Síla poezie – 25 let Dnů poezie v Broumově

Ve dnech 18. – 20. října 2024 proběhly XXV. Dny poezie v Broumově. Na mezinárodním festivalu vystoupilo 43 básnířek a básníků z Česka, Polska, Slovenska a Ukrajiny.

Akce proběhla za podpory Agentury pro rozvoj Broumovska a města Broumova. Byla součástí podzimního uměleckého maratónu pořádaného Střediskem východočeských spisovatelů.

Organizátorkou je od založení festivalu pracovitá básnířka, překladatelka, vydavatelka a fotografka Věra Kopecká.

Program začal čtením a besedami v broumovských školách. Mladá generace tímto způsobem získává osobní vztah k poezii.

Hlavním magnetem zahajovacího dne byl autorský podvečer v Kreslírně Broumovského kláštera, ve kterém se představili se svými básněmi všichni přítomní účastníci.

Pozdě večer se ještě uskutečnily tvůrčí dílny v Obecním domě v Křinicích, kde byla většina básníků ubytována.

Sobotní program byl velmi nabitý. Prostor byl pro představení nových knih, vycházku do okolí nebo diskuse. Hlavním bodem však bylo autorské čtení v polské Nové Rudě, kam se skoro všichni přesunuli autobusem. Dopravní prostředek uvádím, protože vidět autobus plný básníků se poštěstí jen vzácně.

Ve zdejší knihovně se připojila se svým programem ještě místní organizace. Vznikl dlouhý pořad společné recitace, který vznikl z iniciativy knihovny a Organizačního výboru polsko–českých Dnů křesťanské kultury.

O hudební doprovod se starala známá polská písničkářka Barbara Pachura, která kromě autorských písní také zhudebňuje další básníky, třeba Věru Kopeckou. Za zmínku stojí také část večerního koncertu, kterou odehrála potmě. 

Pěkných zážitků bylo plno. Na tomto festivalu vystupují významní autoři, kterým vycházejí básně v překladech v mnoha zemích světa. Vedle nich dostávají příležitost i autoři nezkušení, kteří se mohou od mistrů učit psát, recitovat, naslouchat nebo třeba pracovat s publikem. Je moc dobře, že zde dostávají příležitost představit svou tvorbu a zažívají na ni odezvu.

K festivalu vychází také sborník. Ten letošní se jmenuje Na břehu nového dne, Antologie XXV. mezinárodních Dnů poezie v Broumově, ISBN 978-80-88040-98-9, vydavatel Věra Kopecká (kopecka.vera@volny.cz), 308 stran. Do něj se vešlo 64 autorů. Jsou tu i ti, kteří se přímo setkání nezúčastnili. Polské a ukrajinské básně jsou často přeloženy do češtiny a české a slovenské zase do polštiny.

Tento festival má jedinečnou atmosféru. Je to síla. Síla poezie a přátelství.  

                                                                                                                                                      Tomáš Jirgl

 

IVO FENCL - Románová exkurze těsně před Listopad

Románová exkurze těsně před Listopad

Dospěl jsem svorně s listopadem 89? Asi. Ne, těsně před ním.

Možná jsem nedospěl úplně, ale… Dospění přesně definované není. Přerod mezi dětským a odpovědně zralým vnímáním nepřikvačí za banální vteřinu. Je to pozvolné. Přesto si při pohledu zpátky vybavíte klíčový moment, kdy ve vás prvně hrklo.

Je pravda, že jakýkoli vnější pozorovatel, třeba lékař, může situaci vyhodnotit jinak. Četli jste biografii Vítězslava Nezvala od Krystyny Wanatowiczové (tedy knihu, která bude nepochybně oceněna)? Jestliže ano a jestliže jste - spolu s autorkou - prošli básníkovým žitím, budete možná souhlasit, že skutečný moment dospění u Nezval znát není. Jistěže se s ním nesrovnávám. Ale speciálně muži dospívají někdy pozdě, chci říct. Či vůbec. Dospěl Bradbury (jemuž česky zrovna nyní vyšla sbírka povídek Zlatá jablka sluneční)? Dospěl? Kdo umí pravdivě odpovědět? Bůh?

Pragmatik řekne: „Dospěl jsi, když se už nenecháš živit rodiči.“ Ale to není celá pravda. Stálý příjem dospělost nedokáže. Ta je celý přístup ke světu a já zažil podobný „coming out“ ve čtyřiadvaceti. Do té doby jsem byl, ano, kdesi na vojně: nepřišlo to. I na vysokých školách, Nedošlo na nic. A na podzim 1988 jsem sice začal pracovat, ale… Ale taky nic.

Konkrétně jsem se dostal mezi kartografy a měl díky tomu svobodnou šanci volně brouzdat krajinou Čech: já, šroubek při tvorbě map. Jestli mě to bavilo? Zprvu moc ne.

Bral jsem práci jako nutné zlo a měl jiné zájmy. Četl, snil, bavil se, psal. Začátkem roku 1989 mě přesunuli z Čisté do Újezda a chodívalo to tenkrát ještě takto: geodet K žil týden co týden na lokalitě s pár dalšími a nevracel se vůbec domů. Dnes je to nepředstavitelné. Mladí mi nevěří, když vyprávím. A taky proto, že jsem oběť smíchů, jsem románově upravil vzpomínky na rok 89. Rok plný zvratů. Ty vzpomínky na iniciaci. Tenkrát jsem přestal být kluk. Nebo z podstatné části. V knize líčím, jak jsem se potkal s novým kolegou a zprvu „fičel“ po původní trajektorii ignoranta. Žil sny, nebyl odpovědný.

Začátkem roku proběhl Palachův týden; sledovali jsme vše i od Cerhovic. Kolega (dnes už zpěvák skupiny Brutus) cvičil vždy po práci na kytaru a pouštěl mi Hlas Ameriky. Rozhodl jsem se, že ty pražské dni okusím osobně a nepožádal o dovolenou. Proč taky? Nikdo nás dva nehlídal! Vyřešil jsem to podvodem. Z lokality jsme (přece jen) zajížděli vždy ve středu odpoledne domů, ale ve čtvrtek velmi brzy ráno se pokorně vraceli. A tak jsem se vracel, ale nevystoupil jsem nikde mezi Cerhovicemi a Újezdem na lukách a pokračoval natěšen do Prahy. Cituji sekvenci z románu, který, pravda, líčí x-krát víc, než se mi přihodilo.

Z knihy: Nějaká dívka okolo mě dokonce vlekla brečící batole. „Rozejděte se; jinak se vystavujete nebezpečí-nebezpečí-nebezpečí,“ chrlil amplión, ale zachrčel a zmlkl. Svatý Václav možná zíral, ale já viděl jistě a prodíral se do Štěpánské. A byli tu. Poprvé jsem je spatřil živé. Vyskakovali z policejních vozů, co se přiřítily, a nebyli to muži, ale kluci; takže si trochu hráli. Bicí komando. Měli obušky. „Jakešovi Šmoulové!“ zařval děda vedle mě.

