Smutná zpráva

Opustil nás básník IVAN FONTANA, vlastním jménem Mojmír Soukup... 

BALADICKÁ PÍSEŇ LOUČENÍ

Není to básnická sbírka, plující na pokojné a trochu všední hladině současné české poezie. Nelaje, nepěje pochvalné písně, nenasazuje ani lacinou pampeliškovou korunu, snaží se budit zdání nadhledu a střetu se středem dění. Prostě to není poezie, která by nezasluhovala zastavení. Na úvod čteme //Inu vejdi//poutníče//do toho domu//.

Takže poslechněme, vejděme. Otevřme útlou sbírku Věry Kopecké se slibným názvem BALADA O POUTNÍKOVI (vydala Kopecká, s vlastním fotografickým doprovodem, 49 str., 2025). Na prahu příběhu se aktéry dění stáváme všichni, abychom dospěli k poznání rozpětí křídel, přesahujících hranici doletu a závěrečná //společná teskná píseň loučení// zazní nám všem a za nás za všechny, pohladí i zabolí. Potvrdí, že každý z nás během čtení skutečně //padal z výšky//radostné chvilky//prudkým pádem//, že jsme seděli a četli //neslyšně se vzdalující//, že jsme //objímali//nahé stromy//krajkovým závojem//.

A s dovolením ještě jeden citát, Věra Kopecká zažehla //plamínek světla//v šedi dní//. Postulát je naprosto jednoznačný. V současné nevyhraněné poezii (to není jednoznačná kritika, jen povzdech čtenáře, který se setkává se sbírkami, majícími k pokladnici poezie velice daleko, byť nejednou klamou v elegantním rouchu) se Balada o poutníkovi stala svébytnou světlicí, vypálenou ze skromných okrajových krajin, ozařuje však široký prostor, má tak trochu charakter věčného světla. Neboť se jedná o sbírku (to označení není úplně adekvátní, charakter drobné poemy je nasnadě), v niž se //hvězdy chvějí//na temném nebi//, a pozorný čtenář se k ní bude vracet, teprve při druhém čtení ocení veškerá autorská oslovení, lyričtější duše se snad i maličko zasní. Pozornější a obeznalí čtenáři dospějí k poznání, že Věra Kopecká zdařile překročila vlastní stín. Ne všechny pasáže perlivě jiskří, ne každý verš se blyští jitrocelovým leskem, hladina se však zavlní, zdola vyplují temnější vlny emocí, o jejichž existenci víme a obvykle se jim raději vyhýbáme.

Baladě o poustevníkovi je ovšem vlastní ještě další přednost, kterou je její široká obecná platnost. Označoval stávající dobu za moderní je poněkud svérázně srázné – v historii se každá současnost problematicky vydávala a vydává za moderní - nehledejme však vhodnější pejorativum. Poezie Věry Kopecké nevrací čtenáře do minulosti, jak by se snad dalo usoudit z názvu, je bytostně současná, její poutník prožívá baladický příběh v kulisách, které nabízí doba, a poutníkova //píseň loučení//zněla do ticha// zní do netušeného ticha jako erbovní tajemství. Pouze zdánlivě je ohlédnutím, baladičnost spočívá také ve spodním proudu, prodírajícím se nenápadně do budoucnosti. Povězme bez iluzí, že naděje je vždy nanejvýš rozkvétajícím poupětem a

každý záchvěv optimismu, tvořící třeba pouze průsvitný lehký opar, skrývá pod hedvábným pláštěm také nějaký ten typicky baladický osten. Taková je Balada o poutníkovi. Taková je poezie Věry Kopecké.

František Uher

Světový den poezie 2025

Vážení přátelé,

 

s potěšením si dovoluji oznámit, že v úterý dne 18. března 2025 od 18:15 hod. se uskuteční v Knihovně Uměleckoprůmyslového musea v Praze (ul. 17. listopadu 2, metro A stanice Staroměstská) večer poezie při příležitosti Světového dne poezie 2025. Představím aktuální světovou poezii a své nové básně.

 

Vstup volný. Všichni zájemci srdečně zváni.

 

Krásné dny přeje

 

Běla Janoštíková

belajanostikova@centrum.cz

Tomáš Jirgl – No a co!

ISBN 978-80-909382-2-9

Autor přichází po čtyřech letech s novými básněmi. Opět se snoubí hrůza s krásou v charakteristickém podání. V padesáti letech stále píše milostnou poezii, je kritický k většinové společnosti, někdy provokující a umí být ostrý jako břitva. Nově přináší více naděje, což dokládá také výběrem ilustrátorky z nejmladší generace.

Pátá sbírka Tomáše Jirgla je rozdělena do čtyř částí: Pro A., Smutnění, Kočky nejedí třešně a Pápěří. 

UKÁZKA:

Drsné léto

Chceš jí lízat… chodidla

že je tvá vyvolená

 

Protrženou kůží vidíš žebra

V hořícím lese slova jména

a tvá krásná polská žena

tou divočinou napůl vysvlečena

 

Sousta hvězdných map

Madona ze dřeva a chtíče

Rande v údolí stoletých jepic

 

na konci krvavého léta

 

 

Ještě živá

Kláře Hůrkové

Nad propastí

jsi ještě živá

ještě máš živé vlasy

pod lopatkou vytetovaného Boha

jsi stínem slunečnic zabodnutých v srdci

těkavou kyticí z vysušených mořských koníků

v krajině noci

kde nebyli andělé

 

Jednou každý někam zmizí

 

Škoda že už nemůžeš pózovat Hodlerovi

 

 

Kočky nejedí třešně

 

Svoboda v hadrech instalatéra

neví na koho zazvonit

 

Zdá se jí

že se celá vejde do krabičky od sirek

Kam máš namířeno

hadí ženo?

