Ladislav Beran - Noc zločinů

Ladislav Beran 
Noc zločinů
MOBA, 2026

Jméno pilného píseckého spisovatele Ladislava Berana je neodlučně spjato s kriminální tematikou, ať už z doby první republiky a tehdejší četnické pátračky nebo současnosti bližší případy vyhlášených kriminalistů rovněž z píseckého prostředí. Jako emeritní komisař kriminální služby má nejen spoustu osobních zkušeností z praxe, ale i možnost inspirovat se v kriminalistických archivech skutečnými trestnými případy, které s jedinečností sobě vlastní dokáže zasadit do reálného prostředí, důvěrně známého píseckéhop rajónu.

      Tentokrát se ve své nové knize zaměřil spíše na současnost, ve které dává prostor zejména dvojici píseckých kriminalistů Machovi a Studničkovi, zemitých chlapíků s čichem na zločin a na důvěrnou znalostí tamní galerky i jejího okolí. A k jejich napínavým případům přiřadil ještě navíc rozšafného majora Michala Moudrého, bývalého člena pražské mordparty, nyní v důchodu, který ačkoliv se v touze po klidu a pohodě přiklonil k chalupaření právě na Písecku, své původní činnosti úplně nezanechal. Dosavadní zkušenosti, ale i smysl pro reálný pohled na řešení trestných činů úspěšně využívá ve spolupráci se známou pražskou advokátkou JUDr. Šarlákovou, která zde vystupuje jako jeho nekompromisní šéfka. Moudrého akční rádius při hledání stop a protřelých i naivních pachatelů se tím pádem přesouvá i mimo Písecko, zejména pak do Prahy. 

      Originální zápletky, které nepostrádají napětí a svou příslovečnou míru humoru  doprovází specifický Beranův literární jazyk, který je čtenáři velice blízký.

      Samostatnou kapitolkou Beranových knížek pak bývají také nápadité a fantazii vzbuzující titulky jednotlivých krimipovídek, jako například: Když je ženská na zabití, Zloděj snů, Ženská intuice, Jak jsem se stal kazišukem, Draze zaplacená nevěra, Vůně zločinu a další. Obdivuhodná je i samotná literární produkce tohoto jihočeského spisovatele, který ačkoliv dovršil osmdesátku, neúnavně pracuje na dalších a dalších povídkách,    nahlížených z různých úhlů pohledu, ale vždy mají realistické jádro, občas jsou pikantní, ale hlavně a především čtivé.          

Hanka Hosnedlová

Nové knihy pohádek s ilustracemi Niny Roubíkové

František Tylšar
Traťové pohádky II
Epika, 2026

Příhody kocoura Čumáčka pokračují

Čumáček není jen tak nějaký obyčejný kocour. Většinu života prožil v železniční stanici Lomnice nad Lužnicí, protože miloval koleje, vlaky a vše kolem nich.

Každé ráno, než se první vlak rozjel, si oblékl svou imaginární čepici výpravčího, vyskočil na stůl u pokladny a sledoval příjezdy vlaků. Uměl rozlišit motorák od rychlíku, znal zpaměti jízdní řád i všechny předpisy, rozeznal neklidné turisty i zasněné školáky.

    

    Ale nic netrvá věčně, ve stanici pokladnu zavřeli a jednoho dne se objevila i cedule o modernizaci trati. Starý čáp Čumáčkovi prozradil, že po ní už nebude ve stanici žádný zaměstnanec, který by se o něho staral… A jak to všechno nakonec dopadlo? 

Přednosta stanice Čumáčka odvezl do Tábora, kde na něho čekal vlakvedoucí František. Dostali nový úkol. Jezdit po tratích, které skrývají spoustu železničních příběhů a tyto vyprávět dětem. 

    

    Pojďme se společně s nimi svézt po jedné z nich, pohádkové trati z Tábora do Veselí nad Lužnicí. Průvodci nám budou pohádkový kocour Čumáček a vlakvedoucí František. Seznámíte se také s Panťou, rychlým a moderním vlakem, který nám prozradí mnohá železniční tajemství. A samozřejmě nebudou chybět ani pohádky. Každá stanice a zastávka má tu svoji. Tak neváhejte, nastupte s námi do vlaku a hurá na cestu za pohádkami! 

    Na konci knihy naleznete většinu z nich v černobílé verzi určené k vybarvení. Pokud ale nechcete malovat přímo do knižních stránek, dostanete k dispozici i malý dárek ve formě klasických omalovánek. Autoři mysleli i na rodiny s více dětmi, a tak jsou tyto Vybarvovánky kocoura Čumáčka k dispozici také samostatně a lze si je objednat společně s knihou o jejíž distribuci se stará sám autor.

Kontakt na autora: frantisek.tylsar@seznam.cz 

Nina Roubíková
Bukovské pohádky
Epika, 2026

Bukovské pohádky: Straka Máňa a její kamarádi ožívají v nové knize

Obec Buk se dočkala vlastní pohádkové knížky. Autorka Nina Roubíková, známá také jako „paní Columbová“, vydala v malém nákladu Bukovské pohádky. Příběhy plné vtipu, napětí a přátelství potěší nejen místní děti.

Všechno to začalo vyprávěním pro vnoučata. Ta si hlavní hrdinku – bukovskou straku Máňu – zamilovala na první dobrou. Od domácího vyprávění byl už jen krůček k vydání skutečné knihy, která vznikala za finančního přispění obce, rodiny i laskavých sousedů.

    Všechny pohádky jsou velmi uvěřitelné, přesto v nich nechybí klasické pohádkové bytosti. Malí čtenáři se v nich seznámí například s hejkalem Kůrákem, vodníkem Břečkou, mízovým skřítkem panem Lipáčkem nebo vílou Měnilkou. Straka Máňa má i mnoho zvířecích kamarádů a ani ti nemohou v knize chybět. Autorka do děje citlivě vplétá také skutečné události z Buku a okolí. Děti tak prožijí stěhování vyder na Holnou, populární bukovskou Halloweenskou stezku odvahy, ale i vichřici, která se obcí opravdu přehnala. Také se seznámí s čertem, který kdysi dávno vylekal paní Součkovou. 

