IVO FENCL - Románová exkurze těsně před Listopad

Románová exkurze těsně před Listopad

Dospěl jsem svorně s listopadem 89? Asi. Ne, těsně před ním.

Možná jsem nedospěl úplně, ale… Dospění přesně definované není. Přerod mezi dětským a odpovědně zralým vnímáním nepřikvačí za banální vteřinu. Je to pozvolné. Přesto si při pohledu zpátky vybavíte klíčový moment, kdy ve vás prvně hrklo.

Je pravda, že jakýkoli vnější pozorovatel, třeba lékař, může situaci vyhodnotit jinak. Četli jste biografii Vítězslava Nezvala od Krystyny Wanatowiczové (tedy knihu, která bude nepochybně oceněna)? Jestliže ano a jestliže jste - spolu s autorkou - prošli básníkovým žitím, budete možná souhlasit, že skutečný moment dospění u Nezval znát není. Jistěže se s ním nesrovnávám. Ale speciálně muži dospívají někdy pozdě, chci říct. Či vůbec. Dospěl Bradbury (jemuž česky zrovna nyní vyšla sbírka povídek Zlatá jablka sluneční)? Dospěl? Kdo umí pravdivě odpovědět? Bůh?

Pragmatik řekne: „Dospěl jsi, když se už nenecháš živit rodiči.“ Ale to není celá pravda. Stálý příjem dospělost nedokáže. Ta je celý přístup ke světu a já zažil podobný „coming out“ ve čtyřiadvaceti. Do té doby jsem byl, ano, kdesi na vojně: nepřišlo to. I na vysokých školách, Nedošlo na nic. A na podzim 1988 jsem sice začal pracovat, ale… Ale taky nic.

Konkrétně jsem se dostal mezi kartografy a měl díky tomu svobodnou šanci volně brouzdat krajinou Čech: já, šroubek při tvorbě map. Jestli mě to bavilo? Zprvu moc ne.

Bral jsem práci jako nutné zlo a měl jiné zájmy. Četl, snil, bavil se, psal. Začátkem roku 1989 mě přesunuli z Čisté do Újezda a chodívalo to tenkrát ještě takto: geodet K žil týden co týden na lokalitě s pár dalšími a nevracel se vůbec domů. Dnes je to nepředstavitelné. Mladí mi nevěří, když vyprávím. A taky proto, že jsem oběť smíchů, jsem románově upravil vzpomínky na rok 89. Rok plný zvratů. Ty vzpomínky na iniciaci. Tenkrát jsem přestal být kluk. Nebo z podstatné části. V knize líčím, jak jsem se potkal s novým kolegou a zprvu „fičel“ po původní trajektorii ignoranta. Žil sny, nebyl odpovědný.

Začátkem roku proběhl Palachův týden; sledovali jsme vše i od Cerhovic. Kolega (dnes už zpěvák skupiny Brutus) cvičil vždy po práci na kytaru a pouštěl mi Hlas Ameriky. Rozhodl jsem se, že ty pražské dni okusím osobně a nepožádal o dovolenou. Proč taky? Nikdo nás dva nehlídal! Vyřešil jsem to podvodem. Z lokality jsme (přece jen) zajížděli vždy ve středu odpoledne domů, ale ve čtvrtek velmi brzy ráno se pokorně vraceli. A tak jsem se vracel, ale nevystoupil jsem nikde mezi Cerhovicemi a Újezdem na lukách a pokračoval natěšen do Prahy. Cituji sekvenci z románu, který, pravda, líčí x-krát víc, než se mi přihodilo.

Z knihy: Nějaká dívka okolo mě dokonce vlekla brečící batole. „Rozejděte se; jinak se vystavujete nebezpečí-nebezpečí-nebezpečí,“ chrlil amplión, ale zachrčel a zmlkl. Svatý Václav možná zíral, ale já viděl jistě a prodíral se do Štěpánské. A byli tu. Poprvé jsem je spatřil živé. Vyskakovali z policejních vozů, co se přiřítily, a nebyli to muži, ale kluci; takže si trochu hráli. Bicí komando. Měli obušky. „Jakešovi Šmoulové!“ zařval děda vedle mě.

