Literární salon č. 13

 

Karel Sýs - ZARUČENĚ NEODVOLATELNÁ BÁSNICKÁ ZÁVĚŤ

Na přelomu letopočtu poslední básníkovy zimy, naposled vydechl pak v létě, náhle mě zamrazilo. Karel Sýs mi elektronicky poslal rukopis své nejnovější objemné básnické skladby. Ne jako často, aby mi dopřál čas na dvojí čtení, než kniha vyjde a sednu k recenzi, ale poprvé a naposled s tím, že si není jist a neví si rady s dvojicemi nabízejících se výrazů, obratů, slovosledů.

To snad není on, vždy razící svá slova jako zlaté mince! Nevěděl jsem, že na něm pracuje smrtelná nemoc. Než jsem se zmohl na cokoli, začetl jsem se a unášen veletokem veršů krátkých i neuvěřitelně rozměrných, a zapomenuv na jídlo a na dění kolem sebe, ani nevím jak, byl jsem na poslední straně 171, na níž „jaro ztratilo své čaro / dobroděj čaroděj se změnil na zloděje / už se chvěje vítr chladný vítr / jen ještě neví zda mě bude ofukovat v Praze Písku nebo v Kostelci nad Orlicí / Umřít se vyplatí / jen když vás zase všecky uvidím / …“

Co jiného jsem mohl Karlovi říct, než po pravdě ho ujistit, že jeho velebáseň je skvělá a že verše, kde hledá správné slovo, obrat, slovosled, přepíše, může přepsat jedině sám.

Předpokládal jsem, že brzy mi pošle Zaručeně Neodvolatelně předposlední jízdu už na cestě do tisku, byl bych na to vzal jed, natolik jsem ho znal; ale když se smrtelník cítí na koni, na nebesích se tomu smějí. Na nebesích vládne cynismus. Básník už možná neměl sil na skladbu sáhnout, do posledních svých dní svědomitě na vysoké úrovni redigoval LUK tak, že my, jeho autoři, netušili jsme nic. Shodou přímo škodolibých okolností je dodnes záhada, kde skončil jeho počítač a obsah jeho stolu v redakci. Jen na nebesích snad vědí, zda Sýs dokázal skladbu dokončit.

A tak na případné editory básně pozoruhodné už před jejím dokončením vyvstává přetěžká otázka: pokusit se ji v básníkových intencích upravit a připravit k vydání? Eva Frantinová, pro toto řešení nejkvalifikovanější roky spolupráce s ním, má k tomu odvahu.

Je tu však podle mého soudu i možnost vydat dílo v jeho ne zcela „hotové“ podobě. Jak ví i Eva Frantinová, je děsně obtížné rozhodnout, kde to, co se zdá jak překlep, zbytečné či nenáležité opakování, není tvůrčí záměr; a zda případné pracovní hledání přesného výrazu nelze ocenit jako vhled do způsobu práce odpovědného tvůrce, který hledá a posléze nalézá, což ostatně praví sám kdesi uprostřed básně, nalézá, jak stvořit z obyčejných slov nevýslovné verše.

Avšak už ve verzi, s níž přichází Eva Frantinová, Zaručeně Neodvolatelně předposlední jízda je zaručeně a naštěstí neodvolatelná básnická závěť, testament, v němž je v mámivém víru vše, čím básník žil, čemu se upsal, co miloval a co nenáviděl, co dokázal a také, jak šel naším světem ničeho neskrývaje v nezvalovském skleněném haveloku. Ne náhodou před závěrem skladby se vyznává: Někdy občas si dopřeju jet domů kolem Nezvala / vždycky občas mi zamává. Jak si pamatuju Nezvala, ne občas, ale vždycky.

Milan Blahynka

 

Eva Hrubá – Něžná nahota pravdy aneb hrubé jemnosti

Kniha je knihou básní, básní v próze, epigramů a digital artu. Autorka Eva Hrubá zde zachycuje svět v celé své nahotě, v "Minulostech na ramínku" se snoubí čas dávnověku čas osobní i nás všech s časem současným, čas lásky i odlidštění čas, který žijeme a tvoříme. Její básnický jazyk je srozumitelný, propojení metaforiky s lyrickými tóny, které bravurně přecházejí do epiky je v poezii Hrubé ojedinělé a nadčasově současné. "Špitál bláznů" je myšlenkově zasazen do mytologických příměrů o současných mezilidských vztazích. Charakterizuje zde lidské vlastnosti. Přes katarzi a dramatičnost k pointě východiska. "Roztavený vosk" je odlehčená část knihy, básně milostné, něžné a hledající věčnost lásky. "Hrubé jemnosti" jsou epigramy, myšlenky, názory, nadsázky. "Něžná nahota pravdy"je část celku, který odhaluje život doslova bez příkras, a přitom v naději. "Vroucně" tento oddíl knihy nás zavede do obrazů malované poezie. Tato poslední kniha, jak říká autorka, je obsahově i žánrově nepřehlédnutelná.

Z textů, básní v próze, mě zajímá právě ona sociální rozervanost, zachycení osob z okraje společnosti, cosi burcujícího, inspirace beat generation... Z mnoha výborných textů, filozofických myšlenek, humorných nadsázek i sarkasmů je skvělá "Báseň leží v posteli a chrápe" a vlastně většina, ostatně celá kniha nenechavá čtenáře chladným. Emoce se střídají s moudrostí. Vynikající jsou sentimentálně laděné texty, např. o bistru Koruna. Domnívám se, že tahle poloha - trochu rebelka, ale zároveň vypravěčka a pozorovatelka, knize sluší nejvíc. Vůbec to, o čem autorka píše je v současné básnické produkci ojedinělé.

 

No Name – 2024 aneb Útěk z Unionie

Text nakladatele:

Na adresu nakladatelství LEDA doputoval rukopis, jehož autor se skryl pod pseudonym No Name. Protože jsme spolu s tím od něho dostali povolení rukopis vydat, činíme tak. Důvody jsou jasné: Dystopicky sarkastický román 2024 – ano, nemýlíte se, jedním z předobrazů byl jistě Orwellův 1984 – je unikátním svědectvím o hloupostech, nesmyslech, ale také ideologické slepotě, které jsou tak typické pro dnešní dobu plnou zákazů, příkazů, omezování svobody slova a vlastně svobod jakýchkoli. Je to hyperbola našich životů, ať už si to uvědomujeme, nebo ještě ne naplno. Výstižně to vyjádřil autor sám v přípisu k rukopisu: „Když jsem to někdy přede dvěma lety začal psát, myslel jsem si, že jen tak zbůhdarma fantazíruju. Že něco takového přece ani není představitelné. Jak to vyjádřil Sinclair Lewis v názvu dávné knihy U nás se to stát nemůže, podobně jsem v to věřil i já. A než jsem to dopsal, staly se i ty nejšílenější fantasie víceméně realitou.“

 

Recenze Markuse Cohena z Parlamentních listů:

2024 anen  Útěk z Unionie: Absurdita dovedená k dokonalosti

Představte si následující svět! Všechny nápady vymykající se zdravému rozumu a zrozené v politicko - aktivistických kruzích, se podařilo slavně realizovat. Každá směrnice, jakkoli nesmyslná, platí jen proto, že byla navržena. Svoboda slova je nahrazena svobodou opakovat oficiální názor. Tradiční rodina je považována za zpátečnický přežitek. Tak přesně v tomhle světě se ocitnete při čtení českého satirického románu Útěk z Unionie. A velice rychle pocítíte, jak se v takovém světě nedá žít.

