Oslavenci měsíce listopadu

Konečně padá listí i ze stromů, které jakoby nadlouho zadržely dech a nevěřily tomu, že by s tím už měly začít. Například naše třešně mají dvouměsíční zdržení a chrupka si ještě není jistá, zda by to už neměla dokončit.  Konečně si můžeme při chůzi šustit spadaným listím, těmi správnými hromadami ke kotníkům, případně se po dešti klouzat vozovkou a být překvapení, že existují smyky ještě před mrazem.  Listopad nám otevírá svou náruč mnoha barev a významů.

Zajímavostí tohoto měsíce jsou časté dvoudenní odstupy většiny nadcházejících oslav. Je to snad určeno druhým dnem v měsíci, Dušičkami? Rozhodl se magický měsíc  čarovat s čísly? Má nás opakující se dvojka ponoukat k hlubšímu zamyšlení i nad dílem jednotlivých osobností? Jedenáctý měsíc, dvě jedničky, také dávají dvojku… Ke všemu v tomto měsíci začne i Advent, čas usebrání se a zamýšlení…

Dva dny po Dušičkách, čtvrtého,  připijeme něčím dobrým a snad i rozehřívacím našemu  čestnému členu, filosofu  Karlu Pexidrovi.  Je rovněž právníkem,a skladatelem klasické hudby (téměř 120 skladeb, o jeho práci vyšla i kniha muzikologa J. Fialy), prozaikem, básníkem… Žije a pracuje v Plzni.  Je mimo jiné autorem deseti filosofických knih, Můj přístup k filosofii  vyšla v r. 2020, za knihu krátkých próz Přeludy získal Polanovu cenu (2008).

Opět dva další dny nás dělí od šestého listopadu, který si na své narození vyhradil náš další čestný člen, pilný básník a také překladatel Jiří Žáček. Má na kontě řadu básnických sbírek, knížek pro děti včetně Slabikáře a knihy Moje první čtení, aforismy pro dospělé, letos vyšel jeho překlad Apollinairových básní Písně nemilovaného.  Svá díla bohatě a rád koření tím nejvzácnějším, totiž humorem a nadsázkou. Letos pro děti vyšla kniha Kdopak by se čertů bál a v Karlíně měl v červnu premiéru muzikál O ztraceném slabikáři s jeho texty.

Oba pány můžeme zapít pořádně a s patřičnou vervou, protože potom bude dlouho ticho, čas na vystřízlivění.  Bude to dlouhých sedmnáct dní, číslo, které ovšem v listopadu také má svůj dramatický význam.

Teprve 23. 11. totiž bude slavit další filosof, spisovatel  a náš čestný člen Josef Šmajs,  který takto zahájí další hrst oslav. Výčet jeho literárních a odborně literárních zásluh je takřka nekonečný, pouze o ontologii, gnoseologii, filosofii techniky, vztahu přírody a kultury napsal desítky publikací a článků. Patří rovněž k členům Rady Obce.

Galantně přitom umetá cestičku ke dvoudenní odmlce před krásnými půlkulatinami plzeňské básnířky a prozaičky Jaroslavy Málkové-Eichackerové, naší milé radní, které připijeme dvacátého pátého. Je stále duchem literární plzeňské společnosti, autorkou rozhlasových her, rovněž držitelkou ceny Bohumila Polana, a to dokonce dvojnásobnou.

27.11. se opět vrátíme mezi čestné členy, protože herečka, vynikající  dabérka  a spiosvatelka Ivanka Devátá si pro své narození zabrala právě tento den. Její povídky a fejetony z hereckého  a rodinného prostředí nás baví již doslova desítky let. Přesto chvíli trvalo, než se nechala přemluvit k napsání autobiografie Šťastná za všech okolností (2021). Její životní optimismu a nadhled stále inspirují.

Nakonec vykročil z magického kruhu dvoudenních odstupů náš oslavenec krásných kulatin, otrokovický spisovatel, publicista a rozhlasový redaktor  Bohuslav Matyáš, který své narozeniny posunul za paní Devátou nikoliv a dny dva, nýbrž o tři. Na svět přišel  posledního, třicátého  listopadu. Je autorem mnoha fejetonů a rozhovorů se zajímavými lidmi, které vyšly knižně (Rád jsem vás poznal, 2010).

 

Ačkoliv máme v povědomí listopad zapsaný jako čas pochmurný a zadumaný (možná proto si ho vybrali naši dva vynikající filosofové), letošek nám ho zpestří řadou oslav a přípitků – a také připomínkou oslavenců, spojených s radostmi života a humorem.

Přejeme všem pevné zdraví, všechno dobré a ještě lepší, co si jen budou přát. Pro sebe poněkud sobecky doufáme ve spoustu inspirace, tvůrčích sil a zajímavých prací.

 

Hana Mudrová

Znovu na Marsu aneb Armagedon podle Neffa

 „Čekali jsme, že přijdete. Celé generace,“ šeptal guvernér Abrahám.

