Prohledat tento blog

sobota 30. března 2024

Vzpomínka na Karlu Erbovou

Karla Erbová (30. 4. 1933-19. 3. 1924) s Josef Hrubý mě přijímali koncem milénia do západočeské pobočky Obce. Zprvu jsem tím získal (sporný) pocit, že povinně musím loiuskati vše, co ona básní, a pocit přešel v korespondenci. Karla píše o cestách za reportážemi pro Svobodnou Evropu, ale vynáší každoroční měsíce usebrání na moravské chalupě. Už roku 2001 byla drcena šokující ignorací prodavačky v knihkupectví, která neumí slovo poezie ani vyslovit, a chápe moc peněz, ale mně zdůraznila, že jsou až „na třetím místě. Především je vše v lidech.“ Kritizovala úpadek vyjadřování a ledacos. Mínila: „Jsem tuze slabý hlas, abych něco změnila. Navíc jsem se roku 1968 naučila, že vždycky dostanu po hubě já a ne viníci, beru-li se za práva pracujícího lidu. Už mě to znovu ani nenapadne.“

Měla-li co „blízko srdíčka“, rozevlátě to vylívala všem, jimž věřila, a neuměla jinak. 1. 1. 2003 píše: „Rarášek nám občas namlouvá, jak jsme geniální. Mám co dělat se s ním někdy poprat a nepustit ho ke slovu.“ Závěrem z jedné z jejích péefek, je stará rovných dvacet let:

Neopouštěj mne, básni, jediná, cos mi zbyla od potopy světa. Neopouštěj mé náměsíčné nohy a bezmocné koktání i neklid, který mne dennodenně rozemílá do pilin. Neodcházej z mého zpackaného bytí, z couvání, ze slev, zalykání, s nimiž se nelze smířit. Na duši, stejně jako na těle, jsou místa, na která nedosáhnem. Stejně tam rozedřeme srdce, protože nechce pokleknout a vzdát to.

Ivo Fencl


sobota 16. března 2024

Happening Pamatuj! proběhl již podvanácté

Na půdě Evangelické církve metodistické (ECM) v Ječné ulici, v Praze 2 se uskutečnilo již tradiční setkání, které připomnělo tragickou událost v noci z 8. na 9. března 1944, kdy bylo zavražděno 3792 nevinných lidí z rodinného tábora z Terezína v plynových komorách koncentračního tábora Osvětim-Březinka. Jednalo se o největší jednorázovou vraždu československých občanů za 2. světové války. A tamtéž, 10. a 11. července, přišlo najednou o život dalších více než 6500 nevinných lidí. Byli vyhlazeni proto, že se narodili jako Židé…

   „To naše vzpomínání není zahledění do minulosti, je to zdroj orientace v přítomnosti a do budoucnosti,“ uvedla o pořadu Jana Křížová, farářka ECM, která všechny účastníky události přivítala. A jak už se stalo zvykem, dle zakladatele happeningu Marka Šlechty, zazněla nejprve československá hymna, pak hymna státu Izrael – tedy Hatikva – což je píseň o naději a poté ještě Šema Jisra'el (znamenající Slyš, Izraeli. Je to vyznání víry v Hospodina.). Trojlístek právě těchto písní údajně Židé zpívali cestou do plynových komor koncentračních táborů…

   „Každým rokem se snažím happening dramaturgicky inovovat a posouvat dál. Po kolektivním nářku jsem poukazovala na kulturní a duchovní dědictví židovských autorů a letos jsem v programu přivítala esej o odpuštění,“ řekla Radana Šatánková, básnířka a spolupořadatelka pořadu. Ta také  vystoupila spolu s Hanou Alisou Omer, významnou malířkou, jež představuje druhou generaci po holocaustu a která tuto těžkou skutečnost překonala právě díky autorské tvorbě. Svou báseň přednesla paní Omer hebrejsky, Šatánková četla české znění překladu, přesněji řečeno přebásnění. Poté byla představena další pozoruhodná báseň, kterou H. A. Omer přepsala na papír z Pomníku obětem holocaustu. Jeho autorem je izraelský sochař Israel Hadany (*1941). Dílo, venkovní plastika, věnovaná obětem šoa, je od roku 1996 k vidění v Parku Charloty Garique Masarykové v Praze 6. Tato trojice odlišně tvarovaných dutých pylonů z korodovaného plechu se nachází poblíž ambasády státu Izrael. Jeden sloup je z plného materiálu, do dalšího jsou vyřezány hranice Československa před 2. sv. válkou a ve stěnách třetího z nich je vyřezán hebrejským písmem text Hadanyho básně s názvem Ti, kdo nesou vzpomínky na všechen čas.