    Kniha myslí na začínající čtenáře, proto je vytištěna větším písmem pro snazší orientaci v textu a je bohatě ilustrována. U autorky a ilustrátorky je již běžným standardem, že na konci knihy nechybí oblíbené omalovánky. Bukovské pohádky jsou skvělým tipem na krásný dárek – a to nejen pod vánoční stromeček.

 

Kontakt na autorku: Nina.Roubikova@seznam.cz

Václav Franc - MIMIKRY

 

Pro čtenáře poezie je celkem pochopitelné, že mu uvíznou v paměti básnické sbírky, které něčím zaujaly, překročily běžnou hranici vlivů, zdolaly pomyslný autorský práh. Pravda, stává se to spíš ojediněle, častěji najdeme jednu jedinou báseň, která ve čtenáři zapustí kořeny a vrací se k němu v nečekaných souvislostech. Tak jsme v roce 2023 přijali útlejší sbírku Václava France Miniatury, osobně jsem ji od té doby otevřel několikrát. S přesvědčením, že to je cesta, kterou by se básník Franc měl ubírat, protože právě tam je originální a perspektivní, plachetnice jeho poezie je nastříkaná vzácným optimismem, dvojnásob cenným v dobách plných ponorů, kdy se úsměvy až příliš často mění v nepřirozený škleb. Žel, setkáváme se s tím i na poetických oraništích.  Každý autorský vývoj připomíná potok, kličkující v lukách. Někdy pouze potůček, ale jeho voda je průhledně čirá. O to výrazněji působí konsolidovaná hladina Francovy sbírky MIMIKRY (2026,  116 str.), která ke čtenářům dospěla nejprve v podobě E-knihy. Za zmínku stojí i výtvarný doprovod. Po dočtení se mihne vlaštovka plného čtenářského uspokojení jako předzvěst vlajkové lodi, vonící papírem a tiskařskou černí.

            Setkáváme se s poezií, která si zachovává osobitý charakter, odpovídající záměru autora při koncipování definitivní podoby sbírky, které rozhodně není vlastní poměrně častý tvůrčí neduh v podobě přemíry slovního balastu. Řečeno zjednodušeně – neruší přemíra slov, v níž se utápí autorský záměr. Právě tady je Václav Franc dominantní. Nikde nezazní rušivé, přebytečné slovo, až na dřeň oholená osa jednotlivých básní představuje jakýsi zrcadlový obraz současného života, v němž zdánlivě nemá nikdo zbytečnou chvilku na pozastavení, zamyšlení, úsměv. Občasné zamyšlení nad smyslem verše je ovšem obráceno hrotem šípu ke čtenáři, básník nese plnou odpovědnost za zasetá semena, teprve v druhé řadě za sklizeň.  Sbírka Mimikry se stává jakýmsi milníkem, který nedělí, nýbrž spojuje, tvoří ucelenou stavbu z rozličných materiálů, účelně skládá drobné úlomky barevně pestré verbální skloviny. Vedle metaforicky zahalených briskních postřehů (Pády, Pohoda) čteme stejně okysličené verše milostné (Zeměpis), mezi nimi pozoruhodně prolínají úsečné úsměvné sekvence, které jsou tak trochu útěšnou hrou s jazykovými možnostmi (Krajta, Smích, Korektury). Působí jako radostný odraz vnitřního uspokojení, přenášeného prostřednictvím veršů, nutně vyvolávající úsměv, přičemž si bezděčně uvědomujeme, jak hluboká pravda byla zvednuta od dna. Nikoli pravda jako klíčový systém výroků a předpokladů, nýbrž pravda v podobě reflexivního postřehu, okamžitého záblesku, paprsků otevřené vstřícnosti. Stále platí to, co činilo blízkou sbírku Miniatury - vřelost v pestrých dimenzích. V misce, kterou Franc nabízí, jsou nejen krůpěje živé vody, pod jemným baldachýnem se skrývají drobné zaostřené třísky, které se nenápadně zadírají pod kůži. Vedou i k zamyšlení (Mlčení). Někdy se až zdá, že se básník za svůj sympaticky laděný přístup omlouvá. A jak jinak, než potěšitelným veršem! Jestliže sbírka Miniatury představovala výrazný příslib, Mimikry jsou jeho (nikoli miniaturním) naplněním, čerpajícím z absolutně hřejivého pramene, nonšalantní, humorné i skromně ostnaté.

            Václav Franc náleží k básnickým generacím, které zapustily kořeny v literární Šrámkově Sobotce. Mám pocit, že přes dlouhý most roků je Šrámkova poezie jakýmsi mementem, jemuž se většina básníků nevyhne, a pokud ano, tak k vlastní škodě. Odlesk bezprostřední šrámkovské pokojné, nikoli pokorně poddajné záře, lze vytušit v mnoha současných sbírkách. Zajisté zapůsobilo letošní regionální „šrámovské“ zaměření Střediska, proto lze akceptovat závěrečné drobné vychýlení, představované básní Jez; s úctou k panu Fráňovi ho přijměme.

            Václav Franc zkřížil svůj básnický rapír se standardními plochami současné české poezie, třebaže se několik podobných pokusů urodilo. Netuším, zda někde na navigaci bliknul semafor anglického básníka Roberta Lasse, ale vskutku pouze bliknul. Franc prosekává trnitou trasu k Parnasu na obzoru, pootvírá dveře měkčeji laděným strunám své lyry. Činí to k potěše všech, kteří dovedou zvolené melodii porozumět, najít v ní smysl, účel i vlastní pěšinky. Neboť letité poznání praví, že úsměv má větší váhu nad všechny důstojně vztyčené ukazováčky.

            Básník se totiž sbírkou Mimikry na čtenáře usmívá.                                    

František Uher

Vyšla audiokniha Hanky Hosnedlové

 Když andělům chybí křídla.

Prozatím je audiokniha dostupná na našem e-shopu (https://ctimi.cz/…a/) a e-shopu
distributora Audiolibrix (https://www.audiolibrix.com/…ova).

Již brzy bude dostupná také u ostatních audioknižních distributorů.