„Jakešovi Šmoulové!“ chytili se sloganu ostatní. Bílé přilby částečně zaryčely. Smečka nadržených. Ještě se hecovali. Rozněcovali. Tu mě chytila nějaká dívka. Ale všichni se navzájem chytali. Původní odpor k davu už jsem necítil. Už jsem se nechtěl jít schovat do antikvariátu Dlážděná. Copak není úžasné být šroubek převratu? A přece jsem do toho momentu neuznával otročinu v mraveništi. Protože dav běsnil. Nějaký kluk mě chytil za druhou ruku a byli jsme propojeni tři: já, ta holka, on. Stál jsem mezi nimi jako pánem bohem vybraný zajatec, ale netrčeli jsme naštěstí dlouho a byli kousíček živoucího řetězu. Ne kůly v plotu. „V jednotě - je – síla,“ volal ten kluk a já sebou škubl. Chtěl jsem se světu přece vytrhnout. Pozdě? Ani ženské se snadno nevytrhnete. Její prsty se staly překvapivými svěráky. Vlasy jí padaly na černou zimní bundu. Do tváře jsem jí už neviděl, protože ji odvracela. Hlasy opakovaly heslo o síle a jednotě a esenbák nás okřikl. Řetězy nakonec povolují a taky tenhle praskl - a vrhlo se proti nám ono nadržené bicí komando. Švík, švík: už to jelo! Bili a bili. Kupodivu vše zmlklo. Jen jakési mládě v bílé bundě se kutálelo po dlažbě. Provokatér?

Pochybuji. Krev klukovi rudě zastříkala tvář. Omdlel. Dva příslušníci komanda ho vlekli ke šmoulímu autu. Ostatní do nás mydlili. Řetěz pukl, ale průrvou šel do akce další mladík. Zvláštní se mi zdálo, že má stejně prošívanou bundu jako ten zajatý a bezděky mě napadlo: zlatá pražská mládež? Hned jsem tu myšlenku zapudil. „Fašisti!“ řval vedle jiný mládenec. Tak ho sebrali. Jeho dvojníka už taky spolkla černá sanitka. „Takhle se dělá revoluce,“ zaslechl jsem dívčí alt a stála tu ta bruneta. Paže si založila na pevných prsou a třískanici sledovala s nadhledem. „Co je?“ ptám se. „Provokatéři,“ jen kývla. A já: „Blbina.“ Vtom napodobila můj plzeňský přízvuk a hleděla mi zblízka do očí, až mě zamrazilo, asi jako v ledové pohádce. Stála tam uprostřed vřavy jako vykřičník a opakovala: „Provokují. Je - jich - plná - Praha.“ Probodávala mě temnýma očima a já podrobeně povídám: „Jsem tu omylem.“ A sehrál jsem etudu, jako bych si zapaloval cigaretu. Negoval jsem strach. Zničehonic se mi vybavilo mrtvé ticho Újezda, kde jsem teď měl pracovat. Prvořadě jsou převraty akce občanů hlavních měst a dějiny vždycky kráčely Paříží, nikoli nezmapovanými končinami venkova.

Na vteřinu se zastesklo po zanedbaných zahradách a zasněných Ladových domcích. Není každá samota lepší než vřava? Kdo to řekl, že… Talent se rodí v tichu, charakter v proudu světla. Kolik je vůbec hodin? Aha. Kolegovi právě padla. Nebýt náhlého nápadu, sedím v bezpečí našeho kamrlíku a rudou pastelkou ryji do čtvrtky. Odpovědně vybarvuji střechy stodol, zatímco po dlažbě Prahy dusají dějiny. A co? Jsou víc než kolega a přítel? Anebo je Újezd pouze venkovská rakev? A právě při vzpomínce na tamní kočky se mnou smýkl dav. Dotlačil mě zase k osudově k dívce. „Vážně! Jsem tu omylem,“ blekotal jsem a ona opáčila: „Já taky.“ Lhali jsme si do kapes oba? Stála uprostřed vřavy nezúčastněně a vzrušovala mě. Podobala se mi postojem, ale nic nefilmovala. „Jsem z Plzně.“ „A já z Berouna. Sabrina.“ Usmála se. Dav nás poponesl jako lodičky. Bylo čtvrt a mělo být půl. Uchopil nás ten zástup co teplé moře a smýkl mladými těly k domu potravin. Stávali jsme se potravou a vedle ječela hysterická paní: „Lidi, v Opletalce skopali dvanáctiletýho kluka!“

Tu jsem spatřil další kordón. Očividně se nás pokoušeli odříznout od ostatních. „Necítíš, jak je to divadlo připravené?“ šeptala svůdná. „Chceš bejt loutkou?“ Jenže jsem se slyšel, jak křičím. Tohle byla odveta za Únor čtyřicet osm. Valila se. Lidi vstoupili do ulic a mezi lidmi napůl utopená, nepřítomná dívka mimo přístav, která to jako pravá pražská čarodějka, kdo ví, možná ovládala telepaticky. Nebo si to myslela. Dělala pitvorně zednářská znamení a mumlala: „Jen hlupák vstoupí bez pozvání, jen hlupák mluví bez optání, jen idiot věří tomu, v co se věřit nedá.“ Zničehonic mě dav od ní odřízl. Najednou jsem stál uprostřed skupiny v centru Václaváku a řítilo se proti mně pět rozběsněných Jakešových Šmoulů. Bili. Třetí rána mě srazila. Ještě si kopli. Mohl jsem být rád, že nebylo petard víc. Hnali mě s rukama za zády k výkladní skříni toho domu potravin, kde vyčkával policejní autobus, a s rukama za hlavou se tam o kapotu opíralo asi deset rozkročených mladíků. Hlavně mladé můžete jako kriminální živly označkovat vždycky: nikdy (ale to je dobře) nemají ujasněné politické názory.

Sotva jsem položil dlaně na karosérii, šlehl mě někdo přes nohy pendrekem, takže jsem upadl. „Seber se, hovado!“ „Takhle se chovalo gestapo,“ komentoval to stařecký hlásek a já se po dědulovi vděčně ohlédl a hned to schytal do spánku. Navzdory ráně jsem dál jasně viděl. Bezděky se mi vybavilo, jak jednou míč Toníkovi Panenků málem vymáčkl oko.

Mé dál pozorovalo, jak se vydráždění policajti vrhají na okolostojící. Jednoho kluka hnali kopanci do postranní ulice. Hvězdičky se mi ještě točily před očima, ale registroval jsem, že cpou do auta nějakou holku. Dva muži po mém boku to dostali přes záda. Pak nás začali natlačovat do policejního antonu. Všiml jsem si, že dvojici vedle mě nemohlo být víc než čtrnáct. Nato jsem na chvíli omdlel. Vezli nás dlouho. Tak tohle jsem si nenaplánoval.

