Prohledat tento blog

pátek 31. března 2023

Oslavenci měsíce dubna

Letošní jaro mnohé zaskočilo tím, jak se březen vyřádil s počasím, jaké většinou náležívá dubnu. Nezbývá, než si přát, aby se naopak jindy bláznivý měsíc umoudřil a výkyvy počasí byly právě tak mírné, jak většině lidí svědčí.

Duben si pro nás přichystal i velikonoční svátky, takže by měl být měsícem veselým a výživným, protože dopřát si dnes vajíčka na jakýkoliv způsob již konečně přestává být velikým hýřením.  Však už bylo načase, viďte.

V tomto měsíci nás kupodivu letos čekají jediné kulatiny, ale protože je mezi námi přece jenom dost významných a pilných jarňátek, alespoň je vyjmenuji podle pořadí, v němž budou slavit.

Jako první má hned druhého narozeniny prozaička Marta Ehlová, po ní opět pražský spisovatel Benjamin Kuras, jihočech František Niedl, dále plzeňská prozaička Peggy Kýrová a konečně šestnáctého uzavírají řadu  pilný plzeňský autor a literární badatel Ivo Fencl a opět pražský autor, redaktor a vydavatel Vlado Ríša.

Čestné členy připomínáme bez ohledu na kulatiny každý rok. Jsou nám stálou inspirací a mnohé obdivujeme, jak jim ani přibývající léta nebrání v další tvorbě a vystoupeních.  V dubnu tedy připijeme na zdraví a stálou inspiraci dvěma našim básnířkám.

Šestého dubna oslaví své narozeniny první ze dvojice čestných členek, paní Libuše Svobodová, autorka několika básnických sbírek, která v r. 2018 zaujala sbírkou haiku s názvem Paleta žití.

Celý měsíc uzavírá naše jediná jubilantka, a to velice významná jak rokem narození, tak celoživotní prací a tvorbou. Výjimečně prozradím i ročník, protože tehdy se narodilo (urodilo?) mnoho báječných lidí, včetně členů mé rodiny. Byl to rok 1933. A koho že nám to 30. duben přinesl? Čestnou členku, paní Karlu Erbovou. Nyní čerstvě vydala knihu Pití Sokratovo, výběr ze své poezie z let 1966-2022.

Ať všem našim oslavencům dodá sílu a inspiraci nadějné jaro, ať nás i oni inspirují svou tvorbou a zápalem. Přejeme všechno nejlepší, pevné zdraví a hodně radostných dní.

 

Hana Mudrová



Jakou knihu by si lidé měli přečíst? Osobnosti Česka představily své tipy

Která kniha vás ovlivnila, jaké dílo by měl poznat každý? Na takové otázky se reportéři Deníku zeptali jedné osobnosti z každého kraje České republiky. 

Moravskoslezský kraj: Jiřina Kábrtová

69 let, zastupitelka Ostravy-Svinova a bývalá ředitelka Ostravského muzea, Ostrava:

"Mám-li zmínit jednu jedinou knihu s hloubkou a myšlenkou, pak je to příběh mé někdejší spolužačky Lydie Romanské s názvem Kletba podle Justiny. Je o historii a příbězích starého Svinova, což se mi jako kované Svinovačce dobře četlo. Znovu jsem prožívala situaci, kdy se spolužačce zabil bratr, co se v domě a celém okolí dělo. Začínám nyní opět nacházet cestu k dříve vydaným historickým knihám."


Celý článek i odpovědi dalších osobností si můžete přečíst na stránkách: Moravskoslezský deník (denik.cz) 

pondělí 20. března 2023

Pozvánka

 

LITER ART - POZVÁNKA

 


Almanachy, postrach maturantů

Hana Mudrová

Jistě si mnozí pamatujeme mrákoty, jaké nás obestíraly před zkouškou dospělosti, pokud nám očko padlo na otázku k maturitě, pojednávající o Májovcích, Lumírovsích a dalších děsech. Co je to jen popadlo?!  Proč, sakra, potřebovali tito lidé, jinak možná celkem sympatičtí, tohle převtělení do nočních můr?!