„Čekali?“ divil se plukovník. „Kdo čekal?“

„Bratrstvo bílého plamene.“

V září 2022 vydaná Operace Armagedon je třístovkou stránek napětí, překvapení, úžasu, hrůzy a humoru, přičemž se jedná o již pátou prózu cyklu Pán modrého meče. Odehrává se na Marsu budoucnosti. První díl cyklu Jádro pudla si přitom autor vysnil ještě za života svého otce Vladimíra, který dovnitř směl i nahlédnout.

Hrdiny jsou Rad Haager a inteligentní „daimon“ alias pes jménem Terr; ten vládne telepatií, bez problému tlumočí a sám se občas diví, co všecičko dokáže. Na jak horentní dálku umí prosadit vůli. Enfant terrible i… Deus ex machina.

Oba vládcové divočiny mají svůj původní charakter a i díky barevným ilustracím Michala Suchánka si můžeme připomenout např. srdnatého kapitána Johna Cartera, který před stoletím brázdil Mars Burrouhsův - provázen ještě o píď obludnějším „psiskem“.

Co víc, je situace na Rudé planetě srovnatelná i se světem Vinnetoua, Komančů a uhánějících stád bizonů. I jejich obdoba zde zahřmí a nelze nevzpomenout na kmeny amerického Západu, jak je známe z knih Karla Maye.

Román se rozvíjí zostra a je to dobrodružná šaráda či detektivka, kde humor často obstarává jedna mladá dáma s poněkud tunelovým viděním a nedostatkem strachu: badatelka Miriam.

Dotyčná během příběhu sotva kdy pochopí, kolikrát mohla být nabodnuta na kopí a ve věčných lovištích; a mele svou dál. Podobně jako Mayův Motýlkář se přesto do oněch lovišť nedostává - i dík ochraně přátel. A ti se vztekají, anebo spíše žasnou - nad její bezstarostnou naivitou, někde u srdce ale cítí, že to bude právě Miriam, kdo jednou podá o všem svědectví.

Kterého, pravda, netřeba. A ani Miriam dlouho nechápe, nakolik jde o záležitost „přísně tajnou“. A je. Kdo moc čenichá, kope si hrob, a dáma, ta rovnou píše habilitační práci o primitivních obyvatelích planety. Studie se pak i transformuje v něco dalece bombastičtějšího.

Odhalí se, v co má v Horách vyústit Operace Armagedon? A čteme jen další mýtus o jakémsi Blaníku - a uvnitř ukryté jeho ostraze? Narážíme zde dokonce na jakousi obdobu Indiana Jones III, ve kterém hlídali staří rytíři grál? Snad! A zapálená Miriam uniká šípům a permanentně se těší, že jednou po právu zastane místo vlastní profesorky na vysoké. Na té nejvyšší etnologické škole. A to se stane, až vynese trumfy, kterých se na „prériích“ zmocnila.

Jenže Miriam jen málo vnímá, že je vojáky i Haagerem jen tolerována. O armádu už 400 let spící jde přitom v pátém pokračování série především - a spánek tu nebude chyba matrixu, kdepak, a může dokonce kráčet o rafinovaný záměr nadřízeného mozku minulosti.

Kdyby pak měla válka začít o čtyři sta let dřív, nevyvinula by se ve prospěch hibernovaných bojovníků. Dnes ale… Taky váháme. Období válek totiž skončilo a je dokonce mír. I když… A co myslíte? Bude situace vadit původnímu a ryze zelenému mozku, když už vstřebal rozkaz?

Pokud se teď domníváte, že před vámi defiluje tím románem jen další zelený idiot, je to také omyl; alebrž se vyjeví překvapující skutečnosti až, řekl bych, součkovského kalibru. A to?

Mnohé bylo promyšleno dopředu a armáda minulosti nebude nakonec kosit obávané Kamenné obránce Hor zbůhdarma. Slavný plukovník Pino - z fregaty Erlang - misi nepokazí, a kdo ví, možná i neuvěřitelně předejde událostem, které by se ukrutně dotkly celičké Sluneční soustavy. A ne-ne, titul románu není jen metafora.

Navíc se Neff úspěšně popasoval se vším, co už nastínil ve starších částech ságy, a ukul další příběh, který funguje i bez větších znalostí toho, co proběhlo. Ačkoli… Od našeho dobrodružství vede víc spojnic do minulosti a předchozí díly by si tak zasloužily další reedici.

Nu, a jako vedou linky od všeho do minulosti, ani finále nebude definitivní, ba má potenciál pro pokračování. To však už by nebylo plněno jen Radem Haaagerem a jeho věrným „psem“. Kdepak. Klíčovou úlohu si urvala obyčejná taxíkářka Linda.

A taxi budoucnosti. Tedy vznášedlo. Dotyčná je sice opravuje holýma rukama, ale vlastně to působí jako magie. Na první pohled. Protože technologie pokročily a… Od magie jsou již nerozeznatelné. A taxíkář není dávno od šmíru, a přece uvádí vznášedla do provozu; asi jako když vy někde na mobilu vyvoláváte ikony.

