolik z těchto přikázání jsem převzala podvědomě za svůj etický a morální kodex, aniž bych je spojovala přímo s křesťanstvím. Rozhodně nepatřím ke znalcům Písma a mohu vyjádřit pouze svůj laický ateistický výklad Desatera přikázání, tak jak ho chápu já. Jak ho chápu v metaforách a přeneseném smyslu slova v normálním životě.

„Cti otce svého a matku svou, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“  Toto přikázání může být považováno za jedno z nejjednodušších, ale zamysleme se nad ním. V případě, že máme k rodičům dobrý vztah, ctít je není ničím obtížným.  Je ovšem velmi časté, že vztah rodičů k dítěti bývá komplikovaný, konfliktní, ale i nenormální. Jak může např. zneužívané nebo týrané dítě (ať už psychicky či fyzicky) cítit úctu k rodičům? Já toto přikázání chápu v přeneseném slova smyslu. Např. můj otec je alkoholik a nemám na část dětství kvůli němu dobré vzpomínky. Ale ač je takový, a ač ho zrovna nemiluji, několikrát ročně ho navštěvuji, volám mu, a když se dostane do nesnází, ať při styku s úřady, nebo do finančních, tak mu pomohu. Nedělám to proto, že bych cítila povinnosti, jen proto, že je to můj otec a díky němu jsem na světě. To rozhodně ne. Ale je to spíše proto, že sám lituje své špatné volby: alkoholismu. A je mi ho líto. Zůstal sám a určitě si to uvědomuje. To musí být pro něj muka. Asi jsem s ním nepřerušila vztahy i kvůli babičce, kterou jsem velmi milovala. Měla bych výčitky i kvůli ní, jako její popření, jelikož to byl její jediný syn a v mých očích jí přinesl pouze zklamání.

      Další z mých studentek vyučovala na střední uměleckoprůmyslové škole a inspirovala jsem ji výkladem dané problematiky. Sama sobě i svým studentům chtěla Desatero přiblížit, a tak připravila anketu pro studenty všech ročníků. Dostali za úkol vyjádřit se k otázkám, týkajícím se tohoto zásadního ukazatele hodnot, které jsou základem naší evropské civilizace. Překvapila ji velká účast a upřímný zájem studujících. Měli mnoho dotazů. Změnila se i atmosféra ve škole, studenti tuto pedagožku zdravili na chodbách s úsměvem, s neskrývaným zájmem, a byli k ní velmi milí. Co se stalo? Tato žena středního věku jim totiž dala kompas, ukázala jim směr, jak přemýšlet o hodnotách, o souvislostech, o etice a smyslu naší křesťanské civilizace. 

 

V knize „O čem sní muži aneb Jak to vidí otcové“ jste se jako autoři věnovali dalšímu závažnému etickému problému

K práci na této knize mne a manžela Václava Strachotu v minulosti přizval psycholog Eduard Bakalář, renomovaný odborník, věnující se mimo jiné problematice partnerských vztahů a situacím po jejich konci. Zaměřili jsme se na problematiku otců, okrádaných o lásku synů a dcer. Sami jsme se s obdobnými případy setkali v bližší i širší rodině a u přátel. Zažili jsme na vlastní kůži, jaké škody napáchá emoční a osobnostní nezralost, když takoví lidé chtějí zvítězit nad svým pocitem méněcennosti tím, že se chovají manipulativně, agresivně, škodolibě provokují a kazí základní ovzduší v rodině. Kdybychom my oba některé situace neznali z vlastních zážitků a zkušeností, nedokázali bychom asi reálné otcovské příběhy přesvědčivě literárně zpracovat – a také bychom si možná netroufli. E. Bakalář se pohyboval v odborné oblasti, my zase v té literární. Takže jsme se mohli vhodně doplnit a byl to inspirativní a rozhodně tvůrčí a vzájemně obohacující dialog. O knihu byl velký zájem, protože v té době většina publikací na dané téma reagovala pouze z pozice žen.

