Ivo Fencl - Tajnosti rozfofrovaných krváků

Tajnosti rozfofrovaných krváků

„Když jsem já byl tenkrát kluk,“ jak zpívá Karel, moc rád jsem (si) psal a kreslil, a to obrázkové seriály alias komiksy. Obvykle nevalné výtvarné úrovně. A psal jsem i povídky, obyčejně dost krvavé. - Povětšinou to dosud existuje a může to být velmi snadno zničeno, ale občas se něčím z toho inspiruji. Ačkoli všecko nemám; něco vzala voda a voli tu vody patrně vypili.

Buď mi ty texty ukradli (v kupé vlaku stále vidím svou žlutou, válcovitou tašku, od které jsem neprozřetelně odběhl pro lístek), nebo jsem ony ohmatané poztrácel ve školách. Některá veledíla jsem destruoval osobně a nevratně, nemilosrdně: prachsprostým upálením ve sklepním kotli na uhlí (zatímco dnes topíme plynem).

Ničil jsem spisky mládí, že to byly blbosti? Ani ne. Vadilo mi s odstupem, že postrádají konec. Pointu. Absence konců mě - v jistém věku okolo puberty, ale bylo to jen období - iritovala. Škoda. Jinak by existoval i sešit pokreslený podvratným komiksem Slavní bandité.

Zhmotňoval kus mého dětství - přelomu šedesátých, sedmdesátých let -, ale co sežraly plameny, je popel a dým a dnes ani to ne.

Vzpomínky mám. V raném věku mi na momentík imponovala představa jakýchsi dvou ideálních loupežníků, kteří jsou naprostými individualisty a chtějí se udělat pro sebe. Vale dají naší úřední civilizaci, aby se - připraveni se ubránit přesile - skryli v srdci lesa. Dva Robinové Hoodi. Ale čeští. A jak jsem o tom úskoku do izolace horečně snil nad papírem, dva  kumpáni už zatím stanuli proti zbytku světa. Proč? To nevím. Ale napadlo mě, že to může být omamné. Než podlehnete. V životě by vás právem eliminovali, ale v komiksu jste Batman a vydržíte: nikdy vás nedostanou. Ten pocit, ten pocit: svět mě prahne vymazat a já mám doupě alias základnu za sto. Ne. Za milion. Žiju v ní. Jako v doupěti a ubráním se a ještě se hezky zařídím. Poličky… Popravdě, i takový hrdina děcek jako doktor Dolittle, jistě jste o něj zavadili, byl totální misantrop (jako jeho autor Hugh Lofting) a léčil pouze zvířata, ačkoli nebyl zvěrolékař. Naposled ho zosobnil herec Richard Downey Junior.

Slavní bandité, když o tom zpětně přemýšlím, měli inspiraci v dobráckém Rumcajsovi, banditovi se včelstvem ve fousech, který se ke mě koncem šedesátek valil hned ze tří zdrojů. Z ještě černobílé televize (tehdy nové Večerníčky), z barevného měsíčníku Mateřídouška a z několika knihy. Především z báječné Rumcajsovy loupežnické knížky. Je to ale dlouhá série.

Rumcajsí vliv jsem si během vymýšlení Slavných banditů ani málo nepřipouštěl a byli jen mí: víc kovboji s širáky do očí. Jen sluj jsem z rumcajsí ságy převzal, nic lepšího mě nenapadlo, a ona byla nedobytná. Protože nedobývaná. Všimněte si, že se ani v Rumcajsovi o její dobytí jičínský knížepán nikdy nepokusí, takže idyla Manky, Cipíska a bývalého ševce („dělal prtačinu“) pro mě roku 1969 znamenala fascinaci a byl to, s prominutím, najednou i bojovník s Rusy…. a nikoli už s Habsburkem. „Ten Pilař to kresli podle sebe!“ smál se tehdy můj otec při pohledu na výtvarníkovu fotku. Mladší sestře rodiče pomohli s dopisem a Radek Pilař nám odpověděl velmi dlouze, přičemž vylíčil i své výtvarné techniky. Byl, mimochodem, génius a nejspíš na něm osobně byla nepříjemná jediná věc. Ráno, občas, museli jeho blízcí vyslechnout, co se mu zdálo. Svěřil se s tím později v jednom rozhovoru.