Kdo by ovšem čekal, že se právě tato schopnost ukáže být využitelná procitnuvší armádou! A přece je to tak. Někdy jsou cesty k cíli prosté a nebude tomu v dějinách poprvé, vždyť i David skolil Goliáše. Nevítězí vždy obři nebo admiralita-masa. Často boduje i jen prostý detail. A zde praxe, kterou má jedna schopná dáma. Ani to sama neví, tato Linda, ale patří do nepohody a kosmu pomůže víc, než její mladší souputnice Miriam, jinak fanatická studentka.

Linda studentku úvodem vyveze do terénu plného loveckých klanů a za hranicí „rezervace“, předaleko od ústřední Romy, a doktorandka… Bude jen dočista ztracený případ?

Ne. Tuším, že ještě pochopí, že život nebývá pouze snem. A že se v praxi - a bídné válce - nelze tak jako ve snu chovat; i kdybychom byli vědou posedlí, posedlí sebevíc.

Miriam je komická i sympatická a vlastně vernovská hrdinka v duchu Paganela Dětí kapitána Granta, ale… Ale ani ten Paganel by nepřežil bez občasného zásahu pevné ruky jistého klidného skotského majora…

Zamlouvá se mi, jak Neff prostudoval vlastní sérii o Pánu modrého meče (první díl vyšel už roku 1984), a že mnohde ledascos upřesnil. Není tak nedůsledností.

I kdyby autor původně netvořil dle zcela striktního plánu, celek pěti knih dostal tu úplně věrohodný obrys, a nejde přitom o žádnou „pacifistickou agitku“. Naopak. I zprvu či zdánlivě zelený mozek se zde jaksi vybarví, přece jen, a najde smysl jako článek. I když by, uznejme, nakonec selhal bez jisté vyšší pomoci.

„Můžete je ujistit, že v Tyrkysových horách čeká horší protivník, než jsou vojáci s pulzními děly a energetickými emitory,“ ozval se Rad. „Cože?“ podivil se plukovník. „Emisory byly do výzbroje zavedeny až po roce 2477,“ doplnila rychle Miriam. „Jde o čistě energetické zbraně a jejich zavedením ztratily ozbrojené konflikty praktický smysl. Je tu absolutní zbraň. Není proti ní obrana. A když ji mají k disposici obě strany, o boji nemá ani cenu mluvit.“

Operace Armagedon nabízí překvapivé vyřešení jedné vojensky patové situace, kde je ten nejvyšší stupeň utajení skutečně podmínkou, a tak bude fér, že se čtenář - po řadě překvapivých zvratů - propracuje k pochopení, kdy se zpětně ozáří takřka vše.

Ondřej Neff: Operace Armagedon. Ilustroval Michal Suchánek. Mystery Press. Praha 2022. 296 stran. www.mysterypress.cz. Román volně navazuje na Neffovy knihy Jádro pudla, Pán Modrého meče, Čarodějův učeň a Šídlo v pytli.

Ivo Fencl

Vašek Vašák - JAK PROPADNOUT U PSÍ MATURITY

Psi jsou hravá a milá stvoření. Pár jich mým životem prošlo.

Moje starší dcera Veronika a její syn Martin je natolik milují, že žádný je nemine bez pohlazení, takže při plánování doby na cestu k ní musejí vždycky přičíst i „hladící čas“.

Milan Knížák a jeho paní si oblíbili čivavy. Vždycky mají nejméně tři, ale pamatuju jich i sedm. Kdykoli k nim přijdu na návštěvu, musí si mě zkontrolovat, což činí za neustálého ňafání (ti psi). Možná mezi sebou hlasují, jestli u nich můžu zůstat. Zatím jsem vždycky prošel.

Oba jejich páníčkové se k nim chovají neobyčejně láskyplně. Nedávno mě u Knížáků upoutalo neobvyklé ticho. Nedalo mi to, abych se na Ňafálky nezeptal a Milan mi zdrceně prozradil, jak mu je na chalupě někdo otrávil. Poprvé jsem ho viděl s očima plnýma slz. Příště už běhaly po pokoji jiné čivavy.

Herec Ivo Niederle a jeho žena Věra dostali, aby se jim nestýskalo, od svých dcer poté, co emigrovaly, jezevčíka. S rodokmenem. V německy znějícím jméně měl dokonce „von“. Něco jako „Karl von Bahnhof“ z Vesničky mé střediskové. Ivo mu zjednodušeně říkal „Člověk“. Když jsem se ho ptal, co ho k tomu vedlo, odpověděl: „Koukej, jak se umí rozumně dívat do očí. Skoro jako člověk.“

Pak ho napadlo, že když složí „Karl von Bahnhof“ jakousi psí maturitu, nebude za něj muset platit tolik, jako za mazlíčka. U kamaráda se informoval, jaké disciplíny by měl se svým chlupáčem natrénovat a pustili se do toho. Zádrhel byl ovšem v tom, že byl Ivo moc hodný a nedůsledný.

A pak nadešel den psí maturity. Ivo pejska vykoupal, vyfénoval, připnul mu fungl nové vodítko, oblékl si sváteční košili a vydali se ke zkouškám. Z parkoviště museli ještě lesem pěšky. Pyšně si vykračovali po pěšině, až potkali hajného.

