Jsou nejméně tři světu se vymykající české herečky. Jitka Molavcová, Ljuba Krbová a Bára Štěpánová. - Vymykají se inteligencí, intuicí, dobrými instinkty, zcela neuchopitelným i dobře uchopitelným šarmem, svou schopností improvizovat a současně akceptovat režii, nu, a možná i vyřídilkou. Bára pak ještě spoustou věcí, které tady jednoduše nedefinuji.
Už v deseti letech hrála v seriálu Pan Tau a později v mnoha, mnoha filmech,
českých i slovenských - Hvězda padá
vzhůru, Setkání v červenci, Smrt stopařek, Lásky mezi kapkami deště, Tajemství
hradu v Karpatech, Kaňka do pohádky, Jak svět přichází o básníky, Jak básníkům
chutná život, Konec básníků v Čechách, Samorost, Katapult, Pětka s hvězdičkou,
Já nejsem já, Discopříběh, Druhý tah pěšcem - a i ve škále seriálů se
objevila: Malý pitaval z velkého města, Tisícročná
včela, Paragrafy na kolech, Slavné historky zbojnické, Chlapec a pes, Česká
soda, Ordinace v růžové zahradě, Rodinná pouta, Herzovi Černí baroni).
Má to i nemá význam pro rozvoj
Bářiny osobnosti, ale její strýcem byl filozof Rudolf Battěk (1924-2013) a tatínek
je historik Václav Štěpán, mj. spoluautor Slovníku
českých spisovatelů z roku 1964; tedy toho, který se během Normalizace v
mnohém nehodil. Ale pan Štěpán participoval i na - dosud využívaném - Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 (1998),
na České divadelní encyklopedii (2015)
a na publikacích Prozatímní divadlo
1863-1883 (1700 stran, s Markétou Trávníčkovou) a Národní divadlo 1883-1983.
Podobně jako Bářin strýček podepsala
Bára Chartu a převrat zažila ve třiceti. Již 1. května 1989 přitom založili - s pozdějším
manželem Lubošem Rychvalským a v reakci na Obuškový zákon či v Polsku roku 1986
vzniknuvší Oranžovou iniciativu - happeningovou
občanskou iniciativu Společnost za
veselejší současnost. Od roku 1990 dělala několik let sekretářku prezidentu
Václavu Havlovi, ale vrátila se k divadlu a co se dalšího osobního života týká,
v padesáti se potřetí provdala za hudebníka Mirka Barabaše; spolu i sladěně vystupují
a dotyčná sehranost se neokoukala. Mohu
to dosvědčit, a když jsem se Báry Štěpánové ve čtvrtek 3. 11. 2022 v Činoherním
klubu zeptal (zrovna s Mirkem Barabašem doprovázela mou a Kosatíkovu besedu Slova mají křídla moderovanou Luborem
Falteiskem a Dušanem Spáčilem, přičemž ji spontánně a vtipně komentovala) na éru
„u Čecha“, zakabonila se zprvu a moc – proti mému očekávání – nezářila (leda a
po chvíli uznala, že je Franta vtipný).
Ale konverzovali jsme trochu dál a Bářino
vymanění se z určité škatulky, do které pro některé zapadla, sotva co mění na skutečnosti,
že u Ringa v divadle hrála i zpívala po léta umně. Dokumentuje to nakonec i záznam
seriálu Pra pra pra (2000) a dramat Na Brusel, Vávro! Na Brusel! (2009) či Dívčí válka (1991). - Spějme však za ústřední
osobností večera, kterého se jinak rovněž zúčastnili Olga Nytrová, Zdeněk
Rampas anebo vnuk spisovatele Edvarda Valenty Martin Valenta. A tou ústřední personou
se stal v druhé části pořadu scenárista a spisovatel Pavel Kosatík (*1962),
laureát Ceny Toma Stopparda.
Snad víte, že začínal jako autor
science fiction, ale také v Činoherním klubu se pochlubil, že má rozepsaný román.
Jinak propadl popularizaci historie a práci s fakty a proslul co autor ceněných/čtivých
biografií Pavla Kohouta, Pavla Tigrida, Ferdinanda Peroutky, Olgy Havlové, veškerých
dalších dam „z Hradu“ (Báru bohužel vynechal) - a taky předních sportovců Věry
Čáslavské a Emila Zátopka. V neposlední řadě i obou Masaryků. - Co víc, nepostradatelnou
školní pomůckou se stala už dávno jeho práce České snění (2010), opravdu fascinující to kniha, která bravurně analyzuje
celkem 16 národních snů. Možná některé zapadly, ale ve své době všechny více nebo
méně rezonovaly. Byť se někdy posléze totálně zhroutily. Jde o luzné sny O Slovensku, O cestě na jih (a do Itálie), O
pravlasti, O tělesné zdatnosti (nejen Tyršem propagované), O Žižkovi - a mnoha dalších vyhraných
bitvách, O Lužici, O Rusku, O SSSR, O moři, O koloniích, O státě pro 40 milionů
(což byl nejenom zbožný sen Baťův), O
Rukopisech, O životě bez Němců, O novém náboženství, O jazyce, O podkarpatské Rusi…
V Činoherním klubu Ve Smečkách
Pavel nicméně zpropagoval jiný opus, nejnovější své Slovensko 30 let poté (2022), které navázalo na jeho práci Slovenské století (2021).
Závěrem bych se ještě vrátil k Báře
Stěpánové co jistému demiurgovi pořadu. Léta ji znám, ale teprve jsem si uvědomil,
když jsme vedle sebe seděli a ona zpívala, že znát kohokoli z televizní
obrazovky se nerovná životu. „Čechy
krásné, Čechy mé,“ pěla s kytarou a posléze přidávala - v mezičasech -
jednu krásnou písničku za druhou. Klidně třeba i od Hapky. V jejím podání jsou nenapodobitelné,
ale Bára je taky rozenou moderátorkou a bezprostředně inteligentní ženou, co
umí dávat lidi do kontaktů a sotva kdy udělá chybu či cokoli trapného. Hudebník
Miroslav Barabaš si vybral dobřeJ a oba tvoří sympatický
pár.
Ale podobně přitažlivým je letitý cyklus
pánů Falteiska a Spáčila, jehož stopy zkoumejme na webu, a maně si vybavuji některé
díly. Např. Slova mají křídla za účasti
Vladimíra Párala či Daniely Kovářové.
Ivo Fencl
Žádné komentáře:
Okomentovat