Ale to odbočuji. Při kreslení Slavných banditů jsem byl už starší a rozhodně neměl úmysl nabíjet jim do bambitek neviňoučké čtvrtkovské žaludy! Kdepak. V mé verzi úvodem partyzánsky přepadli vojenský transport a opatřili si zbraně pro předpokládané pozdější akce, takže byli, přiznávám, kapku jako tihle bratři Mašínové, ale o těch já nevěděl. Připraveni k obraně, připraveni si doplňovat suroviny jako Lotrando a bohužel připraveni zabíjet.

Ale kreslení tohoto seriálu mě přestalo bavit, i když byl barevný, a odhaduji, že to mělo tak šest stran; a když jsem tím „svinstvem“ s odstupem dalších pár let listoval, povídám si: „Copa tu blbinu kdykoli dokreslim? Ani nechci. Jsou to kašpárci. Nazdárek.“ A šupito presto se slavnými bandity slavněji do chřtánu kamen v uhlárně. Koks a třísky na ně! Bez ironie: toto bylo mé tehdejší „zateplování domu“, rodiče mě vždycky ráno nechávali zatápět, což mě jako pyromana bavilo.

Banditi shořeli a podstatná ztráta to nebyla; ale už jako jinoch jsem sepsal i jiné krváky a taky vlastní Tajnosti Londýna. U Brdíčků jsou dneska jakbysmet. Líčily, ty Tajnosti, ukrutné řádění odpudivého Klubu vrahů. Nezastavil se před ničím, ani před únosem plně obsazeného vagónu londýnské podzemní dráhy. Vůz se vypařil mezi dvěma civilizovanými stanicemi B a C a velký sešit A5 (přesněji 210 krát 297 milimetrů) s tím příběhem je buď zničen, nebo u někoho tlí. Koneckonců je možnost, že se jím, třeba už dávno, inspiroval některý peru oddaný mistr a světem putují příslušné knihy, o kterých páru nemám. A co? Nevadí. Bez jakékoli nakrklosti říkám: „To bych byl rád. To bych se pýřil.“

Ten sešit měl soudruha, jakýsi první díl. Ještě ho mám a jmenuje se Zhouba metropole. Taky se odehrává v Londýně. Je kombinace mé tehdejší představivosti, starých wallaceovek a příběhů o Fantomasovi, jak je chrlili pánové Pierre Souvestre a Marcel Allain - v desátých letech minulého století v Paříži. Ocituji aspoň první řádky Zhouby, přičemž podotýkám, že se příběh, vytvářený v socialistickém Československu a za železnou oponou, odehrává v „odporné putyce“ čtvrti Southwark, kterou jsem si sám vypátral na mrňavém plánku Londýna, za socialismu docela vzácném. Už nevím, kde jsem ho vzal.

„Napier je v Londýně!“ „Jak to víš?“ „Včera mi došla hláška vod Kostlivce!“ „Vod Kostlice? A Harry? Co Harry Napier? Něco ti chtěl? De vo práci?“ „Tak ňák.“ „Šel bych s tebou, Vlkodlaku!“ „A proč myslíš, že ti vo tom řikám? Harry si tě vybral.“

Sešit končí vylíčením přepadení letadla. Tehdy k nim hodně docházelo. Ale otce otrávilo, když můj „román“ dolouskával, že končí Příšernou katastrofou. Nejinak se jmenuje finální, třicátá sedmá kapitola. Tátovi se pochopitelně zajídala její dětská, ale současně nihilistická brutalita. Ale jako celek má příběh ze sešitu logiku a měl pokračovat vítězstvím nad zločinci.