„Vy máte ale hezký obojek,“ pronesl pán.

„Čekal jsem, že pochválíte psa,“ řekl dotčeně a najednou kouká, že na konci obojku nic není!

„Člověče, ke mně! Dostaneš cukříček,“ hledal Ivo pejska po lese a lidi, které přitom potkával, nechápavě kroutili hlavami. Až ho našel. K závodišti už to bylo jen pár kroků.

První disciplínou byla zkouška poslušnosti.

„Karl von Bahnhof,“ (nebo tak nějak) vyvolali jezevčíka. Jeho úkolem bylo odněkud někam přijít. Německý „psí šlechtic“ to ovšem odmítl, zastavil se u památníku rudoarmějců a vyčural se na něj, což mohlo v té době vypadat, jako provokace, takže mohl být rád, že ho nezatkli.

Ve zkoušce ostrosti měl zase za úkol několik minut bez pobízení štěkat na vystresovanou kočku, zavřenou v kleci. Dobrácký „Karl von Bahnhof“ vrtěl ocasem a snažil se ji skrz klec olíznout.

To už komisař nevydržel a „psího šlechtice“ od zkoušek vyhodil, takže za něj musel Ivo i nadále platit, jako za mazlíčka. Ale neměl ho o to míň rád.

A pak mi jednou na fotbale zničeně vyprávěl, že mu „Člověka“ přímo před barákem přejelo auto. Stejně, jako o mnoho let předtím porazil bezohledný řidič v jejich ulici jeho dceru Alenku. Bylo jí osm let. Natašu Gollovou tehdy napadlo – aby přišli s manželkou na jiné myšlenky – že by mohli strávit první máj na její chatě u Dobříše. „Bylo nám dvaatřicet, tak jsme si nakonec řekli, že to zkusíme znova,“ vzpomínal Ivo. Následující rok se jim narodila dcera. „Nejspíš byla počata na té chatě a nám oběma přišlo samozřejmý, že se bude jmenovat taky Alena,“ dodal s trpkým úsměvem.

Koukám, že jsem to měl spíš pojmenovat O psech a lidech. Příště.

A pokusím se trochu veseleji. Fakt. Haf, haf

Pozvánka do Vrbna pod Pradědem

 

Literáti na trati X aneb Příběhy (Poezie) železné dráhy

  

motto: „Železná dráha je plná příběhů (poezie)…“

 

 Literární skupina ČZS FISAIC vyhlašuje desátý ročník železniční knižní antologie Literáti na trati, která je příležitostí pro všechny autory, jejichž námětem, múzou či inspirací je prostředí kolejí, vlaků a cestování. A stejně jako vloni, tak i letos budou knihy dvě: „Příběhy Železné dráhy“ a „Poezie Železné dráhy“.

Vaším úkolem je dodání textu, který se dotýká železnice a odkoupení alespoň dvou výtisku knihy. Uvítáme ukázky z knih, poezii i prózu, povídky, fejetony, cestopisy, články, pohádky… Přidat se může každý! Jedinou podmínkou je naplnění názvu knihy – jsme „Literáti na trati“. Ať už profesí či láskou k železnici.

 Je jedno, zda jste ostřílený autor nebo si píšete jen tak pro radost. Podělte se o svoje dílo s ostatními. Staňte se součástí dnes již více než stočlenné party a vytvořme společně další díl antologie známých i neznámých autorů, které spojuje souprava dobře rozjetého mezinárodního vlaku! Seberte tedy odvahu a pojďme do toho! „Stojí to za to!“

 Další informace získáte na e-mailové adrese: frantisek.tylsar@seznam.cz nebo na tel. čísle +420 776 58 2331.

 

Fanda :-) Tylšar

vedoucí literární skupiny ČZS FISAIC a tvůrce knihy

 

 

PODMÍNKY A RÁMCOVÝ PLÁN PRO PŘÍPRAVY KNIHY

 

28. února 2023 - Nejzazší termín pro odeslání příspěvku, který musí splňovat následující náležitosti:

• Text posílejte pouze v elektronické podobě (sepsané na počítači) v běžném textovém editoru (ne pdf!)
• Délka textu – próza – max. 10 000 znaků vč. mezer!
• Délka textu – poezie – max. 5 stran po 33 řádcích vč. nadpisů a mezer.
• Publikovat můžete v knize prózy nebo v knize poezie, popř. v obou.
• K textu je potřeba dodat jednu stránku povídání o autorovi v 1. osobě
  + fotografii.
• Délka textu o autorovi – max 1600 znaků vč. mezer!
• Kratší texty nejsou překážkou, delší budou zkráceny.
• Pokud si nejste jisti jazykovou správností, nechte si text ještě před odesláním zkontrolovat, např. češtinářem.
• Texty s velkým množstvím chyb nebo velmi nízké literární úrovně mohou být vyloučeny.
• Vyhrazujeme si právo využít jen část zaslaných materiálů nebo je do knihy nezařadit.
• Zasláním textů autor souhlasí s jejich uveřejněním bez nároku na autorský honorář a zavazuje se k úhradě minimálně dvou výtisků…
• Jednotlivé kroky budou s přihlášenými autory konzultovány prostřednictvím e-mailu či telefonu.