 

Za rozhovor děkuje Ondřej Syrový

Nová kniha Ladislava Berana

 

POVÍDKOBRANÍ

Almanach českých a zahraničních autorů

(35 autorek a autorů)

Editor František Tylšar, Epika 2026

Neúnavný organizátor František Tylšar přišel po projektech Literátů na trati a poetických sborníků s dalším počinem – sbírkou povídek. Přispělo do něj 35 autorek a autorů (mezi nimi i moje maličkost). Někteří přispěli více povídkami. Jak už to při podobných almanaších bývá, kvalita textů je různorodá, stejně jako náměty příspěvků. Byl jsem překvapen, hojným zastoupením žánru sci- fi.

Jak v úvodníku píše František Tylšar Povídkobraní je setkáním autorů, kteří se osobně nepotkali. Přiznám se, že řada jmen je mi známá, ale objevil jsem i nová. Třeba právě úvodní povídka Noční motýl od mně neznámé Eriky Eny Adamcové je podle mého názoru nejlepší, nejpropracovanější ze všech.

Líbily se mi i další povídky, zvláště ty s překvapující pointou, např. Sklerotikon Jany Dohnalové, Je to trochu jinak Hanky Hosnedlové, Autorita Radovana Lovčího či Za hranice lidskosti Tomáše Voroboka. Z těch sci-fi povídek bych jmenoval povídku Netopýři v kosmu Tomáše Hájka či Tempus fugit Františka Tylšra, editora almanachu.

Pochopitelně někoho jiného můžou zaujmout jiné povídky, v tom je krása podobných výběrů, neboť každý máme jiný vkus.

Pokud bych snad něco knize vytkl, tak snad chybějící informace o autorech či autorkách. Vím, že je to mnohdy zbytečné, ale přece jenom některá jména jsou pro mě nová a musel jsem si informace dohledat v různých databázích. Stačilo by jen krátké představení či odkaz na autorovy stránky.

Přeji Františkovi Tylšarovi, aby se z první vlaštovky stala tradice, děkuji mu za veškerou práci na sborníku. Aby v příštích letech Povídkobraní přilákalo další autory, pochopitelně i začínající a celý soubor našel hodně spokojených čtenářů. 

VáclaV

Oslavenci měsíce srpna

Letos, stejně jako vloni, se nám půlkulatí ani kulatí oslavenci nehrnou. Měsíc nám zachraňují naši starší, čestní členové. A prozradím vám, že srpnoví zrozenci jsou mezi našimi členy stejně jenom dva. Člověk by soudil, že by se naši předci prosince a ledna mohli dost tulit, abychom měli srpen plnější narozenin, ale ono ne. Tak snad napřesrok…

Výčet našich čestných oslavenců pán, jehož jméno znameneá oblíbenou románovou značku z dob socialismu. Nebál see ani fantastiky, ani zajímavě vykreeslených mezilidských vztahů. Mít v obýváku „celého Párala“ bylo jakousi normou kulturnosti a modernity. Ano, je tomu tak, prvním oslavencem je Vladimír Páral, kterému připijeme již brzy, desátého srpna. Nebál se ani fantastiky, i kdy si s ní spíše hrál, než aby vymýšlel třeba mezihvězdné bitvy. Spíše se zamýšlel, co to s lidmi udělá (například Pokušení A-ZZ, 1982). Jedním z jeho posledních děl je Kniha o biči, 2014.

Druhým oslavencem je 17.8. český lékař, vědecký pracovník, spisovatel a básník, autor populárních i vědeckých prací z lékařského oboru a přírodních věd, literatury faktu a básnických sbírek.  Má na kontě přes 300 vědeckých a odborných prací. Kdo by to tak mohl být? Pokud uvedu tři skoro poslední knihy z každého jeho „odvětví“, tedy populárně naučné a vědecké, verše a próza, tak vám jistě napovím:  Pozapomenutí Jihočeši (2021), spoluautor Vladimír Novotný, sbírka Bezejmenný Sokratés (2021), O hledání a nalézání (2021), spoluautorka Olga Nytrová. Ano, tipovali jste správně, je to náš neuvěřitelně činorodý Bohumil Ždichynec. Při čtení jeho veršů mne napadlo, že by jejich znalost mohla nahradit výuku etiky – a nejen medikům.