Masakr na konci mi připadal místný z jiného důvodu a vysvětlím to. Začínáte-li sekvencemi typu (pouhá) Mrtvola v kufru, jak se jmenovala jedna z kapitol, jaksi vás to posléze nutí mordy gradovat. Víc a víc. Krom toho… Na zadní předsádce téhož sešitu čtu tehdejší „heslo“, podle kterého jsem sice netvořil, ale domníval se, že tvořím:

„Ani vteřinu oddechu čtenáři. Překotný vývoj událostí na každém řádku. Mrtvol jen s mírou. Všechno se vysvětlí přirozeně. Tajemství - nejlepší prostředek k dosažení maximální zajímavosti.“

Vtipný je prostřední bod. Mrtvol jsem vyráběl požehnaně. Asi jsem se tenkrát domníval, že opravdu užívám „tradiční“ prostředí a rekvizity, ale byl to styl už zmíněných borců, panů Edgara Wallace, Allaina a Souvestra… Zvláštní, že jsem před psaním nemíval žádný přesný plán, a přece mi každý podobný příběh nakonec vyšel přesně do konce poslední strany. Psal jsem od jisté chvíle oddělenými tiskacími písmeny do modře předtištěných řádků a prakticky nic vyplivnutého neměnil. Neměl jsem zmizík, takže jsem nesměl udělat chybu.

Ještě malý sešit plný loupežnického dobrodružství Krev na kryse (leží přede mnou) jsem vyplnil úhledně školáckým, psacím písmem, ale zašel jsem jednou za roh do kina (8. 10. 1980, koukám, že mi bylo už šestnáct) a hle, telepaticky nadaný hrdina Doteku medúzy si nevedl deník psacím, propojovaným písmem, ale písmem hůlkovým. Připadalo mi to působivé, aniž jsem tenkrát tušil, že jde o běžnou metodu v britském prostředí. Symptomatickou pro Brity. Přešel jsem ze dne na den na ten způsob a následující Tajnosti Londýna stejně byly už jen odvar předchozí Zhouby metropole, aspoň dnes v to doufám, a víc mě vadí, že mi kdosi sebral i Tajnosti Prahy.

Opět se jednalo o velký sešit pěchovaný hůlkovým písmem a Tajnosti vznikaly v době, kdy jsem Prahu znal jen málo. Prvořadě z map, asi jako Londýn, a náhle jsem si řekl: „Umím snít nad plány Londýna o romantice - a napadají mě eskapády. Proč bych neuměl totéž nad Prahou, nemá romantičtějšího ducha?“

Listoval jsem zrovna Krejčího Prahou legend a skutečnosti a Krejčí byl vynikající vypravěč, i povídám: „Sugerovat si musím, že jsem úplně cizí, tak třeba Londýňan, a tahle naše metropole je obdobně zajímavý svět jako Fantomasova Paříž.“

Tajností Prahy neměly nic se stejnojmenným románem Josefa Svátka, který má dva svazky, a ostatně ani Févalovy Tajnosti Londýna jsem nečetl; výhoda byla, že mě ani jeden z těch dvou spisovatelů nemohl ovlivnit. Ve svém dílku jsem kráčel překvapivě spiritistickými doupaty v reálu banálního Bagdádu na Vltavě a za údajným pokladem pod domem U Černé matky boží. Vybavuji si ještě úvodní konspirační setkání svých hrdinů (mj. to byl detektiv jménem Servác Styblík) ve stínu jistých pražských kostelů, přičemž jsem v tom prvním jaktěživ nebyl, ostatně se tam nesmělo. Druhým se stal Týnský chrám a mé dvě postavy se domlouvaly u Braheho náhrobku. - Několika let nato jsem studoval vysokou školu v Dejvicích a bezelstně nechal sešit buďto kolovat aulou, anebo tam někde ležet. Byl jsem blbý a… „Proč by tohle někdo kradl?“

Ještě později jsem byl chvíli na vojně a zprvu to možné ještě nebylo, ale poslední měsíce jsem psal pilně. Blbosti! Se mnou „spoluzavření“ mladíci totiž ode mě očekávali na čtení něco „atraktivního“, a tak jsem opět vymýšlel krváky, ještě je mám; například Bratrstvo Zlatého úsvitu. - Ale své erotické nekrváky nevlastním, naštěstí, přesto taky vznikly.