 

31. března 2023 - Bude hotova konečná verze knihy

• Texty, které pošlete, zapracuji do knihy a pošlu zpět k autorské kontrole.
• Na návrh autora provedu změny, znovu vše zkonzultujeme a bude-li vše v pořádku, vložíme do tiskové verze.
• To vše musíme zvládnout do konce března.

 

30. dubna 2023 - budou hotovy korektury, cílová sazba a návrh obálky - kniha bude předána k tisku

• K tomuto datu je potřeba mít také zaplaceny své výtisky, abych mohl určit počet knih pro tisk. Předběžná cena za knihu prózy je 350,- Kč/ks, za knihu poezie je 300,- Kč/ks. 
• Kniha bude předána nakladateli k tisku.
• Po vytištění cca. V srpnu až září budu postupně rozesílat zaslané knihy autorům.

 

Říjen 2023 - Slavnostní křest a autogramiáda

V podstatě to bude stejné jako v minulých letech.

Přestože to neplánujeme, uvedené termíny se mohou změnit.

Pokud jste noví autoři, nemusíte se ničeho bát. Pravidelně vás budu o všech krocích informovat, průběžně budu zasílat další informace tak, abychom veškerou práci společně včas dotáhli do konce.

Takže nyní vás čeká první krok. Přihlásit se k projektu (napsat mail, zavolat) a poslat svůj příspěvek.

 

Fanda :-) Tylšar

vedoucí literární skupiny ČZS FISAIC a tvůrce knihy
frantisek.tylsar@seznam.cz, tel. +420 776 58 2331

Příběhy a poezie mezi čarami grafikonu

Dne 20. října 2022 ujel na pražském Hlavním nádraží rychlík do Klatov jedné cestující, kterou přilákala hudba znějící z prvního nástupiště. U sousoší Nikolase Wintona na prvním nástupišti tu totiž vyhrávala kapela ČZS FISAIC JEDETO! Již za hodinu zde začne slavnostní akce: „Křest a autogramiáda knih Literáti na trati“.

   Setkání ve vládním salonku, který „přeplnilo“ téměř devadesát, osob mimořádně zahájil a moderoval zástupce vedoucího literární skupiny Českého zemského svazu pro kulturu a volný čas železničářů FISAIC Josef Schrötter.

V úvodu přivítal přítomné a poděkoval všem, kteří se na přípravě knih podíleli a pomohli jejich vzniku. Zejména železničním společnostem, které činnost FISAICu podporují, Odborovému sdružení železničářů, které jeho činnost organizuje, železničnímu tisku za propagaci, speciálně mediálnímu oddělení ČD za zajištění prostor salonku, literárním organizacím, hudebníkům, autorům, všem přítomným i nepřítomným, které zde nelze všechny vyjmenovat…

Za dobu činnosti Literátů na trati bylo vydáno celkem čtrnáct knih. První čtyři byly společné pro prózu i poezii, každý následující rok byla vydána samostatná kniha příběhů a kniha poezie. Ani letos tomu není jinak. Za devět roků v knihách publikovalo 817 autorů. Někteří projekt opustili, jiní se přidali, ale jsou i tací, jejichž dílo nalezneme ve všech čtrnácti knihách.

Po představení letošních publikujících, krátce pohovořila o FISAICu a jeho činnosti výkonná tajemnice ČZS FISAIC Jarmila Šmerhová. Na ni navázali několika slovy tři kmotři knihy: Štěpán Lev – místopředseda OSŽ, Ladislav Vokoun – předseda FISAIC a Pavel Koren – přední akordeonista Izraele, který dnes doplnil skupinu JEDETO. Jmenované při křtu doplnil František Tylšar – vedoucí literární skupiny a jeho pravá ruka (dnes i hlas) Josef Schrötter.

Kniha byla pokřtěna šumivým mokem, proběhlo společné fotografování a následná volná zábava. Autoři podepisovali knihy, navazovala se nová přátelství, lidé si povídali, diskutovali… O tu správnou atmosféru se opět postarali kluci z JEDETO, společně s občerstvením, které i letos zajistilo Odborové sdružení železničářů.

A protože byl vyhlášen již desátý – jubilejní ročník Literátů na trati, neváhejte a připojte se k nám! Za rok se tu opět setkáme!

=FJB=

Kapela JEDETO!

Kmotři: Zleva - Štěpán Lev, Ladislav Vokoun a Pavel Koren

Křest: (vlevo - Jarmila Šmerhová)

Společné foto autorů a přátel.