Ladislav Beran - Důkazní nouze

Ladislav Beran
Důkazní nouze

MOBA. 2026

Nedokážu ani spočítat, kolik krimi povídek z pera píseckého autora 

Ladislava Berana, jinak někdejšího komisaře kriminální služby, jsem už do téhle doby vlastně přečetla. Řada knížek s jeho jménem a typickou zelenou obálkou vydavatelství MOBA tvoří v mé knihovničce pěkně dlouhou řadu. 

Tentokrát jsem si ale užívala jeho povídkového umění četbou ve vlaku a v báječné náladě navzdory střídaným kriminálním námětům. Vyzařuje z nich totiž taková nefalšovaná pohoda, hřejivé lidství a pochopení i pro ty, kteří se ocitli na druhé straně plotu, že vás okamžitě zaujmou. Nemusíte se děsit samoúčelných násilností, potoků krve ani drastických scén, a přesto povídkám nechybí ani napětí, konflikty se zákonem či nečekaná rozuzlení. Navíc jedinečně vkloubený vedlejší děj, týkající se nejen hlavních postav, jasně a naprosto spolehlivě dokazuje autorovo nevšední jazykové umění přístupné všem čtenářům. Navíc je i jasné, že ve svých povídkách vychází z reality a skutečných případů v konkrétních kulisách města, které vypátral nejen v kriminalistických archivech, ale i z dobového tisku či vzpomínek pamětníků.     

V této nové Beranově knize s názvem Důkazní nouze podle jedné ze zařazených povídek se znovu vrací do doby písecké četnické pátračky a ke svým oblíbeným hrdinům z jejího osazenstva. Jeho štábní strážmistr Hřebejk je chlap se vším všudy, umí se naprosto samozřejmě pohybovat v galerce, zná důvěrně  své ovečky a navíc není ani odpůrce dobrého moku či ženské přitažlivosti. Nic z toho mu ale nebrání, aby se dobral rozluštění svěřených kriminalistických případů, aniž by se zřekl spravedlivé míry chápajícího člověčenství. A že je rejstřík jeho případů opravdu široký, dokazuje třináctka povídek z různého prostředí - od kauz drobných zlodějů, kasařů, lupičů, podvodníků, lehkých ženštin či dokonce vraždy. A věřte, že nudit se rozhodně nebudete už díky Beranovu literárnímu stylu.     

     

Konec zrcadlového bludiště

Nezapomenutelná herečka Nasstasja Kinská, známá nejen komedií Nevěrně tvá, inspirovala Nastasju s jedním S a decentní román Iva Fencla KONEC ZRCADLOVÉHO BLUDIŠTĚ, sestávající z dvou dobrodružství OCHRÁNCI MORČETE a NASTASJA. Surreálný literární labyrint, kdy se groteskní příběh EPSILON odráží v bizarním příběhu OMEGA a naopak, se formou hororu věnuje problémům arachnofobie, reinkarnace, studu, snů a vzpomínek na bájný kontinent Lemurie anebo minulé životy. „Světoborní“ špioni Marvin Harkins a Roger Morrison ani málo nedbají nástrah zlo(po)věstného Ivanova (Zachary Dmitrijeviče) a Řekou údivu a Krajinou Sandy Stilburyho, inspirovanou Úslavou u Starého Plzence, putují na pomyslný konec světa, aby zachránili dvě zakleté (a kýmsi asi ohmatávané) dívky - a udělali jim děti. V Plzni má křest titulu proběhnout 12. 11. v 17.00 v Západočeské galerii.

Konec zrcadlového bludiště - Ivo Fencl | KOSMAS.cz - online knihkupectví

Kniha o Lumíru Brendlovi

Milí přátelé,

v tomto měsíci vyšla kniha o významném českém filatelistovi Ing. Lumíru Brendlovi. Ten byl dlouholetým předsedou svazu tuzemských filatelistů i jedním z ředitelů světové filatelistické federace. Byl poradcem při různých filatelistických výstavách ve světě. Psal do mezinárodních časopisů, články mu vyšly také v Austrálii i Jižní Americe. Jeho sbírky došly řady prestižních ocenění, byl držitelem filatelistického "Oscara", který mu byl udělen za hranicemi. Byl plaským i plzeňským patriotem (bydlel v Plzni i Plasích), mělnickým rodákem. Spojen byl také s Rakovníkem, kde s rodinou našel na více let politický azyl - vystudoval tamní gymnázium Z. Wintra, v Plasech mu studium z politických důvodu nebylo umožněno.

Kniha o něm z pera Anny Krauzové, kterou jsem organizačně pomáhal uvést do života, je v prodeji v síti Kosmas a v plaské městské knihovně. Má formát A4, křídový papír, na dnešní dobu neuvěřitelnou cenu 300 Kč. Malou část nákladu jsem vzal k sobě a v případě zájmu infocenter nebo muzeí na Plasku, v Plzni či Rakovníce ji mohu při nějaké cestě dovézt osobně.  Podporu nákupu do knihoven také vítáme a děkujeme, když podpoříte knihu též individuálním nákupem, ten - prosím - čiňte případně skrze Kosmas nebo knihovnu Plasy, sám nemám žádné živnostenské zmocnění k prodeji – jen vypomáhám. Recenzní výtisk mohu dle dohody v září zaslat, možná i předat naživo. Kdo má vážný zájem o nákup, nechť jej neodkládá, neboť jde o malonáklad o několika stech kusech. 

Plzeňská filatelie a Ing. Lumír Brendl - Anna Krauzová | KOSMAS.cz - online knihkupectví

Zdraví všechny vespolek a příjemnější a méně parný zbytek léta přeje!

PhDr. Radovan Lovčí, Plasy

Nová kniha Ladislava Berana

 

POVÍDKOBRANÍ

Almanach českých a zahraničních autorů

(35 autorek a autorů)

Editor František Tylšar, Epika 2026

Neúnavný organizátor František Tylšar přišel po projektech Literátů na trati a poetických sborníků s dalším počinem – sbírkou povídek. Přispělo do něj 35 autorek a autorů (mezi nimi i moje maličkost). Někteří přispěli více povídkami. Jak už to při podobných almanaších bývá, kvalita textů je různorodá, stejně jako náměty příspěvků. Byl jsem překvapen, hojným zastoupením žánru sci- fi.

