Iva Tajovská - PASTÝŘKA SNŮ

 

ZNÁMÁ // NEZNÁMÁ

            Pochopitelně se nejedná o spisovatelku, nýbrž o její nejnovější román, který vyšel pod názvem PASTÝŘKA SNŮ (vyd. Maraton, 2024,  str.).  Iva Tajovská věnovala pozornost první české a třinácté ženě na světě, která získala pilotní průkaz. Tolík k námětu nového románu. Odkud odvážná mladá žena pocházela? Pochopitelně z Pardubic! S nahlédnutím do historie zjistíme, že koně, plochá dráha a letectví k městu neodmyslitelně patří. A nezapomeňme na perník, o němž ovšem nepadne v knize zmínka.

            Iva Tajovská se zapsala do paměti čtenářů triptychem Odpusť, že jsem ve vrátil, Hořící nebe a Než se rozdělíme. Ve čtenářích asi dosud rezonuje román A lampa ještě nezhasla z roku 2022. Jsou spisovatelé, kteří každou svou knihou orientují odlišným směrem, nabírají do džbánu událostí čerstvou vodu z odlišných pramenů a tím přirozeně riskují, místo ho hlubokých vod občas zabřednou do močálů, pokoušejí se s rozdílným zdarem zúrodnit svým pluhem dosud neoranou půdu. A jsou tací, kteří se věrně drží rodné hroudy, svého důvěrně známého prostředí. Vystavují se nebezpečí jistého stereotypu. V tvorbě Ivy Tajovské jsou centrem dění Pardubice. Plus bezprostřední okolí. Využívá nejen historickou znalost prostředí a dobovou atmosféru, především těží ze skutečných události, věnuje pozornost reálným postavám, jejich kladnému přínosu zemi, konkrétnímu městu, tamtím událostem,  pokroku, aniž by se svazovala reglementy literatury faktu.  

            Román Pastýřka snů nelze označit za romány pro ženy, to označení je obvykle přisuzováno poněkud zjednodušené tvorbě, je to ale příměr bez kritické podjatosti.  Hlavími postavami jsou ženy, jejich osudy, jejich vítězství a pády, jejich životy klenoucí duhu a procházející trýznivými křovinami dnů. Přes všechna dramatická úskalí jde o vyprávění podobné spořádaně plynoucí řece. Tím pochopitelně vstupuje do hry nebezpečí určitého setrvalého sváru progresivních postav s rizikem tvůrčího stereotypu. Zejména při opětovném společenském zařazení do vyšších pater středních dobových vrstev. Platí to také o emancipované, na první a druhé desetiletí minulého století agresivně moderní, cílevědomě paličaté a všestranně úspěšné Boženě Laglerové, která naráží na dobové předsudky nejen v prostředí, jímž chce prorazit, ale i v rodinném kruhu. Ženský prvek je prostě dominantní. Matka, dobově úspěšně provdané sestry. V kritických okamžicích podají pomocnou ruku, aniž by prozřely a dospěly k plnému pochopení.            

            Román Pastýřka snů je nasycený dějem. Všedními i vzrušujícími událostmi  s dobrodružnými peripetiemi. Město Pardubice žilo ve zmíněné době ve stínu popularity prvního českého letce Jana Kašpara a později i Eugena Čiháka. Na Kašparovo jméno pamatujeme nejen z dávných školních škamen, z literatury a dřívější tvorby Ivy Tajovské – jako všestranně váženého a úspěšného člověka. Autorčin přístav k ně,kterým prominentním postavám se změnil, jako se patrně změnil jejich svět. Stěžejním prvkem děje je velice komplikovaná snaha protagonistky stát je první českou aviatičkou. Někdy působí až umanutě, ale i přes počáteční nezdary dosahuje hrdinka svého. Jak už to v českých luzích a hájích chodí, nenachází doma pochopení, natož skutečné uznání. Využívá otevřené náruče ciziny, nikoli vždy zcela bezkonfliktní. Letectví nebylo a nikdy se nestane levnou záležitostí. Dnes je pochopitelné, že aviatika nacházela respekt spíš svéráznými akrobatickými prezentacemi až cirkusového charakteru. Ostatně, letecké dny jsou stále hojně navštěvovány. Zásadní změna nastala s vypuknutím první světové války, kdy se změnilo poslání letectví a technický rozvoj. Válečné události ovšem s ženským prvkem nepočítaly, Laglerová se musela uchýlit do mimoevropské emigrace. Tam vstupují do děje ryze dobrodružné prvky, včetně ilegálního útěku na americký kontinent, kde nebyl život ochucován cukrovou vatou. Nejedna životní kolize svědčila o schopnosti Laglátové vyrovnat se s nepřízní prostředí. Posléze se navrací do samostatné republiky, ale její dlouhá nepřítomnost působí negativně.  Stávající tříbící se existenční podmínky a orientace současného letectví jí  nejsou právě příznivě nakloněny, pamětníci jí nebyli směnují k pilotní profesionalitě. Jméno první české pilotky upadlo v zapomnění, ti, kteří ji pamatovali, nebyli minulosti příznivě nakloněni. (Přiznávám, že jsem o Boženě Laglerové dosud neslyšel a nečetl, nanejvýš okrajově.)

            Pastýřka snů možná vzbudí právě historickými rekvizitami regionální pozornost, za pozornost stojí specifické technické atributy, jimiž možná dosáhne čtenářského zájmu v okruhu amatérských nadšenců, jimž je letectví středem pozornosti. Autorka se vyhnula zjednodušujícím opisům, jimiž autoři s oblibou ve zkratce zamlžují vlastní neznalosti. Laika detailní technické údaje určitě zaujmou.

            Ani osud protagonistky nedospěje k jednoznačně úsměvným koncům, což není mimořádnost. Schopní a svým způsobem úspěšní bývají opomíjeni. Nebo je do stínu zahání iniciativní nesmiřitelná současnost. Tak – v podání Ivy Tajovské – zacouvá první česká pilotka do hangáru omšelého společenského prostředí a v čtenáři zanechává jakýsi tesklivý nádech sklíčenosti a melancholické smířlivosti s dobovými kulisami. Ve čtenáři klíčí obraz jednoho pozoruhodného, nicméně skličujícího životního osudu.