Prolog
Na Zámeckém vrchu nad Kynžvartem se ve zřícenině gotického hradu zjevuje nad vlastním hrobem černý přízrak: hrůzný, bledý netvor s ostrou sekerou.
Ukryl tu kdysi poklad obrovské ceny. V hlubokých lesích okolo Lázní Kynžvart zatím pokradmu obchází druhé strašidlo, lesní duch Kober. Radno není třikrát za sebou do hory volat „Kobere, Kobere, Kobere“, to už byste mohli před zrcadlem opakovat: „Candyman! Candyman! Candyman!“
Slavkovský Kober údajně míval brloh u osady Smrkovec. Za bouřlivých nocí vyrážel v čele zběsilé psí smečky. Hravě roztrhala i Antonii Pascalinu, místní šlechtičnu, jejíž pomník dnes najdete
v zámeckém parku, parku tak milovaném spisovatelem Ladislavem Fuksem (byl zaměstnán na zdejším zámku).
Pod hrází rybníka Bradáč tryská pak vzhůru pramen Bublalka (jak mu říkávají kynžvartské děti) a pokaždé, když duben přichází, jednu tvou touhu splní.
Z Průvodce po nejmagičtějších místech Střední Evropy
od Alenky Cenkové
Kapitola první: Vše ve žluti
Na sítnici oka jsou orgány registrující červenou, modrou i zelenou, ale žádný, který by vnímal žlutou. Ta vzniká chemickou reakcí hluboko v mozku a snad proto je jaksi planá a marná. Snad i z toho důvodu se uvnitř nás proklubávají (někdy tak nebezpečné) iluze.
Robert William Chambers: Král ve žluti
Bylo prvního dubna 2022 a Ivaně, jejíž prsty mi právě putovaly - ťapity ťap - po obličeji, bylo třicet. „Půjdem´?" vyzývala. Stáli jsme tu takřka jako dva mladiství vylupovači hrobů, nicméně vylupovači úvodem kariéry.
Vzala mě za ruku, vystoupili jsme z vlaku. Tedy já i Zebra. Tak jsme Ivaně aspoň přezdívali v práci pro typické pruhy její nejoblíbenější mikiny. Byl jarní den, na který jsme se drze ulili z jednoho vyučování, ba přímo z jisté poštovní školy v nedalekých Mariánských Lázních. Spolu jsme ujeli sem, abych opět našel Kynžvart.
Asi vteřinu vagóny ještě číhaly za našimi zády, než sebou škubly. Zlověstně zavrzaly, daly se opět do pohybu: zprvu těžce
a skřípavě. Realita jako by spolu s nimi ujížděla v dál. Vlak zrychloval. Zmizel, jako by se rozplynul. Stal se dýmem ohýnku, toho v hloubi mého dětství, a skutečný dým čekal i na svazích přede námi. Voněl. My jednoduše museli tenhle výlet udělat, abychom se nakonec nepomátli z poštovního zeměpisu, a stal jsem se tak lovcem vlastních vzpomínek, které dosud pokývala vonná prsť.
Odkrojili jsme se od světa jako děti, co právě vkročily do snu,
a mířil jsem vlastní pamětí k hrobům nejzazších vzpomínek. A poslední spojovací článek s realitou zůstala chvilenku ona ostrá ocelová kola stále zrychlující vlakové soupravy, která nás ale bezstarostně opustila. Zůstali jsme v Kynžvartu. Sami. Jen oslnivě žluté nádraží stálo tady námi, stále tak zlaté jako kdysi, tam, v rozesmátém dětství. Ne. Nic se nezměnilo. Jehly jitřních paprsků se nám opíraly do temen a vlasů (ty měla Ivana rozpuštěné) a jiné paprsky se rozprostřely po našich tělech a klouzaly nám od hlavy až k botám. Ivana si ráno nazula zbrusu nové tenisky - a zdály se zatím lehčí než pírko.
Ještě chvíli jsme stáli - jako dvě figurky na mlatě, na kraji obrovského herního plánu. Lidský pár na okraji míst prozářených nejkrásnějším ránem a věděl jsem to dávno: Kynžvart je ostrov.
Louky se šťovíkem ale končily už pár set metrů před námi šťavnatou bariérou kopce, který svobodně šplhá k nebi, aniž by se dovoloval. Slavkovský les.
„Voní?" optala se.
„Aby ne. Uvnitř žijí rysové."
„Ostrovidi?"
Přikývl jsem. Kopec v dáli se zdál oblečen podobně jako Ivana a taky lákal. Mezi smrky občas probleskla ďábelsky žlutá paseka. Zelená loučka. Průsek. A pod nejžlutější ze všech těch strání jsem spatřil palác. „U JÓVIŠE!“ řekl by Rychlonožka. Palác mi byl víc než povědomý. Což i další střechy. Tam v dáli se dotýkaly slunce stěny mnoha zámků. Ty paláce vykukovaly z oparu jako zvláštní zlaté houby a temně zelený oceán lesů jim bránil prorůst světem až nahoru ke hřebeni. Smolné borovice šuměli. Měli jsme tu svůj pokojík.