Jak v úvodníku píše František Tylšar Povídkobraní je setkáním autorů, kteří se osobně nepotkali. Přiznám se, že řada jmen je mi známá, ale objevil jsem i nová. Třeba právě úvodní povídka Noční motýl od mně neznámé Eriky Eny Adamcové je podle mého názoru nejlepší, nejpropracovanější ze všech.

Líbily se mi i další povídky, zvláště ty s překvapující pointou, např. Sklerotikon Jany Dohnalové, Je to trochu jinak Hanky Hosnedlové, Autorita Radovana Lovčího či Za hranice lidskosti Tomáše Voroboka. Z těch sci-fi povídek bych jmenoval povídku Netopýři v kosmu Tomáše Hájka či Tempus fugit Františka Tylšra, editora almanachu.

Pochopitelně někoho jiného můžou zaujmout jiné povídky, v tom je krása podobných výběrů, neboť každý máme jiný vkus.

Pokud bych snad něco knize vytkl, tak snad chybějící informace o autorech či autorkách. Vím, že je to mnohdy zbytečné, ale přece jenom některá jména jsou pro mě nová a musel jsem si informace dohledat v různých databázích. Stačilo by jen krátké představení či odkaz na autorovy stránky.

Přeji Františkovi Tylšarovi, aby se z první vlaštovky stala tradice, děkuji mu za veškerou práci na sborníku. Aby v příštích letech Povídkobraní přilákalo další autory, pochopitelně i začínající a celý soubor našel hodně spokojených čtenářů. 

VáclaV

MACHÁČKOVA LÁSKA

František Uher

Moje doporučení přečíst si právě vydaný román Lubomíra Macháčka se podobá doporučení obvodního lékaře, posílajícího pacienta na vyšetření ke specialistovi. Neváhejte, poslechněte! Dostane se vám poznání a spokojenosti.

            Základním principem Macháčkovy tvorby je zobrazování širokého soukolí lidských osudů, posouvané od panoramatického obzoru až k detailním záběrům, které činí jednotlivé postavy srozumitelnými i v jejich složitých osudech, prodírající se kluzkými trasami společenské džungle i komerční prázdnoty, stávají se dravými řekami plnými peřejí i pasivními potůčky v lukách.  Stejně tak se další mění v trouchnivějící lodi ve slepých ramenech. Nahlédnuto z odlišného úhlu, je to výpověď o pestrosti a proměnlivosti vztahů, inklinujících k dramatickým obratům, stejně jako k zaprášeným stereotypům. Těch je naštěstí omezený počet. Strategii individuálních katastrof účelně vyvažují morální kredity, podsouvané s účelnou diskrétností.

            To vše je půdorysem Macháčkova obsáhlého románu LÁSKA SI TĚ STEJNĚ NAJDE (Togga, 2026, 396 str.) Jeho stěžejní předností je autorova schopnost upoutat čtenáře od úvodních stránek, probouzet a posilovat napětí nejen líčením událostmi, ale také, a možná přednostně, stává se klíčovým momentem posouvání děje nenápadná osobitost a svéráz suverenity jednotlivých postav. Od kvalitního dozrávání charakterů k absurdní protřelosti, spoléhající na čecháčkovský obdiv ke všemu zvenčí, souběžně k pouze mlhavě zřetelné vypočítavé sentimentalitě.

            Nevtíravě se projevuje Macháčkova zkušenost osvojená při psaní detektivních příběhů, která se projevuje ve formování vývoje příběhu i mnoha postav, jakož i zdánlivě okrajových skutečností. Dokáže vtisknout závan napětí i do zdánlivě zanedbatelných atributů. Promlouvají obraty, půlobraty, pády i působivé piruety, nevtíravá, ale pozoruhodně účelně adaptovaná přítomnost kritických aspektů, schopnost postavit na vlastní nohy i ryze negativní struktury událostí jako aspekty určující směr věcí budoucích. Vytvářejí účelnou atmosféru podnětného neklidu, radosti a tragičnosti, to vše je podmalované (možná nezáměrně) jakousi optimistickou melodií. Některé čtenáře možná zaskočí i závěr románu, ale buďme věcní, téměř čtyři stovky stran ke zvolené podobě trpělivě směřují. Jako kdyby se nad nimi klenul gotický strop, ale do komplikovaného děje pronikal stále větší počet slunečních paprsků, zaplašujících pokřivené stíny. Na okraj úvahy poznamenejme, že Pardubice jsou dějištěm, účelně nasvíceným jevištěm, aniž by tím trpěla jakákoli vyjádřená obecná platnost.  Z pozice čtenáře platí, že se obdobné úkazy nápadně podobají jevům z jejich domoviny.

            Antická pryskyřice silphium patří dosud k botanickým záhadám starověku, Macháček jako kdyby jejími účinky obdaroval nejen svoje románové osobnosti, ale i bezvýznamné postavičky, která ovšem nejsou samoúčelnými. Dotvářejí podivuhodně kompletní obraz, v němž dominuje nejen všechno lidské úsilí, včetně taktéž zákonitých tragických ekvivalentů, probouzejících pomyšlení, zda zubatá sestřička nezaklepala na nesprávné dveře.

            Poutavost děje rozhodně nevzbuzuje představu vybarvených omalovánek, není v něm cokoli vetchého, obnošeného, nouzově oprášeného. Setkáváme se s jednoznačně vyhraněnými postavami, bezděčně získávajícími čtenářovy sympatie. Nejen postižený Pavlík kompenzuje svoje hendikepy jinými přednostmi, a když leze za komín, nepochybně se stává pokušitelem, inspirativním příkladem. Až závidíme, neboť kolem nás se ustavičně nejedna pošetilost stává dominantní. Za pozornost stojí i Macháčkův způsob pranýřování. Příkladně úvaha jak pěstovat demokracii, což je scestný způsob sám o sobě, demokracie přece není květina, nýbrž zemina, jejímž prostřednictvím  květiny dozrávají, vadnou či hynou. Také Velká pardubická či klecové chovy se v Macháčkově podání stávají explicitním zdrojem nenávistných výpadů, aniž by došlo k jejich hodnocení. S úsměvnou nadsázkou si všímá současné české divadelní scény, kde před trvalými hodnotami dostávají přednost adrenalinové slepence, možná aktuální, ale bez trvalejších uměleckých hodnot. Divadelní spolek je v románu koncentrátem ctižádostivé komerční lehkovážnosti. Při použití negativních společenských úkazů však Macháček zůstává nad věcí, již samotná zmínka ohraničuje stanoviska. Úzkostlivě se vyhýbá použití současných novinářských praktik, Když je nám sdělováno, že ulicí proběhl žlutý pes, dostává se nám místo konkrétních informací poučení o parazitech, kteří zvířata obtěžují a širokém spektru žlutých barev.