Jednou jsem besedovala se septimány a dala jim do ruky stařičký almanach Máj, ovšem po otázce, co to je. Uvedla jsem, že jde o noční můru maturantů, stvořenou v 19. století, postupně přihazovala jména literátů, až se nesměle zvedly paže vědoucích. Já nerada mluvím o sobě, takže si septimáni po besedě mohli prohlédnout a osahat vícero starých učebnic, ale Máj byl tím pádem hvězdou.

„On to někdo fakt četl?!“

„Tý jo, a jak je to ohmataný!“

Ano, můj výtisk je skutečně ohmataný, zejména pravý dolní roh je po mnohém listování užmoulůaný a zakulacený. Výkřiky studentů mi dodnes ilustrují děs, jaký v dalších a dalších ročnících zkoušených tato literatura vyvolává. Zkusila jsem jim namátkově pomáhat a děsy zmírnit, ale je to jen kapka v moři.

Dostal se mi totiž do ruky veliký dar, pro někoho možná spíše saláty do sběru. Co byste čekali od svazků časopisu jasně katolického, s praštěným názvem „Vlasť“ ? tam asi bude pěkně přepjaté vlastenčení… No dobrá, už jen, že to je z roku 1888-1889, třeba to někdy použiju jako zdroj… Ostatně historie Salesiánů a zápasy učitelstva kolem  náboženské výchovy mne sice neberou, ale když budu potřebovat, z nouze čert i mouchy lapá, říkala jsem si. Navíc jsem taková nějaká docela hladová po starých tiscích. Nebo jsem alespoň tehdy byla.

Že je to dar opravdu veliký, došlo mi až po delší době, kdy jsem statečně rozvázala motouzek na balíčku a prolistovala první svazeček. Cože? K dějinám českých almanachů?!  Brala jsem to spíše od konce, takže jsem si početla právě o Máji. Není to od doktora Bačkovského (první náš antikvář) suché líčení a rozbory, naopak, je tu celkem živě zachycena česká společnost z té doby. Z doby skoro celého devatenáctého století, prosím, s vysvětlivkami a zdroji. A je toho požehnaně, vyplnil těmi pokračováními celých devět čísel z dvanácti, někdy až 11 stranami! Kolik času nad tím asi strávil…

Pan Bačkovský věnoval pozornost snad všemu, co se na literární scéně šustlo. Neušlo mu ani, kterak se pražské dívky, duše poetické a téměř spisovatelské, chtěly domoci vlastního almanachu. Krátce parafrázuji: Oslovily Boženu Němcovou, aby jim pomohla sborník seřadit. Ta, vida ten materiál, odmítla. Načež ji dotyčné znectily, že nic neumí. Poté se obrátily na Havlíčka. Ten, vida ten materiál, odmítl. Načež ho dotyčné znectily, že nic neumí…

Sluší se dodat, že v dopise Rajské BN litovala, že se to těm dívkám nepovedlo, protože v té době se přece každý vlastenecký počin počítal.  Vidíte, vidíte, maturanti milí, čeho jste byli ušetření?! A že to musela být extra hodnota, když obětavá spisovatelka dala ruce pryč… Už jen proto byste ji měli mít setsakra rádi!

Právě jsem doskenovala poslední stránku. Možná je v našich řadách někdo, kdo by se rád tím někdejším děním pokochal nebo naopak pomučil dorost, co má poblíž, tímto zdrojem.  Můžete se mi ozvat, zašlu vám soubor skenů.  Maturity se blíží – a nejen almanachování je obsahem otázek (a což teprve o zkouškovém na vysoké!).

Osobně mi totiž docela vadilo, že při studiu čerpám z citací v citacích – i to je důvodem, proč skeny posílám i na svou školu. Třeba pro dějiny  sociální práce. Takové chudinské vývařovny třeba… Nenápadný časopis „Vlasť“  se prostě zpočátku nezdál být až tak úžasným zdrojem.  Jak jsem dnes ráda, že ho mám! A ještě něco –dovedete si představit, jak skoro posvátný pocit se mne zmocnil, když jsem musela v jednom čísle stránky opatrně rozřezat?!