   Další autor, jehož básně R. Šatánková přednesla, je nedávno zesnulý podskalský básník Ivan Kruis (1952–2024), editor, publicista, knižní historik, člen Umělecké besedy. Reflektoval téma šoa například verši: „s pamětí historie je odváželi z ghett / s moudrostí stáří / i mladou láskou a dychtěním po všem… / a půvabem dětských let / kolikrát jsem tě směl vidět? / než mi tě vzali (…).“

   Emotivní stránku při večeru podtrhla kromě veršů také zpěvačka a kytaristka Katka Sarközi s vlastní tvorbou. Její vystoupení přítomné diváky nadchlo a pozvalo k další spolupráci do budoucna. V prostoru byla také doprovodná minigalerie – k vidění byly obrazy výtvarnice Vlasty Polívkové z literárně-dramatického klubu Dialogu na cestě. Téměř na závěr zazněla esej od zakladatelky Dialogu na cestě – Olgy Nytrové, spisovatelky, působící v duchovenské službě Církve československé husitské. Esej nesla název Odpuštění jako přesah Boha k nám. Věnovala se různým životním okolnostem a situacím, ve kterých se člověk nachází, a ukazovala inspiraci, kde brát sílu odpustit. Skutečným zakončením akce bylo požehnání od farářky ECM Jany Křížové. Pronesla Slovo na cestu – závěr Žalmu 121: „Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici. Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc. Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky.“ Verše z Písma oslovily a rezonovaly toho večera podle vyjádření všech přítomných v jejich myslích a srdcích.

Radana Šatánková

 

 

IVAN KRUIS – Cyklus „ŠOA“ /ukázka/

 

Šoa IV – Židovský hřbitov

náhrobní kameny a kamínky

na hrobech

za dne přibývají malé další

jsou touhami neztracenými v koncentrácích

velikým smírem odevzdaným životu

i smrti

láskou hrůzami podepřenou

ve slovech věčné naděje i důvěry ptačí

 

Šoa V

z nebe spuštěná slova

na větvích

kde hřadují supi

po hodech

ubitá strázeň

pažbami automatů

výkřiky

na apelplatzu

na schodech

pochody do nikam

se sprchami

v závěru

bez návratu

bez přežití

bez vědomí národů

 

Šoa I

s pamětí historie je odváželi z ghett

s moudrostí stáří    

     i mladou láskou a dychtěním po všem…

          a půvabem dětských let

kolikrát jsem tě směl vidět?     než mi tě vzali

s německým pokřikem v temné noci

pláčem a tíhou let

nebyl jsem Žid a miloval jsem tě

s rukama vzpaženýma bezradně

do toho občas štěkl automat a úzkost zavyla

ozvěnou mi byly prázdnota duše a velký strach

který roubuje smrt na kmeny zpráv

pokud někdy dojdou

vylezla jsi do vozu

zhasla jsi

s marnou touhou žít a milovat

tolik zkoušené pokolení

proč? odpověď hledej v jejich osudech

brundibárova oslovení

 

Šoa III

mateřídouška a zeměžluč

lipový květ a kopřivové thé

a řada dalších bylin s názvy českými

je marné říkat okupantům ne!

a duši si trhat pod hvězdami žlutými

nejde to       zásobník cvakne

oči pasou po cíli

prst stiskne lučík

smrt        patro kolikáté?    

otázky v pláči           odpovědi jasné

nepatrný počet navštíví zahradu

chudobka         třezalka     pampeliška      pryšec

do sáčků k léčení se trhají pomalu…

 

O AUTOROVI

Mgr. IVAN KRUIS (19. 4. 1952 – 26. 2. 2024), editor, publicista, knižní historik, člen Umělecké besedy, známý také jako „podskalský básník“. Nejvýrazněji se autor představil básnickou skladbou Podskalská romance. Její osud zprvu nebyl snadný – tato inscenace básnického dialogu v podání Magdaleny Rychlíkové a Martina Štěpánka z r. 1979 musela být v Československém rozhlasu povinně smazána. Stalo se tak po Štěpánkově emigraci v roce 1981. Až v červnu 2015 nalezla básnická skladba Podskalská romance svoje první čtenáře. Milostný dialog je vydán v bibliofilské úpravě (grafika a ilustrace: Michaela Schrecková) v počtu číslovaných výtisků spolu se zachráněným a obnoveným zvukovým záznamem na CD nosiči.

Posledním příspěvkem /kromě rozepsaných pamětí a poslední básnické knížky/, který zazněl na veřejnosti, byl cyklus Šoa, sepsaný během několika dní v únoru 2024 pro Happening Pamatuj!

