MACHÁČKOVA LÁSKA

František Uher

Moje doporučení přečíst si právě vydaný román Lubomíra Macháčka se podobá doporučení obvodního lékaře, posílajícího pacienta na vyšetření ke specialistovi. Neváhejte, poslechněte! Dostane se vám poznání a spokojenosti.

            Základním principem Macháčkovy tvorby je zobrazování širokého soukolí lidských osudů, posouvané od panoramatického obzoru až k detailním záběrům, které činí jednotlivé postavy srozumitelnými i v jejich složitých osudech, prodírající se kluzkými trasami společenské džungle i komerční prázdnoty, stávají se dravými řekami plnými peřejí i pasivními potůčky v lukách.  Stejně tak se další mění v trouchnivějící lodi ve slepých ramenech. Nahlédnuto z odlišného úhlu, je to výpověď o pestrosti a proměnlivosti vztahů, inklinujících k dramatickým obratům, stejně jako k zaprášeným stereotypům. Těch je naštěstí omezený počet. Strategii individuálních katastrof účelně vyvažují morální kredity, podsouvané s účelnou diskrétností.

            To vše je půdorysem Macháčkova obsáhlého románu LÁSKA SI TĚ STEJNĚ NAJDE (Togga, 2026, 396 str.) Jeho stěžejní předností je autorova schopnost upoutat čtenáře od úvodních stránek, probouzet a posilovat napětí nejen líčením událostmi, ale také, a možná přednostně, stává se klíčovým momentem posouvání děje nenápadná osobitost a svéráz suverenity jednotlivých postav. Od kvalitního dozrávání charakterů k absurdní protřelosti, spoléhající na čecháčkovský obdiv ke všemu zvenčí, souběžně k pouze mlhavě zřetelné vypočítavé sentimentalitě.

            Nevtíravě se projevuje Macháčkova zkušenost osvojená při psaní detektivních příběhů, která se projevuje ve formování vývoje příběhu i mnoha postav, jakož i zdánlivě okrajových skutečností. Dokáže vtisknout závan napětí i do zdánlivě zanedbatelných atributů. Promlouvají obraty, půlobraty, pády i působivé piruety, nevtíravá, ale pozoruhodně účelně adaptovaná přítomnost kritických aspektů, schopnost postavit na vlastní nohy i ryze negativní struktury událostí jako aspekty určující směr věcí budoucích. Vytvářejí účelnou atmosféru podnětného neklidu, radosti a tragičnosti, to vše je podmalované (možná nezáměrně) jakousi optimistickou melodií. Některé čtenáře možná zaskočí i závěr románu, ale buďme věcní, téměř čtyři stovky stran ke zvolené podobě trpělivě směřují. Jako kdyby se nad nimi klenul gotický strop, ale do komplikovaného děje pronikal stále větší počet slunečních paprsků, zaplašujících pokřivené stíny. Na okraj úvahy poznamenejme, že Pardubice jsou dějištěm, účelně nasvíceným jevištěm, aniž by tím trpěla jakákoli vyjádřená obecná platnost.  Z pozice čtenáře platí, že se obdobné úkazy nápadně podobají jevům z jejich domoviny.

            Antická pryskyřice silphium patří dosud k botanickým záhadám starověku, Macháček jako kdyby jejími účinky obdaroval nejen svoje románové osobnosti, ale i bezvýznamné postavičky, která ovšem nejsou samoúčelnými. Dotvářejí podivuhodně kompletní obraz, v němž dominuje nejen všechno lidské úsilí, včetně taktéž zákonitých tragických ekvivalentů, probouzejících pomyšlení, zda zubatá sestřička nezaklepala na nesprávné dveře.

            Poutavost děje rozhodně nevzbuzuje představu vybarvených omalovánek, není v něm cokoli vetchého, obnošeného, nouzově oprášeného. Setkáváme se s jednoznačně vyhraněnými postavami, bezděčně získávajícími čtenářovy sympatie. Nejen postižený Pavlík kompenzuje svoje hendikepy jinými přednostmi, a když leze za komín, nepochybně se stává pokušitelem, inspirativním příkladem. Až závidíme, neboť kolem nás se ustavičně nejedna pošetilost stává dominantní. Za pozornost stojí i Macháčkův způsob pranýřování. Příkladně úvaha jak pěstovat demokracii, což je scestný způsob sám o sobě, demokracie přece není květina, nýbrž zemina, jejímž prostřednictvím  květiny dozrávají, vadnou či hynou. Také Velká pardubická či klecové chovy se v Macháčkově podání stávají explicitním zdrojem nenávistných výpadů, aniž by došlo k jejich hodnocení. S úsměvnou nadsázkou si všímá současné české divadelní scény, kde před trvalými hodnotami dostávají přednost adrenalinové slepence, možná aktuální, ale bez trvalejších uměleckých hodnot. Divadelní spolek je v románu koncentrátem ctižádostivé komerční lehkovážnosti. Při použití negativních společenských úkazů však Macháček zůstává nad věcí, již samotná zmínka ohraničuje stanoviska. Úzkostlivě se vyhýbá použití současných novinářských praktik, Když je nám sdělováno, že ulicí proběhl žlutý pes, dostává se nám místo konkrétních informací poučení o parazitech, kteří zvířata obtěžují a širokém spektru žlutých barev.

