Beskydy ožily literaturou

Sluncem zalité svahy Beskyd se staly dějištěm 14. ročníku mezinárodního setkání literátů „Beskydská lavečka 2026“. Do Restaurantu U Fandy ve Lhotce pod Ondřejníkem zavítalo na padesát tvůrců různých žánrů a generací. Setkání se uskutečnilo v režii Literárního klubu Petra Bezruče Frýdek-Místek a za podpory magistrátu tohoto města.

     Zahraniční hosté přijížděli do podhůří již v pátek, kdy stihli navštívit expozici Obecné školy a Valašský pivovar v sousedních Kozlovicích. Hlavní sobotní program zahájil historik Jaromír Polášek z Muzea Beskyd poutavým výkladem o zbojníku Ondrášovi. Skutečným vrcholem dopoledne však byl nečekaný příchod samotného „Petra Bezruče“. V postavu slezského barda se s neuvěřitelnou autentičností vtělil Jan Gajda, který přítomným přiblížil básníkův život a ukázal vzácné archivní dokumenty.

     Odpoledne patřilo tvůrčí práci a vzájemné inspiraci. Člen literárního klubu Zdeněk Hledač si pro kolegy připravil praktický workshop o tvorbě „univerzální básně“. Následný blok patřil samotným literátům a představení jejich aktuální tvorby i spolků. Sál se proměnil v pulzující literární tržiště plné výměny názorů, zkušeností a nově vydaných knih.

     Pomyslnou tečku za vydařeným setkáním udělala předsedkyně pořádajícího klubu Dajana Zápalková: „Bylo mi potěšením sledovat, jak se klid beskydských hor propojil s vaší energií a jak diskuze překonávaly hranice jazyků i žánrů. Věřím, že si odvážíte inspiraci, kterou jsme zde společně vytvořili. Právě tyhle okamžiky dělají literaturu živou.“

     Úspěšný průběh akce by se neobešel bez podpory partnerů. Poděkování patří personálu Restaurantu U Fandy za skvělé zázemí. Finančním příspěvkem akci podpořilo město Frýdlant nad Ostravicí, organizátoři si nesmírně váží také dlouholeté podpory manželů Pobudových z Hodoňovic, pivovaru Radegast, hostitelské obce Lhotka a společnosti Elektro Závodný. Letošní Beskydská lavečka opět dokázala, že kultura a slovo mají sílu spojovat lidi bez ohledu na to, odkud přicházejí.

Dajana Zápalková

Fota: Taťána Prokešová, archiv LKPB

Oslavenci měsíce června

Po bouřkovém víkendu přichází červen. Prý slibuje stálejší počasí, alespoň na začátku. V každém případě tento měsíc přináší těšení na léto, plné plodů a vodních radovánek. Koho si tentokrát připomeneme?

Začneme třetího června, kdy slaví krásné kulatiny náš mimořádný člen, zpěvák a textař Radek Tomášek. Oslaví krásné kulatiny a možná vás překvapí, že se nebojí ani hereckých příležitostí. Při svých vystoupeních dokáže diváky upoutat a také rozesmát, takže jsme jej mohli vidět nejen ve filmu Pamětnice (2009) a dokumentech, ale i v různých pořadech, naposledy v Talkshow Tomáše Magnuska (2022). Mezi jeho hity patří „Zpíval jen rokenrol, nic víc“.

O dva dny později, 5.6., se narodil pan Aleš Dostál, rovněž „kulatý“ spisovatel, lesní technik a revírník, který zůstal svému povolání věrným po celý profesní život. Však také své znalosti, zážitky, postřehy a vůbec lásku k danému prostředí vtělil do dlouhé řady svých knih.  Například  Na tý louce zelený (2020) Když prší jehličí (2021), nejnovější Pod okny je muflon (2025). Letos oslaví také čtyřicet pět roků od vydání  první knihy. Kdo z nás to má?