Připravila: Radana Šatánková, se svolením autora.



R. Šatánková O. Nytrová - Happening Pamatuj 2024


neděle 10. března 2024

Literární web, literární výzva

Milí kolegové, kamarádi a příznivci literárního webu,

srdečně vás všechny zdravím v měsíci, který je spojován s mnoha událostmi, svátky a samozřejmě s příchodem tolik milovaného jara, času slunce, prvních květů a ranního ptačího zpěvu. Jenže staré úsloví varující před ataky zimy říká- březen za kamna vlezem. Tak tedy pojďme si výkyvy počasí zpříjemnit na našem webu. 

MDŽ- svátek, který je oslavou všech žen na světě připadající každoročně na 8. března,
Březen měsíc knihy, čtenářů, internetu – psané slovo má magickou sílu, stejně tak vůně knihy v našich dlaních, na stolech, u lampiček. Podělme se ostatními o vaše nové knihy, které jste vydali.
21. březen je spojen se Světovým dnem poezie Unesco uznává poezii jako cenný symbol kreativity lidského ducha…“
Světový den poezie se slaví i v kavárnách, barech a restauracích po celém světě.
21. březen- první jarní den
28. březen- Den učitelů lidí, kteří svůj profesní život zasvětili vzdělávání ostatních, především dětí a mládeže.
Konec letošního března je spojen se svátky jara-Velikonocemi. 

Všechny tyto události jsou jistě pestrou nabídkou inspirací pro nás všechny. Těším se na vaše emaily s poezií, povídkami a dalšími literárními pracemi, těším se na vaši přítomnost i drobné zastavení. 


Literární výzva

Milí autoři, vyhlašuji literární hru na našem webu

ODPOVĚZ MI BÁSNÍ / PRÓZOU NA OTÁZKU

Každý týden položím Jednu, dvě otázky, na které budu čekat vaše odpovědi.
Cílem této hry je opět aspirovat k tvorbě, nebo k návratům vaší tvorby již dříve napsané a k uveřejnění na našem webu. 
 
Otázky:
1. Kdo nebo co každé všední ráno na nočním stolku rázně ukončí náš spánek?


2. Jaký je oblíbený nápoj spojen se Světovým dnem poezie?



Mějte se hezky a poeticky (jak říkává básník Svatoslav Butora), těším se na vás


Pavlína



Slova mají křídla - pozvánka

 


čtvrtek 7. března 2024

Pár poznámek k poezii Aloise Marhoula

Kdo by dnes neznal Mobela, pořadatele a jediného porotce legendární Mobelovy ceny za poezii. Vždyť do její soutěže se v posledních letech rok co rok hlásí na 80 zájemců nejenom z České republiky. Nedávno po něm dokonce v Čísovicích, městečku v sousedství Mníšku pod Brdy, pojmenovali na popud místních celou ulici. Právě zde, na svém přilehlém pozemku, pořádá Mobel, tentokrát převtělený do básníka Aloise Marhoula, již po tři desetiletí velká setkání básníků.

 Taková oddanost poezii jistě není běžná, a tak je na místě, zvláště když básník, který vydal patnáct sbírek, již překročil sedmdesátku, zamyslet se nad jeho vlastní tvorbou. Vodítkem nám tu může být doslov Ivo Haráka ke sbírce Stručná úvaha o pekle vydané nakladatelstvím BONDY v roce 2019, kde najdeme zvláštní vyznání: „Smím se přiznat k tomu, že mě Marhoulova poezie baví? Když vím, že takové hodnocení zavání znevažováním poezie vůbec.“ A o kus dále: Cožpak Marhoulovi není nic svaté? Slova, gesta, lidé, tradice pro něj nic neznamenají? Vždyť neváhá v milostné básni porovnat manželku se stejnojmennou vojenskou houfnicí.

 Takový obraz by mohl vést k domněnce, že Harák vidí Marhoulovu poezii jako pouhou, sice nepohodlnou a bizarní, ale přece jen zábavnou travestii. Harák sám ovšem možnost takové interpretace vyvrací. Přes zřejmou sympatii k tzv. velké poezii dochází k závěru, že má svým způsobem pohádkové rysy a ve srovnání s hlubokomyslnou poezií obnažující až na dřeň lidská dramata či zákoutí jazyka, nevypadá tak přemoudřele a působí spíše jako v dětských vyprávěnkách. Zvláště, když se za hloubku vydávají trudy a velká slova a tragická vyznění bývají lepší císařských lén.

