Oslavenci měsíce srpna

Srpen začíná nějak divně, co říkáte? Nejspíš proto se radši žádný z našich členů nesnažil narodit tak, aby slavil cosi kulatého nebo půlkulatého zrovínka letos.  Ale čestní členové se nedali a když už jsou těmi čestnými, slaví déšť nedéšť každý rok a zvládnou i případné hice! A že to jsou nějaké osobnosti, o tom nepochybujte!

Výčet zahajuje muž, jehož jméno se nám v mysli ihned spojí s velikou oblíbeností románů za socializmu. Mne oslovil Mladým mužem a bílou velrybou, zrovínka v té pubertě, kdy jsem cosi takového potřebovala. Jééé, to bylo akorát! Rovněž jsem znala pár kolegyň, které doma měly „celého Párala“.  Což byla jakási norma kulturnosti. Ano, je tomu tak, prvním oslavencem je Vladimír Páral, kterému připijeme již brzy, desátého srpna. Nebál se ani fantastiky, i kdy si s ní spíše hrál, než aby vymýšlel třeba mezihvězdné bitvy. Spíše se zamýšlel, co to s lidmi udělá (například Pokušení A-ZZ, 1982). Jedním z jeho posledních děl je Kniha o biči, 2014.

Druhým oslavencem je 17.8. český lékař, vědecký pracovník, spisovatel a básník, autor populárních i vědeckých prací z lékařského oboru a přírodních věd, literatury faktu a básnických sbírek.  Má na kontě přes 300 vědeckých a odborných prací. Kdo by to tak mohl být? Pokud uvedu tři skoro poslední knihy z každého jeho „odvětví“, tedy populárně naučné a vědecké, verše a próza, tak vám jistě napovím:  Pozapomenutí Jihočeši (2021), spoluautor Vladimír Novotný, sbírka Bezejmenný Sokratés (2021), O hledání a nalézání (2021), spoluautorka Olga Nytrová. Ano, tipovali jste správně, je to náš neuvěřitelně činorodý Bohumil Ždichynec.

Na konci měsíce připijeme 25.8. našemu třetímu čestnému členovi, scénáristovi , textaři (370 textů!), reportérovi  a prozaikovi Petru Markovovi. Napsal scénáře k filmům Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, Slunce, seno, jahody, Slunce, seno a pár facek, Slunce, seno, erotika, Ještě větší blbec, než jsme doufali. Některé svoje scénáře rovněž vydal v literární podobě jako knihy, do této podoby převedl i několik scénářů Miloše Macourka. V dalších knihách zachytil zákulisí slavných (Co ve Zlatíčkách nebylo, Drby z lepší společnosti).

Mně se líbí i to, jak si to pánové pěkně rozdělili, každý zabral jednu dekádu. Připijme jim tedy na zdraví, pohodu, dobré nápady a další tvůrčí síly. A ať užívají všeho, co mají rádi!

 

Hana Mudrová

Malý tygr, malé peklo - Ivo Fencl - ukázka z knihy

Malý tygr, jedna dívka, studna, pavouk a velké peklo

Máte doma v kleci hodně velkého tygra? Pak zažíváte tomu přiměřené peklo.

Máte jen obyčejného kocoura? Tak není peklo natolik výrazné. V knize Malý tygr, malé peklo nejde o Indii, Bengálsko nebo tygry a hrdinou je spíš černý panter, chci říct černý kocour. Jmenuje se Pluto. - Má rád svou paní a sleduje ji až na konec obrovské zahrady, kam si dotyčná chodí pošetile číst povídky ke staré, roubené studni, v jejímž chřtánu se – bohužel, a to ona neví - občas cosi jaksi pavoukovitě pohne. A pak jednou přijde bouřka a v noci… Zkrátka a dobře, přijde víc než předpeklí.

Už v dětství mě zarazilo, že se kočky nakonec ztrácejí. Nevím, jak je to dnes, ale tenkrát se většina koček, které jsme kdy měli, nakonec vypařila. Znamená to: nikdy jsem neviděl mrtvolu. A napadlo mě, že unikají umřít do jiné dimenze.