            Nikoli náhodně zavádí Macháček svoje postavy do situací, které vzbuzují v čtenáři zamyšlení, jak by se zachovali na jejich místě, vyhýbá se zaujetí okázalých a jednoznačných pozic, hledání jakékoli pravdy, která by komplikovala dějovou osu. Respektuje zásadu, že každý jen tu svou má za jedinou.  Není to plně respektovaná praxe, ale s tím poznáním se musíme smířit. Již zmíněný téměř lyrický závěr románu je snad adekvátní jeho názvu – platí to i v případném opačném gardu – to však nic nemění na jeho umělecké hodnotě. Česká literatura má zase o jednu perlu víc.   

              

 

Pozvánka na vernisáž

  

Srdečně vás zveme na výstavu fotografií spojených s poezií 

do KD Metropol v Českých Budějovicích. 

Každý obraz zachycený objektivem je doplněn básní 

člena Obce spisovatelů Františka Tylšara 

nebo básnířky Jitky Dolejšové. 

Vernisáž výstavy dne 7. července v 17:00 hodin.

Almanach Poezie 2026 aneb Slova času:

Když se verše stávají místem setkávání

Současná česká poezie má mnoho podob – od intimních osobních výpovědí až po reflexi dnešního světa. Právě tuto rozmanitost zachycuje almanach Poezie 2026 aneb Slova času, který pod editorským vedením Františka Tylšara propojuje zkušené autory s novými básnickými hlasy a nabízí čtenářům reprezentativní průřez současnou básnickou tvorbou.

58 básnických hlasů, jeden společný prostor

Literární almanach Poezie 2026 aneb Slova času je nejen souborem básní, ale především mapou současné tvorby, svědectvím doby a prostorem, kde se vedle sebe mohou potkat autoři s dlouholetou publikační činností i ti, kteří své verše představují širší veřejnosti poprvé. Jeho cílem není soutěž o nejlepší báseň, ale především dialog. Každý text představuje osobní výpověď, která se stává součástí širšího celku. Právě tato vzájemná blízkost různých poetik umožňuje čtenářům objevovat nové autory a zároveň sledovat vývoj těch známých. Na této myšlence staví již čtvrtý ročník tohoto almanachu, jehož editorem je básník, publicista a organizátor literárního života František Tylšar.

Poezie, která zve k zastavení

V době, kdy většinu komunikace ovládají krátké informační zprávy a rychlá sdělení, představuje poezie možnost zastavení. Nabízí prostor pro zamyšlení, emoce i hledání významů, které nelze vyjádřit jen několika slovy. Almanach potom nabízí čtenářům rozmanitost. Jednotlivé básně vytvářejí pestrou mozaiku pohledů na svět, mezilidské vztahy apod. Každý autor přináší vlastní poetiku a právě v této různorodosti spočívá jeho největší síla.

Setkání 58 básnických osobností

Adamcová Erika Ena, Aleš T. Rájský, Bari Kin, Dušková Kateřina ANIMA, Ďurec Róbert, Eliášová Petra, Fencl Ivo, Franc Václav, Gabriš Ozzy Josef, Ganišin Milan, Hájek Tomáš, Hosnedlová Hanka, Hostaša Oldřich Antonín, Inna Tamara, Jíchová Viola, Jonášová Hana, Klímová (Brejchová) Alena, Kohút Vítězslav, Koubová Martina, Král Tomáš, Kubinová Lidmila, Kučera Martin, Kukrál Jan, Kuligová Lucie, Lehetová Marta, Lucia Jazz, Malina Alen, Maršálová Jarmila, Niklausová Helena, Nytrová Olga, Petiška Martin, Procházka Jakub, Procházka Vít, Radecký Daniela, Raichl Jiří, Rolinec Jaroslav, Ryšánek Vít, Řeřichová Daniela, Řeřichová Markéta, Salmonová Květoslava, Sochora Milan, Svoboda Michal, Synková Jarmila, Špinková Vlasta, Špiroch Petr, Titanija, Tonzarová Hana, Tylšar František, Valenta Jindřich, Vídenský Martin, Vohlídka Radek, Vojtěch Řezanka Marek, Vojtíšková Petra, Witthedová Jana, Zahradníková Eva, Zápalková Dajana, Žáček Jiří, Ždichynec Bohumil