„Jakešovi Šmoulové!“ chytili se sloganu ostatní. Bílé přilby částečně zaryčely. Smečka nadržených. Ještě se hecovali. Rozněcovali. Tu mě chytila nějaká dívka. Ale všichni se navzájem chytali. Původní odpor k davu už jsem necítil. Už jsem se nechtěl jít schovat do antikvariátu Dlážděná. Copak není úžasné být šroubek převratu? A přece jsem do toho momentu neuznával otročinu v mraveništi. Protože dav běsnil. Nějaký kluk mě chytil za druhou ruku a byli jsme propojeni tři: já, ta holka, on. Stál jsem mezi nimi jako pánem bohem vybraný zajatec, ale netrčeli jsme naštěstí dlouho a byli kousíček živoucího řetězu. Ne kůly v plotu. „V jednotě - je – síla,“ volal ten kluk a já sebou škubl. Chtěl jsem se světu přece vytrhnout. Pozdě? Ani ženské se snadno nevytrhnete. Její prsty se staly překvapivými svěráky. Vlasy jí padaly na černou zimní bundu. Do tváře jsem jí už neviděl, protože ji odvracela. Hlasy opakovaly heslo o síle a jednotě a esenbák nás okřikl. Řetězy nakonec povolují a taky tenhle praskl - a vrhlo se proti nám ono nadržené bicí komando. Švík, švík: už to jelo! Bili a bili. Kupodivu vše zmlklo. Jen jakési mládě v bílé bundě se kutálelo po dlažbě. Provokatér?

Pochybuji. Krev klukovi rudě zastříkala tvář. Omdlel. Dva příslušníci komanda ho vlekli ke šmoulímu autu. Ostatní do nás mydlili. Řetěz pukl, ale průrvou šel do akce další mladík. Zvláštní se mi zdálo, že má stejně prošívanou bundu jako ten zajatý a bezděky mě napadlo: zlatá pražská mládež? Hned jsem tu myšlenku zapudil. „Fašisti!“ řval vedle jiný mládenec. Tak ho sebrali. Jeho dvojníka už taky spolkla černá sanitka. „Takhle se dělá revoluce,“ zaslechl jsem dívčí alt a stála tu ta bruneta. Paže si založila na pevných prsou a třískanici sledovala s nadhledem. „Co je?“ ptám se. „Provokatéři,“ jen kývla. A já: „Blbina.“ Vtom napodobila můj plzeňský přízvuk a hleděla mi zblízka do očí, až mě zamrazilo, asi jako v ledové pohádce. Stála tam uprostřed vřavy jako vykřičník a opakovala: „Provokují. Je - jich - plná - Praha.“ Probodávala mě temnýma očima a já podrobeně povídám: „Jsem tu omylem.“ A sehrál jsem etudu, jako bych si zapaloval cigaretu. Negoval jsem strach. Zničehonic se mi vybavilo mrtvé ticho Újezda, kde jsem teď měl pracovat. Prvořadě jsou převraty akce občanů hlavních měst a dějiny vždycky kráčely Paříží, nikoli nezmapovanými končinami venkova.

Na vteřinu se zastesklo po zanedbaných zahradách a zasněných Ladových domcích. Není každá samota lepší než vřava? Kdo to řekl, že… Talent se rodí v tichu, charakter v proudu světla. Kolik je vůbec hodin? Aha. Kolegovi právě padla. Nebýt náhlého nápadu, sedím v bezpečí našeho kamrlíku a rudou pastelkou ryji do čtvrtky. Odpovědně vybarvuji střechy stodol, zatímco po dlažbě Prahy dusají dějiny. A co? Jsou víc než kolega a přítel? Anebo je Újezd pouze venkovská rakev? A právě při vzpomínce na tamní kočky se mnou smýkl dav. Dotlačil mě zase k osudově k dívce. „Vážně! Jsem tu omylem,“ blekotal jsem a ona opáčila: „Já taky.“ Lhali jsme si do kapes oba? Stála uprostřed vřavy nezúčastněně a vzrušovala mě. Podobala se mi postojem, ale nic nefilmovala. „Jsem z Plzně.“ „A já z Berouna. Sabrina.“ Usmála se. Dav nás poponesl jako lodičky. Bylo čtvrt a mělo být půl. Uchopil nás ten zástup co teplé moře a smýkl mladými těly k domu potravin. Stávali jsme se potravou a vedle ječela hysterická paní: „Lidi, v Opletalce skopali dvanáctiletýho kluka!“