            Nikoli náhodně zavádí Macháček svoje postavy do situací, které vzbuzují v čtenáři zamyšlení, jak by se zachovali na jejich místě, vyhýbá se zaujetí okázalých a jednoznačných pozic, hledání jakékoli pravdy, která by komplikovala dějovou osu. Respektuje zásadu, že každý jen tu svou má za jedinou.  Není to plně respektovaná praxe, ale s tím poznáním se musíme smířit. Již zmíněný téměř lyrický závěr románu je snad adekvátní jeho názvu – platí to i v případném opačném gardu – to však nic nemění na jeho umělecké hodnotě. Česká literatura má zase o jednu perlu víc.   

              

 

Almanach Poezie 2026 aneb Slova času:

Když se verše stávají místem setkávání

Současná česká poezie má mnoho podob – od intimních osobních výpovědí až po reflexi dnešního světa. Právě tuto rozmanitost zachycuje almanach Poezie 2026 aneb Slova času, který pod editorským vedením Františka Tylšara propojuje zkušené autory s novými básnickými hlasy a nabízí čtenářům reprezentativní průřez současnou básnickou tvorbou.

58 básnických hlasů, jeden společný prostor

Literární almanach Poezie 2026 aneb Slova času je nejen souborem básní, ale především mapou současné tvorby, svědectvím doby a prostorem, kde se vedle sebe mohou potkat autoři s dlouholetou publikační činností i ti, kteří své verše představují širší veřejnosti poprvé. Jeho cílem není soutěž o nejlepší báseň, ale především dialog. Každý text představuje osobní výpověď, která se stává součástí širšího celku. Právě tato vzájemná blízkost různých poetik umožňuje čtenářům objevovat nové autory a zároveň sledovat vývoj těch známých. Na této myšlence staví již čtvrtý ročník tohoto almanachu, jehož editorem je básník, publicista a organizátor literárního života František Tylšar.

Poezie, která zve k zastavení

V době, kdy většinu komunikace ovládají krátké informační zprávy a rychlá sdělení, představuje poezie možnost zastavení. Nabízí prostor pro zamyšlení, emoce i hledání významů, které nelze vyjádřit jen několika slovy. Almanach potom nabízí čtenářům rozmanitost. Jednotlivé básně vytvářejí pestrou mozaiku pohledů na svět, mezilidské vztahy apod. Každý autor přináší vlastní poetiku a právě v této různorodosti spočívá jeho největší síla.

Setkání 58 básnických osobností

Adamcová Erika Ena, Aleš T. Rájský, Bari Kin, Dušková Kateřina ANIMA, Ďurec Róbert, Eliášová Petra, Fencl Ivo, Franc Václav, Gabriš Ozzy Josef, Ganišin Milan, Hájek Tomáš, Hosnedlová Hanka, Hostaša Oldřich Antonín, Inna Tamara, Jíchová Viola, Jonášová Hana, Klímová (Brejchová) Alena, Kohút Vítězslav, Koubová Martina, Král Tomáš, Kubinová Lidmila, Kučera Martin, Kukrál Jan, Kuligová Lucie, Lehetová Marta, Lucia Jazz, Malina Alen, Maršálová Jarmila, Niklausová Helena, Nytrová Olga, Petiška Martin, Procházka Jakub, Procházka Vít, Radecký Daniela, Raichl Jiří, Rolinec Jaroslav, Ryšánek Vít, Řeřichová Daniela, Řeřichová Markéta, Salmonová Květoslava, Sochora Milan, Svoboda Michal, Synková Jarmila, Špinková Vlasta, Špiroch Petr, Titanija, Tonzarová Hana, Tylšar František, Valenta Jindřich, Vídenský Martin, Vohlídka Radek, Vojtěch Řezanka Marek, Vojtíšková Petra, Witthedová Jana, Zahradníková Eva, Zápalková Dajana, Žáček Jiří, Ždichynec Bohumil

František Tylšar: editor, který propojuje básníky

František Tylšar je básník, publicista, editor a organizátor literárního života, který se dlouhodobě věnuje podpoře současné české poezie. Vedle vlastní autorské tvorby stojí za řadou kolektivních literárních projektů a almanachů, jež dávají prostor zavedeným i začínajícím autorům. V rámci poezie editorsky připravuje almanach Poezie a antologii Literáti na trati, která propojuje literární tvorbu s prostředím železnice. Jeho práce vychází z přesvědčení, že literatura je živým uměním, které dokáže spojovat lidi, otevírat dialog a zachycovat proměny společnosti. 

Autor textu: Kateřina Müllerová

 

František Tylšar se spoluautorkou Lucií JAZZ! 
Foto: Lucia JAZZ

Foto: Kateřina Müllerová

IVO FENCL - Báchorky admirála Machorky

Truman Capote (1924-1984) se koncem života vyjádřil: „Veškerá literatura jsou klepy.“ To je asi přehnané, něco pravdy ale na tom je a vše závisí na způsobu definice klepu. Ta může být široká až báchorečná a jistě, báchorka může být klepem, ale obyčejně jde o pohádku.

Zapomínaný spisovatel Bohuslav Březovský (1912-1976) nazval jednu z posledních svých knih Nepovídej pohádky a jde o sousloví používané taky ve smyslu „nevěš mi na nos bulíky“. Knihu podobných báchorek a bulíků jsem chtěl jednou sestavit a před polovinou roku 2026 to, zdá se, vyšlo sbírkou povídek Domek pana Stilburyho a jiné báchorky.

