AFORISMY A BÁSNĚ
IVAN FONTANA
I. AFORISMY Z UTRŽENÉHO RUKÁVU
- Trakaře s předností v jízdě na Trafalgar Square. - Las Vegas s veganským kongresem. - Kočár do Vídně, limuzína do Štětína a tramvaj na Havaj. - Lake Tahoe s hostující Lochness příšerou. - Tribuna lidu s čerstvými výtisky Herald Tribune. - Zastávka na znamení s Mánesovým zvěrokruhem. - Čínské hůlky a francouzské hole v muzeu přímky. - Za pět minut dvanáct, čas na míru. - Alfa omega zástupující tripartitu. - Neprůstřelná vesta z kočičí kožky. - Těšínská jablíčka, opět na trhu! - Ambice: součin činů a mocnina (defilé) výsledků. - Resetovat všechny souřadnice. Zamést si na displey. - Tři zet: ztišit, zlomit a zhatit. - Klenotnice v zoo: zlatý bažant. - Zlatá klec z prutů štědřence. - Záložka knihy je v jistém smyslu směrovka vesmíru. -
Priorita, mimo frontu, mimo pořadí. - Instinkt, to je bezdrátové spojení s podvědomím. - Konzervatismus, něco co zajišťuje přenos starých časů do přítomnosti. - Zvyk říkat pravdu do očí je odvahou, ale i pozůstatkem doby kamenné. - Škola posílá do školy života stále nové zvědy. - Klíčky i paklíčky patří k ornamentům doby. - Botanický klíč s e-klíčky, pod vedením botaničky prof. Hrnčířové. - Obraz bídy a utrpení je vždy nepojištěný. - Království železnic s depkou parních lokomotiv. - Mušle a kolik má uší? - I ta nejmenší mušle se v mikrovlnce plavat naučí.
II. LISTY VE VĚTRU
List, který zvedl vítr
Co měl básník na mysli, když psal tyto verše?
Už nevzpomene si. Najednou se zvedá vítr,
skoro vichřice, předzvěst silné bouře,
která bere poetovi listy z ruky
(i s celým blokem) i s hotovými rýmy.
Starý buk
Starý buk má na svém kmeni desítky očí.
Je jako pozorovatelna, ptačí útočiště,
ústředna, komín či rozhledna.
Možná má oči po padlých větvích,
co se zavřely už před lety.
Možná je zavírá jen v nejhlubší noci.
Možná má noční vidění nebo vidiny.
Věčně bdí. Skoro nezná spánek.
Je hlídačem listnatých
a smíšených lesů. Arcivévoda,
princ korunní, rytíř z Dlouhé Lhoty.
Kouřová stěna se převaluje po obloze,
ne to nejsou čítankové mraky
ani čínští draci, to Gáia vykuřuje nebe,
možná jej právě světí.
Válečné hordy
Cizí vojska táhnou schudlou zemí tam a zpět,
bez povolení již několik let.
Ta dlouhá mnohaletá válka, už roky nepočítá.
Na Martově poli křížů a hrobů přibývá,
avšak žádný květ se neobjeví. Dál se tu
denně a ve velkém pohřbívá.
Kameníci tesají černé pomníky a obelisky.
Kříže tu stojí na znamení.
Přítel, nepřítel leží tu svorně vedle sebe.
Proč si večer nepodali ruce?
Proč si nepadli do náručí?
Planetárium v holešovickém parku
Hvězdná obloha, ještě svinutá v černém
kornoutu. Vesmír zdá se býti noční sovou,
korunou života, rohem hojnosti,
klášterní klenotnicí.
Velcí i malí trpaslíci si tu dávají s chutí
zmrzlinu. Trochu ledová tříšť
až po doběla rozpálenou plotnu.
Černá díra, která tě z očí nikdy nespustí.
Přejete si vidět některou mlhovinu?
Mxx nebo Mxy, kterou si vyberete?
Novu nebo některé vzdálené souvězdí?
Máme zde i černou propast a prodáváme
i výlety do temné minulosti.
Tři baletky a trojnožka
Uchvátili ho tři baletky, od každé jedna nožka,
ty, na nichž dělají skoky a piruety.
Zamiloval se do nich až po uši,
letos už po třetí.
Sám neví jak to bude řešit.
Není don Quijot ani hrabě Casanova.
Láskou si byl vždy jistý. Ale tadle trojnožka,
jak už to vypadá, připraví ho o rozum.
