11. května 2022 v sedm ráno zemřel v Praze v nedožitých 93 letech (což je věk, jenž zřejmě představuje nějakou magickou hranici) spisovatel Vlastislav Toman, někdejší šéfredaktor časopisu ABC.
Pavla
Tomanová, jeho paní, mi pak stručně napsala: „Věřila jsem, že se z nemocnice
vrátí, rozloučení bude v úzkém kruhu rodiny.“
V
Tomanově případě mám pocit, že z karet, které obdržel do života, vyždímal
maximum. Lépe řečeno: uhrál s nimi, co by jiný viděl jen jako světla posledního
vagónu. Ve finále života se Toman dožil věru překrásných souborných vydání
prakticky všeho, co kdy napsal. Jde o dlouhou řadu vázaných, velkoformátových, pestrobarevných,
tematicky vždy sevřených knih. Například IKS.
Strážci času (2018), Dobrodružství na
Marsu i Zemi (2017, doslov Milan Krejčí), Strážci (2016), Výpravy do
ztracených světů (2020, doslov Milan Krejčí), Zlatá kniha komiksů Vlastislava Tomana (poprvé 2013, doslov Ivo
Fencl), Zlatá kniha komiksů Vlastislava
Tomana 2. Příběhy psané střelným prachem (2016, doslov Ivo Fencl) atd.
Nejnovější
z těch svazků se vlastně začal prodávat teprve nedávno - pod titulem Nové příběhy Malého boha a Kruana. Život s Ábíčkem
a je doplněním i pokračováním populárních příběhů z Tomanovy Žluté planety. Nově
je kreslil Petr Šrédl z Plzně, kde se Toman roku 1929 narodil a kde ho také vřadili
do edice Ulita (svazek 48): Ohlížení (2017)
jsou propracované vzpomínky na dětství.
Udivovalo
mě, když někdy říkal: „Já už jsem smolař.“ Totiž to naprosto nebyla pravda.
Životem prošel se štěstím; i když uznejme, že tomu štěstí chodil umně naproti.
Byl
jednak pracovitý, jednak se o něm říkávalo, že vypuzen dveřmi se vracívá oknem.
Sám to rád dotvrzoval, snad si to i pochvaloval, už byl takový.
Takřka
nic, co Vlastislav Toman vytvořil, nezůstává ladem, a velká většina jeho
komiksů i povídek byla reeditována. Ba nejednou. Došlo a dochází k dotiskům.
První Zlaté knihy se prodaly
desetitisíce výtisků, což dnes znamená obrovský úspěch. A prodává se dál,
zrovna tak i ta druhá. Toman skutečně byl i výdělečně činný do svých posledních
dní a obalamutil jej patrně pouze nejmenovaný producent slibovaného filmu o zmíněné
Žluté planetě. Filmu, na který dodnes existuje jenom jakási průzkumná upoutávka.
Ještě několik týdnů před smrtí si mi Vlasta stěžoval, že má s tím pánem „dál“
trápení. - Ale třeba ten film jednou někdo natočí.
Mně
bylo teprve deset let, když byl seriál s Kruanem v časopise v nejlepším, ale
časopis se mi nedařilo sehnat. Vždy jsem ve školní třídě četl jen pár dílů. Náhodně.
Přitom ABC vycházelo ve stotisícových nákladech. Přesto mizelo z pultů i zpod
pultů. Dnes už to mají nostalgici všecko na talíři, zatímco desetileté děti už
povětšinou zajímá něco jiného. Kolik by jich Tomanovi přišlo asi na pohřeb?
O
tohle naštěstí nejde! Rozhodují jiné věci. Byl tu, neuvěřitelně pilně pracoval,
nedal se odbýt a nutno konstatovat, že taky uměl plavat s proudem dob. Ve
funkci šéfredaktora prestižního časopisu se udržel od konce let padesátých až do
začátku let devadesátých. Nato mohl vydechnout, ale ani ho to nenapadlo. Taky
následujících třicet let zaplnil prací a nesčetnými aktivitami. Měl stále
zdravou mentalitu chlapce, drive, hodnou ženu, zvláštní naivitu a snad jen jeho
občasné srovnávání s Foglarem poněkud kulhá. Protože byl úplně svůj. Nezmizí.
Žádné komentáře:
Okomentovat