Šestého června je oslavenkyní naše místopředsedkyně, básnířka, spisovatelka a VŠ pedagožka Olga Nytrová. Stejně jako minulý rok její slavný den připomínáme pro její velké zásluhy o dění v Obci a Pražském klubu spisovatelů. Pořádá s pomocí manžela a přátel Dialogy na cestě, které její manžel převádí do videí na YouTube. V Karlíně se totiž lidé setkávají s různými osobnostmi již déle, než dvacet let! Každoročně připravuje sborník Blahoslav po vzoru někdejších knižních kalendářů, ale nezapomíná ani na svou básnickou tvorbu. Loni ke svým zásluhám přidala podporu a účast na přípravách Literárních salonů (s Petrem Žantovským) a na organizaci účasti Obce na Světě knihy.

Šestnáctého června připijeme naší čestné člence, básnířce a příznivkyni esperanta Věře Ludíkové. Kolika autorům se poštěstí, aby byly jejich básně překládány do více jazyků? Má za sebou 24 sbírek básní a textů, pomáhala mladým poetům. Mezi její poslední díla patří Pastorela z r. 2021, Ante Portas MMXXIII (2023) a Horizont událostí z letošního roku.

Vrátíme se ještě k dalším pracovitým členkám  Rady obce. 22. června oslavíme narozeniny Hany Hosnedlové, spisovatelky, básnířky, novinářky a trampky, držitelky Číše Petra Voka za celoživotní dílo. Není nijak malé, kdosi napočítal, že její tvorba zahrnuje desetitisíce reportáží, úvah, postřehů, básní, scénářů. Věnuje se i cenám Porty za písňové texty. Stále ráda cestuje a také o svých zážitcích vypráví a píše.

26. června popřejeme třetí člence Rady, Jaroslavě Pechové. Opět se věnuje organizaci Ceny Miloslava Švandrlíka, na kontě má dvanáct sbírek lyrické poezie, pohádky, hrníčkovou kuchařku. Nebojí se ani humoristických knih (r.2014 získala čestné uznání v soutěži M. Švandrlíka za Nezbedné toulky), napsala mnoho rozhlasových pohádek, je překládána do několika jazyků. Na zvukových nosičích vyšlo ve vydavatelství  Rotag několik pohádkových seriálů. Jednou z polsedních knih je Jablko nepadá daleko od stromu (2020). Knihy také vydává ve svém nakladatelství Laguna.

Přejeme všem našim oslavencům pevné zdraví zaslouženou a velkou oslavu, hodně štěstí a dalších polibků múz, včetně pořádného přílivu tvůrčí energie!

Hana Mudrová

IVO FENCL - Báchorky admirála Machorky

Truman Capote (1924-1984) se koncem života vyjádřil: „Veškerá literatura jsou klepy.“ To je asi přehnané, něco pravdy ale na tom je a vše závisí na způsobu definice klepu. Ta může být široká až báchorečná a jistě, báchorka může být klepem, ale obyčejně jde o pohádku.

Zapomínaný spisovatel Bohuslav Březovský (1912-1976) nazval jednu z posledních svých knih Nepovídej pohádky a jde o sousloví používané taky ve smyslu „nevěš mi na nos bulíky“. Knihu podobných báchorek a bulíků jsem chtěl jednou sestavit a před polovinou roku 2026 to, zdá se, vyšlo sbírkou povídek Domek pana Stilburyho a jiné báchorky.

Chtěl jsem ji nazvat pouze Báchorky admirála Machorky, ale už se stejně zove kniha Vladimíra Thieleho (1921-1997) ze šedesátých let - oblíbené literární dílo mého otce. Jak rád na ně vzpomínám a co jsme se Báchorek v jeho pracovně načetli, když jsem byl ještě kluk. Dokonce jsem tenkrát zjistil, že jsem se ani nemusel nic vědomě učit a umím odsud celou kapitolu Jak musela naše maminka uvnitř Ali Babovy jeskyně překračovat čtyřicet spících loupežníků. Uplynulo dvacet let a má knížka Domek pana Stilburyho převzala dikci těchto Thielových vyprávění o Edvardu Valentovi (jeho příteli) a kopíroval jsem i podvědomě, i vědomě. Machorkova ducha jsem si půjčil a Thieleho na Vinohradech několikrát navštívil, aniž jsem mu to přiznal. Rozdíl je chválabohu značný a nemám se tudíž zač stydět, což dotvrdí každý, kdo by obě dvě díla srovnal. Ve svém já složil Thielově práci hold, a zatímco u něj se jedná o vzpomínky na cestovatele a spisovatele Edvarda Valentu (1901-1978), sám píšu o rodině vlastní a o nesamozřejmosti rodinného štěstí, přičemž metaforicky naznačuji, že na Zemi není samozřejmé ani jedno.