Román nás zavádí do Kontinentální unie (později Unionie), dystopického superstátu, který je – já se to až bojím říct, abych nebyl popotahován -  jakýmsi satirickým odrazem současné Evropské unie; tedy dovedené ad absurdum. Hlavní hrdina, Josef, je obyčejný muž, bývalý novinář, který se snaží pouze přežít v systému, jenž reguluje každý aspekt jeho existence.  V pokoji má ekologické záclony, které nesmí odhrnovat a připravuje se na povinný rituál „genderizace“. Do pětadvaceti let si musí vybrat jedno ze 135 úředně uznaných pohlaví.

Svět Unionie je mistrovskou karikaturou moderních ideologických proudů. Je to společnost, kde se pod záminkou ekologie konzumují cvrčci a geneticky upravované obiloviny, zatímco sochy státem adorovaných umělců se zabývají fekálními tématy. Pochopitelně proto, aby pošpinily národní identitu. Děti jsou pro změnu od útlého věku vychovávány v kolektivních zařízeních k bezbřehé sexualizaci a oddanosti Unii. Zatímco kritika Unie je trestána nucenými pracemi, znásilnění spáchané přistěhovalcem z Afriky je potrestáno podmínkou. Každý projev nesouhlasu je souzen „Myšlenkovým tribunálem“. A ten ukládá tresty od zašití úst až po vyhnanství na tající kru v Arktidě. Autor sžíravým humorem a hyperbolou ukazuje, jak se z dobrých úmyslů – ekologie, rovnosti a svobody – stává nástroj totální kontroly a útlaku, který drtí lidskost a zdravý rozum.

Satirický klíč a autor v anonymitě

Jedním z nejvýraznějších rysů románu je autorova hra se jmény. Ta fungují jako klíč k dešifrování. Jako by v nich autor viděl karikatury skutečných osobností z evropského politického a kulturního života. Premiér Kytka, nerozhodný profesor zcela odtržený od politické reality, jako by byl odkazem na Petra Fialu. Jeho předchůdce, expremiér Dědiš zase nápadně připomíná Andreje Babiše. Ikonická postava disentu a dramatik Zdislav Šavel, který neumí vyslovit „ř“ a jehož odkaz je zneužíván k posílení nového režimu, je kousavou parodií na Václava Havla. V tomto panoptiku se objevují i další: komisařka Ďourová (snad ne Věra Jourová), ministr vnitra-němčinář (snad ne Vít Rakušan) či státní umělec Goliáš Bílý, jehož provokativní sochy s fekálními motivy jsou jasnou aluzí na snad ne Davida Černého.

Tato přímá a nesmlouvavá satira nás přivádí k dalšímu podstatnému aspektu knihy – jejímu autorství. Román vydal anonymní autor pod pseudonymem „No Name“. V době, kdy formálně proklamujeme svobodu slova, je tento akt sám o sobě silným komentářem. Autor se zjevně obává ozdravného procesu, pokrokově  nazývaného jako „cancel culture“. Tj. totální společenské „vymlčení“ a vyloučení jedince z mainstreamového veřejného světa, a to jako trest za odchýlení se od momentálně vládnoucí ideologie. Anonymita se tak stává autorovým štítem. Nutnou obranou v atmosféře, kde kritika určitých témat může vést k ostrakizaci. Román, varující před světem bez svobody projevu, se tak ironicky zrcadlí v reálných okolnostech svého vstupu do veřejného prostoru. Jestliže toto dílo vydalo nakladatelství LEDA, potom klobouk dolů před jeho odvahou.

 Srovnání s klasiky dystopie: Orwell a Huxley

Útěk z Unionie se hrdě hlásí k odkazu velkých dystopických románů 20. století, především k 1984 George Orwella a Krásnému novému světu Aldouse Huxleyho. Přestože sdílí jejich varovný tón, liší se v metodách a zaměření.