Foto: Lenka Tylšarová

Vzpomínky na Sylvu Stankušovou

„Škoda, že už ji nikdy neuvidím. Přitahovala mě svou osobitostí, vysokou inteligencí, rozhledem. A precizností tvorby.  - V té souvislosti i svou skromností. Myslím, že málokdo z jejího okolí tušil, že je členkou Obce spisovatelů. A přitom psala skvěle!!! Byla svá, ve všem. Ale právě tím se mi líbila.“(Marta Dvořáková)

„Umřela  jedna  z kolegyň  literátek,  jedna  devadesát  let. Pěkný  věk slyším  odevšad. Jenže, je  to jak  dnes, co jsme  se  skámošily  cestou  z kostela. Přišla  mne  pak   k jedněm  narozeninám  ještě  s jinou  kostelní  paní  navštívit  a  on  byl zrovna  u mne  Literární  klub. Vedoucí  pan  profesor  Oliva  by mne  proto  nejrádš  vynes  v zubech- a  co  teprve, když  se  obě  chtěly  stát  členkami  klubu. Omluvila  jsem se, že  náhoda  mých  narozenin  je  v touž  dobu  přivedla. Ta  mladší, paní  Sylva  chřadla, jak  ten král, když i  jí měl  být   klub  zapovězen, poradila jsem jí, aby  vzala  nějakou  svou práci  a šla  usmlouvat  předsedkyni  tehdy  pracující  v pojišťovně. V klubu  pak  skrz toho  byl  sice  fofr, ale  ukázalo se, že  paní  Sylva  je  ukázková  pisatelka, nyní  již   členka  Obce  spisovatelů.

Členové Literárního   klubu Petra Bezruče se zpočátku svého působení scházeli  u mne, měla jsem byt  prostorný  i vhodně  vybavený. Upekla  jsem  vánočku  z kila  mouky, byla  příč  plechu, na  každé straně  přesáhlo  jedno  z  ok. Bála jsem se  ji  sundat, že  protrhnutím  pokazím  design. Paní  Sylva  byla  u mne  vařená  pečená,  bez problému  vánočku,  a  celou,  z plechu  osvobodila. Vyjímala  se  na  tehdy  rozloženém  dubovém  stole hotová  krasavice  a také tak  chutnala. Literáti  byli přesvědčeni, že ji  vyhotovila pekařka maminka, nechala jsem je  přitom. Po  schůzce  jsme  stůl  uspořádkovaly, z písemností, co  tam  klubovníci  ponechali,  jsme  sály  moudra  až  k jedné  hodině v noci, paní  Sylva mně, nevidomé, předčítala.“(Emilie Kozubíková.)

Sylva Stankušová se narodila v Brně. Po maturitě a po nedokončeném studiu na lékařské fakultě odešla s manželem na severní Moravu, odkud pocházel, a pak ještě na mnoho dalších míst a působišť, kam ho následovala. Publikovala drobné básně a prózy v časopisech a kulturních kalendářích. K souvislejšímu psaní se dostává až v důchodu, kdy napsala sbírku básní Figurky na šachovnici /1998/, která byla později doplněna a vyšla v rozšířeném vydání pod názvem Prozrazené verše /2000/. S manželem lékařem ji vedla cesta do nejrůznějších míst naši vlasti a odtud načerpala látku k povídkové próze Stopy v písku /2000/.

Jako členka LKPB ve Frýdku - Místku vydala malou novelku či větší povídku Život s Viktorem /2001/, Smysl života (2002) – novelu z lázeňského prostředí. V roce 2003 jí vyšly povídky Pod bílým pláštěm. Vydala několik almanachů.

7.4 2008 se stala členkou Obce spisovatelů Praha a Syndikátů novinářů.

Literární klub a Obec spisovatelů se 20. října 2022 rozloučili se svou členkou.

(ze vzpomínek a webu LKPB)

Pavlína Kollárová

ČESKO-SLOVENSKÉ DOTYKY

 

Den poezie

 

Tři krátké recenze F. Uhra

 BROUMOV A POEZIE

Město Broumov se v současnosti těší popularitě jako kandidát na přední umístění v oblasti kultury. Určitě k tomu přispěly Dny poezie, které letos dospěly k číslu XXIII. Zásluha patří všestranné umělkyni, vydavatelce a iniciativní organizátorce Věře Kopecké, jejíž aktivity přesahují hranice regionu, jsou úzce propojeny i se zahraničními básníky. Každým rokem vychází sborník z tvorby účastníků. Letošní publikace nese název ŘEKY ŽIVOTA (328 str., sestavila, vydala a fotografiemi vybavila V. Kopecká). Sborník obsahuje ukázky z tvorby více než šedesáti básníků. Rozsah nutně vede ke sporadickému představení jednotlivých autorů. Sborníky ovšem mají odlišný, především informativní charakter. Celková úroveň je však pozoruhodná. Nelze pominout námět, který se vklínil samovolně a vyvolává bezděčnou vzpomínku na Seifertovu Maminku. Vztah k matce podnítil k sympatické dojemné básni Kazimierze Burnata a samozřejmě pouze náhodou naladila svou básnickou lyru na stejně hřejivou notu Eva Černošová,  reprezentantka podstatně mladší generace.     