Domek pana Stilburyho knihu uvádí a následuje šest povídek, některé z nichž jsou zmiňovány už dětským vypravěčem Domku. Znal ty příběhy a teď je potkáme. První báchorka se poněkud dětinsky jmenuje První kluci na Marsu, a když jsem ji psal, vzpomínal jsem na dnes dávno zapomenutou knihu Josefa Jahody (1872-1946) Dva nezbedníci (1947). Taky ona patřila k láskám mého tatínka, taky odsud mi předčítal a tito Nezbedníci nejsou žádná science fiction a pouze se utkávají s vlastní vírou v hejkala, ohnivého psa, polednici, světýlka a jiné pohádkové stvůry českých luhů a hájů, zatímco mí novodobí hrdinové, ti našli potvory, které se rozhodli vymýtit, až na Marsu, a inspirovat jsem se nechal i komiksem Vojtěcha Steklače (1945-2021) Dobrodružství Mořskýchí vlků, který já v dětství přímo vzýval, i když bez oltáříku.

Jelikož byl ten seriál zveřejňován na pokračování a já byl ještě mrně, nikdy se mi nepovedlo ho zkompletovat. I to je ale na něco a o ty dějové mezery jsem nad stránkami víc snil a vymýšlel, co se nejspíš semlelo v mezičasech, pro které mi chyběla patřičná čísla Ohníčků.

S Vojtěchem Steklačem, od jehož smrti uplynulo letos pět let, jsem realizoval interview pro literární časopis Tvar a velký pábitel (tvůrce Boříkových lapálií) se mě taky na něco zeptal. Zda nechci Mořské vlky redigovat jako knihu v pevných deskách.

Nu, abych nechtěl; ale dostal jsem tenkrát strach. Proč? To je prosté. I jako dospělý jsem doma ještě pořád neměl veškerá pokračování báječného komiksu a bylo mi známo, že jsou dokonce rozkradena z vědeckých knihoven. Dle všeho někdo dokonce čmajzl originály, jak je na přelomu šedesátých a sedmdesátých let nakreslila Věra Faltová (1932-2009), a já tím vykradačem nejsem. Originály jsou buď nenávratně zničeny, nebo je má někdo někde založené a nejspíš o nich ani neví; jinak by je přece prodal, že.

Mnou vymyšlená dobrodružství Prvních kluků na Marsu (což je vlastně jakási space opera) se ovšem odklánějí od Jahody i Steklače a jsou záměrně burleskní, i když jsem vyústění naladil pochmurně. A jak? Inu, to nechci prozrazovat, ale ti kluci se - za fanfár - vracejí na Zem poté, co si na Marsu užili války s „ďábelským doktorem QQ“; a lidstvo si během uvítání těchto svých samozvaných vyslanců ani nevšimne, že v rámci elánu a poskakování tamní civilizaci jen tak mimochodně převálcovali, ba zřejmě zcela zlikvidovali, spálili, utopili a pohřbili.

Povídka Nudlička a Knížtička parafrázuje příběh Aleny Munkové (24. září 1926 - 14. dubna 2008) Štaflík a Špagetka a nejspíš jste oba tyto „indiány“ měli jako děti rádi. Já moc. Zamlouval se mi jejich postup při stavbě domku, jenž si budovali poté, co jim parní válec přejel boudu, ale není to jen příběh fortelu a ke konci si Munková vysnila surreálnou kapitolu, ve které se oba frajeři s domkem (a to ne domkem pana Stilburyho) prolétnou vysoko nad světem. Uvnitř mé variace je vše jinak a nebojují s vránou, nýbrž s krokodýlím ďáblem jménem Drakisá.