Tu jsem spatřil další kordón. Očividně se nás pokoušeli odříznout od ostatních. „Necítíš, jak je to divadlo připravené?“ šeptala svůdná. „Chceš bejt loutkou?“ Jenže jsem se slyšel, jak křičím. Tohle byla odveta za Únor čtyřicet osm. Valila se. Lidi vstoupili do ulic a mezi lidmi napůl utopená, nepřítomná dívka mimo přístav, která to jako pravá pražská čarodějka, kdo ví, možná ovládala telepaticky. Nebo si to myslela. Dělala pitvorně zednářská znamení a mumlala: „Jen hlupák vstoupí bez pozvání, jen hlupák mluví bez optání, jen idiot věří tomu, v co se věřit nedá.“ Zničehonic mě dav od ní odřízl. Najednou jsem stál uprostřed skupiny v centru Václaváku a řítilo se proti mně pět rozběsněných Jakešových Šmoulů. Bili. Třetí rána mě srazila. Ještě si kopli. Mohl jsem být rád, že nebylo petard víc. Hnali mě s rukama za zády k výkladní skříni toho domu potravin, kde vyčkával policejní autobus, a s rukama za hlavou se tam o kapotu opíralo asi deset rozkročených mladíků. Hlavně mladé můžete jako kriminální živly označkovat vždycky: nikdy (ale to je dobře) nemají ujasněné politické názory.

Sotva jsem položil dlaně na karosérii, šlehl mě někdo přes nohy pendrekem, takže jsem upadl. „Seber se, hovado!“ „Takhle se chovalo gestapo,“ komentoval to stařecký hlásek a já se po dědulovi vděčně ohlédl a hned to schytal do spánku. Navzdory ráně jsem dál jasně viděl. Bezděky se mi vybavilo, jak jednou míč Toníkovi Panenků málem vymáčkl oko.

Mé dál pozorovalo, jak se vydráždění policajti vrhají na okolostojící. Jednoho kluka hnali kopanci do postranní ulice. Hvězdičky se mi ještě točily před očima, ale registroval jsem, že cpou do auta nějakou holku. Dva muži po mém boku to dostali přes záda. Pak nás začali natlačovat do policejního antonu. Všiml jsem si, že dvojici vedle mě nemohlo být víc než čtrnáct. Nato jsem na chvíli omdlel. Vezli nás dlouho. Tak tohle jsem si nenaplánoval.

Teprve když anton otevřeli, mohl jsem proběhnout úhlednou uličkou z mlátících pendreků. „Svlíknout bundy!“ řval někdo. To nebyl antikvariát ve Skořepce. Připadalo mi, že by nás ty pomyslné bestie rády svlékli do naha. Byli jsme na dlouhé chodbě a museli si stoupnout ke zdi. Obušky surově dopadaly. Kdo naznačil obranu, dostal přidáno. „Tak vám se v Československu blbě žije, kurvy? Já ti dám svobodu, ty lemple! Zastraní hajzlové!“ „Buzeranti!“ vykřikl na oplátku někdo z mydlených. A oni: „Teprve vám ukážem gestapo!“ Jako v mlze jsem vnímal a teď cituji po pár hodinách vydané Rudé právo:

„Organizátoři bouří přivedli na Václavské náměstí úmyslně řadu křiklounů a výtržníků, ale přišli také mladí bez jakýchkoli politických zkušeností a lidé, kteří mají o takzvané západní demokracii a svobodě zcela abstraktní a naivní představy. Některým nebylo ještě ani třináct a jeden nám pověděl, že je to přece senzace. Něco takovýho jsme s klukama ještě nezažili. Vzrůšo, sranda a prča! Co dodat? Asi jen: republiku si rozvracet nedáme.“

A co sám doktor práv Husák, tím svým spravedlivě přeskakujícím hlasem? „Moc v této zemi patří pracujícím. Vybojovali ji v těžkých zápasech a socialismus byl jejich volba. Návrat k poměrům buržoazní republiky je nepřijatelný, je zcela vyloučen. Zdůrazněme to, soudruzi. Zdůrazněme to jednoznačně, ať už se to komukoli nelíbí!“

Konec ukázky. Ten „bicí výlet“ mi prošel. Ano: kolega byl dotčen, když jsem se večer vynořil. Chvíli se mnou nemluvil. Z jedné strany mě chápal, to nadšení, a neudal, ale taky jsme si spolu vážně promluvili a začal jsem se, doufám, měnit. Anebo můj hrdina je takový. Změní postoj vůči světu, vůči kolegovi, vůči příteli, vůči práci, vůči všemu. Využil jsem při psaní knihy niterné poznámky z těch časů a nechal román vždycky ležet a pokaždé po letech jsem ho přepsal. Musel jsem, protože se mi vzpíralo milion tenkrát (od února do prosince) prožitých šoků. Líčím, co jsem prodělal, anebo tedy můj hrdina, a každý čtenář to pochopí po svém a vždy trochu jinak. Začal jsem si vážit práce, možná, jenže dospět není jenom to, je-li svět zpola šílený a je-li v pětadvaceti všecko ještě obrovské, nádherné dobrodružství.

Sabrina Horáčková zemřela a žije v Berouně - Ivo Fencl | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví