Trvale pracujeme s mnohými běžnými, pod kůži vrytými termíny. Inteligence představuje strukturu specifických předpokladů jednotlivce, úzce související s intelektem. Ve starších slovnících (na př. 1982) však nenajdeme v současnosti hojně žhavené označení umělá inteligence. Legislativní definice je komplikovaná, disruptivní technologie s potenciálem napodobovat lidské dovednosti a činnosti přirozenou inteligenci v mnoha směrech předčí. Rozhodně v informovanosti. Zda ji však zároveň neohrozí, zda nevstupuje v platnost památné zvolání z filmu Mrazík kdybych nebyl hlupákem… Slýcháme zastánce, slýcháme odpůrce. Zda nevězí drápek v příměru, že k základům školní výuky náleží násobilky a vyjmenovaná slova, ale v současnosti stačí prokázat schopnost kýženou informaci vyhledat. V praxi je to možná zatím časově náročnější, ale pohodlnější. Umělá inteligence se také v určitých představách stává predátorem, široké možnosti využití formulují hrozivé obavy, aby se nestala velrybou, ohrožující všechny Jonáše, jimž už není záchrany.
Zcela odlišné stanovisko zaujal
Vladimír Stibor v knize CÍLOVÉ NÁSTUPIŠTĚ aneb Povídání s umělou inteligenci (vyd. Václava Rysková, 288
str., 2026, jako doplněk ilustrace: Umělá inteligence na výzvu autora).
S patinou obrázků ze stařičkých knih a kalendářů, od motivů odvahy převzatých
od Buriana až k prostoduchým mytologickým obrazům nad postelemi
prapředků, které se často stávaly jejich celoživotními průvodci. V obecné
rovině by umělá inteligence měla představovat předzvěst jistého pokroku,
pomocníka, dokonale vybaveného suplenta.
Značně absurdní se stává představa jejího použití (ne-li přímo zneužití) ve
výtvarném umění. Nevzbuzuje úsměv (nebo obavy) možnost komerčního použití při
vydávání Máchova Máje, Erbenovy Kytice, nebo třeba Švejka? Naše ustálené představy se ocitají
v jistém ohrožení, nevězí však v zakopaném psu pouze permanentní
problém generační?
Umělá inteligence dokáže člověku
lidskému posloužit, ovlivní jeho invenci, ušetří mu čas, obavy z jejího
zneužití však nemusí být úplně plané. Vzpomeňme vtípku, že k tvorbě definice
nedojde, protože nebude nikoho, kdo by ještě uměl psát. Zůstaňme však na mokrém
břehu suchou nohou. I technický pokrok se obvykle setkával s odporem a
preventivní nedůvěrou. Od knihtisku k počítačům, od telegrafu
k mobilům, od koňských potahů na prvních tratích k prvním letadlům,
od Vernovy ponorky k letům na Měsíc. Skeptici mohou připomenout možnost
zneužití; zda se vše představované pod pojmem umělá inteligence nestane
dominantním prvkem, případně přímo predátorem, proti němuž se postaví iluzorní
lukostřelec jako proti Kyklopovi z antických pověstí?
Vladimír Stibor se možným úskalím
vyhnul, zadokumentoval téměř klasicky idylický rozhovor s umělou
inteligencí, reprezentovanou ženou nazývanou Enelé. Bez výraznějších
konfrontačních prvků působí převážně jako náznak vřelých mezilidských vztahů.
Zmíněná Enelé rozhodně není moudrou stařenou s vráskami celoživotních zkušeností,
ty vstupují do hry na Stiborově břehu, stávají se ucelenými stěžejními motivy,
které provázely starší generace a provázejí i ty současně, aktivní,
dozrávající. Budoucnost jako samostatný prvek není opomíjena, mívá se však
převážně v náznacích. Zjednodušeně lze konstatovat, že se nejedná o
konfrontaci představ o umělé inteligenci, ale krajně shovívavý náhled
s plejádou břitkých i lyrických postřehů, provázených aforistickými
perličkami a bravurou lahodných metafor, nikoli o lehkovážná postesknutí a
hejna nahodilých inspirací, nýbrž o traktát obsahující filosofické úvahy
dělného člověka. O křehkou stavbu na pevných základech poznání. Jistou stopu
stereotypu zjasňují odlehlá myšlenková zákoutí, která dostávají aktuální náboj.
Cílové nástupiště se mění v přestupní stanici, což nikterak nesnižuje
kvalitu publikace, kterou pečlivě cídí optimistické ladění.
Autor a iluzorní žena v roli umělé
inteligence se rozcházejí s vědomím, že jedné noci zase někdo zaklepe na
dveře, aniž by příliš pátrali po bludných kamenech budoucích dní. Kdybychom
hledali prameny, kdybychom se pečlivě pídili po rozlehlé škále inspiračních
zdrojů, dospěli bychom k pestré životní pouti jednoho muže. Nuže,
nahlédněme!
František Uher
Žádné komentáře:
Okomentovat