Svazek uzavírá povídka Bagdád na Temži a celá kniha se tak původně měla jmenovat, ale má obálku, která je olejomalbou mého přítele, spisovatele Ivana Vičara (*27. května 1943) a zachycuje titulní domek: asi by působilo neústrojně, kdyby lidé na obálce nad zasněženým domkem četli Bagdád na Temži. V tomto případě jsem se nechal inspirovat Robertem Louisem Stevensonem (1850-1894), což je můj pomalu nejoblíbenější autor, který kariéru zahajoval už klasickým cyklem povídek Klub sebevrahů. Jeho protagonisty jsou český princ Florizel a jeho oddaný podkoní, plukovník Geraldine; oba jsem uctivě převzal a navíc se povídka týká Jacka Rozparovače, jehož identita zůstává i po sto padesáti letech NEodhalena; avšak došlo na XY spekulací, kým byl (příslušníkem královské rodiny, královniným lékařem…), a vybírám tu méně profláknutou: hodný autor Alenky za zrcadlem si psal deník, který se dochoval, a jedině v čase vražd ho vedl rudým inkoustem.

Humorista O. Henry (1862-1910) užil v několika prózách pro jím líčené americké město synonyma Bagdád nad podzemní drahou a taky Londýn je Bagdád nad podzemní drahou, ba má nejstarší metro na Zemi, které „fungýrovalo“ již za času geniálního profesora Moriartyho a Sherlocka Holmese, avšak Londýn je, a to by snad i Benjamin Kuras odsouhlasil, prvořadě Bagdád na Temži.

Železnici svazeček vzdává hold vyprávěnkou Nebezpečná průvodčí, která byla poprvé zveřejněna v jedné ze známých antologií Františka Tylšara.

Domek pana Stilburyho a jiné báchorky - Ivo Fencl | KOSMAS.cz - online knihkupectví

Vzpomínka na Jana Bauera

 

Dny poezie v Broumově

 

Na webových stránkách naleznete filmy ze Dnů poezie XXIII od Leszka Wieliczki:

1 Dzień pierwszy Broumov - https://youtu.be/lUKh8lnSeJI

2 Dzień drugi Nowa Ruda - https://youtu.be/U2Oscx-LSEs

3 Dzień trzeci Křinice - https://youtu.be/6c6q8jDejs8

O přihlášku si napište na mail: kopecka.vera.br@seznam.cz

121. literární večer Slova mají křídla

 

Noc kostelů 2026

 

Anthropoid a odboj

 

Uroboros v Domě knihy

 

https://moravskoslezsky.denik.cz/zpravy_region/kniha-urobos-zpoved-recyklovaneho-manzela-miroslav-sehnal-lecba-neplodnost.html

https://moravskoslezsky.denik.cz/zpravy_region/ostrava-proza-kniha-urobos-zpoved-recyklovany-mazel-miroslav-sehnal-spisovatel.html

 https://www.mujrozhlas.cz/odpoledni-interview/literarni-historik-martin-pilar-zavzpominal-na-kolt-tedy-klub-ostravskych

Ivo Fencl - Tisíckrát pozdravujeme tebe

Uznávám, je to víc námět na sci-fi povídku. Představte si, že byste měli šance dotáhnout veškerá letmá setkání svého života. Že o to nestojíte? Já bych se divil.

Začnu banálním, o to ale názornějším příkladem. Na rohu Štěpánské a Václaváku bývala prodejna slovenských knížek a za socialismu jsem tam občas šel, protože některé věci vycházely jenom slovensky a česky ne, anebo česky až po letech. Jednou jsem se - jako pošetilý jinoch - rozhodl, že si tam pořídím biografii Jeana Gabina. Ne že bych toho herce zvlášť miloval, ale ještě neexistoval internet (1983) a jednoduše jsem prahl po informacích. Takže jsem šel do krámu a možná tu bichli ani nakonec nekoupil, každopádně ji už nemám a určitě jsem ji nečetl, to bych pamatoval, ale já si místo toho pamatuji příhodu z toho dne a jak jsem potkal Gabinova dvojníka!