Byl ovšem rozsáhlý. Potoky zurčely jako v romantické pohádce. Blyštivě se valily pečlivě vymletými koryty: hroby vzpomínek. Každá přírody generuje magii, kterou zde vnímala už kněžna Metternichová.
Stáli jsme na začátku velikého dobrodružství. „Ivane?" zeptala se mě Ivana. „To ty potůčky tak bublají?“
„Tenkrát bublaly."
Vzpomněl jsem i klapotu dětských mlýnků a dál a dál hleděl k srázu slavkovských svahů. Nostalgicky, se steskem. Cvrlikající bystřiny mohly být i kýč, kdyby se kýčovitě namalovaly, ale já je hledal očima zoufalýma a chtěl je v původní podobě.
Nikdy se ovšem nelze úplně vrátit. Pokud to přece uděláte, dotknete se dna hrobu. Znovu se možná narodíte, ale taky zemřete. I bystřiny umírají. A zde se propadaly do stínů, do strašidelných tunelů. Prováděly nejrozmanitější kličky a všelijak kouzlily. Jen před pár dny, právě v neděli, se mezi ně prostě zřítila Cessna. Letěla
z Brna do Bavor a možná spadla magií lesů přitažena. Nebo škrtl nezkušený pilot v mlze o špičku smrku na kopci Lesný - a my
o tomtéž neštěstí už jen četli. Dvojmístné letadélko se nejspíš roztříštilo na tisíc kousků, co ještě leží rozesety. Ani vrtulníky je dosud všechny nenašly. Zrádně kluzké vodopády přitom duní dál, jednou provždy, a černá oka jeskyní a slují hledí daleko do kraje a i slavný kabinet kuriozit na zámku čeká na své lupiče. Koberce voňavého jehličí voní a jsou posledními lůžky pro všecky neopatrné piloty. Jsou hroby. Zdejší jehličí rádo zve vše živé. Kraj Metternichů.
Někdejší domov Ladislava Fukse. Hrobové ticho. Mlčení rybích tůní, ale i víry, peřeje. A život zakletý do místních rozmanitostí. V dálavách jsme rozeznávali domečky. Hřbitůvek. Všechno jako z domina. A kříže trčí ze svahů a hle, támhle se vrtí figurky. Krindapána! Co ti trpaslíci dělají?
Dívali jsme se s Ivanou tím samým směrem. Mýtili tam lidé keře? Rvali je vražedně ze země i s kořáním? A jsou to vůbec lidé, vážně nejde o skřítky? Nebylo možno to na tu nesmírnou dálku poznat. „Ale zato támhle běhají děti," řekla Ivana.
Skutečně. S jekem sbíhaly stráněmi - a tůní mlází. I tůní celých lázní ten halas dolehl k nám. Uviděli jsme ohýnky. Rozhořívaly se v dáli, i když nebyl čas pálení čarodějek. A blýsk! A blýsk! V dáli se míhala sekera.
Pohlédl jsem na Ivanu jen krátce, z profilu, a sevřelo se mi srdce. Ze zdejšího kraje i z ní. „Její oči, její boky," říkával jsem někdy po procitnutí v divné zkratce a realitou se stalo i to, že jsem před Ivanou chodil pouze s Věrou, jistou herečkou. Ale to krátce. Ukončila vztah a v noci před ránem dneška jsme si spolu s její následovnicí Ivanou řekli, že spolu jednou chceme holčičku. Valérii. Nicméně… „Když to bude kluk, taky dobře."
Svorně jsme to náhle věděli a po onom závažném rozhodnutí natruc nešli do školy. A jeli do Kynžvartu. „Líbí se ti to tady?" zeptal jsem se. „Jsi zklamaná?"
Pokrčila čelo. Rozhlédla se ještě jednou. Tak tohle je idealizovaný kraj mého dětství? Dost roztomile pokrčila útlými rameny
a nosem. Nic neřekla a já zkoumal právě její nos a v duchu nadával a ptal se: proč ke mně Ivana náhle mluví mateřsky? To se mi nelíbilo. Nechtěl jsem hrát žádnou z rolí Petra Pana, to rozhodně ne.
„Tak ráj?" ohrnula nos jako pyšná princezna. Měla těsné, seprané džíny, které nosívala i v práci (u vlakové pošty), a dost jí to v nich slušelo. Nosila taky ráda ono pruhovaně zebří triko.
I lehký svetr. Lehounké botasky, jimž říkám i tenisky, a ještě lehčí vlasy. Ohromně se mi to vše líbilo a psal bych o Ivaně nejradši román. Stála tu. Zadumaně odkopla oblázek čisťounkou botou, i letěl a cvrnkl o lesklou kolejnici. Stála tu se mnou - a nebyla krajem prozatím nijak oslněna, to jsem pochopil. Potřásla hlavou. Jemné, světlounké vlasy jí sklouzly na útlá ramena, jak se to Marlen Dietrichové stalo v řadě filmů. Přimhouřila oči, malou svislou vrásku uprostřed čela, tak dětsky hladkého. Bezstarostná dívka. Ona, já, Kynžvart.
.png)