Chtěl jsem ji nazvat pouze Báchorky admirála Machorky, ale už se stejně zove kniha Vladimíra Thieleho (1921-1997) ze šedesátých let - oblíbené literární dílo mého otce. Jak rád na ně vzpomínám a co jsme se Báchorek v jeho pracovně načetli, když jsem byl ještě kluk. Dokonce jsem tenkrát zjistil, že jsem se ani nemusel nic vědomě učit a umím odsud celou kapitolu Jak musela naše maminka uvnitř Ali Babovy jeskyně překračovat čtyřicet spících loupežníků. Uplynulo dvacet let a má knížka Domek pana Stilburyho převzala dikci těchto Thielových vyprávění o Edvardu Valentovi (jeho příteli) a kopíroval jsem i podvědomě, i vědomě. Machorkova ducha jsem si půjčil a Thieleho na Vinohradech několikrát navštívil, aniž jsem mu to přiznal. Rozdíl je chválabohu značný a nemám se tudíž zač stydět, což dotvrdí každý, kdo by obě dvě díla srovnal. Ve svém já složil Thielově práci hold, a zatímco u něj se jedná o vzpomínky na cestovatele a spisovatele Edvarda Valentu (1901-1978), sám píšu o rodině vlastní a o nesamozřejmosti rodinného štěstí, přičemž metaforicky naznačuji, že na Zemi není samozřejmé ani jedno.

Domek pana Stilburyho knihu uvádí a následuje šest povídek, některé z nichž jsou zmiňovány už dětským vypravěčem Domku. Znal ty příběhy a teď je potkáme. První báchorka se poněkud dětinsky jmenuje První kluci na Marsu, a když jsem ji psal, vzpomínal jsem na dnes dávno zapomenutou knihu Josefa Jahody (1872-1946) Dva nezbedníci (1947). Taky ona patřila k láskám mého tatínka, taky odsud mi předčítal a tito Nezbedníci nejsou žádná science fiction a pouze se utkávají s vlastní vírou v hejkala, ohnivého psa, polednici, světýlka a jiné pohádkové stvůry českých luhů a hájů, zatímco mí novodobí hrdinové, ti našli potvory, které se rozhodli vymýtit, až na Marsu, a inspirovat jsem se nechal i komiksem Vojtěcha Steklače (1945-2021) Dobrodružství Mořskýchí vlků, který já v dětství přímo vzýval, i když bez oltáříku.

Jelikož byl ten seriál zveřejňován na pokračování a já byl ještě mrně, nikdy se mi nepovedlo ho zkompletovat. I to je ale na něco a o ty dějové mezery jsem nad stránkami víc snil a vymýšlel, co se nejspíš semlelo v mezičasech, pro které mi chyběla patřičná čísla Ohníčků.

S Vojtěchem Steklačem, od jehož smrti uplynulo letos pět let, jsem realizoval interview pro literární časopis Tvar a velký pábitel (tvůrce Boříkových lapálií) se mě taky na něco zeptal. Zda nechci Mořské vlky redigovat jako knihu v pevných deskách.

Nu, abych nechtěl; ale dostal jsem tenkrát strach. Proč? To je prosté. I jako dospělý jsem doma ještě pořád neměl veškerá pokračování báječného komiksu a bylo mi známo, že jsou dokonce rozkradena z vědeckých knihoven. Dle všeho někdo dokonce čmajzl originály, jak je na přelomu šedesátých a sedmdesátých let nakreslila Věra Faltová (1932-2009), a já tím vykradačem nejsem. Originály jsou buď nenávratně zničeny, nebo je má někdo někde založené a nejspíš o nich ani neví; jinak by je přece prodal, že.

Mnou vymyšlená dobrodružství Prvních kluků na Marsu (což je vlastně jakási space opera) se ovšem odklánějí od Jahody i Steklače a jsou záměrně burleskní, i když jsem vyústění naladil pochmurně. A jak? Inu, to nechci prozrazovat, ale ti kluci se - za fanfár - vracejí na Zem poté, co si na Marsu užili války s „ďábelským doktorem QQ“; a lidstvo si během uvítání těchto svých samozvaných vyslanců ani nevšimne, že v rámci elánu a poskakování tamní civilizaci jen tak mimochodně převálcovali, ba zřejmě zcela zlikvidovali, spálili, utopili a pohřbili.

Povídka Nudlička a Knížtička parafrázuje příběh Aleny Munkové (24. září 1926 - 14. dubna 2008) Štaflík a Špagetka a nejspíš jste oba tyto „indiány“ měli jako děti rádi. Já moc. Zamlouval se mi jejich postup při stavbě domku, jenž si budovali poté, co jim parní válec přejel boudu, ale není to jen příběh fortelu a ke konci si Munková vysnila surreálnou kapitolu, ve které se oba frajeři s domkem (a to ne domkem pana Stilburyho) prolétnou vysoko nad světem. Uvnitř mé variace je vše jinak a nebojují s vránou, nýbrž s krokodýlím ďáblem jménem Drakisá.

Svazek uzavírá povídka Bagdád na Temži a celá kniha se tak původně měla jmenovat, ale má obálku, která je olejomalbou mého přítele, spisovatele Ivana Vičara (*27. května 1943) a zachycuje titulní domek: asi by působilo neústrojně, kdyby lidé na obálce nad zasněženým domkem četli Bagdád na Temži. V tomto případě jsem se nechal inspirovat Robertem Louisem Stevensonem (1850-1894), což je můj pomalu nejoblíbenější autor, který kariéru zahajoval už klasickým cyklem povídek Klub sebevrahů. Jeho protagonisty jsou český princ Florizel a jeho oddaný podkoní, plukovník Geraldine; oba jsem uctivě převzal a navíc se povídka týká Jacka Rozparovače, jehož identita zůstává i po sto padesáti letech NEodhalena; avšak došlo na XY spekulací, kým byl (příslušníkem královské rodiny, královniným lékařem…), a vybírám tu méně profláknutou: hodný autor Alenky za zrcadlem si psal deník, který se dochoval, a jedině v čase vražd ho vedl rudým inkoustem.