Teprve když anton otevřeli, mohl jsem proběhnout úhlednou uličkou z mlátících pendreků. „Svlíknout bundy!“ řval někdo. To nebyl antikvariát ve Skořepce. Připadalo mi, že by nás ty pomyslné bestie rády svlékli do naha. Byli jsme na dlouhé chodbě a museli si stoupnout ke zdi. Obušky surově dopadaly. Kdo naznačil obranu, dostal přidáno. „Tak vám se v Československu blbě žije, kurvy? Já ti dám svobodu, ty lemple! Zastraní hajzlové!“ „Buzeranti!“ vykřikl na oplátku někdo z mydlených. A oni: „Teprve vám ukážem gestapo!“ Jako v mlze jsem vnímal a teď cituji po pár hodinách vydané Rudé právo:

„Organizátoři bouří přivedli na Václavské náměstí úmyslně řadu křiklounů a výtržníků, ale přišli také mladí bez jakýchkoli politických zkušeností a lidé, kteří mají o takzvané západní demokracii a svobodě zcela abstraktní a naivní představy. Některým nebylo ještě ani třináct a jeden nám pověděl, že je to přece senzace. Něco takovýho jsme s klukama ještě nezažili. Vzrůšo, sranda a prča! Co dodat? Asi jen: republiku si rozvracet nedáme.“

A co sám doktor práv Husák, tím svým spravedlivě přeskakujícím hlasem? „Moc v této zemi patří pracujícím. Vybojovali ji v těžkých zápasech a socialismus byl jejich volba. Návrat k poměrům buržoazní republiky je nepřijatelný, je zcela vyloučen. Zdůrazněme to, soudruzi. Zdůrazněme to jednoznačně, ať už se to komukoli nelíbí!“

Konec ukázky. Ten „bicí výlet“ mi prošel. Ano: kolega byl dotčen, když jsem se večer vynořil. Chvíli se mnou nemluvil. Z jedné strany mě chápal, to nadšení, a neudal, ale taky jsme si spolu vážně promluvili a začal jsem se, doufám, měnit. Anebo můj hrdina je takový. Změní postoj vůči světu, vůči kolegovi, vůči příteli, vůči práci, vůči všemu. Využil jsem při psaní knihy niterné poznámky z těch časů a nechal román vždycky ležet a pokaždé po letech jsem ho přepsal. Musel jsem, protože se mi vzpíralo milion tenkrát (od února do prosince) prožitých šoků. Líčím, co jsem prodělal, anebo tedy můj hrdina, a každý čtenář to pochopí po svém a vždy trochu jinak. Začal jsem si vážit práce, možná, jenže dospět není jenom to, je-li svět zpola šílený a je-li v pětadvaceti všecko ještě obrovské, nádherné dobrodružství.

Sabrina Horáčková zemřela a žije v Berouně - Ivo Fencl | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví

Na hrázi hudby

Vážené a milé básnířky, vážení a milí básníci,

    

už je to zase tady! S každým padajícím listem, s každou minutou čím dál tím více se zkracujících dní přichází již tradiční festival Den poezie, kterého se náš Literárně dramatický klub Dialog na cestě společně s Pražským klubem spisovatelů Obce spisovatelů již několik let pravidelně zúčastňují.  Ani v letošním roce to nebude jinak.      

     Rádi bychom pozvali vás všechny, buď ve STŘEDU 13. listopadu, nebo v SOBOTU 16. listopadu do Vítkovy 13, Praha 8 – Karlín, do zasedací síně NO CČSH Praha 8.  Letošní festival nese jméno: Na hrázi hudby. Organizátoři je vybrali jako vzpomínku na spisovatele Bohumila Hrabala, který bydlel v ulici Na hrázi, na Palmovce (Praha 8), a jeho přítele experimentálního umělce Vladimíra Boudníka, který tam s ním dva roky žil. A také jako připomínku Českého roku hudby, ve kterém si připomínáme výročí mnohých hudebních skladatelů např. B. Smetany, A. Dvořáka, L. Janáčka, J. Suka, K. Kryla aj.

Názvy našich pořadů jsou:

Se slovem skvěle souzní hudba   - ST 13. listopadu. Čas: 15-19

Hudba si podává ruku s poezií    - SO 16. listopadu. Čas: 14-19

Letos jsme se vrátili k osvědčenému vzoru dvou pořadů, aby se mohli zúčastnit i mimopražští autoři, a i ti, kteří mají např. další vystoupení či jiné povinnosti, nebo ti, kteří ze zdravotních či bezpečnostních důvodů nechtějí chodit ve tmě, a naopak i ti, kteří zase do tmy pracují. A také, aby byl čas na to si vzájemně popovídat, vyměnit sbírky, eventuálně navázat spolupráci.

     Samozřejmě se můžete, pokud budete chtít, zúčastnit obou našich setkání jako diváci.

       Pokud budete mít zájem a čas se letošního Dne poezie zúčastnit, dejte mi prosím vědět na mou mailovou adresu: flora.s@seznam.cz. Nejpozději do 4. 11. 2024. Děkuji.

       Uveďte též orientačně, v jakém čase by vám vyhovovalo vystupovat. Po uzávěrce přihlášek, bude vypracován orientační itinerář, který bude rozeslán všem účastníkům. Upozorňujeme, že při velké poptávce na některý z termínů či při eventuálním časovém skluzu, bude dána přednost mimopražským účastníkům, cestujícím veřejnou dopravou, a těm účinkujícím, kteří mají další akce s pevně daným začátkem.

       Délka vystoupení: maximálně 5 minut. Tento údaj se může ještě změnit, podle počtu přihlášených. Pořad bude natáčen a později vyvěšen na YouTube na kanále Dialogu na cestě. Tím se otevírá též možnost účasti pro básnířky a básníky, kteří se nebudou moci ze zdravotních, pracovních, rodinných a jiných důvodů zúčastnit našich dvou setkání.  Mohou nám zaslat svá natočená vystoupení, která budou zařazena do nahrávky.

Loňský Den poezie byl natočen, ale vzhledem k velké pracovní vytíženosti našeho jediného „střihače“ a editora video nahrávek Václava Strachoty bude vyvěšen později. Samozřejmě vás budeme o tomto vyvěšení informovat.

      Dále budeme vděčni za „tuhé a tekuté“ dary na společný stůl.

