Ivo Fencl - Tajnosti rozfofrovaných krváků

Tajnosti rozfofrovaných krváků

„Když jsem já byl tenkrát kluk,“ jak zpívá Karel, moc rád jsem (si) psal a kreslil, a to obrázkové seriály alias komiksy. Obvykle nevalné výtvarné úrovně. A psal jsem i povídky, obyčejně dost krvavé. - Povětšinou to dosud existuje a může to být velmi snadno zničeno, ale občas se něčím z toho inspiruji. Ačkoli všecko nemám; něco vzala voda a voli tu vody patrně vypili.

Buď mi ty texty ukradli (v kupé vlaku stále vidím svou žlutou, válcovitou tašku, od které jsem neprozřetelně odběhl pro lístek), nebo jsem ony ohmatané poztrácel ve školách. Některá veledíla jsem destruoval osobně a nevratně, nemilosrdně: prachsprostým upálením ve sklepním kotli na uhlí (zatímco dnes topíme plynem).

Ničil jsem spisky mládí, že to byly blbosti? Ani ne. Vadilo mi s odstupem, že postrádají konec. Pointu. Absence konců mě - v jistém věku okolo puberty, ale bylo to jen období - iritovala. Škoda. Jinak by existoval i sešit pokreslený podvratným komiksem Slavní bandité.

Zhmotňoval kus mého dětství - přelomu šedesátých, sedmdesátých let -, ale co sežraly plameny, je popel a dým a dnes ani to ne.

Vzpomínky mám. V raném věku mi na momentík imponovala představa jakýchsi dvou ideálních loupežníků, kteří jsou naprostými individualisty a chtějí se udělat pro sebe. Vale dají naší úřední civilizaci, aby se - připraveni se ubránit přesile - skryli v srdci lesa. Dva Robinové Hoodi. Ale čeští. A jak jsem o tom úskoku do izolace horečně snil nad papírem, dva  kumpáni už zatím stanuli proti zbytku světa. Proč? To nevím. Ale napadlo mě, že to může být omamné. Než podlehnete. V životě by vás právem eliminovali, ale v komiksu jste Batman a vydržíte: nikdy vás nedostanou. Ten pocit, ten pocit: svět mě prahne vymazat a já mám doupě alias základnu za sto. Ne. Za milion. Žiju v ní. Jako v doupěti a ubráním se a ještě se hezky zařídím. Poličky… Popravdě, i takový hrdina děcek jako doktor Dolittle, jistě jste o něj zavadili, byl totální misantrop (jako jeho autor Hugh Lofting) a léčil pouze zvířata, ačkoli nebyl zvěrolékař. Naposled ho zosobnil herec Richard Downey Junior.

Slavní bandité, když o tom zpětně přemýšlím, měli inspiraci v dobráckém Rumcajsovi, banditovi se včelstvem ve fousech, který se ke mě koncem šedesátek valil hned ze tří zdrojů. Z ještě černobílé televize (tehdy nové Večerníčky), z barevného měsíčníku Mateřídouška a z několika knihy. Především z báječné Rumcajsovy loupežnické knížky. Je to ale dlouhá série.

Rumcajsí vliv jsem si během vymýšlení Slavných banditů ani málo nepřipouštěl a byli jen mí: víc kovboji s širáky do očí. Jen sluj jsem z rumcajsí ságy převzal, nic lepšího mě nenapadlo, a ona byla nedobytná. Protože nedobývaná. Všimněte si, že se ani v Rumcajsovi o její dobytí jičínský knížepán nikdy nepokusí, takže idyla Manky, Cipíska a bývalého ševce („dělal prtačinu“) pro mě roku 1969 znamenala fascinaci a byl to, s prominutím, najednou i bojovník s Rusy…. a nikoli už s Habsburkem. „Ten Pilař to kresli podle sebe!“ smál se tehdy můj otec při pohledu na výtvarníkovu fotku. Mladší sestře rodiče pomohli s dopisem a Radek Pilař nám odpověděl velmi dlouze, přičemž vylíčil i své výtvarné techniky. Byl, mimochodem, génius a nejspíš na něm osobně byla nepříjemná jediná věc. Ráno, občas, museli jeho blízcí vyslechnout, co se mu zdálo. Svěřil se s tím později v jednom rozhovoru.