František Tylšar: editor, který propojuje básníky

František Tylšar je básník, publicista, editor a organizátor literárního života, který se dlouhodobě věnuje podpoře současné české poezie. Vedle vlastní autorské tvorby stojí za řadou kolektivních literárních projektů a almanachů, jež dávají prostor zavedeným i začínajícím autorům. V rámci poezie editorsky připravuje almanach Poezie a antologii Literáti na trati, která propojuje literární tvorbu s prostředím železnice. Jeho práce vychází z přesvědčení, že literatura je živým uměním, které dokáže spojovat lidi, otevírat dialog a zachycovat proměny společnosti. 

Autor textu: Kateřina Müllerová

 

František Tylšar se spoluautorkou Lucií JAZZ! 
Foto: Lucia JAZZ

Foto: Kateřina Müllerová

Zeyerovy Vodňany se mění

 Ačkoliv kulaté třicáté výročí existence čeká Zeyerovy Vodňany až v příštím roce, už letošní ročník byl evidentně jasným nakročením na novou cestu této prestižní knižní akce, pořádané vodňanskou Gelastovou knihovnou s podporou města a s přetrvávající součinností s Jihočeským klubem Obce spisovatelů.

     Základní část, tedy besedy spisovatelů na školách a dalších zařízeních, se jako obvykle odehrávala v dopoledních hodinách a pro nejednoho z přednášejících byly určitou novinkou v jejich dosavadní autorské dráze. Nepřehlédnutelným faktem je, že jejich řady značně omládly, i když zároveň někteří z těch, kteří tomuto projektu tlačí káru od jeho vzniku, zůstávají akci stále věrní. I když počet pozvaných literátů se letos rozrostl téměř na dvě desítky.  

     Odpolední výlet na zámeček Kratochvíle, třebaže stupně Celsia neúprosně šplhaly nahoru, si všichni zúčastnění skutečně užili, stejně jako odpoledního posezení a nezávislého diskutování na upraveném Dvorku U Koníčka v objektu Gelastovy knihovny, kde čekal účastníky vybraný raut a samozřejmě i dostatečné zásobení nepostradatelnými nápoji. 

     V začátku připraveného programu byli představeni všichni účastníci z řad literátů, čehož se tentokrát ujala moderátorská dvojice, kterou tvořila ředitelka knihovny  Kateřina Nováková Mašlová a mladičký adept kulturního všeuměla Zdeněk Špaček, jenž se podílí i na natáčení filmů a dalších projektů z produkce knihovny. 

Jedním z bodů pečlivě připraveného pořadu s neformální účastí veřejnosti bylo i promítnutí ukázky z rozpracovaného dokumentu filmaře Petra Houdka o zakladateli Zeyerových Vodňan - Janu Bauerovi, který v loňském roce opustil náš svět, s výpověďmi jeho kolegů Františka Niedla a Hanky Hosnedlové.

    Trojici nových nositelů Vodňanského trojlístku z dílny Karla Burdy a Václava Ebela tentokrát tvořili: Petr Šlik za knihu Stín železné opony, Zbyněk Mrvík s titulem A čeho se bojíš ty a Pavla Žílová za Trojzvuk vodňanských houslistů. Knihovna však letos zařadila i ocenění někdejším Bauerovým pohárem, a to v soutěži pro školní mládež s evokujícím názvem Chytří z Vodňan, která tak propojila historii s osobní fantazií žáků. Na prvních třech stupíncích se umístily třídy 6.C, 9.D a 8.C, které si odnášely skupinové vstupenky do lanového parku Hluboká nad Vltavou.

    Průběžné hudební vstupy mezi jednotlivými částmi programu obstarávala alternativně popová kapela William, která se blýskla i vlastními autorskými texty a svižnými melodiemi.

     Zkrátka Zeyerovy Vodňany byly i letos jednou ze skutečně  povedených akcí, která spojovala knihy, jejich autory i všechny ty, kteří knihám fandí i do budoucna.   

Hanka Hosnedlová

koláž: (20+) Zeyerovy Vodňany 2026 | Facebook