Miluji staré, původní zdroje a mnohé vědění, které skrývají.

 



KAMENY CEST

Není zcela běžné, abychom se setkávali s knihami, které obsahují básnické sbírky dvou tvůrců. Právě takovou připravili Vladimír Stibor a Ester Nowak pod názvem KAMENY CEST, s početnými ilustracemi Romana Szpuka. Stiborovi Cesty do údolí s Kamenolomy Ester Nowak navzájem nepolemizují, významově se nepřekrývají, pokoušejí se dospět k obsahové symbióze. S jistou nadsázkou lze konstatovat jitřivou potřebu odhalování skrytých zákoutí svědomí, vědomí odpovědnosti za tento náš svět splouvá do veršů s podnětnou samozřejmostí.  Stromy jejich poetiky vyrůstají z kořenů, zakotvených v zemině prostých mezilidských vztahů. Pro poezii Vladimíra Stibora je charakteristický hledačský prvek, rozvírající vějíř niterných zkušeností, vedoucí čtenáře k zamyšlení: // Ti, co odcházejí, mají v rohu zahrady//své zakopané psy//. Ester Nowak inklinuje ke zjednodušujícím efektům, její //klobouky myšlenek//smekají se na prahu//o bázeň//. Do světa poezie však rozhodně vykročila nadějnou nohou. Na závěr je paradoxně příhodné citovat pasáž společného motta, v němž je vzpomenuto živé vody, v níž ryby dlouze voní. Nuže, obdobně voní většina jejich básní.

František Uher




Pozvánka na čtení v Praze

 Milí přátelé,


srdečně vás zvu na básnické čtení v kanceláři PEN klubu v Kolowratském paláci v Praze, které se koná ve čtvrtek 13. dubna 2023 v 18 hodin. Tři autoři nakladatelství Dauphin přečtou to nejlepší ze svých nově vydaných básnických sbírek a rádi si s Vámi popovídají.

Prostor, v němž se čtení koná, se nachází v 2. patře Kolowratského paláce na Ovocném trhu č. 6, je malý a intimní, takže bych vás prosila, abyste mi dali vědět (nejlépe mailem), zda na naše čtení přijdete, abych pro vás mohla vám rezervovat místo. Vstup je zdarma, příspěvek na podporu činnosti PEN klubu dobrovolný.

Moc se na vás těším a zdravím z Cách!

Vaše Klára



sobota 11. března 2023

Den poezie 2022 v Karlíně – druhá část

 


Pozvánka na setkání s Alexanderem Tomským

Pražský klub spisovatelů, Dialog na cestě a NO Církve československé husitské v Praze 8 – Karlíně Vás srdečně zvou na setkání s Alexanderem Tomským, českým politologem, publicistou, spisovatelem a nakladatelem.  Moderátorkou pořadu bude Olga Nytrová.

Setkáme se v úterý 21. 3. 2023 od 17 hodin v kapli CČSH ve Vítkově 13, Praha 8 – Karlín.




Nové knihy O. A. Hostaši

Kniha Ajznboňácké pastorále vyšla realizována ze stipendia od Ministerstva kultury v nakladatelství Paper Jam Milana Hodka. Jedná se o poezii ze skutečného prostředí ajznboňáků, z života autora... 


E-kniha Most přes řeku času vyšla v únoru 2023 v edici Martina Koláčka.
Její první část je pokračováním Ajznboňáckých pastorálií. Druhá polovina je o Sázavě, o kraji, kde šumí háje a lesy, kde řeka hovoří o své historii.




pátek 3. března 2023

Nový Almanach české poezie

24. února letošního roku (2023) byl čtenářům představen nový Almanach české poezie, a to v pořadí již šestnáctý. Nese název „Poslední místo u ohně“. Jeho editorem je opět básník Vladimír Stibor z Nechvalic na Sedlčansku. Knihu ilustroval akademický malíř Ivan Bukovský. V tomto Almanachu, který byl přivítán na svět nejen zúčastněnými autory v pražské Haštalské ulici, je zastoupeno kolem padesáti i mimo republikových tvůrců.  Jde o spisovatele, kteří jsou většinou organizováni jak v Obci spisovatelů, tak i v Unii českých spisovatelů.

