Pro čtenáře poezie je celkem pochopitelné, že mu uvíznou v paměti básnické sbírky, které něčím zaujaly, překročily běžnou hranici vlivů, zdolaly pomyslný autorský práh. Pravda, stává se to spíš ojediněle, častěji najdeme jednu jedinou báseň, která ve čtenáři zapustí kořeny a vrací se k němu v nečekaných souvislostech. Tak jsme v roce 2023 přijali útlejší sbírku Václava France Miniatury, osobně jsem ji od té doby otevřel několikrát. S přesvědčením, že to je cesta, kterou by se básník Franc měl ubírat, protože právě tam je originální a perspektivní, plachetnice jeho poezie je nastříkaná vzácným optimismem, dvojnásob cenným v dobách plných ponorů, kdy se úsměvy až příliš často mění v nepřirozený škleb. Žel, setkáváme se s tím i na poetických oraništích. Každý autorský vývoj připomíná potok, kličkující v lukách. Někdy pouze potůček, ale jeho voda je průhledně čirá. O to výrazněji působí konsolidovaná hladina Francovy sbírky MIMIKRY (2026, 116 str.), která ke čtenářům dospěla nejprve v podobě E-knihy. Za zmínku stojí i výtvarný doprovod. Po dočtení se mihne vlaštovka plného čtenářského uspokojení jako předzvěst vlajkové lodi, vonící papírem a tiskařskou černí.
Setkáváme se s poezií, která si zachovává osobitý charakter, odpovídající záměru autora při koncipování definitivní podoby sbírky, které rozhodně není vlastní poměrně častý tvůrčí neduh v podobě přemíry slovního balastu. Řečeno zjednodušeně – neruší přemíra slov, v níž se utápí autorský záměr. Právě tady je Václav Franc dominantní. Nikde nezazní rušivé, přebytečné slovo, až na dřeň oholená osa jednotlivých básní představuje jakýsi zrcadlový obraz současného života, v němž zdánlivě nemá nikdo zbytečnou chvilku na pozastavení, zamyšlení, úsměv. Občasné zamyšlení nad smyslem verše je ovšem obráceno hrotem šípu ke čtenáři, básník nese plnou odpovědnost za zasetá semena, teprve v druhé řadě za sklizeň. Sbírka Mimikry se stává jakýmsi milníkem, který nedělí, nýbrž spojuje, tvoří ucelenou stavbu z rozličných materiálů, účelně skládá drobné úlomky barevně pestré verbální skloviny. Vedle metaforicky zahalených briskních postřehů (Pády, Pohoda) čteme stejně okysličené verše milostné (Zeměpis), mezi nimi pozoruhodně prolínají úsečné úsměvné sekvence, které jsou tak trochu útěšnou hrou s jazykovými možnostmi (Krajta, Smích, Korektury). Působí jako radostný odraz vnitřního uspokojení, přenášeného prostřednictvím veršů, nutně vyvolávající úsměv, přičemž si bezděčně uvědomujeme, jak hluboká pravda byla zvednuta od dna. Nikoli pravda jako klíčový systém výroků a předpokladů, nýbrž pravda v podobě reflexivního postřehu, okamžitého záblesku, paprsků otevřené vstřícnosti. Stále platí to, co činilo blízkou sbírku Miniatury - vřelost v pestrých dimenzích. V misce, kterou Franc nabízí, jsou nejen krůpěje živé vody, pod jemným baldachýnem se skrývají drobné zaostřené třísky, které se nenápadně zadírají pod kůži. Vedou i k zamyšlení (Mlčení). Někdy se až zdá, že se básník za svůj sympaticky laděný přístup omlouvá. A jak jinak, než potěšitelným veršem! Jestliže sbírka Miniatury představovala výrazný příslib, Mimikry jsou jeho (nikoli miniaturním) naplněním, čerpajícím z absolutně hřejivého pramene, nonšalantní, humorné i skromně ostnaté.
Václav Franc náleží k básnickým generacím, které zapustily kořeny v literární Šrámkově Sobotce. Mám pocit, že přes dlouhý most roků je Šrámkova poezie jakýmsi mementem, jemuž se většina básníků nevyhne, a pokud ano, tak k vlastní škodě. Odlesk bezprostřední šrámkovské pokojné, nikoli pokorně poddajné záře, lze vytušit v mnoha současných sbírkách. Zajisté zapůsobilo letošní regionální „šrámovské“ zaměření Střediska, proto lze akceptovat závěrečné drobné vychýlení, představované básní Jez; s úctou k panu Fráňovi ho přijměme.
Václav Franc zkřížil svůj básnický rapír se standardními plochami současné české poezie, třebaže se několik podobných pokusů urodilo. Netuším, zda někde na navigaci bliknul semafor anglického básníka Roberta Lasse, ale vskutku pouze bliknul. Franc prosekává trnitou trasu k Parnasu na obzoru, pootvírá dveře měkčeji laděným strunám své lyry. Činí to k potěše všech, kteří dovedou zvolené melodii porozumět, najít v ní smysl, účel i vlastní pěšinky. Neboť letité poznání praví, že úsměv má větší váhu nad všechny důstojně vztyčené ukazováčky.
Básník se totiž sbírkou Mimikry na čtenáře usmívá.
František Uher
Žádné komentáře:
Okomentovat