 

Možná jsi měla moc mužů

možná je máš stále

Chceš vědět vše

zatím víš: kočky nejedí třešně

 

sakury kvetou jako o život

Příběhy zpoza oceánu

 

Jihočeští spisovatelé znovu u Heyduka

Již poosmé uspořádal Jihočeský klub obce spisovatelů ve spolupráci s Prácheňským muzeem v Písku Velké čtení spisovatelů jižních Čech, které se již tradičně koná v Památníku Adolfa Heyduka, konkrétně v jeho bývalé jídelně. V neděli 2. února se rozjela první část tohoto komorního pořadu, kde úryvky ze svých děl prezentovalo pět autorů. Šestá, Lenka Bittová, se pro nemoc bohužel nemohla zúčastnit. Příjemnou atmosféru pak dokreslilo kytarové duo Ivana Zborníka a Violy Jablonské.

Celým pořadem provázel emeritní ředitel Prácheňského muzea Jiří Prášek, který hned v úvodu připomněl, že letos je to 125 let, co byl postaven tento dům podle návrhu architekta Jana Kouly. Adolf Heyduk si ho nechal postavit v době, kdy mu bylo 65 let.  V roce 1920, u příležitosti básníkových 85. narozenin, Heyduka dokonce navštívil prezident Tomáš Garrigue Masaryk. V té době už Heyduk nikam nevycházel. Pootavský slavík, jak byl nazýván, zemřel 6.února 1923.

Jako první vystoupila putimská autorka Jaroslava Pixová, známá svou regionální literaturou. Přečetla ukázku ze své poslední knihy Střípky vzpomínek na starý Písek a vrátila se do doby 60. až 80. let minulého století. Byl to čas, kdy hojně vznikaly různé amatérské bigbítové kapely. V ukázce přiblížila, jak si členové kapel sháněli zahraniční repertoár, učili se ho hrát odposlechem a slova si foneticky opisovali, jak absolvovali tzv. přehrávky před komisí, kde všude se v Písku hrálo a tancovalo.

Ukázku z další detektivky nazvané Kdo zná motiv, najde vraha velmi pilného píseckého spisovatele Ladislava Berana tentokrát přečetla jeho manželka. Kniha vyjde letos v březnu. Alen Malina přečetl verše, které vznikly při jeho tříměsíčním putování po jižní Americe, kde navštívil Kolumbii, Peru, Brazílii, Ekvádor a další státy. Prozradil, že cesta byla velmi inspirativní, protože při ní zavařil několik tužek. Zlata Měchurová čerpala ze své nové knihy s názvem Procházka po píseckých hřbitovech. Písek má celkem 7 hřbitovů, na nichž leží 32 osobností a v ukázce se zaměřila na historii Lesního hřbitova v Písku. Na něm se první pohřeb konal 19. dubna 1934. Posledním účinkujícím byl Ota Pánek, který zavzpomínal na publicistu Karla Šmída, který náhle zemřel 3. ledna letošního roku. Byl to velmi blízký přítel spisovatele Richarda Uhra, kterému je Velké čtení věnováno. Ač je to zvláštní, oba tito autoři psali básně společně. Dali dohromady 8 sešitků poezie a vyvrcholením byla kniha s názvem Každý má právo něco nevědět.

Nakonec čekalo na všechny bohaté občerstvení, za které vděčíme především Otovi Pánkovi. Nějakou dobrotou přispěli ale i účinkující. Při něm se pak rozvinula konverzace mezi spisovateli i obecenstvem, která celé pozdní odpoledne příjemně zakončila.

Jaroslava Pixová

Pro zobrazení plné velikosti klikněte na fotografii myší. :-)

Únor 2025 v LKPB

Vážení a milí kolegové literáti,

sotva jsme se v novém roce rozkoukali, leden předal štafetu dalšímu z měsíců. Věřím, že si najdete malou chvilku a zastavíte se na našem literárním webu, kde vás jako obvykle čekají nová témata a doufám, že v průběhu měsíce nová rubrika, nechejte se zatím překvapit.  

A jaká jsou témata pro únor?

Paní Anna Hrabalová, která všem dodatečně přeje vše nejlepší do nového roku, mi poslala povídku Úsmev, kus šťastia a pekný deň.

 

Název povídky jsou vlastně hned tři témata. Vyberete si ? Budu se těšit.

Čtvrtým námětem pro únor jsou Dveře - zamčené, staré, neviditelné, tajemné, dokořán, kdo nebo co se za nimi skrývá a proč se je někdy bojíme otevřít a jindy s nimi rázně bouchneme?

Literární web není jen o tématech, nenechávejte se svazovat, je nekonečně mnoho motivů a podnětů ke psaní, podělte se, inspirujte ostatní.

Vyšla vám nová kniha? v rubrice  Nové knihy a recenze nás  s ní můžete seznámit.

Přeji hezké tvůrčí dny Pavlína