Bazén s hrochy
Jednoho horkého letního odpoledne přišli
k bazénu tři hroši, že se prý jen na chviličku
ve vodě smočí.
Řádně zaplatili, v kabině se převlékli
do plavek a ve sprše si omyli nohy.
Když se ponořili do bazénu vyšplouchla
snad všecka voda, snad víc než na třista
kubíků, vlna tsunami.
Nejen plavčíkovi z toho bylo úzko
a přišly na něj těžké mdloby.
Plavci ani mořeplavci nevěří svým očím,
mnozí slzí a padli přitom také k zemi.
Hodiny sledují, nepomohou jim ani
záchranné kruhy. Už se sotva někdy smočí.
Z hladiny vykukují jen hroší oči.
Něžné doteky
Pohlaď mě, jsem knížka plná touhy,
jsem doutnající román, co nikdy nevyhoří.
Jsem Polárka na obloze.
Foukni do mě, jsem zářivka naplněná
chloroformem, jsem stéblem sladké třtiny.
Nómen omen. Amen. Jsem kámen.
Dotkni se mě, jsem lampión noční oblohy,
jsem džbán v hlubině samoty.
Podej mi ruku a stiskni ji skálopevně.
Nic neslibuj
Nic neslibuj. Slova nepodléhají pozemské
gravitaci. Jen básníkům se občas
připletou do cesty.
Nic neslibuj, na slibech se nedá stavět,
jsou to domky z papundeklu, padací lávky
a řetězové mosty.
Nic neslibuj, neslibuj slunné dny, ani dny
bez dešťů. Příjdou letní bouřky, mlhy, metelice.
Země se šíleně roztočí.
Vezmi si radši můj hedvábný slunečník.
Nic neslibuj. Žádné hory doly neobstojí.
Tatry, Alpy ani Dolomity už nerostou,
ani o píď. A dávno už se nenosí.
Nic neplánuj, na plnění plánů není dosti
času ani sil. Zkrachujou i tvé noční sny.
Na temeni hory leží jejich cintorýn.
Nic neslibuj, hory doly nikdy nesplníš.
Sliby se zhroutí. Pohleď mi do očí,
v jejich hloubce se utopíš.
Hudební svět
Gramofonová jehla sama klesá, sama stoupá.
Je ostrá jako průzračný střechýl, do hudby
se noří. Každá deska, i ta platinová, se jí
trochu bojí, trochu dvoří.
Vraky vzpomínek
Kdysi to byla jen loď bláznů, která křižovala
v Neapolském zálivu. Patřila východoindické
psychiatrické společnosti. Oddělení na břehu
vědomí, představ, snů, chimér a fantazie.
Měla oblé boky, jasné rysy, na přídi hlavu
medůzy, několik bílých plachet, palubu
a téměř nepopsaný lodní deník. Pár kajut
pro posádku a cestující.
Náklad nutný pro přežití. Několik záchranných
kruhů a záchranných člunů.
A tys byl jejím kapitánem.
Dnes se loď vznáší nad oparem řeky
Amazonky, Donu, Volhy, Amudarji, Sirdajry
a Gangy. A velí ji vysloužilý a skoro slepý
lodní admirál.
Loď praská ve švech ve dne v noci a vozí
jen pasažéry I. a II. třídy.
Je desetkrát větší a štěžně má o coul vyšší.
Jezero Fantazie
Poezie je jezero Fantazie a utopených snů.
Kapky děště se rozpouští na hladině paměti.
Prší pro štěstí! Slova klesají ke dnu.
Tání
Tání je převlek přírody.
Když ledy praskají, ani bič nepomůže.
Abraka dabraka
Z Abrtam do Aše sotva dokobrtáš.
Dál si vezmeš kočár, kolo, koloběžku,
taxíka, nebo poletíš po svých.
Do Prčic, Kunratic a Běchovic si jednou
za rok vyrazíš.
Projdeš se po Hanspaulce, zdoláš rozhledu,
obejdeš Troju a skončíš ve Strašnicích.
Kde tvá pouť slavnostně skončí.
Grafika z Nizozemí
Záhon tulipánů zvedající modré nebe.
Hologram z Holandska.
Zátiší na modré míse z Delftu.
Báseň s ostrahou
Strahovský klášter s řádovými mnichy
ochrání ostatky všech svatých.
Meluzína
Meluzína zná všechny písně nazpaměť.
Naše i cizí.
Doprovází všechny větry, počínaje vichřicí
však hraje na bicí.
Žádné komentáře:
Okomentovat