        (Ó, kéž by se z těchto dvou frakcí opět stala mocná a pomocná jediná.) Antologie je ještě nápaditě doplněna o zajímavý prvek, o otázku, na kterou odpovídají všichni zúčastnění básníci. Je to nápad pana editora a rozhodně je více než zajímavé, a mnohdy až úsměvné posoudit, jak jednotliví píšící k položené otázce přistupují.  Tak trochu provokující otázka zněla:… „Co bylo největší pokušení vašeho života?“

V této antologii, stejně jako i v těch předchozích, je možno celkem dobře sledovat vývoj jak jednotlivých tvůrců-básníků, tak i celkový trend poetické tvorby v české kotlině. Je evidentní, že by tento fenomén mohl v budoucnu mít vypovídající, a dá se říci i naučnou tendenci, upotřebitelnou při hlubším, odborném…  a profesionálním hodnocení úrovně literatury v této nelehké době.

 V antologii jsou zastoupeni již ostřílení a známí bardi, jako Karel Sýs, Jiří Žáček, Roman Spuk, Olga Nitrová, Františka Vrbenská, Marie Dolistová a další skvělí literáti, ale i mnoho dalších velmi nadaných tvůrců. Nelze je zde vyjmenovávat a je mi to trochu líto. Jejich poetické celky jsou ukázkou dobré mužské i ženské poezie této doby.

Starý pan Platon kdysi prohlásil, že ženy jsou jen brázdy, do kterých sejí muži svá semena. A pan Aristoteles prý neměl příliš v lásce mentorku aiolských šlechtičen, tolik opěvovanou básnířku ostrova Lesbu, paní Psapfu. Po jejím úchvatném lyrickém díle, psaném už před více než dvaceti šesti stoletími, zbylo jen pár nestárnoucích zlomků. Vše ostatní hladově pozřel oheň alexandrijské knihovny.

 Takže dnes lze říci, že svěží poezie žen, shromážděných v této nové antologii s názvem Poslední místo u ohně, je jakousi jemnou plastickou matérií, tvárnou platformou, do které jsou slovy zúčastněných žen otištěny stopy dějícího se světa. Lze tedy doufat, že tato slova… básnířek, ale samozřejmě i básníků tohoto nového Almanachu… se stanou vzklíčitelnými semeny, darem vyneseným z transcendentálního prostoru jejich senzibilními dušemi. Je tam vše, láska, hravá milostná touha, jemně dráždivý sex, obdiv ke kouzlu přírody, ale i duchovní směřování k spirituální sféře a jejím, tolik potřebným, hodnotám. Je zde hluboké zamýšlení nad problematikou současného Bytí, a to vše je vyjádřeno v zajímavých metaforách, umocněných výsostným talentem zúčastněných.

 Na závěr je nutno poděkovat Vladimíru Stiborovi, který sám je skvělým spisovatelem a množství sbírek jeho básní, ale i povídek rychle narůstá. Lze mu jen závidět, že jeho soukromá Múza je tak na polibky štědrá. Kromě toho je i zdatným a vidoucím fotografem, který má na svém kontě již mnoho zajímavých výstav… Je až neuvěřitelný rozsah jeho činnosti a patří mu obdiv nás, kterým je, díky jeho úmorné editorské práci, umožněno předvést  to, co nám je vkládáno… shůry… do Vědomí… Díky pane Vladimíre…!