 

Hezké podzimní dny

 

Květoslava Salmonová

Zástupkyně PhDr. Olgy Nytrové

LDK Dialog na cestě

Ladislav Beran - Doteky zločinů

 Ladislav Beran

Doteky zločinů

MOBA, 2024

Na stránkách této knižní novinky z pera Ladislava Berana, úspěšného píseckého spisovatele a emeritního kriminalisty, se k nám zase vrací nezapomenutelná a oblíbená dvojice vyšetřovatelů - poručíků Studničky a Macha, v čele s chápavým kapitánem Karasem. A ti samozřejmě patří do současnosti, v níž se ani čas zločinnosti nevyhýbá.    

     V tuctu krimipovídek předkládá autor čtenářům pestré menu trestných činů menšího i většího kalibru, zakončené dezertem v podobě úspěšně vyřešeného případu a následujícího trestu. Na jeden příběh připadá v nové knize v průměru dvacet stránek, ale i na tak omezené ploše dokáže Beran plasticky vykreslit situaci, prostředí a v neposlední řadě i výstižný charakter vystupujících osob. Tak se čtenáři dostávají bez zbytečných nečtivých popisů přímo do rozběhnutého, dobře nastíněného děje a sledují příběhy skutečných osob z masa a kostí, ať již na straně zákona, nebo na druhé straně plotu. Ani galerka a její příslušníci zde nejsou vylíčení jen černobíle, autor jim dává lidskou tvář, pochopitelné lidské vlastnosti a motivace, s laskavým nadhledem posuzuje jejich přešlapy a činy, i když jsou třeba za hranicí práva. Stejně tak se nevyhýbá chybám a nedostatkům u těch, kteří zmiňovaná práva různými postupy obhajují a zajišťují. Před čtenářem tak defilují drobní zlodějíčci i lupiči, podvodníci, ženy lehčích mravů a dokonce i  pachatelé zločinů nejtěžších. Přesto se vyšetřovatelé nebrodí v potocích krve, nepodnikají zběsilé automobilové honičky a nekontrolovatelné divoké střílečky, čtenář nemusí přeskakovat stránky s děsivým líčením podrobností zločinu, aniž by ale příběh ztratil napětí nebo neskončil nečekaným odhalením.   

      A právě tento přístup, hovorový jazyk, někdy i lehce lechtivý, poetické a zvědavost vzbuzující názvy jednotlivých kapitol a nenapodobitelný styl psaní činí Beranovy detektivky čtivými a oblíbenými. A stejně je tomu i u této knihy, která se aktuálně, citlivě a přesto realisticky „dotýká zločinů“...

Hanka Hosnedlová    

Sex v dějinách

 Poněkud ožehané, nicméně stále diskutované a přitažlivé téma zvolil pro svou knihu, která vyšla v nakladatelství MOBA, spisovatel Jan Bauer.

Knihu s názvem Sex v dějninách pokřtil v Praze na Hradčanech za účasti Markéty Harasimové, spisovatelské kolegyně, a přítele Václava Junka, známého autora literatury faktu.

A o knize samotné a jejím obsahu pár slov z publikované anotace: Sexuální touhy se v lidských dějinách projevují podstatně výrazněji, než by byli ochotni přiznat renomovaní historikové. Například k desetiletému obléhání Tróje došlo jen proto, že trójský princ Paris unesl spartskému králi Meneláovi manželku Helenu, údajně nejkrásnější ženu antického světa. V podobném duchu bychom mohli pokračovat třeba i u moderních diktátorů typu Mussoliniho, Hitlera, Mao Ce-tunga, jejichž nepochopitelná masová popularita byla podmíněna obdivem především ženské části veřejnosti. Bauer si klade otázku, jaký vliv měl sex na dějiny světa, zavádí nás na dvory velkých panovníků a panovnic, zabývá se jeho vlivem na literaturu a umění. Přitom ale nepředkládá jen pouhé spekulace, ale opírá se o zjištěná fakta a logicky z nich vyvozuje velmi pozoruhodné překvapivé závěry.

 -hh-

Ladislav Beran - Dobře upletená oprátka

Ladislav Beran

Dobře upletená oprátka

MOBA, 2024

Není pochyb o tom, že písecký spisovatel Ladislav Beran patří mezi nejpilnější a také nejoblíbenější jihočeské autory. Střídá tak na stránkách svých knih písecké četníky z dob první republiky a písecké kriminalisty ze současnosti, takže jeho pravidelný čtenář se opravdu nenudí. Tento svazek krimipovídek je pro změnu věnován četnické písecké pátračce v čele s kapitánem Votrubou, který už patří takřka do rodiny autorových knižních hrdinů.

Jen v málokteré detektivce se však dozvíte tolik konkrétních a odborných detailů jako v Beranových knihách. A není divu, vždyť vychází nejen z pokladů četnických archivů, ale i z vlastní zkušenosti kriminalisty.

Hned v první povídce se dozvíte, že takzvaná šlechta galerky, jak se sami nazývali, byli vlastně kasaři. Ale už málokdo ví, že v kriminále museli drát peří, a proto jim galerka hanlivě říkala mimo jiné – peříčkáři. A právě tohle nahlas použité označení se v hospodě U Šímů na Drlíčově stalo rozbuškou ve vzniklé rvačce, která skončila dramaticky pro kasařovo zdraví, takže ve svém oboru vypadl ze hry. Nicméně tím příběh zdaleka nekončí a pro strážmistra Kubíka a nově nastupujícího Hřebejka se slabostí pro ženské sukně pokračuje jako podivně zamotaný kasařský, navíc štědrovečerní případ.  Do děje postupně vstupují další postavy a vyšetřování se nevyhne ani Domu laskavé neřesti s tamní ženskou osádkou.

Na stopu ale nečekaně vyšetřovatele přivede použitá dámská toaleta a rozluštění případu vyloupené kasy v místní tabačce tak dostane překvapivý směr. Ovšem netypické je i rozhřešení, kterého se pak dostane odhaleným lupičům.

Podobně budete napnutí i v dalších sedmnácti povídkách, u nichž zvědavost zaručují už jejich  titulky, na které je Ladislav Beran skutečný a neúnavný přeborník. Řekněte sami, nepřitáhl by vás už sám o sobě třeba název: Tichá nenávist, Kasařský reparát, Namydlené schody galerce, Druhé vážné garde královně zločinu anebo Dobře upletená oprátka, podle níž dostala celá kniha také název? 

Hanka Hosnedlová

Hanka Hosnedlová - Jiskření

 Hanka Hosnedlová

Jiskření

Literární klub Pegas Mělník

2024

 

Útlá knížečka netypického formátu s názvem Jiskření, která se opakuje každým rokem,  je vždy takovou malou prezentační básnickou sbírkou jednoho autora. Tentokrát to byla Hanka Hosnedlová z jihu Čech, jejíž básně s různou tematikou se objevují už dlouhou řadu let nejen v mělnických klubových publikacích.