Ale to odbočuji. Při kreslení Slavných banditů jsem byl už starší a rozhodně neměl úmysl nabíjet jim do bambitek neviňoučké čtvrtkovské žaludy! Kdepak. V mé verzi úvodem partyzánsky přepadli vojenský transport a opatřili si zbraně pro předpokládané pozdější akce, takže byli, přiznávám, kapku jako tihle bratři Mašínové, ale o těch já nevěděl. Připraveni k obraně, připraveni si doplňovat suroviny jako Lotrando a bohužel připraveni zabíjet.

Ale kreslení tohoto seriálu mě přestalo bavit, i když byl barevný, a odhaduji, že to mělo tak šest stran; a když jsem tím „svinstvem“ s odstupem dalších pár let listoval, povídám si: „Copa tu blbinu kdykoli dokreslim? Ani nechci. Jsou to kašpárci. Nazdárek.“ A šupito presto se slavnými bandity slavněji do chřtánu kamen v uhlárně. Koks a třísky na ně! Bez ironie: toto bylo mé tehdejší „zateplování domu“, rodiče mě vždycky ráno nechávali zatápět, což mě jako pyromana bavilo.

Banditi shořeli a podstatná ztráta to nebyla; ale už jako jinoch jsem sepsal i jiné krváky a taky vlastní Tajnosti Londýna. U Brdíčků jsou dneska jakbysmet. Líčily, ty Tajnosti, ukrutné řádění odpudivého Klubu vrahů. Nezastavil se před ničím, ani před únosem plně obsazeného vagónu londýnské podzemní dráhy. Vůz se vypařil mezi dvěma civilizovanými stanicemi B a C a velký sešit A5 (přesněji 210 krát 297 milimetrů) s tím příběhem je buď zničen, nebo u někoho tlí. Koneckonců je možnost, že se jím, třeba už dávno, inspiroval některý peru oddaný mistr a světem putují příslušné knihy, o kterých páru nemám. A co? Nevadí. Bez jakékoli nakrklosti říkám: „To bych byl rád. To bych se pýřil.“

Ten sešit měl soudruha, jakýsi první díl. Ještě ho mám a jmenuje se Zhouba metropole. Taky se odehrává v Londýně. Je kombinace mé tehdejší představivosti, starých wallaceovek a příběhů o Fantomasovi, jak je chrlili pánové Pierre Souvestre a Marcel Allain - v desátých letech minulého století v Paříži. Ocituji aspoň první řádky Zhouby, přičemž podotýkám, že se příběh, vytvářený v socialistickém Československu a za železnou oponou, odehrává v „odporné putyce“ čtvrti Southwark, kterou jsem si sám vypátral na mrňavém plánku Londýna, za socialismu docela vzácném. Už nevím, kde jsem ho vzal.

„Napier je v Londýně!“ „Jak to víš?“ „Včera mi došla hláška vod Kostlivce!“ „Vod Kostlice? A Harry? Co Harry Napier? Něco ti chtěl? De vo práci?“ „Tak ňák.“ „Šel bych s tebou, Vlkodlaku!“ „A proč myslíš, že ti vo tom řikám? Harry si tě vybral.“

Sešit končí vylíčením přepadení letadla. Tehdy k nim hodně docházelo. Ale otce otrávilo, když můj „román“ dolouskával, že končí Příšernou katastrofou. Nejinak se jmenuje finální, třicátá sedmá kapitola. Tátovi se pochopitelně zajídala její dětská, ale současně nihilistická brutalita. Ale jako celek má příběh ze sešitu logiku a měl pokračovat vítězstvím nad zločinci.