Odehrávaly se mj. v návštěvní místnosti kasáren v Benešově a jmenovaly se Dvacet čísel a Sexuální spojka. Uvědomte si, že mi bylo přes dvacet a někteří jsme při cvičných poplaších reálně vybíhali za tmy do ulic jako spojky - a povinně zvonili na byty nadřízených, kde vám někdy otevřela i jejich polonahá žena. Oba tituly povídek mají dvojí význam a z mého tehdejšího pohledu byly texty odvázané; dnes by mi asi připadaly umírněné, ale musel bych je vidět. Mezi kamarády pochopitelně vzbudily zájem, ale si je nechal nadřízený mi důstojník. Aby nepůsobil jako zloděj, označil je za provokaci. Věru onen sešitek nepostrádám a možná podnětnější byl jiný, plný povídek jako Nesmrtelný snajpr nebo Tajnosti popraviště. Vytvořil jsem sbírku už na gymnáziu a třídě se líbila. Prvně zmíněná povídka vycházela z postřehu ohledně zapalování cigaret v zákopech - a více v Součkově Obrazovém opravníku omylů. Druhá byla o gilotině a oživlé hlavě. Ostatní si nevybavuji a dohromady bych nedal ani děj komiksu Krvavý Wenda.

Měl jsem na školách stálého kamaráda Václava Chýlka-Hrabětu, a když jsem kreslil své příběhy o přestřelkách a zběsilých automobilových honičkách, udělal jsem ho jednou spontánně hlavním, vše propojujícím hrdinou. Byl polichocen a pořád pak tlačil, abych psal dál, že je TO lepší než občanská nauka. A bylo! Prvních 29 stran se ještě vyskytovalo na volných papírech, a kdož ví, třeba je Václav ještě má; ale od třicátého pokračování do padesátého třetího dílu jsem žil v zeleném sešitě A4, který koupily spolužačky. Jako krvas Wenda obstojí, kresebně je to horší, ale se stále gradujícím zájmem a popularitou jsem se víc a víc nimral i s úhly pohledů a kresbami jako takovými.

Jako mladý mameluk jsem očekávatelně psal i verše, obvykle spíš říkanky, a plnil sešity taky jimi. O jedněch prázdninách jsme jeli s gymnaziální partou k rybníku Sycherák, kde jsme rozbili tábor, a já vytvořil sešit Sycherácké songy. Později, na chmelu v Žatci, jsem připojil Chmelové songy. Oba sešity jsou v rukou mých spolužáků a dělám, že mě už nezajímají. Ale trochu bych je vidět chtěl. Nepídím se po nich a je jiná doba, zatímco roku 1983 ještě říkadla mezi mládeží něco znamenala (viz i film Jak svět přichází o básníky) a mohli jste jimi uspět mezi spolužáky. Do jisté míry. V Žatci na chmelu jsem například chtěl udělat „dojem“ na jistého Pavla Soukupa, jemuž jsme říkali Sup. Byl to sympatický kluk z Kynžvartu. Šli jsme - jako každý večer - na pivo do knajpy na náměstí a já začal na účtenku solit štěpné verše a předstíral, že přichází vnuknutí. Ale reálně jsem báseň měl připravenou v hlavě. Pavel žasl. Všude to vykládal a v kolektivu jsem získal kredit schopného veršo-tepce. Ani tenkrát to samozřejmě neznamenalo nic, ale tohle nic bylo jaksi víc, než by to znamenalo dnes.

Ale přezdívku jsem na chmelu dostal básnění neadekvátní. Špilberg. Při jiném posezení v té milé restauraci v Žatci na „vakzálu“ jsem totiž procítěně vyprávěl děj Dobyvatelů ztracené archy, a tak nadšeně, že mi začal spolusedící říkat po slavném režisérovi, jen ho kdovíproč vyslovoval se Š na začátku: „Ty jsi náš Špilberg!“

Už chci skončit, ale psával jsem i kroniky - a vyprávění o ztracených výtvorech tím uzavřu.

Na střední jsem přispíval jak do oficiální, tak do neoficiální, tajné třídní kroniky, která gympl nazvala Zvláštním ústavem. To jsem neměl ale ze své hlavy, to vymyslel spolužák Pepa Brožík, po revoluci majitel cestovky v Thajsku.