 

ZÍTRA OPĚT VYJDE SLUNCE

Sborníky bývají označovány za neperiodické publikace obsahující tematicky příbuzné příspěvky. Označení neperiodické ovšem ztratilo platnost, mnohé přerostly v pravidelná a populární periodika, vydávaná k různým kulturním aktivitám nebo jimiž instituce dávají na vědomost výsledky tvorby svých členů. Jsou darem pro nejmladší generace, postrádající publikační možnosti. Sborníky vydávají pravidelně jihočeští i výchočeští tvůrci, určitě vycházejí ještě další, získat přehled není snadné. Středisko východočeských spisovatelů vydalo sborník s podmanivým názvem ZÍTRA OPĚT VYJDE SLUNCE (2022, 214 str., šest. V. Kopecká). Podílejí se na něm zkušení tvůrci, kteří skýtají záruku kvality (prozaici Macháček, Dušek, Urbanová, básníci Tošner, Kordíková), ale výraznou předností je početná ekipa suverénních příslušníků mladších generací, představujících slibnou suverenitou. Nelze opomenout výtvarný doprovod, tvořený sedmi výtvarníky, z nichž se někteří podílejí i na psaném slovu. Optimismus čišící z názvu sborníku platí adekvátně také pro tvorbu umělců, které pod východočeský deštník zavála geograficky neohraničená organizační struktura.

OZVĚNY OBKLOPENÉ VZPOMÍNKAMI

            Kdykoli čtu či slyším slovo ozvěna, vytane mi v mysli říkánka z dětských let: Jak je ti, Rakousko? – Ouzko! Rozhodně však zcela odlišně zapůsobí básnická sbírka Věry Kopecké OZVĚNY DOMOVŮ (2022, 136 str.) Poezie, založená na geografické determinaci a časové posloupnosti, motivovaná mnohými zákoutními, která se stala autorčiným domovem nebo k nimž navázala vztah hluboký jako studna, z níž lze čerpat čirou pramenitou vodu. Jednotlivé básně nás provádějí mnohými místy českých luhů a hájů. Případně naopak – jako čtenáři doprovázíme básnířku na její životní pouti. Není běžné, aby se současná poezie vyznačovala tak výrazným a osobitým vztahem k rodné zemi. V případě Kopecké to není oprášené klišé, častá veteš evropanství. Její poezie dýchá  citlivým přístupem a střízlivým pohledem do zrcadla dní. Výrazně souvisí s autorčinou fotografickou tvorbou. Jestliže se zahledíme na lyrický snímek zimní krajiny a na vedlejší stránce čteme //Krajina spí//Nahá//přikrčená pod lesy//Sama//Ticho ji objímá///mlčením//Nikde  nikdo//Ani stín//, uvědomujeme si schopnost básně promlouvat úsečně a přece komplexně, na rozdíl od jalových traktátů, které zamlžují či přímo popírají holou podstatu života. Nastávají situace, kdy poezie dokáže odstřelovat skály, obecně však platí, že ticho je výmluvnější hluku, pohled z odstupu věcnější a konkrétnější než přerývání rýčem. Apriorně to charakterizuje i o tvorbu Věry Kopecké.      

  

Mezi řádky

"Ze vznešeného paláce tvého života

může být jedním šmahem

smutné místo

Nevzdávej to

Dveře zůstávají otevřené"

 

ČESKO-SLOVENSKÉ DOTYKY

 

Křest knihy Peggy Kýrové

 

Jan Bauer - Císařské spiknutí

 Jan Bauer

Císařské spiknutí

MOBA, 2022

Spisovatelský rekordman, jihočeský autor Jan Bauer, se ve svých knihách nejčastěji zaměřuje na období středověku – doby plné mocenských pletich a bojů o bohatství, trůny a území. Císařské spiknutí však není úplně novou knižní novinkou z Bauerova pera, jedná se totiž o upravenou verzi románu vydaného již před deseti roky. Nicméně popisovaný příběh, který autor nazval románem o vášni, lásce, věrnosti a zradě, neztrácí nic z obvyklé porce napětí, čtivosti a fundované výpovědi o tehdejší situaci a vztazích nejen ve vládnoucích kruzích.

Ačkoliv se i tentokrát hlavní osa děje točí okolo královského trůnu a osoby císaře Zikmunda Lucemburského, nechal autor vstupovat do smyček příběhu další historické postavy, nečekaně zasahující do dějinných změn i osobních osudů hlavních hrdinů. Období Zikmundova panování na českém trůně není právě stabilní a sám císař si neodvratnost blížícího konce dobře uvědomuje. Jen málokdo ze čtenářů ale tuší, že jeho reálným oponentem je sama Zikmundova manželka. Pro svou krásu a ženskou přitažlivost obdivovaná Barbora Celská. Ta se však nespokojuje s místem po císařově boku, sama totiž touží převzít otěže vlády nejen v Čechách, ale i v Uhrách. V těchto snahách jí vydatně napomáhá jak její milenec Michal Országh, tak šlechtic Hynce Ptáček z Pirkštejna, přiklánějící se mimo jiné k myšlenkám husitství.

Do rozehrané partie mezi plány Barbory Celské a záměry císaře Zikmunda, který prosazuje jako svého zástupce Albrechta Habsburského, však neplánovaně, ale nečekaně silně vstupuje poprava Jana Roháče z Dubé. Ta má pak za následek radikální vzedmutí vlny odporu proti samotnému Zikmundovi a dosavadnímu vládnímu směru.