Také výběr básní pro tuto sbírku je založen na různorodosti námětů i forem, i když v tomto případě s převahou vyhrává prostor na stránkách rým vázaný. Vedle veršů věnovaných přírodě, ročním obdobím, hlavně pak stále častěji prezentovanému fenoménu trampingu a příslušné hudbě, se v obsahu vyskytují i verše zabývající se otázkou nezpochybnitelného plynutí času či tíživosti neutěšené situace v lidských vztazích a veškerém dění. Básně citlivě doprovodila svými ilustracemi Lenka Hejdová, dvorní výtvarnice Klubu Pegas. 

Ocenění pro Ladislavu Chateau

U příležitosti XXXIII. ročníku Mezinárodních cen Egona Erwina Kische převzala Ladislava Chateau ve čtvrtek 26. září 2024 v obřadní síni zámku Letohrad Cenu Egona Erwina Kische za svou knihu Bylo jich pět... Kolaborace, trest a rozpory (Galén, 2023). Své člence blahopřejeme a děkujeme za knihu literatury faktu, která objevuje a odkrývá černá místa v poznání vynikajících francouzských autorů, kteří se za II. světové války nerozpakovali nejen kolaborovat s nacisty, ale svým dílem přispívali k dehonestaci a pronásledování židovské rasy.

Rada Obce spisovatelů ČR

Ladislav Beran - Černá smrt

Ladislav Beran

Černá smrt

MOBA 2024

 

    Ačkoli tento sborník detektivních povídek z pera oblíbeného píseckého autora Ladislava Berana má víc než tři stovky stránek, tvoří jej pouze půl druhé desítky napínavých příběhů, o něco delších než obvykle, které čtenáře zaujmou už svými přitažlivými a fantazii dráždícími názvy. Tentokrát se však neponoříme do minulosti s píseckými četníky, ale zůstaneme v prostředí novodobé písecké kriminálky s poručíky Machem a Studničkou, kapitánemKarasem a dalšími kolegy tohoto vyšetřovatelského tria.

    Beranova schopnost poutavě popisovat i docela všední věci běžného života se tady uplatňuje v průběhu líčení jednotlivých kriminálních případů s napínavou zápletkou i jejich aktérů. Autorova hovorová „písečtina“ s řadou místních a slangových výrazů přiléhavě a věrohodně vykresluje místo, situaci i vystupující postavy. Záporné i kladné. Beran navíc dokáže najít kousek sympatií a pochopení i pro dopadené lotry, ale zároveň umí vykreslit i muže zákona jako osoby plné lidskosti, s jejich chybami i nedostatky. O to víc jsou pak čtenáři bližší. I když to zrovna nejsou atletičtí opálení krasavci s bezchybným úsudkem, břitkým způsobem jednání a přesnou muškou.

     Autentičnost píseckým příběhům dodává nejen dokonalá znalost kriminalistického prostředí a metod, které autor spolehlivě zná z vlastní zkušenosti, ale i dokonalá orientace v píseckých ulicích, hospodách a vinárnách, jakož i okolí města. A že Beranovým povídkovým figurkám nechybí smysl pro humor i nějaké to ostřejší slovo, dokáže celý dojem spolehlivě umocnit.   

     Hned na začátku první povídky se setkáváme se zavražděnou ženou, jejíž smrt přináší desítky otazníků, pro které se příslušní kriminalisté snaží nacházet odpovědi, jednu po druhé a ne vždy úplně bez chybičky. A že Beranovým figurkám nechybí smysl pro svérázný humor i nějaké to ostřejší slovo těžšího kalibru činí popisované pátrání o to přitažlivější a čtivější. Ale vyšetřování v tomto případě nekončí ani zatčením vraha, má totiž ještě další stránku příběhu, kterou si autor nechává až úplně na konec jako rozinku pro čtenáře.

      Obdobně také další povídky mají vedle mravenčí kriminalistické práce svá malá překvapení a někdy i nečekaná rozuzlení. A jsou tak jako stvořené pro dlouhé večery s knížkou na kolenou...

 Hanka Hosnedlová

         

Iva Tajovská - PASTÝŘKA SNŮ

 

ZNÁMÁ // NEZNÁMÁ

            Pochopitelně se nejedná o spisovatelku, nýbrž o její nejnovější román, který vyšel pod názvem PASTÝŘKA SNŮ (vyd. Maraton, 2024,  str.).  Iva Tajovská věnovala pozornost první české a třinácté ženě na světě, která získala pilotní průkaz. Tolík k námětu nového románu. Odkud odvážná mladá žena pocházela? Pochopitelně z Pardubic! S nahlédnutím do historie zjistíme, že koně, plochá dráha a letectví k městu neodmyslitelně patří. A nezapomeňme na perník, o němž ovšem nepadne v knize zmínka.

            Iva Tajovská se zapsala do paměti čtenářů triptychem Odpusť, že jsem ve vrátil, Hořící nebe a Než se rozdělíme. Ve čtenářích asi dosud rezonuje román A lampa ještě nezhasla z roku 2022. Jsou spisovatelé, kteří každou svou knihou orientují odlišným směrem, nabírají do džbánu událostí čerstvou vodu z odlišných pramenů a tím přirozeně riskují, místo ho hlubokých vod občas zabřednou do močálů, pokoušejí se s rozdílným zdarem zúrodnit svým pluhem dosud neoranou půdu. A jsou tací, kteří se věrně drží rodné hroudy, svého důvěrně známého prostředí. Vystavují se nebezpečí jistého stereotypu. V tvorbě Ivy Tajovské jsou centrem dění Pardubice. Plus bezprostřední okolí. Využívá nejen historickou znalost prostředí a dobovou atmosféru, především těží ze skutečných události, věnuje pozornost reálným postavám, jejich kladnému přínosu zemi, konkrétnímu městu, tamtím událostem,  pokroku, aniž by se svazovala reglementy literatury faktu.  

            Román Pastýřka snů nelze označit za romány pro ženy, to označení je obvykle přisuzováno poněkud zjednodušené tvorbě, je to ale příměr bez kritické podjatosti.  Hlavími postavami jsou ženy, jejich osudy, jejich vítězství a pády, jejich životy klenoucí duhu a procházející trýznivými křovinami dnů. Přes všechna dramatická úskalí jde o vyprávění podobné spořádaně plynoucí řece. Tím pochopitelně vstupuje do hry nebezpečí určitého setrvalého sváru progresivních postav s rizikem tvůrčího stereotypu. Zejména při opětovném společenském zařazení do vyšších pater středních dobových vrstev. Platí to také o emancipované, na první a druhé desetiletí minulého století agresivně moderní, cílevědomě paličaté a všestranně úspěšné Boženě Laglerové, která naráží na dobové předsudky nejen v prostředí, jímž chce prorazit, ale i v rodinném kruhu. Ženský prvek je prostě dominantní. Matka, dobově úspěšně provdané sestry. V kritických okamžicích podají pomocnou ruku, aniž by prozřely a dospěly k plnému pochopení.            