Podobná myšlenka je ošetřena právě knihou Malý tygr, malé peklo a vine se k ní už jenom myšlenka druhá. Co by se stalo, kdybychom na ten kočičí trik se schovávačkou přišli. My, lidé? Co by se přihodilo? Rozutíkali bychom se - postupně - do druhého světa za svými domněle zesnulými kočkami, těmito malými tygry?

A co bychom tam v té zóně spatřili? I plameny pekelné? Já tomu nevěřím!

Malé peklo je už tento svět a občas a pro někoho je bohužel i peklem větším, takže tady máte i důvod, proč se posbírat a vzít roha.

Jenže kočkám, těmto malým tygrům ze zahrad, by se to nakonec či už na začátku nemuselo líbit. Nechtěly by nás tam a kleply by nás pazourami přes prsty. Kdo ví. A v knize se konkrétněji píše (citace ze sekvence RANDE V PEKLE):

Sotva se vyhoupl na nejvyšší větev, jako naschvál se rozpršelo.

Kapky se sypaly stále hustěji, až se rozpršelo přímo apokalypticky.

Na veškerý kraj padla tma. Zataženo. A Pluto? Spustil se do hlubin zahrady a prchal se skrýt do domu. Hřmění nepatřilo k zvukům, které ho uklidňovaly. Ani Alietu rachot do zahrady nikdy netáhl a vzadu nebyla ještě ani jednou po soumraku. Neodvážila by se v tu dobu přijít do blízkosti studny, té samé, ke které ráda chodila za dne.

Přesto měl její strach za přítelkyni zvědavost. Tak se rozhodla, že se ke studni vypraví, ale v tom okamžiku se varovná bouřka rozzuřila s totální silou. Odbilo deset a zběsilý západní vichr se zuřivě opřel do černé i červené střechy a osamocených domů. Rozvířené proudy vody bušily do okapových žlabů. Rachocení hromů a křivolaké stopy blesků. Nad opuštěnou zahradou se šílenou rychlostí hnaly cáry mraků a bledý měsíc chvílemi osvětloval mokré kameny na roubení studny. Jak se tam dovnitř a dolů hrnula lačná voda, cosi se hnulo. A ne žabák. Ten odsud dávno vyšplhal a poulil oči zpátky a zbystřil pohyb tam ve studni, která mu ani zdaleka nepatřila. I měsíc viděl do ústí té pekelné šachty a na chvíli ozářil cosi dole a žabák se vymrštil a skokem se přenesl přes půl vesmíru a zabořil se do trávy. Uprostřed bouře se dno studny probudilo k životu…

A zatím? Alieta putovala napříč zahradou a svírala ve dlani baterku, zatímco si druhou rukou na hlavě přidržovala kapuci dlouhého černého pláště. Natáhla ho před minutou, kdy takřka přestalo pršet, ale vítr si nedal pokoj a neustále hnal od západu mraky spolu s drobným deštěm: nové a nové jejich cáry. Bouřka ještě neskončila. Naopak.

Až po strčila světlo do kapsy. To měsíc osvětloval bez pomoci zahradu a vypadala v jeho záři jinak než ve dne. Nově, podivuhodně, nezvykle, zvláštně; a když Alieta došla ke kraji hustého houští, musela se zastavit. Svítila si na ručičky hodinek. 10. 20. „Takže mé rande se blíží?“ blesklo jí hlavou, a pak už se ponořila do neudržované džungle.

Pěkná to noční procházka. Ale byla i absurdní. Tím, že se Alieta rozhodla pomyslnou partii dohrát do konce. „V 10. 30 budu u studny,“ umínila si a snažila se udržet na úzké stezce.

Znova rozsvítila a opatrně prolézala tímto světem děsu a vnikala hloub a hloub do své zahrady. Vítr se jí neopíral do tváře, zato však rozkýval koruny nad ní a posílal dolů spršky.