Na konci měsíce připijeme 25.8. našemu třetímu čestnému členovi, scénáristovi , textaři (370 textů!), reportérovi  a prozaikovi Petru Markovovi. Napsal scénáře k filmům Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, Slunce, seno, jahody, Slunce, seno a pár facek, Slunce, seno, erotika, Ještě větší blbec, než jsme doufali. Ano, právě jemu děkujeme za spoustu dobré zábavy. Mimo některé svoje scénáře převedl do literární podoby i několik scénářů Miloše Macourka. V dalších knihách zachytil zákulisí slavných (Co ve Zlatíčkách nebylo, Drby z lepší společnosti). Posledním jeho muzikálem je Casanova z r. 2012.

Na konec srpna si počkal pan Milan Blahynka, náš český literární kritik, narozený 29.8. na Slovensku. Stejně, jako panu Páralovi, i jemu je již více, než 90.let. Věnoval se především dílu Vítězslava Nezvala a pro mne osobně je důležité vydání knihy Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech. Vítězslav Nezval – Konstantin Biebl: zápisky Vítězslava Nezvala a jiné dokumenty k smrti Konstantina Biebla (2011) s D.Vodou. Poslední vydanou knihou je Byla jednou jedna… básnická generace takzvaných pětatřicátníků (dissertatio apologetica) (2017)

Připijme jim tedy na zdraví, pohodu, dobré nápady a další tvůrčí síly. A ať užívají všeho, co mají rádi, ať užívají mezi rodinou a přáteli. Ať jim alespoň drobnou radost přinese každý den.

 

Hana Mudrová

MACHÁČKOVA LÁSKA

František Uher

Moje doporučení přečíst si právě vydaný román Lubomíra Macháčka se podobá doporučení obvodního lékaře, posílajícího pacienta na vyšetření ke specialistovi. Neváhejte, poslechněte! Dostane se vám poznání a spokojenosti.

            Základním principem Macháčkovy tvorby je zobrazování širokého soukolí lidských osudů, posouvané od panoramatického obzoru až k detailním záběrům, které činí jednotlivé postavy srozumitelnými i v jejich složitých osudech, prodírající se kluzkými trasami společenské džungle i komerční prázdnoty, stávají se dravými řekami plnými peřejí i pasivními potůčky v lukách.  Stejně tak se další mění v trouchnivějící lodi ve slepých ramenech. Nahlédnuto z odlišného úhlu, je to výpověď o pestrosti a proměnlivosti vztahů, inklinujících k dramatickým obratům, stejně jako k zaprášeným stereotypům. Těch je naštěstí omezený počet. Strategii individuálních katastrof účelně vyvažují morální kredity, podsouvané s účelnou diskrétností.

            To vše je půdorysem Macháčkova obsáhlého románu LÁSKA SI TĚ STEJNĚ NAJDE (Togga, 2026, 396 str.) Jeho stěžejní předností je autorova schopnost upoutat čtenáře od úvodních stránek, probouzet a posilovat napětí nejen líčením událostmi, ale také, a možná přednostně, stává se klíčovým momentem posouvání děje nenápadná osobitost a svéráz suverenity jednotlivých postav. Od kvalitního dozrávání charakterů k absurdní protřelosti, spoléhající na čecháčkovský obdiv ke všemu zvenčí, souběžně k pouze mlhavě zřetelné vypočítavé sentimentalitě.