Ještě před střední školou jsem psal - pochybnější - kroniku „našeho klubu“ Červený šíp, který jsme „s klukama“ založili, nu, asi ve dvanácti, třinácti letech; přičemž jsme se hodně soustředili na budování kluboven. Vlastně tří. Jedna měla vzniknout na parcele Chýlkových rodičů a zprvu jsme se s nejvážnější tváří (dnes by se řeklo „jako kokoti“) usadili mezi podehtovanou garáží a kůlnou. V uličce. Nabíjel jsem na ni zpředu oddaně prkýnka, aby se schovala cizím očím, ale bylo nám těsno; takže jsme stavěli z latí a igelitu jakýsi skleník ve výklenku plotu. Václavovi rodiče vše sledovali odevzdaně, zcela nás nechali snění, a nejpodstatnější byl „bunkr“ číslo tři, už jim neznámý a na břidličném, houštím zarostlém srázu nad městem, kus pod románskou rotundou.

Odsud jsme měli výhled nad řeku Úslavu a do údolí i na protější lesy a hrad. Pod námi se propadal svah s převisy, nad zády se nám vlnila hustá džungle. Tak hustá, že nikdy nikoho nenapadlo ji zkoumat a prolézt, aby nás objevil. Leda nějakou další partu kluků by to napadlo, ale nenašla se, to jaro. S nikým jsme tudíž neválčili a obíral jsem se v klidu - a po vzoru trosečníků Lincolnova ostrova - pojmenováváním skalních útvarů, cest a stezek mezi převisy, nakloněných bříz a všemožných výhledových plošin. Pouze jediný, ohlazenější balvan už název našel díky lidu a dodnes se mu říká Žižkovo koleno. Že tu Žižka nikdy neklečel a ve směru hradu Radyně se nikdy nemodlil, bylo však dokázáno. Kronika Červeného šípu byla strohá, protože jsem podlehl budování.

Zůstaly někde i kroniky ze základní školy a oddílové, a jak zjišťuji ze záznamu, v červu 1977, kdy mi bylo třináct let, jsem byl kronikářem už pátý rok. Obnášelo to taky pečlivé vytváření ilustrací a chodili jsme ledaskam, takže jsem o výletech referoval. Až příliš stručně jsem zachytil i putovní tábory po Tatrách a Krkonoších; ale stejně mi zůstane nejmilovanější kronikou ta úplně první, kterou jsem psal snad již od osmi let a úplně sám. Asi si ji vzala domů naše dlouholetá třídní Zdeňka Voříšková, už je na onom světě, a jistý čas jsem po nich tesknil. Po Zdeňce i po kronice. Nepotřeboval jsem ji vlastnit, ale spatřil bych rád - ze stráně věku - rozdíl mezi vzpomínkou a realitou. Vždycky je nějaký a nemuselo to být pokaždé prvně horší. Někdy překvapeně zjistíte, že jste jako neobroušené byli zcela na koni a určitě, zcela jistě jste mohli dokázat vše. Tenkrát. Jak se sune čas, šance na angažmá ubývají. Najednou už můžete být pouze někým, už ne každým. Gott o tom, zpíval. Je třeba dávno po všem, ale něco málo někdy někde zbude a zasekne se. Kvalita zůstává, zatímco cena se zapomene.

Soupis knižně vydaných Frenclových příběhů ve srovnání s Tolstým asi neohromí, ale zaujme: Fencl, Ivo

Pozvánka "Ve jménu Královny Poezie"

Srdečně zveme na autorské čtení, které se  odehraje po dlouhé přestávce, před kterou nám v  Praze bývalo tak dobře na večerech "Kavárny poezie" v Sue Ryder, v Liliové ul, v kavárně v Hybernké ul, v Nuselské kaváně, na Novotného lávce a jinde. 

Tehdy nám četli naše verše i umělečtí rétoři jako pan Lukavský, Milan Frídl, pan Alfréd Strejček, paní Gabriela Filippi a daší rétoři. 

Těšíme se na Vás. 

A.K.

Za Ivanem Fontanou

Vážené kolegyně a vážení kolegové, milí přátelé a literární příznivci,

Jako vzpomínku na našeho kolegu a dlouholetého člena Dialogu na cestě a Pražského klubu spisovatelů při Obci spisovatelů, s nímž jsme strávili mnoho pěkných tvůrčích odpolední i večerů, uvádíme zkrácený záznam jeho vystoupení v Městské knihovně v Praze - pobočka Hradčany, pořízený před několika lety.