            Román Pastýřka snů je nasycený dějem. Všedními i vzrušujícími událostmi  s dobrodružnými peripetiemi. Město Pardubice žilo ve zmíněné době ve stínu popularity prvního českého letce Jana Kašpara a později i Eugena Čiháka. Na Kašparovo jméno pamatujeme nejen z dávných školních škamen, z literatury a dřívější tvorby Ivy Tajovské – jako všestranně váženého a úspěšného člověka. Autorčin přístav k ně,kterým prominentním postavám se změnil, jako se patrně změnil jejich svět. Stěžejním prvkem děje je velice komplikovaná snaha protagonistky stát je první českou aviatičkou. Někdy působí až umanutě, ale i přes počáteční nezdary dosahuje hrdinka svého. Jak už to v českých luzích a hájích chodí, nenachází doma pochopení, natož skutečné uznání. Využívá otevřené náruče ciziny, nikoli vždy zcela bezkonfliktní. Letectví nebylo a nikdy se nestane levnou záležitostí. Dnes je pochopitelné, že aviatika nacházela respekt spíš svéráznými akrobatickými prezentacemi až cirkusového charakteru. Ostatně, letecké dny jsou stále hojně navštěvovány. Zásadní změna nastala s vypuknutím první světové války, kdy se změnilo poslání letectví a technický rozvoj. Válečné události ovšem s ženským prvkem nepočítaly, Laglerová se musela uchýlit do mimoevropské emigrace. Tam vstupují do děje ryze dobrodružné prvky, včetně ilegálního útěku na americký kontinent, kde nebyl život ochucován cukrovou vatou. Nejedna životní kolize svědčila o schopnosti Laglátové vyrovnat se s nepřízní prostředí. Posléze se navrací do samostatné republiky, ale její dlouhá nepřítomnost působí negativně.  Stávající tříbící se existenční podmínky a orientace současného letectví jí  nejsou právě příznivě nakloněny, pamětníci jí nebyli směnují k pilotní profesionalitě. Jméno první české pilotky upadlo v zapomnění, ti, kteří ji pamatovali, nebyli minulosti příznivě nakloněni. (Přiznávám, že jsem o Boženě Laglerové dosud neslyšel a nečetl, nanejvýš okrajově.)

            Pastýřka snů možná vzbudí právě historickými rekvizitami regionální pozornost, za pozornost stojí specifické technické atributy, jimiž možná dosáhne čtenářského zájmu v okruhu amatérských nadšenců, jimž je letectví středem pozornosti. Autorka se vyhnula zjednodušujícím opisům, jimiž autoři s oblibou ve zkratce zamlžují vlastní neznalosti. Laika detailní technické údaje určitě zaujmou.

            Ani osud protagonistky nedospěje k jednoznačně úsměvným koncům, což není mimořádnost. Schopní a svým způsobem úspěšní bývají opomíjeni. Nebo je do stínu zahání iniciativní nesmiřitelná současnost. Tak – v podání Ivy Tajovské – zacouvá první česká pilotka do hangáru omšelého společenského prostředí a v čtenáři zanechává jakýsi tesklivý nádech sklíčenosti a melancholické smířlivosti s dobovými kulisami. Ve čtenáři klíčí obraz jednoho pozoruhodného, nicméně skličujícího životního osudu. 

ZA JIŘÍM FALTUSEM

Kdykoli jsme se rozcházeli, pokaždé zaznělo „tak zase příště.“ Mnohokrát. Celá dlouhá desetiletí. Každý z nás odjížděl jiným směrem, a přece jsme zůstávali stále spolu.

            Jiří Faltus nás po dlouhé nemoci opustil 29. září 2024, krátce po pětaosmdesátých narozeninách. Byl to – ten minulý čas bodá – vynikají básník, jeden z nejlepších, jaké kdy měla česká poezie určená dětským čtenářům, neuvěřitelně plodný aforista s plejádou originálních bystrých postřehů i nápaditých jazykových hrátek, ale především nesmírně charakterní poutník krajinami života. Nelze vypovědět, kolika zdánlivě jednoduchými, ale hluboce promyšlenými a vtipnými úsměvnými perlami dokázat překvapit jako znamenitý kreslíř. Nejedno naléhání na jejich ucelené knižní vydání přecházel Jiří skromným úsměvem. Těžko hádat, proč k němu nikdy nedošlo. Faltusovy literární začátky byly spojeny s hradeckým Kruhem, první samostatnou sbírkou poezie pro dospělé se stal Modravý plamen (Čsl. spisovatel 1978). Jeho tvorbu představovali čtenářům různí vydavatelé, vzpomeňme Kruh, Albatros a zejména dobřejovickou Alfu-Omegu. Sotva bych spočítal, kolikrát jsme tam spolu cestovali, ať již pro knížky nebo na autorská setkání, kolik poznatků a vydaných publikací jsme si vyměnili, kolik literárních akcí jsme společně absolvovali. Bez dlouhých řečí jsme dokázali komunikovat pohledy, naladěnými na stejnou notu. Velké množství pečlivé práce odvedl jako člen výboru Střediska, na jehož počátcích se podílel. Stranou pozornosti zůstávaly jeho poměrně vzácné předmluvy a doslovy, obdivuhodně dokonalé formou i obsahem, jimiž s vytříbeným přístupem propagoval tvorbu svých kolegů a kolegyň od pera. Dokázal překonat mnohé životní záludnosti, a třebaže se v závěru života literárně odmlčel, jeho jméno bude trvale rezonovat ve východočeské umělecké historii, zlatými písmeny stát ve fiktivní kronice Střediska.

            Básník, aforista a kreslíř Jiří Faltus nás opustil. S trvalou platností vzpomínejme jeho uměleckých kvalit a važme si skutečnosti, že jsme měli čest být přáteli tak dobrého člověk

František Uher

Pozvání

 Vážení přátelé,

 

dovoluji si srdečně zvát na autorský večer, který se uskuteční v úterý dne 12. listopadu 2014 od 17:00 hod. ve Foersterově síni, Pštrossova 214/17, Vojtěšská čtvrť Praha 1. (Metro A Staroměstská, dále tram 17 do stanice Národní divadlo. Od ND podle Vltavy cca 80 m k odbočce Šítkova. Ulicí je hned vidět kostel sv. Vojtěcha. Po levé straně se kostel obejde až ke vchodu s tabulkou "Foersterova síň".) Jedná se o komorní koncertní síň při kostele sv. Vojtěcha. Místo je významné z hlediska kunsthistorie i hudební historie. Pořad proběhne jako součást festivalu Den poezie na téma "Hudba a poezie". Vstup volný.

Děkuji za vaši milou pozornost. Děkuji za zachování přízně a případné sdílení pozvánky s dalšími možnými zájemci.

Těším se na vás.

