Před každými volbami tasí nějaký pidižvík z cylindru představu, že by neměly mít právo hlasu „od reality odtržené“ skupiny občanů v pohraničí“ (dejme tomu tam). Slyšel jsem i větu: „Ty jeden bejku ze Šluknova, nekaz průměr.“
Hodně nedemokratický
výkřik. Ó, jak rád bych si ohmatal šupléru, kterou by ten pacholík měřil,
nakolik je dotyčný pan Poustka mimo rám. A každý plnoletý má právo volit.
Jedná se snad
o chybné nastavení? Ne. Soukromě mám ovšem za to, že by měl mít plnohodnotný
volič především sebevědomí. Ne jako James Bond, nechť si však je vědom sám sebe.
Vždy v té souvislosti vzpomenu na Jirku Lukáška. Naposled jsem ho přitom viděl
na vysoké, což je drahně let, a odhaduji, že dnes mapuje východní Čechy anebo
Moravu a možná má i vlastní geodetickou firmu. Jenže naše cesty se rozdělily,
takže vím pouze to, že jsme spolu trávili čas někdy v srpnu 1984 na té samé
vysokoškolské praxi v Jeseníku. Ó, tam bylo krásně - a já současně zažil Jiřího
pozoruhodné sebevědomí, i když mi připadalo už přes čáru.
Sami se
zasněte! Situace a prostředí: Dlouhá salaš, uvnitř sražené stoly a večer plný vonného
piva, smíchu a lidovek; i když se přes den plnily úkoly, které vysnila vysoká
škola. Jsou zapomenuty, dochází na odreagování, studenti jsou promíseni pár kantory.
Jirka - jako obvykle - dominuje. Nevím, zda na Hané zažil pijatik víc (a
podobných), ale teď třímá index a říká mi: „Počkej a uvidíš, že mi Jandourek
ten zápočet dá. Já ho z něj dostanu. Už ho mám zpracovanýho.“ Jenže já sám
ještě vnímám střízlivě a neřekl bych, že to profesor nemá pod kontrolou. Ano, také
chlastá, ale dobře se zároveň baví tím, že se Jirka chystá opět zaútočit
vyřídilkou. Nakonec mu „to“ napíše, ale kdyby jej chtěl vyhodit u závěrečné
zkoušky, tak to stejně udělá. Hospoda nehospoda. Pijatika nepijatika. Jeseník
Nejeseník. Co sděleno v omámení, neplatí po vystřízlivění. Nebo ne
stoprocentně.
A jak se
Jirkova sebe-víra projevovala mimo salaš? Nastíním. První příklad.
JL konverzuje
kdesi v přízemí vysoké budovy ČVUT v Dejvicích a zaujal jsem jej náhlou reakcí
a historkou (vidím vše jako včera). Nakloní se, hledí mi zcela střízliv do
tváře. Slyším smích. Ledabyle dí: „Člověče, to je dobrý. To jsi fakt dokázal? Ty
už jsi skoro tak dobrej jako já.“ Stejnou sentenci opakoval i jindy a nebál se
dát ji do placu mezi děvčaty. Umíte si to představit! Ale nutno vyslovovat větu
ležérně a nonšalantně a umístěnou v toku řeči. Jako mimochodem: „No, ne, Terko.
Ty už budeš pomalu tak dobrá jako já.“ A taký už Jirka Lukášek byl a tak jsem
si ho zamiloval, i když to jistě myslel kapku žertem, ale právě proto. Jistě, jistě,
váháme někdy, zda netkví za podobně ostentativním sebevědomím komplex, skryté
zranění. Může být. U Jirky tomu tak nebylo a dodnes je sebevědomý optimista.
Patrně i volil a nejde o to, koho, a byl první chlap, u kterého jsem se potkal
s tím, že o sobě uměl hovořit v třetí osobě. Bez problému. Což ně ve dvaceti okouzlilo,
zprvu ohromilo. Hle, baví se společnost. Náhle vstupuje Jiří, co přišel odjinud.
Ptáme se: „Jaký ten večírek byl?“ A on: „Bezvadný. I kapela šlapala. Jirka
vyprávěl…“
Přerušil jsem ho:
„Počkej, jakej Jirka?“
Rozhlédl se hlavně
po dámách: „Přece já.“ Na to jsem nikdy nezapomněl. Umínil jsem si tehdy, že si
tento „trik sebevědomých“ (sebevědomých až moc) přisvojím. A také příležitostně
užiju. Ale nikdy jsem to neudělal. Nějak to nešlo. Tělo akt nezvládlo a hlava
to neuměla. Nejel přes to vlak a budu teď přehánět, ale abyste o sobě ležérně
hovořili v třetí osobě, s tím se musíte narodit.
Sebevědomí mi nicméně
nechybí, byl jsem u voleb a jistě, nejsem Jirka Lukášek, ale méně okatě se mé „vědomí
sebe“ projevuje. Trochu třeba sbírám knihy, ba hromadím je, a kamarád Josef také
a naše partnerky konstatovaly: „Vždyť to stejně nepřečtete.“
Uvědomil jsem
si, že rychle stárnu a je to krutá pravda. I Josef si to uvědomil, ale námitku
soudního dvora smetl se stolu jako obal žvýkačky: „My to nečteme.“ „Ne?“ „Ne. My
to studujeme.“ A to přece „bylo víc“ a příležitostně od té doby jeho větu používám,
když už nemám sebevědomí Jirky Lukáška. Nehovořím o sobě ve třetí osobě a
neříkám „ty už jsi skoro jako já“, ale přistihnou-li mě, že nějakou knížkou
podezřele svižně listuji, sebejistě syknu: „A co? Vy asi nejste našinec. To
třeba čtete i celý volební lístek? Ze mě a podobných berte příklad: my knihy
nečteme. My je studujeme.“
Žádné komentáře:
Okomentovat