            Nevtíravě se projevuje Macháčkova zkušenost osvojená při psaní detektivních příběhů, která se projevuje ve formování vývoje příběhu i mnoha postav, jakož i zdánlivě okrajových skutečností. Dokáže vtisknout závan napětí i do zdánlivě zanedbatelných atributů. Promlouvají obraty, půlobraty, pády i působivé piruety, nevtíravá, ale pozoruhodně účelně adaptovaná přítomnost kritických aspektů, schopnost postavit na vlastní nohy i ryze negativní struktury událostí jako aspekty určující směr věcí budoucích. Vytvářejí účelnou atmosféru podnětného neklidu, radosti a tragičnosti, to vše je podmalované (možná nezáměrně) jakousi optimistickou melodií. Některé čtenáře možná zaskočí i závěr románu, ale buďme věcní, téměř čtyři stovky stran ke zvolené podobě trpělivě směřují. Jako kdyby se nad nimi klenul gotický strop, ale do komplikovaného děje pronikal stále větší počet slunečních paprsků, zaplašujících pokřivené stíny. Na okraj úvahy poznamenejme, že Pardubice jsou dějištěm, účelně nasvíceným jevištěm, aniž by tím trpěla jakákoli vyjádřená obecná platnost.  Z pozice čtenáře platí, že se obdobné úkazy nápadně podobají jevům z jejich domoviny.

            Antická pryskyřice silphium patří dosud k botanickým záhadám starověku, Macháček jako kdyby jejími účinky obdaroval nejen svoje románové osobnosti, ale i bezvýznamné postavičky, která ovšem nejsou samoúčelnými. Dotvářejí podivuhodně kompletní obraz, v němž dominuje nejen všechno lidské úsilí, včetně taktéž zákonitých tragických ekvivalentů, probouzejících pomyšlení, zda zubatá sestřička nezaklepala na nesprávné dveře.

            Poutavost děje rozhodně nevzbuzuje představu vybarvených omalovánek, není v něm cokoli vetchého, obnošeného, nouzově oprášeného. Setkáváme se s jednoznačně vyhraněnými postavami, bezděčně získávajícími čtenářovy sympatie. Nejen postižený Pavlík kompenzuje svoje hendikepy jinými přednostmi, a když leze za komín, nepochybně se stává pokušitelem, inspirativním příkladem. Až závidíme, neboť kolem nás se ustavičně nejedna pošetilost stává dominantní. Za pozornost stojí i Macháčkův způsob pranýřování. Příkladně úvaha jak pěstovat demokracii, což je scestný způsob sám o sobě, demokracie přece není květina, nýbrž zemina, jejímž prostřednictvím  květiny dozrávají, vadnou či hynou. Také Velká pardubická či klecové chovy se v Macháčkově podání stávají explicitním zdrojem nenávistných výpadů, aniž by došlo k jejich hodnocení. S úsměvnou nadsázkou si všímá současné české divadelní scény, kde před trvalými hodnotami dostávají přednost adrenalinové slepence, možná aktuální, ale bez trvalejších uměleckých hodnot. Divadelní spolek je v románu koncentrátem ctižádostivé komerční lehkovážnosti. Při použití negativních společenských úkazů však Macháček zůstává nad věcí, již samotná zmínka ohraničuje stanoviska. Úzkostlivě se vyhýbá použití současných novinářských praktik, Když je nám sdělováno, že ulicí proběhl žlutý pes, dostává se nám místo konkrétních informací poučení o parazitech, kteří zvířata obtěžují a širokém spektru žlutých barev.

            Nikoli náhodně zavádí Macháček svoje postavy do situací, které vzbuzují v čtenáři zamyšlení, jak by se zachovali na jejich místě, vyhýbá se zaujetí okázalých a jednoznačných pozic, hledání jakékoli pravdy, která by komplikovala dějovou osu. Respektuje zásadu, že každý jen tu svou má za jedinou.  Není to plně respektovaná praxe, ale s tím poznáním se musíme smířit. Již zmíněný téměř lyrický závěr románu je snad adekvátní jeho názvu – platí to i v případném opačném gardu – to však nic nemění na jeho umělecké hodnotě. Česká literatura má zase o jednu perlu víc.   

              

 

Pozvánka na vernisáž

  

Srdečně vás zveme na výstavu fotografií spojených s poezií 

do KD Metropol v Českých Budějovicích. 

Každý obraz zachycený objektivem je doplněn básní 

člena Obce spisovatelů Františka Tylšara 

nebo básnířky Jitky Dolejšové. 

Vernisáž výstavy dne 7. července v 17:00 hodin.