Bauerovou předností v historických románech, kterých už vydal celé desítky, je jako obvykle nejen důsledné a mnohdy i na základech doložených faktů vyfabulované nečekané propojení dějových historických událostí s příběhy vystupujících postav, ale i mistrovské vylíčení souvztažností s politickou a ekonomickou situací v celé Evropě. Takže čtenář přijímá knihu jednak jako zdroj napínavého líčení v historických kulisách, ale i jako nenásilnou a zábavnou formu poučení o tom, jak se tehdy profilovaly dějiny v širším měřítku. 

Hanka Hosnedlová

Literáti na trati IX - pozvánka

 

Říjen na webu LKPB

Milí přátelé literáti, vážení čtenáři a všichni naši příznivci,

autorský web Literárního klubu Petra Bezruče a jeho hostů vás všechny zve k účasti festivalu Den Poezie, který proběhne od 7. do 20. listopadu 2022. Letos uplyne sto let od narození básníka Jana Skácela (*7. 2. 1922 – + 7. 11. 1989). Tématem festivalu je  citát z básně Jana Skácela Dobré věci –“Je včera, bude dnes a byla zítra“. Vaše verše i poetické mini prózy mi můžete zasílat již nyní. V průběhu festivalu pak budou vkládány na web. Věřím, že tento krásný svátek poezie tímto hezky oslavíme.

 

Každý měsíc hledám témata, která vás mají inspirovat pro daný měsíc, ale i kdykoliv jindy. ČOKOLÁDA, sladký sen i mámení, útěk do ráje.

 HRAČKA- starý plechový vláček, hrst hliněných kuliček, medvídek, mrkací panenka…, která z nich se stane námětem vaší tvorby, která je vám to nejmilovanější? Napište mi, ráda uveřejním.

 K podzimu patří sychravé dny, prodlužující se večery. Dejme si společně KÁVU nebo skleničku VÍNA. Bude v něm PRAVDA NEBO LEŽ. A vítězí opravdu pravda, nebo nás mazaná lež dovede tahat do nekonečna za nos?

 

Pro všechny, které témata svazují, opět připomínám, posílejte, co máte rádi. Pestrost je vizitkou našeho webu.

Za Literární web a LKPB zdraví Pavlína.

Mějte se hezky navzdory času nečasu!

https://literatinawebujedemedal.webnode.cz/

Setkání se spisovatelkami PhDr. Zuzanou Peterovou a PhDr. Janou Vrzalovou nad knihou Fatty & Lili

 

Oslavenci měsíce října

Jak se vám líbí, přátelé, tento měsíc? Začíná příslibem alespoň kousku babího léta, i když nejdřív sprchne. Ale prý jen tak, abychom ten přechod k počasí stálému neměli příliš skokový. A snad aby se sluníčko alespoň pousmálo na první oslavu.

Je tomu tak, hned první den patří našemu čestnému členovi, historikovi a humoristovi Milanu Pávkovi. Vloni měl kulatiny a zdatně pokračuje k dalším metám. Jeho román Simulanti je tak výmluvnou sondou do socialistického povětří, že byl sice povolen do distribuce v r. 1986 (tři roky po vydání), ale řadí se mezi klasická díla. Příznivci fantastiky je dodnes velmi hodnotí, což je jedno z ocenění nejvyšších možných – dílo, které oslovuje čtenáře i po mnoha letech, prověřil život a doba.

Další číši s přáním všeho dobrého pozvedněme směrem k Luhačovicům 13. října. Básnířka Zita Malaníková tam totiž oslaví kulatiny. Známe ji z mnoha básnických almanachů (od r. 2006), písňových textů, píše i prózu, scénáře, věnuje se i výtvarným činnostem. Její básně byly přeloženy do polštiny, ruštiny a švédštiny.

Půlkulatiny oslaví o devět dní později, 22.10., spisovatelka a básnířka, vysokoškolská pedagožka a editorka Jana Bednářová. Je držitelkou Evropské medaile Franze Kafky za uměleckou činnost (2004). Její próza Modrej čas=Modré dni byla přeložena do slovenštiny (2019). Zpovídala  a redaktorsky zpracovala básně a kresby z tureckého vězení Miroslava Farkase Pikola (2022).

 Ve stejný den, tedy dvaadvacátého října, připijeme směrem k Českých Budějovicím rovněž našemu čestnému členovi, Janu Marešovi. Je to badatel, knihovník, překladatel, básník a redaktor. Spolu s Ivo Karešem vytvořil internetovou encyklopedii KOHOUTÍ KŘÍŽ, která již od počátku 90. let seznamuje českou veřejnost s představiteli tzv. německé šumavské literatury. Rozsah encyklopedie je takřka neuvěřitelný.  Databáze se stále rozšiřuje a nyní představuje více než dva tisíce autorů. Najdeme tu  ukázky jejich děl, životopisné medailony, bibliografické odkazy i obrazové dokumenty.

Přejeme naší říjnové čtveřici oslavenců pevné zdraví, hodně sluníčka a pohody, tvůrčích sil a vůbec všechno dobré.

Hana Mudrová