Stál přede mnou ve frontě, hned mi byl povědomý. Patrně mě rovnou napadlo, že je Gabinovi až podezřele podobný. Tu na něj přišla řada. Povídá prodavačce, že chce biografii, a důležitě dodal: „Já mu jsem prej podobnej. Říkají to.“ To je celé. Do toho okamžiku se už nemohu vrátit, protože neexistuje stroj času. Ale představuji si, že někdo vynalezl strojočasovou drogu bez vedlejších účinků, že si ji píchnu, mám příležitost se do té chvíle vrátit a na rozdíl od tenkrát jsem řečný a zkušený, takže dědu oslovím, spřátelíme se, léta se pak občas vídáme, hodně mi toho poradí, prožijeme na rybách spoustu dobrodružství a je to zkrátka celičký další proud mého života! Namítáte, že pábím? Ano. Ale kdybych tenkrát začal nadšeně mlít pantem, třeba bychom se vážně spřátelili. Třeba bych o to pak nestál, to je pravda, ale třeba ano. Je to příklad a všimněte si, že když jdete po Václaváku, potkáváte Gabiny každou druhou vteřinu. Ano, uznávám, už to nejsou dvojníci onoho herce, ale já o dvojníky ani moc nestojím a představuji si místo toho ty biliony možností, kdy někoho oslovím a on se chytí a pokračujeme v rozhovoru a tato nová, vedlejší linka mého života se naplňuje dál a dál.

Asi vás napadlo, proč nepíši rovnou o ženských a jejich balení. Jistě, to do toho spadá. Jakbysmet. To vás možná napadlo první a taky vnímám ten potenciál, ale předložit chci obecnější vizi o velikém zvědavci. Tam před jinou knihou až dole na Václaváku tenkrát zabrzdil i Josef Kemr. V trabantu. V typické čepici. Vylezl z trabanta, šel si něco koupit a já decentně pokračoval na Příkopy a nerušil, ale mohl jsem jít za něj do fronty a říct: „Toho Gabina mají, pane Kemr, ale jenom slovensky“ A on by kupříkladu odtušil: „Nechci Gabina, já mám, mladej pane, zamluvený kancionálek.“

Ale chápejte mě správně: nejde o celebrity. Jde o lidi obecně. Každý je zajímavý unikát a na Karlově mostě minu sto cizinců. Ano, ano, pravděpodobně o mně devadesát nestojí, ale deset byl onen potenciál, naše oči se střetly a mohly tu pokračovat nepředstavitelné linie mého života. Kdopak ví, třeba úplně zásadní. S někým se to mohlo přelít i do hlavního řečiště mého života. Ne? Asi jako když se mi - v osmičce - začala líbit spolužačka Kopecká (jméno měním) a strašně jsem se styděl, i odešel na střední, pak na vysokou, uplynula řada let a najednou paní Kopeckou potkám ve vlaku a švitoří, je ráda, že se vidíme. Což se přihodilo po deseti letech od té osmičky a nevím o tom, že bych byl zadaný. Mohli jsme spolu koneckonců začít chodit a možná i žít a dodám, že byla pořád kost, ba asi větší, ale taky malinko přibrala a já byl zrovna ve věku, kdy mi taková blbost jako pár kilo navrch vadila. Byl jsem slepec. Idiot! Rozhovor jsem zahrál do autu, už jsme se nikdy nesešli a lituji toho.

Člověk si někdy představuje, že přijde po smrti do nějakého prostoru a tam bude mít počítač, ve kterém najde fotografie nebo celá videa veškerých těchto náhodných setkání a navždy už bude smět klikat a vždycky se vrátíte do té promarněné situace. A je to představa ve stylu, že si jen tak letíte na řetízkovém kolotoči a támhle stojí dáma vašeho života. Najednou ji zahlédnete a jste paf. Kolotoč se dotočí, vy se vyzvracíte na trávu a dojdete ke střelnici, kde stála vaše ikona, a ona už tam nestojí a nikdy už ji nepotkáte, protože život není film, ale tam někde po smrti vám dají šanci. - Koneckonců se nemusí jednat jen o lidi.