Alena Klímová-Brejchová


Věřit si. Ironická glosa Ivo Fencla

Před každými volbami tasí nějaký pidižvík z cylindru představu, že by neměly mít právo hlasu „od reality odtržené“ skupiny občanů v pohraničí“ (dejme tomu tam). Slyšel jsem i větu: „Ty jeden bejku ze Šluknova, nekaz průměr.“

Hodně nedemokratický výkřik. Ó, jak rád bych si ohmatal šupléru, kterou by ten pacholík měřil, nakolik je dotyčný pan Poustka mimo rám. A každý plnoletý má právo volit.

Jedná se snad o chybné nastavení? Ne. Soukromě mám ovšem za to, že by měl mít plnohodnotný volič především sebevědomí. Ne jako James Bond, nechť si však je vědom sám sebe. Vždy v té souvislosti vzpomenu na Jirku Lukáška. Naposled jsem ho přitom viděl na vysoké, což je drahně let, a odhaduji, že dnes mapuje východní Čechy anebo Moravu a možná má i vlastní geodetickou firmu. Jenže naše cesty se rozdělily, takže vím pouze to, že jsme spolu trávili čas někdy v srpnu 1984 na té samé vysokoškolské praxi v Jeseníku. Ó, tam bylo krásně - a já současně zažil Jiřího pozoruhodné sebevědomí, i když mi připadalo už přes čáru.

Sami se zasněte! Situace a prostředí: Dlouhá salaš, uvnitř sražené stoly a večer plný vonného piva, smíchu a lidovek; i když se přes den plnily úkoly, které vysnila vysoká škola. Jsou zapomenuty, dochází na odreagování, studenti jsou promíseni pár kantory. Jirka - jako obvykle - dominuje. Nevím, zda na Hané zažil pijatik víc (a podobných), ale teď třímá index a říká mi: „Počkej a uvidíš, že mi Jandourek ten zápočet dá. Já ho z něj dostanu. Už ho mám zpracovanýho.“ Jenže já sám ještě vnímám střízlivě a neřekl bych, že to profesor nemá pod kontrolou. Ano, také chlastá, ale dobře se zároveň baví tím, že se Jirka chystá opět zaútočit vyřídilkou. Nakonec mu „to“ napíše, ale kdyby jej chtěl vyhodit u závěrečné zkoušky, tak to stejně udělá. Hospoda nehospoda. Pijatika nepijatika. Jeseník Nejeseník. Co sděleno v omámení, neplatí po vystřízlivění. Nebo ne stoprocentně.

A jak se Jirkova sebe-víra projevovala mimo salaš? Nastíním. První příklad.

JL konverzuje kdesi v přízemí vysoké budovy ČVUT v Dejvicích a zaujal jsem jej náhlou reakcí a historkou (vidím vše jako včera). Nakloní se, hledí mi zcela střízliv do tváře. Slyším smích. Ledabyle dí: „Člověče, to je dobrý. To jsi fakt dokázal? Ty už jsi skoro tak dobrej jako já.“ Stejnou sentenci opakoval i jindy a nebál se dát ji do placu mezi děvčaty. Umíte si to představit! Ale nutno vyslovovat větu ležérně a nonšalantně a umístěnou v toku řeči. Jako mimochodem: „No, ne, Terko. Ty už budeš pomalu tak dobrá jako já.“ A taký už Jirka Lukášek byl a tak jsem si ho zamiloval, i když to jistě myslel kapku žertem, ale právě proto. Jistě, jistě, váháme někdy, zda netkví za podobně ostentativním sebevědomím komplex, skryté zranění. Může být. U Jirky tomu tak nebylo a dodnes je sebevědomý optimista. Patrně i volil a nejde o to, koho, a byl první chlap, u kterého jsem se potkal s tím, že o sobě uměl hovořit v třetí osobě. Bez problému. Což ně ve dvaceti okouzlilo, zprvu ohromilo. Hle, baví se společnost. Náhle vstupuje Jiří, co přišel odjinud. Ptáme se: „Jaký ten večírek byl?“ A on: „Bezvadný. I kapela šlapala. Jirka vyprávěl…“

Přerušil jsem ho: „Počkej, jakej Jirka?“

Rozhlédl se hlavně po dámách: „Přece já.“ Na to jsem nikdy nezapomněl. Umínil jsem si tehdy, že si tento „trik sebevědomých“ (sebevědomých až moc) přisvojím. A také příležitostně užiju. Ale nikdy jsem to neudělal. Nějak to nešlo. Tělo akt nezvládlo a hlava to neuměla. Nejel přes to vlak a budu teď přehánět, ale abyste o sobě ležérně hovořili v třetí osobě, s tím se musíte narodit.