 

S pozdravem

 

Běla Janoštíková

belajanostikova(at)centrum.cz

 

P.S. Prosím, nezapomeňte na teplé oblečení. Síň je součástí kostelních budov. 

Děkuji. B.J.

Nová kniha Ladislava Berana

 

Srdečně zdravím všechny poety, a literáty

Srdečně zdravím všechny poety, a literáty a příznivce autorského literárního webu!

I tento měsíc si vás dovoluji pozvat do světa autorského tvůrčího psaní, se kterým se můžete setkávat na našich stránkách a kde můžete kdykoli prezentovat svou tvorbu.

Když vymýšlím témata na nový měsíc, často si říkám, že všechna tu už snad byla, přestože je svět inspirací nevyčerpatelný. Pro tentokrát jsem zvolila dvě témata.

LÁSKA PROCHÁZÍ ŽALUDKEM a téma PAVUČINA (a také závěs, záclona, závoj, opona - co nebo koho ukrývají?

Nejsou povinná, nenechte se svazovat tématy, třebas vás inspirují k úplně jiným...

V listopadu uplyne 25 let od prvního ročníku Dne poezie (16. 11. 1999).

Festival proběhne od 11. 11. do 23. 11. 2024.

Téma letošního ročníku je “Na hrázi hudby“.

Připomíná dva významné poválečné umělce: Bohumila Hrabala (1914-1997), který na adrese Na hrázi na Palmovce v Praze bydlel (sám ji nazýval “na hrázi věčnosti”), a jeho přítele experimentálního umělce a představitele explosionalismu Vladimíra Boudníka (1924-1968). Ten s Hrabalem Na hrázi dva roky žil. Druhým důvodem je, že letošní rok je Rokem české hudby, který připomíná “magickou čtyřku v české hudbě” https://www.rokceskehudby.cz/…dby a zejména výročí čtyř velkých skladatelů Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka a Josefa Suka. Ale třeba i Karla Kryla.

Rádi bychom se prostřednictvím našeho festivalu zamysleli a následně i oslavili přesah mezi poezií a hudbou. Věříme, že i pro vás bude toto téma inspirativní.( https://www.denpoezie.cz/)

Rovněž náš literární web je k festivalu přihlášen, rádi tuto krásnou akci podpoříme, proto již nyní posílejte básně a krátké prózy, které budou ve dnech festivalu na webu publikované.

Těším se na vás, vaše literární práce, názory, nápady, na nové knihy a vše další, co nás spojuje. 

Mějte se hezky

Pavlína

POZVÁNKA na koncert Evy Mišíkové & E+Mausy a PROJEKCE NOVÉHO FILMU OMM v Praze-Libni dne 11. října 2024

Vážení a milí, zde je bojovka. Kdo tam trefí, bude se mít...

Radana Šatánková

Tato akce je zdarma díky MČ Praha 8:

11. října 2024, KC Prahy 8 - VELKÝ MLÝN

Projekce nového dokumentárního filmu Olivera Maliny Morgensterna:

POSELSTVÍ LÁSKY A UČENÍ VINCENCE LESNÉHO A OTOKARA BŘEZINY

18:00 - koncert: Eva Mišíková & E+Mausy

20:00 - projekce filmu, 85 min., ČR, 2024

-------------------------

A N O T A C E :

- Eva Mišíková - básnířka, zpěvačka, pedagožka (francouzština).

Skupina E+Mausy vystupuje ve složení: Eva Mišíková (texty, zpěv, recitace), kytara Jakub Mužík, klávesy Daniel Patras, basová kytara Jan Polák, bicí Antonín Strnad. Skupina E+Mausy vznikla spontánně - schází se ve zkušebně kousek od Emauzského kláštera v centru Prahy. Ze spojení básní Evy a sklepních improvizací Mausů spatřily postupně denní světlo svébytné a ucelené skladby, hudební variace a texty - tu k osvěžení, tu k zamyšlení.

- Celovečerní dokumentární film o dvou významných rodácích z Vysočiny. Dokument však nadto ukazuje  spojitosti nejen mezi nimi, ale i s dalšími významnými osobnostmi (- básníkem a držitelem Nobelovy ceny Rabíndranáthem Thákurem, - sochařem Františkem Bílkem, - rodinou Havlových, kteří měli rodinné sídlo na Havlově, kde žila hned vedle Anna Pammrová, básníkova múza – tedy múza O. Březiny...).

H r a j í :

Marcela Březinová, Eva Mišíková, Radana Šatánková, Jakub Saic, Jiří Vyorálek a další.

Oslavenci měsíce října

Vážení přátelé, začíná nám další měsíc a vypadá to, že podzim s tím příchodem nijak neotálí. Leckde již začala topná sezóna a všichjni přejeme nějaké teplé suché útočiště všem, co zažili vody přespříliš. Neštěstí nás zatím dokáže semknout a ráda se dozvídám, jak opět pomáháme postiženým, i když to hlavní břemeno nesou právě oni.

Nyní máme poprvé příležitost popřát rovněž dvěma našim mimořádným členkám, což jsou osobnosti našeho kulturního života bez ohledu na věk. Tyto dvě dámy jsou výraznými činitelkami dění,  stály a stojí na počátku dobrých změn pro jednotlivce i skupiny.

V tomto měsíci příliš kulatin nenajdeme, takže vzpomenu i těch, kdo se zasluhují o naši Obec. Hned třetího října můžeme připít činorodé paní Michaele Orsi, která je činorodá v kulturním světě Ostravska a nyní i Prahy. Známe ji jako herečku, zpěvačku, tanečnici a do naší Obce přišla již jako známá básnířka (vloni vyhrála Mobelovu cenu). A pokud říkám, že je činorodá, tak jsme se s ní mohli setkat například v pořadu Dialogu na cestě. Je velmi schopnou organizátorkou, takže se s jejím jménem setkáváme a setkávat budeme velmi často. Byla také zvolena do revizní komise Obce.  Z básnických sbírek uvedu poslední …A ptáci to neví… (2022)

Podobně záslužnou práci pro kulturní svět i Obec vykonává Markéta Hlasivcová, které připijeme 18.10. Je knihovnicí a básnířkou, zapojila se do práce Pražského klubu spisovatelů a také je již jedenáct let zapojena do činnosti (dříve klubu, nyní o.s.) Dialogu na cestě. S básnickou tvorbou se můžeme takřka pravidelně setkávat v almanaších Vladimíra Stibora, s prózami  v mnoha sbornících, včetně kalendáře  Blahoslav. Své sbírky již publikuje především na internetu, například Nestačí světa pokladnice (2024).