Podobnosti a rozdíly s 1984

S Orwellovým románem spojuje Unionii především všudypřítomný dohled a kontrola myšlení. Tak jako Velký bratr sleduje občany Oceánie, v Unii jsou lidé monitorováni pomocí čipů a kamer 24 hodin denně. Orwellův „myšlenkový zločin“ má v Unii svůj ekvivalent v prohřešcích souzených „Myšlenkovým tribunálem“. Manipulace s pravdou a historií je rovněž společným prvkem. Ministerstvo pravdy v 1984 přepisuje minulost, zatímco v Unii se jednoduše přijme směrnice. Nebo se jednoduše vyhlásí, že autorem unijní hymny není Beethoven, ale komisař Andělín Makrela.

 Orwellův svět je ponurý, brutální a založený na strachu z bolesti. Totalita v 1984 je syrová a otevřená. Naproti tomu Útěk z Unionie je satira. Jeho totalita si nasadila masku pokroku, svobody a dobra. Útlak nepřichází formou mučení ve sklepích Ministerstva lásky, ale plíživě, skrze tisíce absurdních směrnic, povinných rituálů a tyranií politické korektnosti. Zatímco Winston Smith se bojí fyzické likvidace, Josef se obává, že bude donucen k „nevratné změně pohlaví“. Stejně tak může být zničen za to, že se mu nepodařilo vymočit se na mapu našeho bývalého státu. Hrůza v Unii nepramení z holého násilí, ale z dusivé, byrokratické a ideologické absurdity.

Podobnosti a rozdíly s Krásným novým světem

S Huxleyho vizí sdílí Unionie potlačení individuality prostřednictvím společenského inženýrství a hedonismu. V Krásném novém světě je společnost stabilizována pomocí promiskuity a drogy zvané soma. V Unii je podobně zničena tradiční rodina a děti jsou vychovávány v kolektivních zařízeních. Stát rovněž podporuje a organizuje předčasnou a všudypřítomnou sexualizaci dětí a mládeže a legalizuje drogy, aby obyvatelstvo udržel poslušné a závislé. Cílem je rovněž snížení IQ nové generace, aby se setřely rozdíly s nově příchozími do Evropy. Láska a trvalé vztahy jsou v obou světech vnímány jako hrozba pro systém.

Nicméně rozdíl je v příčině a estetice dystopie. Huxleyho svět je produktem snahy o vědecky řízenou stabilitu a efektivitu; je to svět technologického nadbytku a povrchního štěstí. Unionie je naopak světem ideologického fanatismu a úpadku. Její útlak nepramení z vědy, ale z pokřivených humanitních teorií (genderismus, multikulturalismus). Místo futuristické sterility Krásného nového světa je Unionie šedivá, dysfunkční a neustále balancuje na hraně kolapsu, symbolizovaného trolejbusy, které musí cestující tlačit, protože na jejich provoz není elektřina. Zatímco Huxley varoval před kontrolou skrze bezbolestné potěšení, Útěk z Unionie varuje před kontrolou skrze byrokratické šílenství, které se vydává za morální nadřazenost.

Závěr

Útěk z Unionie je ostrou, vtipnou a mrazivě aktuální satirou. Je to dílo, které navazuje na Orwella a Huxleyho, ale své varování cílí na hrozby 21. století. Ukazuje, jak se jazyk práv, svobody a pokroku může stát nástrojem té nejhorší totality – totality, která vám nenařizuje jen to, co máte dělat, ale i to, kým máte být. Román mistrně evokuje pocit nesnesitelnosti života ve světě, kde zdravý rozum kapituloval před ideologií. A zanechává ve čtenáři otázku: Kolik kroků nás dělí od hranic Unionie?