Sebevědomí mi nicméně nechybí, byl jsem u voleb a jistě, nejsem Jirka Lukášek, ale méně okatě se mé „vědomí sebe“ projevuje. Trochu třeba sbírám knihy, ba hromadím je, a kamarád Josef také a naše partnerky konstatovaly: „Vždyť to stejně nepřečtete.“

Uvědomil jsem si, že rychle stárnu a je to krutá pravda. I Josef si to uvědomil, ale námitku soudního dvora smetl se stolu jako obal žvýkačky: „My to nečteme.“ „Ne?“ „Ne. My to studujeme.“ A to přece „bylo víc“ a příležitostně od té doby jeho větu používám, když už nemám sebevědomí Jirky Lukáška. Nehovořím o sobě ve třetí osobě a neříkám „ty už jsi skoro jako já“, ale přistihnou-li mě, že nějakou knížkou podezřele svižně listuji, sebejistě syknu: „A co? Vy asi nejste našinec. To třeba čtete i celý volební lístek? Ze mě a podobných berte příklad: my knihy nečteme. My je studujeme.“

Příčiny Foglarovy popularity - Ivo Fencl

K následující úvaze mě stimuloval Richard Klíčník - svým bezvadným článkem Rychlé šípy jsou zase v kurzu - ale proč? Zhltl jsem ho v magazínu Interkom 3/2023 a ptám se taky: „Proč se stal Jaroslav Foglar na své frontě populárnější než jiní?“

Pan Klíčník chvílemi trochu odpovídá, ale on ani já neumíme záhadu vysvětlit v úplnosti. Jsou věci mezi nebem a zemí, které spisovatelovu popularitu zpečetily, a kdyby šlo původ podobných pečetí odhalit s malíčkem v nose, tak by nakladatelé nekrachovali, ale prosperovali: dokonce i při současném nechutném „dépéháčku“ na knihy.

To se ovšem neděje. A přece jsou rozeznatelné důvody jeho vítězství. Foglar se lišil, a to daleko výrazněji, než si běžný čtenář uvědomí. Než si kdo představí. Jinak viděl. Jinak vnímal. Jinak vstřebával kulisy Prahy okolo sebe. Dětství tím prožil „ozářen“ jako svatý. Jako svatý utřinos, řeknete, ale jde to říct i bez legrace. Daleko mocněji než jiní všude viděl poezii, i když nikdy nebyl skutečný básník, a možná lze říct, že vnímal surreálně - a připadalo mu to normální. Neměl přece srovnání. Měl zavřené oko, asi jako Josef Lada, a my se ostatně ptáme i na příčiny popularity Ladova díla.

Ale pouze jiné vidění by nestačilo. Přišly klíčové roky života. To v pubertě se Foglar zasekl - a vědomě se rozhodl „nevyrůst“.

Kdyby měl tenkrát ještě otce, možná by bylo podobné rozhodnutí těžší, ne-li nemožné. Ale otce nepoznal. Jen matku měl celý život za zády. Bránila jeho vztahům s ženami, měla dokonce částečně antisemitské sklony. Především se ale nadchla právě onou peter-panovskou představou. Víc či méně vědomě chápala, že jí syn zůstane nadosmrti. Dámě to opravdu vyšlo. Co víc, i vlastní stoleté narozeniny přežila o dost roků.