Masakr na konci mi připadal místný z jiného důvodu a vysvětlím to. Začínáte-li sekvencemi typu (pouhá) Mrtvola v kufru, jak se jmenovala jedna z kapitol, jaksi vás to posléze nutí mordy gradovat. Víc a víc. Krom toho… Na zadní předsádce téhož sešitu čtu tehdejší „heslo“, podle kterého jsem sice netvořil, ale domníval se, že tvořím:

„Ani vteřinu oddechu čtenáři. Překotný vývoj událostí na každém řádku. Mrtvol jen s mírou. Všechno se vysvětlí přirozeně. Tajemství - nejlepší prostředek k dosažení maximální zajímavosti.“

Vtipný je prostřední bod. Mrtvol jsem vyráběl požehnaně. Asi jsem se tenkrát domníval, že opravdu užívám „tradiční“ prostředí a rekvizity, ale byl to styl už zmíněných borců, panů Edgara Wallace, Allaina a Souvestra… Zvláštní, že jsem před psaním nemíval žádný přesný plán, a přece mi každý podobný příběh nakonec vyšel přesně do konce poslední strany. Psal jsem od jisté chvíle oddělenými tiskacími písmeny do modře předtištěných řádků a prakticky nic vyplivnutého neměnil. Neměl jsem zmizík, takže jsem nesměl udělat chybu.

Ještě malý sešit plný loupežnického dobrodružství Krev na kryse (leží přede mnou) jsem vyplnil úhledně školáckým, psacím písmem, ale zašel jsem jednou za roh do kina (8. 10. 1980, koukám, že mi bylo už šestnáct) a hle, telepaticky nadaný hrdina Doteku medúzy si nevedl deník psacím, propojovaným písmem, ale písmem hůlkovým. Připadalo mi to působivé, aniž jsem tenkrát tušil, že jde o běžnou metodu v britském prostředí. Symptomatickou pro Brity. Přešel jsem ze dne na den na ten způsob a následující Tajnosti Londýna stejně byly už jen odvar předchozí Zhouby metropole, aspoň dnes v to doufám, a víc mě vadí, že mi kdosi sebral i Tajnosti Prahy.

Opět se jednalo o velký sešit pěchovaný hůlkovým písmem a Tajnosti vznikaly v době, kdy jsem Prahu znal jen málo. Prvořadě z map, asi jako Londýn, a náhle jsem si řekl: „Umím snít nad plány Londýna o romantice - a napadají mě eskapády. Proč bych neuměl totéž nad Prahou, nemá romantičtějšího ducha?“

Listoval jsem zrovna Krejčího Prahou legend a skutečnosti a Krejčí byl vynikající vypravěč, i povídám: „Sugerovat si musím, že jsem úplně cizí, tak třeba Londýňan, a tahle naše metropole je obdobně zajímavý svět jako Fantomasova Paříž.“

Tajností Prahy neměly nic se stejnojmenným románem Josefa Svátka, který má dva svazky, a ostatně ani Févalovy Tajnosti Londýna jsem nečetl; výhoda byla, že mě ani jeden z těch dvou spisovatelů nemohl ovlivnit. Ve svém dílku jsem kráčel překvapivě spiritistickými doupaty v reálu banálního Bagdádu na Vltavě a za údajným pokladem pod domem U Černé matky boží. Vybavuji si ještě úvodní konspirační setkání svých hrdinů (mj. to byl detektiv jménem Servác Styblík) ve stínu jistých pražských kostelů, přičemž jsem v tom prvním jaktěživ nebyl, ostatně se tam nesmělo. Druhým se stal Týnský chrám a mé dvě postavy se domlouvaly u Braheho náhrobku. - Několika let nato jsem studoval vysokou školu v Dejvicích a bezelstně nechal sešit buďto kolovat aulou, anebo tam někde ležet. Byl jsem blbý a… „Proč by tohle někdo kradl?“

Ještě později jsem byl chvíli na vojně a zprvu to možné ještě nebylo, ale poslední měsíce jsem psal pilně. Blbosti! Se mnou „spoluzavření“ mladíci totiž ode mě očekávali na čtení něco „atraktivního“, a tak jsem opět vymýšlel krváky, ještě je mám; například Bratrstvo Zlatého úsvitu. - Ale své erotické nekrváky nevlastním, naštěstí, přesto taky vznikly.

