Prohledat tento blog

pátek 3. března 2023

Příčiny Foglarovy popularity - Ivo Fencl

K následující úvaze mě stimuloval Richard Klíčník - svým bezvadným článkem Rychlé šípy jsou zase v kurzu - ale proč? Zhltl jsem ho v magazínu Interkom 3/2023 a ptám se taky: „Proč se stal Jaroslav Foglar na své frontě populárnější než jiní?“

Pan Klíčník chvílemi trochu odpovídá, ale on ani já neumíme záhadu vysvětlit v úplnosti. Jsou věci mezi nebem a zemí, které spisovatelovu popularitu zpečetily, a kdyby šlo původ podobných pečetí odhalit s malíčkem v nose, tak by nakladatelé nekrachovali, ale prosperovali: dokonce i při současném nechutném „dépéháčku“ na knihy.

To se ovšem neděje. A přece jsou rozeznatelné důvody jeho vítězství. Foglar se lišil, a to daleko výrazněji, než si běžný čtenář uvědomí. Než si kdo představí. Jinak viděl. Jinak vnímal. Jinak vstřebával kulisy Prahy okolo sebe. Dětství tím prožil „ozářen“ jako svatý. Jako svatý utřinos, řeknete, ale jde to říct i bez legrace. Daleko mocněji než jiní všude viděl poezii, i když nikdy nebyl skutečný básník, a možná lze říct, že vnímal surreálně - a připadalo mu to normální. Neměl přece srovnání. Měl zavřené oko, asi jako Josef Lada, a my se ostatně ptáme i na příčiny popularity Ladova díla.

Ale pouze jiné vidění by nestačilo. Přišly klíčové roky života. To v pubertě se Foglar zasekl - a vědomě se rozhodl „nevyrůst“.

Kdyby měl tenkrát ještě otce, možná by bylo podobné rozhodnutí těžší, ne-li nemožné. Ale otce nepoznal. Jen matku měl celý život za zády. Bránila jeho vztahům s ženami, měla dokonce částečně antisemitské sklony. Především se ale nadchla právě onou peter-panovskou představou. Víc či méně vědomě chápala, že jí syn zůstane nadosmrti. Dámě to opravdu vyšlo. Co víc, i vlastní stoleté narozeniny přežila o dost roků.

Jednou z příčin Foglarova „zablokování“ bylo právě přílišné mámino opatrovnictví - v raném věku. Kdyby od prvních let tvrdě skautoval, třeba by měl některých věcí okolo toho hnutí brzy plné kecky. Jenže do toho nešel hned. Jako dítě onemocněl, zůstal na roky doma a leda tak běhal v ulicích. Mezitím četl brak. A teprve později, takřka příliš pozdě tomuto muži došlo, že mu ujíždí vlak. A který že? Pochopil, že už si krás klubů a part asi neužije. Leda…

„Leda bych zamrzl.“ Tak nějak si stav definoval a oba jeho základní nedostatky se promítly do psaní. Dětství, to je vše. Dospělí? Huš! V jeho knihách tvoří stafáž. Snad s výjimkou Rikitana, jenže Rikitan je odrostlý kluk a Foglarovo alter ego, který své svěřence šťastně straší Zelenou příšerou. Když o ní psal, viděl jen vlastní svět. Svět, který nikdy nebyl. Když psal Rychlé šípy, viděl, co neexistovalo. Uměl snít, i když příhody mohly mít a měly v základně reálné události. Přesto Foglar generuje kosmos úplně magický. A tím úchvatný. V tomhle kosmu je rozpuštěno celé město i lesy okolo tábora. Dospělí leda stopově přizvukují, ale nemají dávno šanci pochopit kouzla průjezdů. Jsou stíny. Hraje se bez nich. A taky veškerý sex odhozen za nimi. Jen málo spisovatelů psalo takto. Tímto způsobem. A když, tak si při psaní museli cosi sugerovat. Foglar ne.

Z Foglara plyne podobný svět přirozeně. Skvěle. Vesmír jeho banalit se promítl i do komiksů, především do Rychlých šípů, a možná by ta pětice rázně zapadla nebýt Jana Fischera. Z kterési vůle se ti dva (scenárista a kreslíř, povahově odlišní) v Melantrichu potkali. Na chvíli. Ale to stačilo a tento věřící (Foglar byl fakticky neznaboh) a záhadný malíř vnutil Rychlým šípům cosi neuchopitelného a občas také temného. Ani Václav Junek, ani oba Čermáci, ne, už nikdo se tomu kresebně ani nepřiblížil. - A to je i hlavní příčina trvalé popularity příhod pánů kluků Dušína, Metelky, Hojera, Červenáčka a Rychlonožky. Byli nakresleni na podkladě skvělých scénářů „z jiného světa“ a byli navíc kresleni způsobem… taky z jiného světa; takže se prolnuly dvě magie. Dvou pánů. Navíc… To se dělo ve stínu nadcházející války.

Nakonec znamenala první zákaz, ale zakázané zboží se chválí samo.

Foglara nejprve tísnil nacismus, ale po válce přišlo budování komunismu a hle, zakázali ho po roce 48 a znovu po roce 68. Pro celé mladé generace byl hůře dostupnou komoditou a legendou. Četli jsme seznamy titulů jeho knih a ony tituly se tajnosnubně skládaly v říkačky Snili jsme nad nimi. Neměli je. - Ale Foglar se stal populárním už skrz nesčetné čtenářské kluby, které nechal zakládat po celé republice, a měl na tuto práci čas. Měl čas, i když - dle svých slov - stále „klusal“. Životem. Ale měl čas, protože byl svobodný a doma čekala pouze oddaná maminka. Navíc ho od mládí provázelo nepochybné charisma. Pro většinu svých spolupracovníků musel představovat uzavřeností záhadu, i když to neřekli. Oproti tomu jemu svěřené děti ho braly. Odnesly si nejkrásnější vzpomínky a Foglar samozřejmě nebyl ani náznakem predátor posedlý chlapci. Nebyl dokonce ani fanatik skautingu. Naopak. Neopakovatelně civilní - a nepochybně zanícený. Ano, sevřený do sebe. Ale jinak by toho nemohl tolik napsat! Odešlé dětství sublimoval v romány jako Chata v Jezerní kotlině a zůstával až nepochopitelně nevinný. To ho sice idealizuji, ale taky jeho knihy jsou nevinné. Zákazy jejich ikoničnosti pomohly, a přece byli zakazováni taky jiní. Jaroslav Novák, například. Kult osobnosti mu souzen nebyl. Foglarovi ano - a Richard Klíčník připomíná, že už dnes chodí na akce okolo foglarovských artefaktů jenom lidé nad čtyřicet. A zvažuje, zda „foglarovci“ během pár desetiletí nevymřou zcela. A zda děti na Foglara nezanevřou. Zda už nezanevřely.

Hm. Osobně tomu nevěřím. I Stevenson se čte méně, ale čte se. A Vinnetoua taky známe. Foglar je těžký kalibr. Patří do stejné kategorie a hrály proň dokonce takové detaily jako zvukomalebnost jeho příjmení! Ale především neměnil směr a nikdy nepolevil. Vytrval. Umínil si cosi a procítil ten stav stár jen osmnáct roků - a pak šel život a fakticky v tom samém stavu zemřel. - Naivní génius. Ne jediný, ale jediný důkladně políbený.

ŠÍPY ZAKLÁDAJÍ KLUB:

https://www.youtube.com/watch?v=kN_PT5Yxg3A

Žádné komentáře:

Okomentovat