Psi jsou hravá a milá stvoření. Pár jich mým životem prošlo.
Moje starší dcera Veronika a její syn Martin je natolik milují, že žádný je nemine bez pohlazení, takže při plánování doby na cestu k ní musejí vždycky přičíst i „hladící čas“.
Milan Knížák a jeho paní si oblíbili čivavy. Vždycky mají nejméně tři, ale pamatuju jich i sedm. Kdykoli k nim přijdu na návštěvu, musí si mě zkontrolovat, což činí za neustálého ňafání (ti psi). Možná mezi sebou hlasují, jestli u nich můžu zůstat. Zatím jsem vždycky prošel.
Oba jejich páníčkové se k nim chovají neobyčejně láskyplně. Nedávno mě u Knížáků upoutalo neobvyklé ticho. Nedalo mi to, abych se na Ňafálky nezeptal a Milan mi zdrceně prozradil, jak mu je na chalupě někdo otrávil. Poprvé jsem ho viděl s očima plnýma slz. Příště už běhaly po pokoji jiné čivavy.
Herec Ivo Niederle a jeho žena Věra dostali, aby se jim nestýskalo, od svých dcer poté, co emigrovaly, jezevčíka. S rodokmenem. V německy znějícím jméně měl dokonce „von“. Něco jako „Karl von Bahnhof“ z Vesničky mé střediskové. Ivo mu zjednodušeně říkal „Člověk“. Když jsem se ho ptal, co ho k tomu vedlo, odpověděl: „Koukej, jak se umí rozumně dívat do očí. Skoro jako člověk.“
Pak ho napadlo, že když složí „Karl von Bahnhof“ jakousi psí maturitu, nebude za něj muset platit tolik, jako za mazlíčka. U kamaráda se informoval, jaké disciplíny by měl se svým chlupáčem natrénovat a pustili se do toho. Zádrhel byl ovšem v tom, že byl Ivo moc hodný a nedůsledný.
A pak nadešel den psí maturity. Ivo pejska vykoupal, vyfénoval, připnul mu fungl nové vodítko, oblékl si sváteční košili a vydali se ke zkouškám. Z parkoviště museli ještě lesem pěšky. Pyšně si vykračovali po pěšině, až potkali hajného.
„Vy máte ale hezký obojek,“ pronesl pán.
„Čekal jsem, že pochválíte psa,“ řekl dotčeně a najednou kouká, že na konci obojku nic není!
„Člověče, ke mně! Dostaneš cukříček,“ hledal Ivo pejska po lese a lidi, které přitom potkával, nechápavě kroutili hlavami. Až ho našel. K závodišti už to bylo jen pár kroků.
První disciplínou byla zkouška poslušnosti.
„Karl von Bahnhof,“ (nebo tak nějak) vyvolali jezevčíka. Jeho úkolem bylo odněkud někam přijít. Německý „psí šlechtic“ to ovšem odmítl, zastavil se u památníku rudoarmějců a vyčural se na něj, což mohlo v té době vypadat, jako provokace, takže mohl být rád, že ho nezatkli.
Ve zkoušce ostrosti měl zase za úkol několik minut bez pobízení štěkat na vystresovanou kočku, zavřenou v kleci. Dobrácký „Karl von Bahnhof“ vrtěl ocasem a snažil se ji skrz klec olíznout.
To už komisař nevydržel a „psího šlechtice“ od zkoušek vyhodil, takže za něj musel Ivo i nadále platit, jako za mazlíčka. Ale neměl ho o to míň rád.
A pak mi jednou na fotbale zničeně vyprávěl, že mu „Člověka“ přímo před barákem přejelo auto. Stejně, jako o mnoho let předtím porazil bezohledný řidič v jejich ulici jeho dceru Alenku. Bylo jí osm let. Natašu Gollovou tehdy napadlo – aby přišli s manželkou na jiné myšlenky – že by mohli strávit první máj na její chatě u Dobříše. „Bylo nám dvaatřicet, tak jsme si nakonec řekli, že to zkusíme znova,“ vzpomínal Ivo. Následující rok se jim narodila dcera. „Nejspíš byla počata na té chatě a nám oběma přišlo samozřejmý, že se bude jmenovat taky Alena,“ dodal s trpkým úsměvem.
Koukám, že jsem to měl spíš pojmenovat O psech a lidech. Příště.
A pokusím se trochu veseleji. Fakt. Haf, haf 
Žádné komentáře:
Okomentovat