Domyslíme- li tato slova, můžeme se dokonce ptát, zdali je dnes velká poezie vůbec možná nebo zda nebyla snížena a pohlcena jinými žánry. Například poezií, které jsme si zvykli říkat angažovaná, tedy poezií, která, jak říká Harák, ku zlepšení bolestí světa nabízí zaručeně správný recept i skutek, a tím z nás dopředu snímá tíhu rozhodnutí. Jako bychom už dopředu vylučovali, že ten, kdo se (v takové situaci) směje, to může myslet vážně: s vlastní tvorbou, se čtenáři, se svým i naším životem. 

Tím nechci říci, že Marhoulova poezie není angažovaná. Marhoul je synem své doby a je to pro něj samozřejmé. I pro něj je důležitý především obsah, často spjatý se společensky živým, tzv. libovým tématem. Takové téma bývá dnes už samo o sobě, bez ohledu na způsob a kvalitu podání, cestou ke zmíněnému císařskému lénu, totiž k různým cenám, společenské vážnosti a zmínce v médiích. Naštěstí Marhoul, i když možná nevědomky, prokazuje právě na těchto tématech, že v poezii záleží spíše na tom, jak je věc chápána a udělána, než na tom, o čem je. Navíc jeho angažovanost rozhodně není patetická. Narážím tu na jeho zlehčující humor. Je-li jeho poezie skutečně travestií, pak travestií totální. Je v ní totiž na hlavu postaveno vše, co je svaté všem velkým světům vůbec, nejenom světu velké poezie. Možná Marhoul jako jeden z prvních pochopil, co současné poezii zbylo z kdysi bohatého arzenálu, že postupně ztratilo účinnost líčení přírody, popisy dějů a oborů lidské činnosti, prvky poznání atd. Moderní media a věda to umí, i když třeba ne navždy, o něco lépe. A tak se se světem vypořádává po svém, zvláštní směsí ironie, sarkasmu a pochopení pro lidské slabosti. Nemyslím, že by pro něj nebylo nic svaté. Naopak. Jen se na svět nedívá spasitelským pohledem mocenských a vzdělaneckých elit, ale očima běžného člověka Můžeme to dobře ukázat na básni Odkud k nám přichází pravda ze sbírky www lidi, vydané Arsci 2011:

Mistr Jan Hus / něco křičel / možná bolestí / ale pro ten palčivý kouř / nesnesitelný smrad / a všeobecné dohadování o tom / jak dlouho ještě vydrží // mu z té dálky / nebylo / skoro vůbec rozumět // A blíž / blíž by šel jenom blázen

Jako by tu na nás pomrkávali Sancho Panza se Švejkem a Colasem Breugnonem. 

Básník ale není jen mistrem zdravého rozumu. Často závěrečnou pointou vyvolá, způsobem, který zná jen on, lyrický zázrak, jímž promění ironickou grotesku ve výron citu a lidské účasti. Podobně jako se v tragikomedii mísí slzy se smíchem, mísí se v jeho básních groteska s lyrikou. A tak se básník, který se ani v náznaku nestará o formální aspekty, paradoxně stává otcem nové formy, kterou bychom mohli nazvat lyrickou anekdotou. Jako by nás tu smeknutím buřinky, ne nepodobné buřince Mobelově, zdravil sám Charlie Chaplin. K jejímu ukotvení by stačilo už jen formulovat pár závazných požadavků.

Možná právě tato soudobá lidovost, názornost a srozumitelnost budící dojem až přílišné jednoduchosti vyvolala u skupiny básníků usilujících o velkou poezii,  která však byla v jejich podání spíše zmíněným těžkopádným trudem, dojem nedostatečnosti, a tak podrobili Marhoula ostré kritice. V jejich očích není skutečným básníkem, ale pouhým básničkářem, v podstatě bavičem. Marhoul odpověděl básní o Prometheovi, který lidem sice oheň nedaroval, ale prozradil na Bohy, že jej neumí rozdělat. Tímto půvabným bonmotem bezděky připomněl Leoše Janáčka, který mluvil o svých odpůrcích jako o těch, kteří sedí u studených kamen.

Ano, i humor může být zlý. Ne ovšem ten Marhoulův. Marhoulova poezie navazuje na míšení vysokého s nízkým, které je osudem moderního umění. Jeho pohled je ale plebejský, obracený směrem k  široké čtenářské vrstvě. Koření v lidovém humoru (viz třeba písně Kde ty jedeš můj Janíčku nebo Náš táta mě pořád nutí) a navazuje na Nerudu, Seiferta, Haška nebo Hrabala.

Marhoul je plebejec, vržený do cizího světa, který se v něm zabydlel docela po svém. Možná právě proto vyrostl v pozoruhodného básníka. Jednoho z těch, kteří nejlépe porozuměli své době.

 

Jan Safián alias František Lomec