CHLÉB POUŠTĚ
Různé sborníky
poezie jsou tradičním doplňkem stuktury přibližování české poezie čtenářům. Na
jejich prezentaci se podílejí zejména regionální literární instituce.
S každoroční pravidelností vychází Almanach české poezie, s datem
roku v názvu. O jeho uvedení na literární scénu se zasluhuje především básník
Vladimír Stibor. Nutno poznamenat, že se částečně jedná o řešení nouzové, řada
autorů by zasluhovala vydání vlastní sbírky. Letošní almanach CHLÉB POUŠTĚ
(vyd. V. Rysková, il.Ivan Bnkovský, 210 str.) představuje 76 tvůrců. Častým neduhem
sborníků je výrazná nevyrovnanost tvůrčí invektivy. Tentokrát není hladina
úrovně příliš kolísavá, ačkoli dominují především renomovanější tvůrci.
Jmenujme (abecedně) alespoň Jana Cimického, Evu Černošovou, Romana Szpuka,
Martu Urbanovou, Jiřího Žáčka či svérázného Dutu. Jisté osvěžení představují
jediná báseň Radany Šatánkové, Rejmánkovy překlady (Szymborská, Bukowski) a aforismy
Ladislava Mušky. Některými pozoruhodnými básněmi se samozřejmě prezentují i
další. Poněkud problematický je průměrný věk přispěvatelů, který ovšem nelze ovlivnit,
absence mladé pozeie však stojí za zamyšlení. Rozhodně by přinesla svěží náboj.
Každoročně je kladena otázka, na kterou autoři odpovídají. Integritu té letošní
– pozvali byste Jana Husa na večeři - pojali
někteří rigorózními minitraktáty, záměr plně pochopil snad pouze František
Tylšar. Na stejné lodi zaveslovali Žáček a výtvarník Bukovský. Sborník Chléb
pouště je třeba uvítat jako vizitku části širokého spektra současné české poezie,
a je to vizitka kvalitní.
ŠEDESÁT
TŘI PODZIMŮ
Shoda okolností nás někdy zaskočí. Těžko soudit, zda jde o
náhodu v básnické sbírce Vladimíra Stibora ŠEDESÁT TŘI PODZIMŮ (vydal
Archiv AAA, edice Poezie Krušnohoří, 2022, 63 str.) Právě počet stran
koresponduje s názvem sbírky. Vysvětlení by snad mohl podat básník, kdyby
na tom záleželo. Neboť ve hře je ještě třetí faktor – básníkův věk. Stibor má
na kontě přes dvacet sbírek poezie, patří tedy ke zkušeným tvůrcům, kteří vědomě
směřují ke konkrétnímu cíli, znají správnou cestu a dokáží po ní vykročit. Jeho
poezie vyrůstá z nepříliš kvalitně orané půdy současnosti, plné drobných i
větších šarvátek a poranění, která se odrážejí ve verších s přesně
dávkovanou intenzitou. Jako základní motiv můžeme uvést tři citace: Kartágo hoří (str. 24), Kdo za nás vytáhne bouřkovou plachtu na
stěžeň (str. 26) a Na barikádě je
každý z nás vydán napospas větru (str. 34). Hluboké občanské i básnické
znepokojení směřuje k obavám, jakým terčem se stane budoucnost, jakou
melodií nás zaskočí zvonkohra ambitů (str.
51). Těžištěm úzkostně sevřené sbírky
je vědomí odpovědnosti. Stiborova poezie tak dosahuje sugestivního účinku.
Zjevný je odlehčující kontrast s pasážemi psanými v klasické formě haiku,
které hledí ke vzdálenému obzoru s poněkud vlídněji laděnými, věcně
vyváženými nadějnými perspektivami
Žádné komentáře:
Okomentovat