MACHÁČKOVA LÁSKA

František Uher

Moje doporučení přečíst si právě vydaný román Lubomíra Macháčka se podobá doporučení obvodního lékaře, posílajícího pacienta na vyšetření ke specialistovi. Neváhejte, poslechněte! Dostane se vám poznání a spokojenosti.

            Základním principem Macháčkovy tvorby je zobrazování širokého soukolí lidských osudů, posouvané od panoramatického obzoru až k detailním záběrům, které činí jednotlivé postavy srozumitelnými i v jejich složitých osudech, prodírající se kluzkými trasami společenské džungle i komerční prázdnoty, stávají se dravými řekami plnými peřejí i pasivními potůčky v lukách.  Stejně tak se další mění v trouchnivějící lodi ve slepých ramenech. Nahlédnuto z odlišného úhlu, je to výpověď o pestrosti a proměnlivosti vztahů, inklinujících k dramatickým obratům, stejně jako k zaprášeným stereotypům. Těch je naštěstí omezený počet. Strategii individuálních katastrof účelně vyvažují morální kredity, podsouvané s účelnou diskrétností.

            To vše je půdorysem Macháčkova obsáhlého románu LÁSKA SI TĚ STEJNĚ NAJDE (Togga, 2026, 396 str.) Jeho stěžejní předností je autorova schopnost upoutat čtenáře od úvodních stránek, probouzet a posilovat napětí nejen líčením událostmi, ale také, a možná přednostně, stává se klíčovým momentem posouvání děje nenápadná osobitost a svéráz suverenity jednotlivých postav. Od kvalitního dozrávání charakterů k absurdní protřelosti, spoléhající na čecháčkovský obdiv ke všemu zvenčí, souběžně k pouze mlhavě zřetelné vypočítavé sentimentalitě.

            Nevtíravě se projevuje Macháčkova zkušenost osvojená při psaní detektivních příběhů, která se projevuje ve formování vývoje příběhu i mnoha postav, jakož i zdánlivě okrajových skutečností. Dokáže vtisknout závan napětí i do zdánlivě zanedbatelných atributů. Promlouvají obraty, půlobraty, pády i působivé piruety, nevtíravá, ale pozoruhodně účelně adaptovaná přítomnost kritických aspektů, schopnost postavit na vlastní nohy i ryze negativní struktury událostí jako aspekty určující směr věcí budoucích. Vytvářejí účelnou atmosféru podnětného neklidu, radosti a tragičnosti, to vše je podmalované (možná nezáměrně) jakousi optimistickou melodií. Některé čtenáře možná zaskočí i závěr románu, ale buďme věcní, téměř čtyři stovky stran ke zvolené podobě trpělivě směřují. Jako kdyby se nad nimi klenul gotický strop, ale do komplikovaného děje pronikal stále větší počet slunečních paprsků, zaplašujících pokřivené stíny. Na okraj úvahy poznamenejme, že Pardubice jsou dějištěm, účelně nasvíceným jevištěm, aniž by tím trpěla jakákoli vyjádřená obecná platnost.  Z pozice čtenáře platí, že se obdobné úkazy nápadně podobají jevům z jejich domoviny.

            Antická pryskyřice silphium patří dosud k botanickým záhadám starověku, Macháček jako kdyby jejími účinky obdaroval nejen svoje románové osobnosti, ale i bezvýznamné postavičky, která ovšem nejsou samoúčelnými. Dotvářejí podivuhodně kompletní obraz, v němž dominuje nejen všechno lidské úsilí, včetně taktéž zákonitých tragických ekvivalentů, probouzejících pomyšlení, zda zubatá sestřička nezaklepala na nesprávné dveře.

            Poutavost děje rozhodně nevzbuzuje představu vybarvených omalovánek, není v něm cokoli vetchého, obnošeného, nouzově oprášeného. Setkáváme se s jednoznačně vyhraněnými postavami, bezděčně získávajícími čtenářovy sympatie. Nejen postižený Pavlík kompenzuje svoje hendikepy jinými přednostmi, a když leze za komín, nepochybně se stává pokušitelem, inspirativním příkladem. Až závidíme, neboť kolem nás se ustavičně nejedna pošetilost stává dominantní. Za pozornost stojí i Macháčkův způsob pranýřování. Příkladně úvaha jak pěstovat demokracii, což je scestný způsob sám o sobě, demokracie přece není květina, nýbrž zemina, jejímž prostřednictvím  květiny dozrávají, vadnou či hynou. Také Velká pardubická či klecové chovy se v Macháčkově podání stávají explicitním zdrojem nenávistných výpadů, aniž by došlo k jejich hodnocení. S úsměvnou nadsázkou si všímá současné české divadelní scény, kde před trvalými hodnotami dostávají přednost adrenalinové slepence, možná aktuální, ale bez trvalejších uměleckých hodnot. Divadelní spolek je v románu koncentrátem ctižádostivé komerční lehkovážnosti. Při použití negativních společenských úkazů však Macháček zůstává nad věcí, již samotná zmínka ohraničuje stanoviska. Úzkostlivě se vyhýbá použití současných novinářských praktik, Když je nám sdělováno, že ulicí proběhl žlutý pes, dostává se nám místo konkrétních informací poučení o parazitech, kteří zvířata obtěžují a širokém spektru žlutých barev.

            Nikoli náhodně zavádí Macháček svoje postavy do situací, které vzbuzují v čtenáři zamyšlení, jak by se zachovali na jejich místě, vyhýbá se zaujetí okázalých a jednoznačných pozic, hledání jakékoli pravdy, která by komplikovala dějovou osu. Respektuje zásadu, že každý jen tu svou má za jedinou.  Není to plně respektovaná praxe, ale s tím poznáním se musíme smířit. Již zmíněný téměř lyrický závěr románu je snad adekvátní jeho názvu – platí to i v případném opačném gardu – to však nic nemění na jeho umělecké hodnotě. Česká literatura má zase o jednu perlu víc.