Když jsem studoval na Univerzitě Karlově, což je čtyřicet let, tak mi nabídli, že mohu bydlet na koleji, ale mimo Prahu. V Brandejse. Akceptoval jsem to a žil ve čtvrti Houšťka, asi tak v druhém nebo třetím patře s výhledem na kurty. Do Prahy jsem každý den dojížděl a nad střechami se díky zvonkohře nesla v Boleslavi i za socialismu píseň Tisíckrát pozdravujeme tebe. Jednou jsem zůstal na koleji, otevřel si dopoledne okno, které se protáčelo na čepech usazených uprostřed, a v parku běhaly rezavé veverky. Skákaly nám z borovice až do jídla, ale samozřejmě byly plaché a jedna zavítala to dopoledne k nějaké potravině u mě. Tu mě napadlo, že ji polapím. Rychle jsem chtěl zavřít okno, ale utíkala a uprostřed ji to skříplo. Šokovalo mě, jaký vystříkl proud krve; čistil jsem déle než ti muži ve filmu Pulp Fiction. Tělíčko sletělo do parku a nepídil jsem se po něm. Kdybych se mohl vrátit, dal bych roztomilé veverce milost jako ten Říman, ale patrně to možné nebude ani v nebi, ani v pekle a dokonce ani nikde jinde.

Díky zvonkohře se stala pro Brandýs typická opakovaně se nad město nesoucí píseň Tisíckrát pozdravujeme tebe:

Tisíckráte pozdravujem tebe (Kancionál, č. 812) - YouTube

Milé autorky, milí autoři,

...již za několik dní se na holešovickém Výstavišti otevřou brány veletrhu Svět knihy. Tento svátek pro milovníky knih: autory, nakladatele, vydavatele, výtvarníky, a hlavně čtenáře se bude letos konat ve dnech 14.–17. 5. 2026. A Obec spisovatelů u toho nebude chybět.

Budeme opět mít svůj stánek HA515 v hale HA na Bruselské cestě. Jedná se o jednu z mála příležitostí, jak dostat naši obec a její členy do povědomí širší veřejnosti.

      Rádi bychom Vám proto nabídli možnost, jako loni, vystavit a eventuálně i prodat na tomto stánku i Vaše knihy, i když je budete mít vystaveny na stáncích jiných vydavatelů či nakladatelů.

      Také můžeme prezentovat – jestli je máte – Vaše propagační materiály o činnosti Vašich klubů v rámci Obce, či vystavit a rozdávat návštěvníkům Vaše plakátky, pozvánky na chystaná autorská čtení apod.

      Pokud budete mít o výše uvedené služby zájem, spojte se, prosím, s Květoslavou Salmonovou, e-mail: flora.s@seznam.cz, tf.: 605 331 516, s níž si dohodnete případné individuální předání, nebo přineste knihy a materiály kdykoli ke stánku Obce spisovatelů, kde si knihy převezme služba. Mimopražští autoři mohou poslat eventuálně knihy po spřátelených autorech či nakladatelích apod., kteří navštíví veletrh. I v tomto případě, prosím, informujte K. Salmonovou. Přiložte, prosím, krátkou anotaci o knize. Nezapomeňte uvést cenu, za kterou byste chtěli publikaci prodat. Knihy budou nabízet návštěvníkům kolegové obsluhující stánek, případně máte možnost si knihy zkusit po dohodnutý čas prodávat sami. Stánek není velký, proto max. počet knih k prodeji je 5 kusů.  Při předání knih si se službou domluvíte termín vyzvednutí neprodaných výtisků a eventuálních tržeb.

Těšíme se na návštěvu a popovídání s autory, kteří si nenechají tento svátek ujít. Přejeme Vám, aby byl o Vaše knížky zájem a také, aby se našli čtenáři, kteří si Vaše autorské dílo koupí.