Jednou z příčin Foglarova „zablokování“ bylo právě přílišné mámino opatrovnictví - v raném věku. Kdyby od prvních let tvrdě skautoval, třeba by měl některých věcí okolo toho hnutí brzy plné kecky. Jenže do toho nešel hned. Jako dítě onemocněl, zůstal na roky doma a leda tak běhal v ulicích. Mezitím četl brak. A teprve později, takřka příliš pozdě tomuto muži došlo, že mu ujíždí vlak. A který že? Pochopil, že už si krás klubů a part asi neužije. Leda…

„Leda bych zamrzl.“ Tak nějak si stav definoval a oba jeho základní nedostatky se promítly do psaní. Dětství, to je vše. Dospělí? Huš! V jeho knihách tvoří stafáž. Snad s výjimkou Rikitana, jenže Rikitan je odrostlý kluk a Foglarovo alter ego, který své svěřence šťastně straší Zelenou příšerou. Když o ní psal, viděl jen vlastní svět. Svět, který nikdy nebyl. Když psal Rychlé šípy, viděl, co neexistovalo. Uměl snít, i když příhody mohly mít a měly v základně reálné události. Přesto Foglar generuje kosmos úplně magický. A tím úchvatný. V tomhle kosmu je rozpuštěno celé město i lesy okolo tábora. Dospělí leda stopově přizvukují, ale nemají dávno šanci pochopit kouzla průjezdů. Jsou stíny. Hraje se bez nich. A taky veškerý sex odhozen za nimi. Jen málo spisovatelů psalo takto. Tímto způsobem. A když, tak si při psaní museli cosi sugerovat. Foglar ne.

Z Foglara plyne podobný svět přirozeně. Skvěle. Vesmír jeho banalit se promítl i do komiksů, především do Rychlých šípů, a možná by ta pětice rázně zapadla nebýt Jana Fischera. Z kterési vůle se ti dva (scenárista a kreslíř, povahově odlišní) v Melantrichu potkali. Na chvíli. Ale to stačilo a tento věřící (Foglar byl fakticky neznaboh) a záhadný malíř vnutil Rychlým šípům cosi neuchopitelného a občas také temného. Ani Václav Junek, ani oba Čermáci, ne, už nikdo se tomu kresebně ani nepřiblížil. - A to je i hlavní příčina trvalé popularity příhod pánů kluků Dušína, Metelky, Hojera, Červenáčka a Rychlonožky. Byli nakresleni na podkladě skvělých scénářů „z jiného světa“ a byli navíc kresleni způsobem… taky z jiného světa; takže se prolnuly dvě magie. Dvou pánů. Navíc… To se dělo ve stínu nadcházející války.

Nakonec znamenala první zákaz, ale zakázané zboží se chválí samo.

Foglara nejprve tísnil nacismus, ale po válce přišlo budování komunismu a hle, zakázali ho po roce 48 a znovu po roce 68. Pro celé mladé generace byl hůře dostupnou komoditou a legendou. Četli jsme seznamy titulů jeho knih a ony tituly se tajnosnubně skládaly v říkačky Snili jsme nad nimi. Neměli je. - Ale Foglar se stal populárním už skrz nesčetné čtenářské kluby, které nechal zakládat po celé republice, a měl na tuto práci čas. Měl čas, i když - dle svých slov - stále „klusal“. Životem. Ale měl čas, protože byl svobodný a doma čekala pouze oddaná maminka. Navíc ho od mládí provázelo nepochybné charisma. Pro většinu svých spolupracovníků musel představovat uzavřeností záhadu, i když to neřekli. Oproti tomu jemu svěřené děti ho braly. Odnesly si nejkrásnější vzpomínky a Foglar samozřejmě nebyl ani náznakem predátor posedlý chlapci. Nebyl dokonce ani fanatik skautingu. Naopak. Neopakovatelně civilní - a nepochybně zanícený. Ano, sevřený do sebe. Ale jinak by toho nemohl tolik napsat! Odešlé dětství sublimoval v romány jako Chata v Jezerní kotlině a zůstával až nepochopitelně nevinný. To ho sice idealizuji, ale taky jeho knihy jsou nevinné. Zákazy jejich ikoničnosti pomohly, a přece byli zakazováni taky jiní. Jaroslav Novák, například. Kult osobnosti mu souzen nebyl. Foglarovi ano - a Richard Klíčník připomíná, že už dnes chodí na akce okolo foglarovských artefaktů jenom lidé nad čtyřicet. A zvažuje, zda „foglarovci“ během pár desetiletí nevymřou zcela. A zda děti na Foglara nezanevřou. Zda už nezanevřely.