Humorista O. Henry (1862-1910) užil v několika prózách pro jím líčené americké město synonyma Bagdád nad podzemní drahou a taky Londýn je Bagdád nad podzemní drahou, ba má nejstarší metro na Zemi, které „fungýrovalo“ již za času geniálního profesora Moriartyho a Sherlocka Holmese, avšak Londýn je, a to by snad i Benjamin Kuras odsouhlasil, prvořadě Bagdád na Temži.

Železnici svazeček vzdává hold vyprávěnkou Nebezpečná průvodčí, která byla poprvé zveřejněna v jedné ze známých antologií Františka Tylšara.

Domek pana Stilburyho a jiné báchorky - Ivo Fencl | KOSMAS.cz - online knihkupectví

Aleš Dostál - Dokud můžeš

Nová kniha severomoravského prozaika, jinak vše podstatné je v anotaci. 

Ladislav Beran - 92. policejní revír se hlásí

 

Ladislav Beran

92. policejní revír se hlásí

MOBA, 2026

    Písecký spisovatel Ladislav Beran se ve své autorské tvorbě zabývá třemi vyhraněnými tematickými okruhy, z nichž dva pravidelně a často střídá. Tím prvním jsou krimi povídky z první republiky z pohledu písecké četnické pátračky, druhý se pak věnuje stejnému základnímu námětu, ale přenesenému do současné doby, a třetí, bohužel velice střídmě zastoupený, se v románovém ději vydává za lidmi a koňmi v jednom jihočeském hřebčinci. 

     Tentokrát se ale zastavíme u prvorepublikové galerky a jejího protipólu v podobě policejní stanice v Písku, s nepostradatelným rozverným štábním strážmistrem Hřebejkem a další posádkou četnické stanice. Nová kniha z tohoto prostředí má téměř tři stovky stránek a obsahuje rovné dvě desítky příběhů, vycházejících obsahově z prvního vydání Beranova povídkového sborníku, vydaného před čtrnácti lety v nakladatelství JaM v Písku, v omezeném počtu výtisků. 

     K nenapodobitelným přednostem spisovatele Berana patří nejen znalost místního, ale i kriminalistického prostředí, ale také umění barvitě, s humorem vylíčit svým specifickým hovorovým stylem situaci a rozvíjející se děj a dát svým postavám skutečně jedinečnou životnost, bez zbytečné nadsázky a jednostranných soudů. Jako bonus přidávám k této charakteristice i Beranovu schopnost zaujmout čtenáře už výstižným a fantazii podněcujícím názvem jednotlivých povídkových kapitol.  Posuďte sami – Nejasná smrt cifršpióna Alfreda Holubičky, Půlnoční kvinde Alžběty Boučkové, Smrt holky ze šantánu, Podivný handl s galerkou, Tah králem atd.

                                                                                                       Hanka Hosnedlová    

Nová kniha Ladislava Berana

 

Jubilejní kniha Ladislava Berana...

...se zrodila v nakladatelství MOBA Brno. 

Od roku 1987, kdy vyšla prvotina AKCE, je to 70tá vydaná kniha kniha.

Gratulujeme!

Ondřej Hník - Čarodějná spolužačka

Maruška a Martin jsou spolužáci, kteří se do sebe zamilují. Maruška řečená Mája se Martinovi jednoho dne svěří se svými čarodějnými schopnostmi. Na rozdíl od běžné fantasy Mája nekouzlí za pomoci kouzelných předmětů ani formulí, ale „pouhou“ silou vůle. Tak například ohýbá čas tak, že školní pětiminutovka může trvat deset minut, prostor dokáže ohnout jako palačinku, zpomalí padající větev nad nic netušícím spolužákem, prochází zdí, světlo přemění v horkou zářící tekutinu. Čtenář se ale hned na začátku knihy dozvídá, že k tomu všemu ale musí existovat vůle vesmíru.

     Dva zamilovaní spolužáci na prahu dospívání podnikají nejen vesmírná dobrodružství (přiblíží se až k jádru Európy, prolétají černou dírou), ale také mnohá pozemská. Kdy jste si naposledy zahráli rajčatovou válku nebo se tajně vydali do zámecké alchymistické dílny?

     V knize Čarodějná spolužačka, která se v mnohém vymyká komerční fantasy, se prolíná fantazie, něha a reálný svět českého města i české krajiny. Kvalita knihy nespočívá ve velkoleposti příběhu ani epické šíři, autor nesází na napodobování cizích vzorů typu Rowlingové nebo Tolkiena, ale na český kontext, přirozené dialogy hlavních postav a jejich dětské nitro. 

Nikoli cílové nástupiště

Trvale pracujeme s mnohými běžnými, pod kůži vrytými termíny. Inteligence představuje strukturu specifických předpokladů jednotlivce, úzce související s intelektem. Ve starších slovnících (na př. 1982) však nenajdeme v současnosti hojně žhavené označení umělá inteligence. Legislativní definice je komplikovaná, disruptivní technologie s potenciálem napodobovat lidské dovednosti a činnosti přirozenou inteligenci v mnoha směrech předčí. Rozhodně v informovanosti. Zda ji však zároveň neohrozí, zda nevstupuje v platnost památné zvolání z filmu Mrazík kdybych nebyl hlupákem… Slýcháme zastánce, slýcháme odpůrce.  Zda nevězí drápek v příměru, že k základům školní výuky náleží násobilky a vyjmenovaná slova, ale v současnosti stačí prokázat schopnost kýženou informaci vyhledat. V praxi je to možná zatím časově náročnější, ale pohodlnější. Umělá inteligence se také v určitých představách stává predátorem, široké možnosti využití formulují hrozivé obavy, aby se nestala velrybou, ohrožující všechny Jonáše, jimž už není záchrany.

            Zcela odlišné stanovisko zaujal Vladimír Stibor v knize CÍLOVÉ NÁSTUPIŠTĚ aneb Povídání s umělou inteligenci (vyd. Václava Rysková, 288 str., 2026, jako doplněk ilustrace: Umělá inteligence na výzvu autora). S patinou obrázků ze stařičkých knih a kalendářů, od motivů odvahy převzatých od Buriana až k prostoduchým  mytologickým obrazům nad postelemi prapředků, které se často stávaly jejich celoživotními průvodci. V obecné rovině by umělá inteligence měla představovat předzvěst jistého pokroku, pomocníka,  dokonale vybaveného suplenta. Značně absurdní se stává představa jejího použití (ne-li přímo zneužití) ve výtvarném umění. Nevzbuzuje úsměv (nebo obavy) možnost komerčního použití při vydávání Máchova Máje, Erbenovy Kytice, nebo třeba Švejka?  Naše ustálené představy se ocitají v jistém ohrožení, nevězí však v zakopaném psu pouze permanentní problém generační?