Za Ivanem Fontanou

Setkání uvedla: Dagmar Volencová

Pořad připravili: Ivan Fontana, Květoslava Salmonová a Františka Vrbenská

Svoji esej „O básnickém obraze“ na úvod přečetla Olga Nytrová

Natočil, obraz a zvuk zpracoval: Václav Strachota

Hudba: Václav Strachota 

Úvodní titulky – z pozvánky Městské knihovny v Praze

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

Ing. Ivan Fontana, vlastním jménem Mojmír Soukup (* 1946, † 2025), zemědělský inženýr, básník, autor aforismů a próz. Pod svým vlastním jménem publikoval vědecké práce z oblasti ochrany půdy a vody. Byl dalším z českých autorů, kteří se programově věnovali tvorbě aforismů, a vydal řadu sbírek zaměřených na tento žánr. Kromě aforismů psal i poezii a knížky citátů.

PhDr. Olga Nytrová,

která vede Dialog na cestě a Pražský klub spisovatelů a je členkou Rady Obce spisovatelů, tel. 608 160 446.

 

Připraveno ve spolupráci se zástupkyní, spisovatelkou  RNDr. Markétou Hlasivcovou, a spisovatelem  Ing. Václavem Strachotou.

 www.dialognaceste.cz

Martin Petiška - Podivuhodné cesty Ámose Goldsilbera

CO BY SE STALO KDYBY...

Přemyslovci nevymřeli? Kdyby vládli dodnes?

K. H. Mácha nezemřel mladý?

Jan Žižka odejel za oceán místo válčení v Čechách? Podmanil si inckou říši?

CO BY SE STALO KDYBY...

Kdyby prezident Beneš nepřijal demisi ministrů ?

Ámos Goldsilber mění české dějiny... Kniha PODIVUHODNÉ CESTY ÁMOSE GOLDSILBERA přináší „tajné zprávy“ a neznámou podobu minulosti... SPISOVATEL MARTIN PETIŠKA romanopisec, novelista, povídkář, vypráví ve své JUBILEJNÍ STÉ KNIZE příběhy jiného času…

Již brzy seženete u vašich oblíbených knihkupců!

Smutná zpráva

Opustil nás básník IVAN FONTANA, vlastním jménem Mojmír Soukup... 

BALADICKÁ PÍSEŇ LOUČENÍ

Není to básnická sbírka, plující na pokojné a trochu všední hladině současné české poezie. Nelaje, nepěje pochvalné písně, nenasazuje ani lacinou pampeliškovou korunu, snaží se budit zdání nadhledu a střetu se středem dění. Prostě to není poezie, která by nezasluhovala zastavení. Na úvod čteme //Inu vejdi//poutníče//do toho domu//.

Takže poslechněme, vejděme. Otevřme útlou sbírku Věry Kopecké se slibným názvem BALADA O POUTNÍKOVI (vydala Kopecká, s vlastním fotografickým doprovodem, 49 str., 2025). Na prahu příběhu se aktéry dění stáváme všichni, abychom dospěli k poznání rozpětí křídel, přesahujících hranici doletu a závěrečná //společná teskná píseň loučení// zazní nám všem a za nás za všechny, pohladí i zabolí. Potvrdí, že každý z nás během čtení skutečně //padal z výšky//radostné chvilky//prudkým pádem//, že jsme seděli a četli //neslyšně se vzdalující//, že jsme //objímali//nahé stromy//krajkovým závojem//.

A s dovolením ještě jeden citát, Věra Kopecká zažehla //plamínek světla//v šedi dní//. Postulát je naprosto jednoznačný. V současné nevyhraněné poezii (to není jednoznačná kritika, jen povzdech čtenáře, který se setkává se sbírkami, majícími k pokladnici poezie velice daleko, byť nejednou klamou v elegantním rouchu) se Balada o poutníkovi stala svébytnou světlicí, vypálenou ze skromných okrajových krajin, ozařuje však široký prostor, má tak trochu charakter věčného světla. Neboť se jedná o sbírku (to označení není úplně adekvátní, charakter drobné poemy je nasnadě), v niž se //hvězdy chvějí//na temném nebi//, a pozorný čtenář se k ní bude vracet, teprve při druhém čtení ocení veškerá autorská oslovení, lyričtější duše se snad i maličko zasní. Pozornější a obeznalí čtenáři dospějí k poznání, že Věra Kopecká zdařile překročila vlastní stín. Ne všechny pasáže perlivě jiskří, ne každý verš se blyští jitrocelovým leskem, hladina se však zavlní, zdola vyplují temnější vlny emocí, o jejichž existenci víme a obvykle se jim raději vyhýbáme.