Markus Cohen

Srdečně Vás zveme na přednášku

 

Pozvánka na 124. literární večer SLOVA mají křídla

 

Ladislav Beran - Noc zločinů

Ladislav Beran 
Noc zločinů
MOBA, 2026

Jméno pilného píseckého spisovatele Ladislava Berana je neodlučně spjato s kriminální tematikou, ať už z doby první republiky a tehdejší četnické pátračky nebo současnosti bližší případy vyhlášených kriminalistů rovněž z píseckého prostředí. Jako emeritní komisař kriminální služby má nejen spoustu osobních zkušeností z praxe, ale i možnost inspirovat se v kriminalistických archivech skutečnými trestnými případy, které s jedinečností sobě vlastní dokáže zasadit do reálného prostředí, důvěrně známého píseckéhop rajónu.

      Tentokrát se ve své nové knize zaměřil spíše na současnost, ve které dává prostor zejména dvojici píseckých kriminalistů Machovi a Studničkovi, zemitých chlapíků s čichem na zločin a na důvěrnou znalostí tamní galerky i jejího okolí. A k jejich napínavým případům přiřadil ještě navíc rozšafného majora Michala Moudrého, bývalého člena pražské mordparty, nyní v důchodu, který ačkoliv se v touze po klidu a pohodě přiklonil k chalupaření právě na Písecku, své původní činnosti úplně nezanechal. Dosavadní zkušenosti, ale i smysl pro reálný pohled na řešení trestných činů úspěšně využívá ve spolupráci se známou pražskou advokátkou JUDr. Šarlákovou, která zde vystupuje jako jeho nekompromisní šéfka. Moudrého akční rádius při hledání stop a protřelých i naivních pachatelů se tím pádem přesouvá i mimo Písecko, zejména pak do Prahy. 

      Originální zápletky, které nepostrádají napětí a svou příslovečnou míru humoru  doprovází specifický Beranův literární jazyk, který je čtenáři velice blízký.

      Samostatnou kapitolkou Beranových knížek pak bývají také nápadité a fantazii vzbuzující titulky jednotlivých krimipovídek, jako například: Když je ženská na zabití, Zloděj snů, Ženská intuice, Jak jsem se stal kazišukem, Draze zaplacená nevěra, Vůně zločinu a další. Obdivuhodná je i samotná literární produkce tohoto jihočeského spisovatele, který ačkoliv dovršil osmdesátku, neúnavně pracuje na dalších a dalších povídkách,    nahlížených z různých úhlů pohledu, ale vždy mají realistické jádro, občas jsou pikantní, ale hlavně a především čtivé.          

Hanka Hosnedlová

Nové knihy pohádek s ilustracemi Niny Roubíkové

František Tylšar
Traťové pohádky II
Epika, 2026

Příhody kocoura Čumáčka pokračují

Čumáček není jen tak nějaký obyčejný kocour. Většinu života prožil v železniční stanici Lomnice nad Lužnicí, protože miloval koleje, vlaky a vše kolem nich.

Každé ráno, než se první vlak rozjel, si oblékl svou imaginární čepici výpravčího, vyskočil na stůl u pokladny a sledoval příjezdy vlaků. Uměl rozlišit motorák od rychlíku, znal zpaměti jízdní řád i všechny předpisy, rozeznal neklidné turisty i zasněné školáky.

    

    Ale nic netrvá věčně, ve stanici pokladnu zavřeli a jednoho dne se objevila i cedule o modernizaci trati. Starý čáp Čumáčkovi prozradil, že po ní už nebude ve stanici žádný zaměstnanec, který by se o něho staral… A jak to všechno nakonec dopadlo? 

Přednosta stanice Čumáčka odvezl do Tábora, kde na něho čekal vlakvedoucí František. Dostali nový úkol. Jezdit po tratích, které skrývají spoustu železničních příběhů a tyto vyprávět dětem. 

    

    Pojďme se společně s nimi svézt po jedné z nich, pohádkové trati z Tábora do Veselí nad Lužnicí. Průvodci nám budou pohádkový kocour Čumáček a vlakvedoucí František. Seznámíte se také s Panťou, rychlým a moderním vlakem, který nám prozradí mnohá železniční tajemství. A samozřejmě nebudou chybět ani pohádky. Každá stanice a zastávka má tu svoji. Tak neváhejte, nastupte s námi do vlaku a hurá na cestu za pohádkami! 