Odehrávaly se mj. v návštěvní místnosti kasáren v Benešově a jmenovaly se Dvacet čísel a Sexuální spojka. Uvědomte si, že mi bylo přes dvacet a někteří jsme při cvičných poplaších reálně vybíhali za tmy do ulic jako spojky - a povinně zvonili na byty nadřízených, kde vám někdy otevřela i jejich polonahá žena. Oba tituly povídek mají dvojí význam a z mého tehdejšího pohledu byly texty odvázané; dnes by mi asi připadaly umírněné, ale musel bych je vidět. Mezi kamarády pochopitelně vzbudily zájem, ale si je nechal nadřízený mi důstojník. Aby nepůsobil jako zloděj, označil je za provokaci. Věru onen sešitek nepostrádám a možná podnětnější byl jiný, plný povídek jako Nesmrtelný snajpr nebo Tajnosti popraviště. Vytvořil jsem sbírku už na gymnáziu a třídě se líbila. Prvně zmíněná povídka vycházela z postřehu ohledně zapalování cigaret v zákopech - a více v Součkově Obrazovém opravníku omylů. Druhá byla o gilotině a oživlé hlavě. Ostatní si nevybavuji a dohromady bych nedal ani děj komiksu Krvavý Wenda.

Měl jsem na školách stálého kamaráda Václava Chýlka-Hrabětu, a když jsem kreslil své příběhy o přestřelkách a zběsilých automobilových honičkách, udělal jsem ho jednou spontánně hlavním, vše propojujícím hrdinou. Byl polichocen a pořád pak tlačil, abych psal dál, že je TO lepší než občanská nauka. A bylo! Prvních 29 stran se ještě vyskytovalo na volných papírech, a kdož ví, třeba je Václav ještě má; ale od třicátého pokračování do padesátého třetího dílu jsem žil v zeleném sešitě A4, který koupily spolužačky. Jako krvas Wenda obstojí, kresebně je to horší, ale se stále gradujícím zájmem a popularitou jsem se víc a víc nimral i s úhly pohledů a kresbami jako takovými.

Jako mladý mameluk jsem očekávatelně psal i verše, obvykle spíš říkanky, a plnil sešity taky jimi. O jedněch prázdninách jsme jeli s gymnaziální partou k rybníku Sycherák, kde jsme rozbili tábor, a já vytvořil sešit Sycherácké songy. Později, na chmelu v Žatci, jsem připojil Chmelové songy. Oba sešity jsou v rukou mých spolužáků a dělám, že mě už nezajímají. Ale trochu bych je vidět chtěl. Nepídím se po nich a je jiná doba, zatímco roku 1983 ještě říkadla mezi mládeží něco znamenala (viz i film Jak svět přichází o básníky) a mohli jste jimi uspět mezi spolužáky. Do jisté míry. V Žatci na chmelu jsem například chtěl udělat „dojem“ na jistého Pavla Soukupa, jemuž jsme říkali Sup. Byl to sympatický kluk z Kynžvartu. Šli jsme - jako každý večer - na pivo do knajpy na náměstí a já začal na účtenku solit štěpné verše a předstíral, že přichází vnuknutí. Ale reálně jsem báseň měl připravenou v hlavě. Pavel žasl. Všude to vykládal a v kolektivu jsem získal kredit schopného veršo-tepce. Ani tenkrát to samozřejmě neznamenalo nic, ale tohle nic bylo jaksi víc, než by to znamenalo dnes.