Hezké jarní dny a na viděnou na Výstavišti!

  

PhDr. Olga Nytrová 
Místopředsedkyně OS

PhDr. Františka Vrbenská
 Tajemnice OS

Oslavenci měsíce května

Letos se nám mezi členy moc májových koťátek neurodilo. Narozeniny by se našly, dokonce u devíti členů, jenže ne kulatiny. A tak se podíváme alespoň na pilného člena, který se pustil do výjimečného projektu.

Ano, je to tak, dne 15.5. oslavíme narozeniny pana Petra Žantovského, velice pracovitého novináře, publicisty, komentátora a vysokoškolského pedagoga. Napsal učebnice žurnalistiky, mnoho knih rozhovorů s našimi významnými osobnostmi , publikoval knihy analýz a komentářů, monografie o české žurnalistice, píše eseje, ale rovněž básně (sbírka Never more 2020) a v červnu 2019 ve spolupráci s Evou Kantůrkouvou vydal knihu Navzdory času. Je členem Pen klubu a předsedou Unie českých spisovatelů, takže se rozhodl spojit všechny dosažitelné spisovatele v projektu Literárních salonů. Poslední se uskutečnil (již podesáté) nyní  v dubnu. Můžeme mít jakékoliv názory, ale spojuje nás vztah ke kultuře a umění, a to i se slovenskými autory.

Samozřejmě do výčtu dalších oslavenců patří opět naši čestní členové, u nichž si vážíme každého roku, co tu s námi jsou.

První náš čestný člen, pan Stanislav Kubín, je básníkem, esejistou, autorem řady literárních pásem, spolupracoval s Miroslavem Horníčkem (pořady Přijďte k nám pobejt),  je autorem vernisáží výstav výtvarníků, píše filozofické a polemické články, pořádá svá autorská čtení… Zkrátka a dobře, vždy se vrhal do kulturního života na několik způsobů. Připijeme mu 6.května  a Knihu A stříbrnej peníz (2021) můžeme zařadit mezi knihy naučné a navrch mezi knihy o literatuře. Pro Paměť národa ve třech příspěvcích (2022) vzpomínal na rok 1968 a snahu zabránit Sovětům ve snadném přístupu do země.

Další den, sedmého května, se narodila další naše čestná členka, Stanislava Alena Melicharová ze severních Čech. Píše básně, knihy o umění i pohádky pro děti. Její sbírky ze sedmdesátých let nebyly vydány, publikování v plné šíři se dočkala až po revoluci. Velice známou a často citovanou je její báseň Ulrika (2005) o poslední Goethově lásce. A píše neúnavně stále, nejnovější knihou jsou Pražské sonety (2021).

Jedenáctého května připijme na zdraví paní Evě Kantůrkové, která rovněž slaví půlkulatiny, velice hezké a významné. Tuto spisovatelku, scénáristku, chartistku snad není nutné blíže představovat. Její vzpomínky na věznění a osudy ostatních žen (Přítelkyně z domu smutku, 1992 a další) přispěly mimo jiné k novému pohledu na zdejší vězeňský systém a také díky popularitě následného tv seriálu ovlivnily mínění široké veřejnosti směrem k přijímání změn. Je to tak významná kniha, že upoutala i V. Havla. Posledními knihami jsou Jan Palach (2018) výše zmíněná kniha, sepsaná s P. Žantovským Navzdory času.

Posledním v květnu narozeným čestným členem je pan Zdeněk Král. Připijeme mu 15. května. Tento náš spisovatel a básník miluje sportovní potápění a píše již od školních let. S jeho články, fejetony a dalším vyprávěním se můžete setkávat především v časopisech. Poměrně nedávno mu vyšel cestopisný román Řeckořímský flám (2024).

 

Všem našim oslavencům přejeme pevné zdraví, radost ze života a vůbec krásné dny se spoustou tvůrčích nápadů a sil.

Hana Mudrová

Podpořte knižní projekt

 

Podpořte knihu Traťové pohádky s kocourem Čumáčkem | Donio