Hm. Osobně tomu nevěřím. I Stevenson se čte méně, ale čte se. A Vinnetoua taky známe. Foglar je těžký kalibr. Patří do stejné kategorie a hrály proň dokonce takové detaily jako zvukomalebnost jeho příjmení! Ale především neměnil směr a nikdy nepolevil. Vytrval. Umínil si cosi a procítil ten stav stár jen osmnáct roků - a pak šel život a fakticky v tom samém stavu zemřel. - Naivní génius. Ne jediný, ale jediný důkladně políbený.

ŠÍPY ZAKLÁDAJÍ KLUB:

https://www.youtube.com/watch?v=kN_PT5Yxg3A

OSLAVENCI MĚSÍCE BŘEZNA

Únor se loučí mrazivými nocemi a březen se po něm poněkud opičí.  Přesto máme důvod rozehřát se připomínkou (a přípitkem čehosi dobrého) hned dvou oslavenců v prvním březnovém dni. Jsou to naši dva čestní členové.

Pan Ivan Kraus, humorista, herec a loutkoherec žil dlouho v exilu. Po návratu se brzy stal velmi oblíbeným autorem. V roce 2019 získal první místo v Ceně Miloslava Švandrlíka za knihu Soukromý Hollywood a rozhodně neusnul na vavřínech. Jeho poslední knihou, ve spolupráci s Lidovými novinami, je 2800 znaků s mezerami (2020 Academia, Praha).

Pan František Uher, spisovatel a básník z Havlíčkova Brodu, má za sebou přes stovku knih. Mimo poezie se nebojí žánru detektivního ani aforismů. Jednou z posledních knih je sbírka básní Krajina mizejících stop (2021), následovala detektivka Smrt přichází v noci (2022).

Čtvrtého března se odhodlal k příchodu na svět pan Roman Cílek. Rád píše literaturu faktu a kriminální příběhy, ovšem své čtenáře mate i pseudonymy. Pokud by vás zaujala kniha jakéhosi Viléma Pavlíka nebo Zdeňka Romana a jejich styl psaní byl nějak povědomý, pořád je to náš oslavenec, třetí čestný člen. Za svou práci získal mnoho cen – jenom cen Egona Erwína Kische jsem napočítala deset! Je spoluautorem několika projektů, například Galerie nesmrtelných a periodické revue literatury faktu Přísně tajné!

Konečně desátého března přeskočíme mezi členy řadové, kteří slaví kulatiny. Jejich březnovým zástupcem je pan Václav Gruber, lékař ze Stoda u Plzně. Je prozaikem a tvoří leccos, od krátkých povídek až po rozsáhlé romány. Vedle napětí a humoru umí ve svých textech bravurně zacházet rovněž s erotikou a nebojí se vyzkoušet různé žánry. Během covidu stihl napsat román Poslední zhasne (2020) a nejnovější kniha se jmenuje Už vám straší ve věži? (2022).

Řadu oslavenců uzavírá pan Lubomír Man, březnový čtvrtý čestný člen Obce, kterému připijeme na zdraví 23. dne v tomto měsíci. Bývalý atlet a pedagog vzdor vysokému věku (devadesátku už má za sebou) pečlivě sleduje okolní a politické a sportovní  dění a neváhá je komentovat. Jeho knihy o sportovcích nestárnou – vždyť Vysoký cíl vyšel v letech 1973, 1992, 1995, 2008 a dvě jeho další knihy dvakrát s odstupem několika let.

Naši oslavenci mají leccos společné: živý zájem o všechno dění, o různé barvy života a také píli. Přejeme jim pevné zdraví, hodně vřelou stálost múz, tvůrčí síly a všechno dobré.

Hana Mudrová