Karla Erbová (30. 4. 1933-19. 3. 1924) s Josef Hrubý mě přijímali koncem milénia do západočeské pobočky Obce. Zprvu jsem tím získal (sporný) pocit, že povinně musím loiuskati vše, co ona básní, a pocit přešel v korespondenci. Karla píše o cestách za reportážemi pro Svobodnou Evropu, ale vynáší každoroční měsíce usebrání na moravské chalupě. Už roku 2001 byla drcena šokující ignorací prodavačky v knihkupectví, která neumí slovo poezie ani vyslovit, a chápe moc peněz, ale mně zdůraznila, že jsou až „na třetím místě. Především je vše v lidech.“ Kritizovala úpadek vyjadřování a ledacos. Mínila: „Jsem tuze slabý hlas, abych něco změnila. Navíc jsem se roku 1968 naučila, že vždycky dostanu po hubě já a ne viníci, beru-li se za práva pracujícího lidu. Už mě to znovu ani nenapadne.“
Měla-li co „blízko srdíčka“,
rozevlátě to vylívala všem, jimž věřila, a neuměla jinak. 1. 1. 2003 píše:
„Rarášek nám občas namlouvá, jak jsme geniální. Mám co dělat se s ním někdy
poprat a nepustit ho ke slovu.“ Závěrem z jedné z jejích péefek, je stará rovných
dvacet let:
Neopouštěj mne, básni, jediná, cos mi zbyla od potopy světa. Neopouštěj mé náměsíčné nohy a bezmocné koktání i neklid, který mne dennodenně rozemílá do pilin. Neodcházej z mého zpackaného bytí, z couvání, ze slev, zalykání, s nimiž se nelze smířit. Na duši, stejně jako na těle, jsou místa, na která nedosáhnem. Stejně tam rozedřeme srdce, protože nechce pokleknout a vzdát to.
Ivo Fencl
Žádné komentáře:
Okomentovat