Není zcela běžné, abychom se setkávali s knihami, které obsahují básnické sbírky dvou tvůrců. Právě takovou připravili Vladimír Stibor a Ester Nowak pod názvem KAMENY CEST, s početnými ilustracemi Romana Szpuka. Stiborovi Cesty do údolí s Kamenolomy Ester Nowak navzájem nepolemizují, významově se nepřekrývají, pokoušejí se dospět k obsahové symbióze. S jistou nadsázkou lze konstatovat jitřivou potřebu odhalování skrytých zákoutí svědomí, vědomí odpovědnosti za tento náš svět splouvá do veršů s podnětnou samozřejmostí. Stromy jejich poetiky vyrůstají z kořenů, zakotvených v zemině prostých mezilidských vztahů. Pro poezii Vladimíra Stibora je charakteristický hledačský prvek, rozvírající vějíř niterných zkušeností, vedoucí čtenáře k zamyšlení: // Ti, co odcházejí, mají v rohu zahrady//své zakopané psy//. Ester Nowak inklinuje ke zjednodušujícím efektům, její //klobouky myšlenek//smekají se na prahu//o bázeň//. Do světa poezie však rozhodně vykročila nadějnou nohou. Na závěr je paradoxně příhodné citovat pasáž společného motta, v němž je vzpomenuto živé vody, v níž ryby dlouze voní. Nuže, obdobně voní většina jejich básní.
František Uher
Žádné komentáře:
Okomentovat