Ale přezdívku jsem na chmelu dostal básnění neadekvátní. Špilberg. Při jiném posezení v té milé restauraci v Žatci na „vakzálu“ jsem totiž procítěně vyprávěl děj Dobyvatelů ztracené archy, a tak nadšeně, že mi začal spolusedící říkat po slavném režisérovi, jen ho kdovíproč vyslovoval se Š na začátku: „Ty jsi náš Špilberg!“

Už chci skončit, ale psával jsem i kroniky - a vyprávění o ztracených výtvorech tím uzavřu.

Na střední jsem přispíval jak do oficiální, tak do neoficiální, tajné třídní kroniky, která gympl nazvala Zvláštním ústavem. To jsem neměl ale ze své hlavy, to vymyslel spolužák Pepa Brožík, po revoluci majitel cestovky v Thajsku.

Ještě před střední školou jsem psal - pochybnější - kroniku „našeho klubu“ Červený šíp, který jsme „s klukama“ založili, nu, asi ve dvanácti, třinácti letech; přičemž jsme se hodně soustředili na budování kluboven. Vlastně tří. Jedna měla vzniknout na parcele Chýlkových rodičů a zprvu jsme se s nejvážnější tváří (dnes by se řeklo „jako kokoti“) usadili mezi podehtovanou garáží a kůlnou. V uličce. Nabíjel jsem na ni zpředu oddaně prkýnka, aby se schovala cizím očím, ale bylo nám těsno; takže jsme stavěli z latí a igelitu jakýsi skleník ve výklenku plotu. Václavovi rodiče vše sledovali odevzdaně, zcela nás nechali snění, a nejpodstatnější byl „bunkr“ číslo tři, už jim neznámý a na břidličném, houštím zarostlém srázu nad městem, kus pod románskou rotundou.

Odsud jsme měli výhled nad řeku Úslavu a do údolí i na protější lesy a hrad. Pod námi se propadal svah s převisy, nad zády se nám vlnila hustá džungle. Tak hustá, že nikdy nikoho nenapadlo ji zkoumat a prolézt, aby nás objevil. Leda nějakou další partu kluků by to napadlo, ale nenašla se, to jaro. S nikým jsme tudíž neválčili a obíral jsem se v klidu - a po vzoru trosečníků Lincolnova ostrova - pojmenováváním skalních útvarů, cest a stezek mezi převisy, nakloněných bříz a všemožných výhledových plošin. Pouze jediný, ohlazenější balvan už název našel díky lidu a dodnes se mu říká Žižkovo koleno. Že tu Žižka nikdy neklečel a ve směru hradu Radyně se nikdy nemodlil, bylo však dokázáno. Kronika Červeného šípu byla strohá, protože jsem podlehl budování.

Zůstaly někde i kroniky ze základní školy a oddílové, a jak zjišťuji ze záznamu, v červu 1977, kdy mi bylo třináct let, jsem byl kronikářem už pátý rok. Obnášelo to taky pečlivé vytváření ilustrací a chodili jsme ledaskam, takže jsem o výletech referoval. Až příliš stručně jsem zachytil i putovní tábory po Tatrách a Krkonoších; ale stejně mi zůstane nejmilovanější kronikou ta úplně první, kterou jsem psal snad již od osmi let a úplně sám. Asi si ji vzala domů naše dlouholetá třídní Zdeňka Voříšková, už je na onom světě, a jistý čas jsem po nich tesknil. Po Zdeňce i po kronice. Nepotřeboval jsem ji vlastnit, ale spatřil bych rád - ze stráně věku - rozdíl mezi vzpomínkou a realitou. Vždycky je nějaký a nemuselo to být pokaždé prvně horší. Někdy překvapeně zjistíte, že jste jako neobroušené byli zcela na koni a určitě, zcela jistě jste mohli dokázat vše. Tenkrát. Jak se sune čas, šance na angažmá ubývají. Najednou už můžete být pouze někým, už ne každým. Gott o tom, zpíval. Je třeba dávno po všem, ale něco málo někdy někde zbude a zasekne se. Kvalita zůstává, zatímco cena se zapomene.

Soupis knižně vydaných Frenclových příběhů ve srovnání s Tolstým asi neohromí, ale zaujme: Fencl, Ivo