            Umělá inteligence dokáže člověku lidskému posloužit, ovlivní jeho invenci, ušetří mu čas, obavy z jejího zneužití však nemusí být úplně plané. Vzpomeňme vtípku, že k tvorbě definice nedojde, protože nebude nikoho, kdo by ještě uměl psát. Zůstaňme však na mokrém břehu suchou nohou. I technický pokrok se obvykle setkával s odporem a preventivní nedůvěrou. Od knihtisku k počítačům, od telegrafu k mobilům, od koňských potahů na prvních tratích k prvním letadlům, od Vernovy ponorky k letům na Měsíc. Skeptici mohou připomenout možnost zneužití; zda se vše představované pod pojmem umělá inteligence nestane dominantním prvkem, případně přímo predátorem, proti němuž se postaví iluzorní lukostřelec jako proti Kyklopovi z antických pověstí?

            Vladimír Stibor se možným úskalím vyhnul, zadokumentoval téměř klasicky idylický rozhovor s umělou inteligencí, reprezentovanou ženou nazývanou Enelé. Bez výraznějších konfrontačních prvků působí převážně jako náznak vřelých mezilidských vztahů. Zmíněná Enelé rozhodně není moudrou stařenou s vráskami celoživotních zkušeností, ty vstupují do hry na Stiborově břehu, stávají se ucelenými stěžejními motivy, které provázely starší generace a provázejí i ty současně, aktivní, dozrávající. Budoucnost jako samostatný prvek není opomíjena, mívá se však převážně v náznacích. Zjednodušeně lze konstatovat, že se nejedná o konfrontaci představ o umělé inteligenci, ale krajně shovívavý náhled s plejádou břitkých i lyrických postřehů, provázených aforistickými perličkami a bravurou lahodných metafor, nikoli o lehkovážná postesknutí a hejna nahodilých inspirací, nýbrž o traktát obsahující filosofické úvahy dělného člověka. O křehkou stavbu na pevných základech poznání. Jistou stopu stereotypu zjasňují odlehlá myšlenková zákoutí, která dostávají aktuální náboj. Cílové nástupiště se mění v přestupní stanici, což nikterak nesnižuje kvalitu publikace, kterou pečlivě cídí optimistické ladění.

            Autor a iluzorní žena v roli umělé inteligence se rozcházejí s vědomím, že jedné noci zase někdo zaklepe na dveře, aniž by příliš pátrali po bludných kamenech budoucích dní. Kdybychom hledali prameny, kdybychom se pečlivě pídili po rozlehlé škále inspiračních zdrojů, dospěli bychom k pestré životní pouti jednoho muže. Nuže, nahlédněme!

František Uher

Velmistři detektivky

 

Poslední knihou, v jejímž titulu se objevuje jméno nedávno zesnulého našeho dlouholetého člena Jana Bauera, je kniha Velmistři středověké detektivky, kde se v osobních rozhovorech s Milošem Jesenským svěřuje se svými životními i spisovatelskými peripetiemi. Ovšem na stránkách knihy je zpovídán nejen Jan Bauer, ale i stejně uznávaný a čtenářsky oblíbený Vlastimil Vondruška. Rozhovory postupují od prvních autorských a publikačních kroků přes nejčastější náměty a nejoblíbenější knižní postavy, životní události  až po rodinné a přátelské vztahy.

      Publikace je doplněna černobílými dokumentárními fotografiemi napříč životem, obsáhlým rejstříkem odkazů a v neposlední řadě také přehledem vydaných titulů obou autorů, provázených krátkou anoncí. Z této knihy se dozvíte mimo jiné i spoustu zajímavostí ze života populárních spisovatelských es, které se nikde jinde zatím nepublikovaly.

Hanka Hosnedová 

Genesis a hudební dialog

Za poněkud mimořádné díky svému obsahu lze označit album jihočeské skupiny Spolektiv, která se již roky prezentuje na hudebních pódiích, na Portě, ale i v souvislosti s pravidelnými měsíčními pořady Večery s... v Divadle U kapličky. Kromě jiného figurovali hudebníci této formace i při udílení literární ceny Číše Petra Voka. Jejich mimořádný počin nese název Genesis, který navzdory historickému odkazu obsahu odborníci nazvali mrazivě aktuálním.

      Základ tohoto alba se datuje vlastně již do 90.let. Tehdy vznikly písně Potopa nebo Kain a Ábel, která byla zařazená již do prvního alba skupiny v roce 1994. Ačkoliv jednotlivé skladby byly prezentovány na různých koncertních pořadech, paradoxně ke vzniku nového alba napomohla i covidová anabáze, kdy členové skupiny získali dost času na přemýšlení, vytváření nových nápadů a zkušebních postupů. Ale teprve po přepracování původních skladeb a jejich doplnění o další písně došlo k vydání vytouženého alba.

       Genesis opravdu sestavou zařazených písní odpovídá svému nevšednímu a inspirujícímu názvu – jmenujme příkladně písně Stvoření světa, Vyhnání z ráje, Kain a Ábel, Potopa, Babylonské otázky a další. Textům se starověkými biblickými pravdami a moudry skvěle odpovídá i propracovaná hudební linka.

       „Těší nás, že i posluchači mimo běžné folkové publikum nachází v albu sílu i relavanci.   O to víc je pro nás potěšující, že témata, která jsme hledali jak v poezii 80.let, historických odkazech, tak i v současných textech dokážou rezonovat i v 21.století. Hudba je pro nás dialog, a když k němu přistoupí někdo z jiného posluchačského okruhu, má to pro nás zvláštní váhu,“ říká v závěru Jaroslav Hnízdil, kapelník Spolektivu, dramaturg, produkční a hudební pedagog.     

Hanka Hosnedlová