    Na konci knihy naleznete většinu z nich v černobílé verzi určené k vybarvení. Pokud ale nechcete malovat přímo do knižních stránek, dostanete k dispozici i malý dárek ve formě klasických omalovánek. Autoři mysleli i na rodiny s více dětmi, a tak jsou tyto Vybarvovánky kocoura Čumáčka k dispozici také samostatně a lze si je objednat společně s knihou o jejíž distribuci se stará sám autor.

Kontakt na autora: frantisek.tylsar@seznam.cz 

Nina Roubíková
Bukovské pohádky
Epika, 2026

Bukovské pohádky: Straka Máňa a její kamarádi ožívají v nové knize

Obec Buk se dočkala vlastní pohádkové knížky. Autorka Nina Roubíková, známá také jako „paní Columbová“, vydala v malém nákladu Bukovské pohádky. Příběhy plné vtipu, napětí a přátelství potěší nejen místní děti.

Všechno to začalo vyprávěním pro vnoučata. Ta si hlavní hrdinku – bukovskou straku Máňu – zamilovala na první dobrou. Od domácího vyprávění byl už jen krůček k vydání skutečné knihy, která vznikala za finančního přispění obce, rodiny i laskavých sousedů.

    Všechny pohádky jsou velmi uvěřitelné, přesto v nich nechybí klasické pohádkové bytosti. Malí čtenáři se v nich seznámí například s hejkalem Kůrákem, vodníkem Břečkou, mízovým skřítkem panem Lipáčkem nebo vílou Měnilkou. Straka Máňa má i mnoho zvířecích kamarádů a ani ti nemohou v knize chybět. Autorka do děje citlivě vplétá také skutečné události z Buku a okolí. Děti tak prožijí stěhování vyder na Holnou, populární bukovskou Halloweenskou stezku odvahy, ale i vichřici, která se obcí opravdu přehnala. Také se seznámí s čertem, který kdysi dávno vylekal paní Součkovou. 

    Kniha myslí na začínající čtenáře, proto je vytištěna větším písmem pro snazší orientaci v textu a je bohatě ilustrována. U autorky a ilustrátorky je již běžným standardem, že na konci knihy nechybí oblíbené omalovánky. Bukovské pohádky jsou skvělým tipem na krásný dárek – a to nejen pod vánoční stromeček.

 

Kontakt na autorku: Nina.Roubikova@seznam.cz

Den poezie v Praze

Vážené a milé básnířky, vážení a milí básníci,

    

Připadá mi to jako chvíle, kdy jsme se s mnohými z vás sešli na Dnech poezie 2025, a už za dveřmi stojí další ročník tohoto tradičního festivalu, bohatě naplňovaného originální tvorbou. Náš Literárně dramatický klub Dialog na cestě společně s Pražským klubem spisovatelů Obce spisovatelů se opět jako každoročně zúčastní.

 

    Dovolujeme si vás všechny pozvat proto do Vítkovy ul. 13, Praha 8 – Karlín, do zasedací síně NO CČSH Praha 8, abychom společně strávili krásné a nezapomenutelné chvíle s poezií. Nejen samozřejmě ty z nás, kteří se zúčastnili minulých ročníků, ale rádi mezi sebou uvítáme i zcela nové tváře z řad příznivců, těch, kteří se o nás dozvěděli poslední dobou od přátel nebo z našeho webu.

 

 

     Organizátoři zvolili pro letošek: „verš „Můj dopis světu“ ze stejnojmenné básně velké básnířky Emily Dickinsonové (1830–1886). Autorka prožila značnou část svého života v dobrovolném ústraní a svou tvorbou nám připomíná, že poezie je zároveň hluboce osobním aktem i formou navázání spojení s druhými“.