Konečně tu máme první kulatiny! Oslaví je 20. října naše mimořádná členka, novinářka, spisovatelka  a humanitární pracovnice, známá svým válečným zpravodajstvím z konfliktů na Kavkaze, v Afghánistánu, pracovala i na Ukrajině.  Polovinu života pracovala pro Lidové noviny, od r. 2018 je v redakci Deníku N.  Její reportáže stále patří k nejvyhledávanějším. Už víte, kdo to je? Jistěže, Petra Procházková je nezaměnitelnou osobností! Na motivy jejího románu Frišta (2004) vznikl film Moje slunce Mad (2021). V r. 2023 obdržela (po mnoha jiných oceněních za svou práci)  francouzský Řád čestné legie.

Výčet uzavírá náš čestný člen a další členka mimořádná. Vyjmenuji je hezky popořadě: Dvaadvacátého října, připijeme směrem k Českých Budějovicím panu  Janu Marešovi. Badateli, knihovníku, překladateli, básníku a redaktorovi. Mimo jiné spolu s Ivo Karešem vytvořil internetovou encyklopedii KOHOUTÍ KŘÍŽ, která již od počátku 90. let seznamuje českou veřejnost s představiteli tzv. německé šumavské literatury. Rozsah encyklopedie je takřka neuvěřitelný.  Databáze se stále rozšiřuje a nyní představuje více než dva tisíce autorů. Najdeme tu  ukázky jejich děl, životopisné medailony, bibliografické odkazy i obrazové dokumenty.

O tři dny později, 25. 10., budeme připíjet  dalším kulatinám, tentokrát mimořádné členky, paní Zdenky Žádníkové Volencové. Je to česká divadelní a televizní herečka, známá z Dejvického divadla nebo televizních seriálů. V r. 2007 založila Nadační fond Zdenky Žádníkové,  který od té doby vylepšuje prostředí ve zdravotnických zařízeních (např. Motol) originálními nástěnnými malbami (autor Libor Škrdlík) nebo třeba mobilními nástěnkami pro dospělé (Přísloví pro potěšení) ve spolupráci s výtvarnicí  Magdou Veverkovou a spisovatelem Benjaminem Kurasem.

Přejeme všem našim oslavencům pevné zdraví, všechno dobré a ještě lepší, pohodu a spokojenost, další úspěchy v jejich práci.

Hana Mudrová

LITERÁTI NA TRATI XII - vyhlášení

Literáti na trati XII

aneb Příběhy (Poezie) kolejí

 

motto: „Koleje skrývají tisíce příběhů (veršů)…“

 

Literární skupina ČZS FISAIC vyhlašuje dvanáctý ročník železniční knižní antologie Literáti na trati, která je příležitostí pro všechny autory, jejichž námětem, múzou či inspirací je prostředí kolejí, vlaků a cestování. A stejně jako vloni, tak i letos budou knihy dvě: „Příběhy kolejí“ a „Poezie kolejí“.

Vaším úkolem je dodání textu, který se dotýká železnice a odkoupení alespoň dvou výtisku knihy. Uvítáme ukázky z knih, poezii i prózu, povídky, fejetony, cestopisy, články, pohádky… Přidat se může každý! Jedinou podmínkou je naplnění názvu knihy – jsme „Literáti na trati“. Ať už profesí či láskou k železnici.

Je jedno, zda jste ostřílený autor nebo si píšete jen tak pro radost. Podělte se o svoje dílo s ostatními. Staňte se součástí dnes již více než stočlenné party a vytvořme společně další díl antologie známých i neznámých autorů, které spojuje souprava dobře rozjetého mezinárodního vlaku! Seberte tedy odvahu a pojďme do toho! „Stojí to za to!“

Další informace získáte na webu: http://obecspisovatelu.blogspot.com/, na e-mailové adrese: frantisek.tylsar@seznam.cz nebo na tel. čísle +420 776 58 2331.

Fanda :-) Tylšar

vedoucí literární skupiny ČZS FISAIC a tvůrce knihy

 

PODMÍNKY A RÁMCOVÝ PLÁN PRO PŘÍPRAVY KNIHY

 31. prosince 2024 - Nejzazší termín pro odeslání příspěvku, který musí splňovat následující náležitosti:

• Text posílejte pouze v elektronické podobě (sepsané na počítači) v běžném textovém editoru (ne pdf!)
• Délka textu – próza – max. 10 000 znaků vč. mezer!
• Délka textu – poezie – max. 5 stran po 33 řádcích vč. nadpisů a mezer.
• Publikovat můžete v knize prózy nebo v knize poezie, popř. v obou.
• K textu je potřeba dodat jednu stránku povídání o autorovi v 1. osobě
  + fotografii.
• Délka textu o autorovi – max 1600 znaků vč. mezer!
• Kratší texty nejsou překážkou, delší budou zkráceny.
• Pokud si nejste jisti jazykovou správností, nechte si text ještě před odesláním zkontrolovat, např. učitelem českého jazyka.
• Texty s velkým množstvím chyb nebo velmi nízké literární úrovně mohou být vyloučeny.
• Vyhrazujeme si právo využít jen část zaslaných materiálů nebo je do knihy nezařadit.
• Zasláním textů autor souhlasí s jejich uveřejněním bez nároku na autorský honorář a zavazuje se k úhradě minimálně dvou výtisků…
• Texty, které včas pošlete, zapracuji do knihy a pošlu zpět k autorské kontrole.
• Na návrh autora provedu změny, znovu vše zkonzultujeme a bude-li vše v pořádku, vložíme do tiskové verze.
• Jednotlivé kroky budou s přihlášenými autory konzultovány prostřednictvím e-mailu či telefonu. Proto potřebuji vaše telefonní číslo a e-mailovou adresu.

 

Platba výtisků:

• Je to stejné jako vloni. Cena za dvě knihy prózy včetně expedičních nákladů je 1 000,- Kč, za dvě knihy poezie včetně expedičních nákladů je 900,- Kč. (K platbě budete vyzýváni průběžně při schvalování sazby autorem.)

 

Nejpozději 28. února 2025 budou hotovy korektury, cílová sazba a návrh obálky - kniha bude předána k tisku

 

Závěrem:

·      Po vytištění cca. v květnu a červnu budu postupně rozesílat zaslané knihy autorům.

·      Pokud vše proběhne dle plánu, rád bych knihu představil na veletrhu Svět knihy v Praze, který se bude konat koncem května 2025, kam vás již nyní srdečně zvu.

·      Přestože to neplánujeme, uvedené termíny se mohou změnit.

·      Jste-li noví autoři, nemusíte se ničeho bát. Pravidelně vás budu o všech krocích informovat, průběžně budu zasílat další informace tak, abychom veškerou práci společně včas dotáhli do konce.

 

Takže nyní vás čeká první krok. Přihlásit se k projektu (napsat mail, zavolat) a poslat svůj příspěvek.

 

Fanda :-) Tylšar

vedoucí literární skupiny ČZS FISAIC a tvůrce knihy

frantisek.tylsar@seznam.cz, tel. +420 776 58 2331