Baladě o poustevníkovi je ovšem vlastní ještě další přednost, kterou je její široká obecná platnost. Označoval stávající dobu za moderní je poněkud svérázně srázné – v historii se každá současnost problematicky vydávala a vydává za moderní - nehledejme však vhodnější pejorativum. Poezie Věry Kopecké nevrací čtenáře do minulosti, jak by se snad dalo usoudit z názvu, je bytostně současná, její poutník prožívá baladický příběh v kulisách, které nabízí doba, a poutníkova //píseň loučení//zněla do ticha// zní do netušeného ticha jako erbovní tajemství. Pouze zdánlivě je ohlédnutím, baladičnost spočívá také ve spodním proudu, prodírajícím se nenápadně do budoucnosti. Povězme bez iluzí, že naděje je vždy nanejvýš rozkvétajícím poupětem a

každý záchvěv optimismu, tvořící třeba pouze průsvitný lehký opar, skrývá pod hedvábným pláštěm také nějaký ten typicky baladický osten. Taková je Balada o poutníkovi. Taková je poezie Věry Kopecké.

František Uher

Světový den poezie 2025

Vážení přátelé,

 

s potěšením si dovoluji oznámit, že v úterý dne 18. března 2025 od 18:15 hod. se uskuteční v Knihovně Uměleckoprůmyslového musea v Praze (ul. 17. listopadu 2, metro A stanice Staroměstská) večer poezie při příležitosti Světového dne poezie 2025. Představím aktuální světovou poezii a své nové básně.

 

Vstup volný. Všichni zájemci srdečně zváni.

 

Krásné dny přeje

 

Běla Janoštíková

belajanostikova@centrum.cz

Tomáš Jirgl – No a co!

ISBN 978-80-909382-2-9

Autor přichází po čtyřech letech s novými básněmi. Opět se snoubí hrůza s krásou v charakteristickém podání. V padesáti letech stále píše milostnou poezii, je kritický k většinové společnosti, někdy provokující a umí být ostrý jako břitva. Nově přináší více naděje, což dokládá také výběrem ilustrátorky z nejmladší generace.

Pátá sbírka Tomáše Jirgla je rozdělena do čtyř částí: Pro A., Smutnění, Kočky nejedí třešně a Pápěří. 

UKÁZKA:

Drsné léto

Chceš jí lízat… chodidla

že je tvá vyvolená

 

Protrženou kůží vidíš žebra

V hořícím lese slova jména

a tvá krásná polská žena

tou divočinou napůl vysvlečena

 

Sousta hvězdných map

Madona ze dřeva a chtíče

Rande v údolí stoletých jepic

 

na konci krvavého léta

 

 

Ještě živá

Kláře Hůrkové

Nad propastí

jsi ještě živá

ještě máš živé vlasy

pod lopatkou vytetovaného Boha

jsi stínem slunečnic zabodnutých v srdci

těkavou kyticí z vysušených mořských koníků

v krajině noci

kde nebyli andělé

 

Jednou každý někam zmizí

 

Škoda že už nemůžeš pózovat Hodlerovi

 

 

Kočky nejedí třešně

 

Svoboda v hadrech instalatéra

neví na koho zazvonit

 

Zdá se jí

že se celá vejde do krabičky od sirek

Kam máš namířeno

hadí ženo?

 

Možná jsi měla moc mužů

možná je máš stále

Chceš vědět vše

zatím víš: kočky nejedí třešně

 

sakury kvetou jako o život

Příběhy zpoza oceánu

 

Jihočeští spisovatelé znovu u Heyduka

Již poosmé uspořádal Jihočeský klub obce spisovatelů ve spolupráci s Prácheňským muzeem v Písku Velké čtení spisovatelů jižních Čech, které se již tradičně koná v Památníku Adolfa Heyduka, konkrétně v jeho bývalé jídelně. V neděli 2. února se rozjela první část tohoto komorního pořadu, kde úryvky ze svých děl prezentovalo pět autorů. Šestá, Lenka Bittová, se pro nemoc bohužel nemohla zúčastnit. Příjemnou atmosféru pak dokreslilo kytarové duo Ivana Zborníka a Violy Jablonské.