     Chtějí také připomenout výročí mnoha básnických osobností např: Jakuba Demla, Svatopluka Čecha, Jiřího Karáska ze Lvovic, Františka Hrubína, Elišky Krásnohorské, Jaroslava Seiferta, Rainera Marii Rilkeho, Heinricha Heina či Elizabeth Barrett Browningové, jejichž osobnosti a verše budou připomenuty v řadě pořadů.

 

     Letos se opět uskuteční dvě setkání, ve všední den a o víkendu, aby se mohli zúčastnit i mimopražští autoři, a také ti, kdo mají ve všední den např. další vystoupení či pracovní povinnosti, nebo kteří ze zdravotních či bezpečnostních důvodů nechtějí chodit ve tmě.  A v neposlední řadě jde o to, aby byl čas na to si vzájemně popovídat, vyměnit sbírky, eventuálně navázat spolupráci. Samozřejmě můžete, budete-li chtít, přijít na obě setkání.

 

     Naše pořady mají jednotný název a budou se konat v následujících dnech:

         Když vyslovíš slovo I - ČT 12. listopadu. Čas: 14-19 hod

            (moderují Olga Nytrová a Markéta Hlasivcová)

        Když vyslovíš slovo II - SO 21. listopadu. Čas: 14-19 hod

           (moderují Olga Nytrová a Markéta Hlasivcová)

    

 

       Pokud budete mít zájem a čas se letošního Dne poezie zúčastnit, dejte mi prosím vědět na mou mailovou adresu: flora.s@seznam.cz. Nejpozději do středy 4. 11. 2026. Kopii prosím zašlete na mailovou adresu: Marketa.Hlasivcova@post.cz

Děkuji.

 

       Uveďte též orientačně, prosím, v jakém čase by Vám vyhovovalo vystupovat. Po uzávěrce přihlášek bude vypracován orientační itinerář, který bude rozeslán všem účastníkům. Upozorňujeme, že při velké poptávce, týkající se některého z termínů či při eventuálním časovém skluzu, bude dána přednost mimopražským účastníkům, cestujícím veřejnou dopravou, a těm účinkujícím, kteří mají další akce s pevně daným začátkem. Pokud už dnes víte, že se nebudete moci zúčastnit, dejte nám vědět též.

       Délka vystoupení: maximálně 5 minut. Tento údaj se může ještě změnit, záleží na počtu přihlášených.

       Pořad bude natáčen a později vyvěšen na YouTube na kanále Dialogu na cestě. Tím se otevírá též možnost účasti pro básnířky a básníky, kteří nemohou ze zdravotních, pracovních, rodinných a jiných důvodů přijít na naše dvě setkání.  Mohou nám zaslat svá natočená vystoupení, která budou zařazena do nahrávky. Také je možné zaslat své verše, opět v délce do 5 minut, mailem a ty pak budou přečteny během pořadů někým z přítomných účinkujících,

viz. nahrávka Den poezie 2025 (3 části) na  kanále Dialogu na cestě na Youtube https://www.youtube.com/…eos  

 

 „Tuhé a tekuté“ dary na společný stůl jsou vítány.

 

Hezké podzimní dny

 

Květoslava Salmonová

Zástupkyně PhDr. Olgy Nytrové

Dialog na cestě

Tf: 605 331 516

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Oslavenci měsíce října

Babí léto těší a hřeje a snad vydrží i přes ohlášené deštivo. Dny se krátí a vedou ke vzpomínkám a zamyšlením. Tehdy  se můžeme probírat i tvorbou a zásluhami našich členů, ať řádných, mimořádných (i za celospolečenské zásluhy) nebo čestných.