Celým pořadem provázel emeritní ředitel Prácheňského muzea Jiří Prášek, který hned v úvodu připomněl, že letos je to 125 let, co byl postaven tento dům podle návrhu architekta Jana Kouly. Adolf Heyduk si ho nechal postavit v době, kdy mu bylo 65 let.  V roce 1920, u příležitosti básníkových 85. narozenin, Heyduka dokonce navštívil prezident Tomáš Garrigue Masaryk. V té době už Heyduk nikam nevycházel. Pootavský slavík, jak byl nazýván, zemřel 6.února 1923.

Jako první vystoupila putimská autorka Jaroslava Pixová, známá svou regionální literaturou. Přečetla ukázku ze své poslední knihy Střípky vzpomínek na starý Písek a vrátila se do doby 60. až 80. let minulého století. Byl to čas, kdy hojně vznikaly různé amatérské bigbítové kapely. V ukázce přiblížila, jak si členové kapel sháněli zahraniční repertoár, učili se ho hrát odposlechem a slova si foneticky opisovali, jak absolvovali tzv. přehrávky před komisí, kde všude se v Písku hrálo a tancovalo.

Ukázku z další detektivky nazvané Kdo zná motiv, najde vraha velmi pilného píseckého spisovatele Ladislava Berana tentokrát přečetla jeho manželka. Kniha vyjde letos v březnu. Alen Malina přečetl verše, které vznikly při jeho tříměsíčním putování po jižní Americe, kde navštívil Kolumbii, Peru, Brazílii, Ekvádor a další státy. Prozradil, že cesta byla velmi inspirativní, protože při ní zavařil několik tužek. Zlata Měchurová čerpala ze své nové knihy s názvem Procházka po píseckých hřbitovech. Písek má celkem 7 hřbitovů, na nichž leží 32 osobností a v ukázce se zaměřila na historii Lesního hřbitova v Písku. Na něm se první pohřeb konal 19. dubna 1934. Posledním účinkujícím byl Ota Pánek, který zavzpomínal na publicistu Karla Šmída, který náhle zemřel 3. ledna letošního roku. Byl to velmi blízký přítel spisovatele Richarda Uhra, kterému je Velké čtení věnováno. Ač je to zvláštní, oba tito autoři psali básně společně. Dali dohromady 8 sešitků poezie a vyvrcholením byla kniha s názvem Každý má právo něco nevědět.

Nakonec čekalo na všechny bohaté občerstvení, za které vděčíme především Otovi Pánkovi. Nějakou dobrotou přispěli ale i účinkující. Při něm se pak rozvinula konverzace mezi spisovateli i obecenstvem, která celé pozdní odpoledne příjemně zakončila.

Jaroslava Pixová

Pro zobrazení plné velikosti klikněte na fotografii myší. :-)

Únor 2025 v LKPB

Vážení a milí kolegové literáti,

sotva jsme se v novém roce rozkoukali, leden předal štafetu dalšímu z měsíců. Věřím, že si najdete malou chvilku a zastavíte se na našem literárním webu, kde vás jako obvykle čekají nová témata a doufám, že v průběhu měsíce nová rubrika, nechejte se zatím překvapit.  

A jaká jsou témata pro únor?

Paní Anna Hrabalová, která všem dodatečně přeje vše nejlepší do nového roku, mi poslala povídku Úsmev, kus šťastia a pekný deň.

 

Název povídky jsou vlastně hned tři témata. Vyberete si ? Budu se těšit.

Čtvrtým námětem pro únor jsou Dveře - zamčené, staré, neviditelné, tajemné, dokořán, kdo nebo co se za nimi skrývá a proč se je někdy bojíme otevřít a jindy s nimi rázně bouchneme?

Literární web není jen o tématech, nenechávejte se svazovat, je nekonečně mnoho motivů a podnětů ke psaní, podělte se, inspirujte ostatní.

Vyšla vám nová kniha? v rubrice  Nové knihy a recenze nás  s ní můžete seznámit.

Přeji hezké tvůrčí dny Pavlína