Hned prvního října připojme dobrou vzpomínku (pokud nebudete přímo na oslavě osobně) krásným půlkulatinám spisovatele, humoristy a literárního historika, Milana Pávka. V roce 1990 ještě přidal vydávání knih. Mimo jiné jsme se s jeho nadhledem setkali v antologii povídek Nevěry II (2005) o nevěrách z mužského pohledu. Známý je příběh jeho knihy Simulanti s prvkem fantastiky, jejíž prodej byl tři roky zakázán pro „závadný“ obsah… Navázal totiž na Haškův humor a předvedl naši společnost jako bandu simulantů. Naštěstí přišla „perestrojka“.

Prvního října si připomeneme také narozeniny naší čestné členky, spisovatelky a pedagožky Věry Vlčkové. Věnuje se regionální historii, publikovala v regionálním i celostátním tisku a sbornících. Mezi její práce patří knihy Nevrátili se – mrtví jsou (2018) a Květen 1945 v České Skalici: bitva o město (2016) a konečně i Cestami života z roku 2024, kde nás provází životem jedné rodiny-a jak jinak, než v České Skalici.

Odvolíme a nadechneme se, abychom 20.října zvedli číše k přípitku na zdraví naší mimořádné členky, paní Petry Procházkové, jedinečné znalkyni poměrů na východě, ať v Rusku nebo okolních zemích. Kdyby jen to: Známá česká novinářka a humanitární pracovnice se proslavila krizovým zpravodajstvím z asijských a afrických válečných konfliktů. Byla tam, kde i osobně žila ve stálém nebezpečí a dokázala na místě jednat  i s velmi mocnými lidmi. Získala řadu ocenění jako novinářka. Nejnovějším oceněním je francouzský Řád čestné legie (2024). Román Frišta (2001)motivoval tvůrce k úspěšnému filmu Moje slunce Mad(2021). Poslední, opět významnou knihou je Cesta Rusů k válce (2024).

22.říjen patří spisovateli, překladateli, básníku a hlavně knihovníkovi Janu Marešovi, našemu čestnému členovi. Jeho zásluhou jsou pro nás opět objeveni zapomenutí šumavští literáti. Byl za svou dlouholetou činnost odměněn cenou Johanna Steinbrenera „Za mimořádný přínos šumavské literatuře“ v rámci festivalu Šumava Litera (2018). Zpracoval totiž zhruba 14 knih (překládal a připravil do tisku), vypracoval informační panely české i německé, napsal přes 120 článků a nepočítaně místopisných a literárních rešerší.

25.října oslavuje narozeniny další naše mimořádná členka, herečka, známá z divadel a seriálů, Zdeňka Žádníková-Volencová. Hrála i ve filmech americké produkce a načetla několik audioknih. Mimo svou profesi je známá také založením a fungováním Nadačního fondu Zdenky Žádníkové (2007), který se snaží zlepšit a zpříjemnit nemocniční prostředí ve spolupráci s našimi výtvarníky, především dětem. Projektu Přísloví pro potěšení i pro dospělé se účastnil i náš další člen, Benjamin Kuras.

Hned další den, 26. říjen, si zabral básník, lékař a spisovatel, dramatik a vydavatel Václav Franc, který své půlkulatiny rovnou slaví sbírkou Mimikry. Ve své tvorbě si umí dělat legraci. Ze sestřiček, zubařiny, pacientů, mediků i profesorů (Dvakrát vrtej, jednou trhej, 2011). Setkáte se s ním i v almanaších, mezi jeho veliké zásluhy patří založení a pořádání literární soutěže humoru Řehečská slepice.

Výčet oslavenců završuje spisovatelka, fotografka, vynikající kuchařka Helena Rytířová, která si 28. října oslaví krásné půlkulatiny. Mimo oblíbené kuchařky s vlastními fotografiemi pokrmů (napočítala jsem jich šest, pro různé věkové skupiny) jmenujme jednu z posledních knih Uhnutiny uhnutý (2015) o starém pánovi, domovníku ze sklepního bytu, který leccos věděl, znal… a pověděl dál. V době minulé.

Ať všem slouží zdraví, přichází stálá inspirace a nechybí tvůrčí síly!

Hana Mudrová