Stromy rostly tak hustě, že si začala připadat jako v příšerném pohádkovém lese. Zničehonic došla ke studni.

Vichr tu nacházel víc prostoru. Motal se okolo jícnu v nevysvětlitelné spirále a šípky se zmítaly uprostřed šustícího kruhu prastarého listí. Pařáty smuteční vrby se prohýbaly. Na keři spatřila květy. Přestalo pršet.

Přestalo pršet, ale toho si všimla jen díky tomu, že jí ledový vítr strhl z čela kápi.

Poprvé uviděla reje listí a trávy a studnu v záři měsíce a prvně to pozorovala v bouři.

Malý tygr, malé peklo - Ivo Fencl | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví

Prezentace literárního almanachu 20 let Dialogu na cestě

Pokud se vám video správně nezobrazí, použijte tento odkaz:

20 LET DIALOGU NA CESTĚ – prezentace literárního almanachu - YouTube

Ahoj...

Milí kamarádi, vážení autoři, přeji vám krásné bezstarostné léto se sluncem nejen na obloze. Tvůrčí náladu a budu se těšit na všechny vaše emaily.

Téma letošních prázdnin je

Léto ve vzpomínkách a v příbězích   

Mějte se hezky Pavlína

https://literatinawebujedemedal.webnode.cz/

Oslavenci měsíce července

To nám to pěkně začíná, říkáte si jistě v tyto dny, zatímco vás trápí hice a sucho. Ono to bude ještě parádně pokračovat, zhruba tak, jak nám počasí hopsalo během jara, ovšem poněkud letněji vyparáděně. Tu se ochladí, tu nás poškádlí horko. Já se tím pádem ani nedivím, že se letos nikomu do kulatin a půlkulatin moc nechtělo. A přece se točí! Přece jen se nám tu objevuje statečná dáma – ony ty naše ženy umějí leccos zachraňovat, jen si to přiznejme.

Takže, abyste věděli, máme mezi mimořádnými členy jednu známou osobnost, která do těch červencových oslav skočila rovnýma nohama. Světlana Nálepková má půlkulatiny hned druhého července! Je herečkou a zpěvačkou, miluje hudbu z dvacátých až čtyřicátých let minulého století. Obdivuje Edith Piaf a Marlene Dietrich. Dobrovolnicky učila dramatickou výchovu v Indii a Himalájích. Prožila mnohá cestovatelská dobrodružství, ale chuť po poznávání ciziny ji ještě neopustila.

První červencový týden končí 7.7. narozeninami našeho předsedy Tomáše Magnuska. Původně byl učitelem, ale občas se k profesi vrací dál. Asi aby se nenudil, když se naskytne nějaké „okénko“ v jeho nabitých dnech. Jistě všichni víme, že je českým hercem, autorem, režisérem, filmovým podnikatelem, moderátorem několika show… Scénárista, producent, i nějaká kniha by se našla. Mezi poslední tituly patří Slasti a strasti Tomáše Magnuska: ...aneb Jak jsem zhubl 75 kilo (2020). Bůh suď, kde bere síly a čas, když má ještě prsty v organizování pečovatelské služby…

Také jednomu čestnému členovi, ač rovněž nemá nic kulatého k oslavě, chceme připít. Konkrétně dne 12. července. Pan Jiří Faltus je mezi námi dlouho a doufejme, že si ještě užije dost krásných let. Loni měl půlkulatiny a tím pádem už míří k devadesátce. Náš básník  a satirik se svým nadhledem ještě jistě spáchá dost zajímavých aforismů. A protože básníci zrají jako víno a jejich srdce nestárnou, snad by

i nějaké další básně mohly spatřit světlo světa.

Červenec uzavírá skromně, tiše a skoro nenápadně, další dáma. Dvacátého pátého července se totiž narodila Františka Vrbenská, dlouholetá duše naší Obce, spojovatelka tvůrců s rozličným zaměřením, knihovnice tělem i duší, zachraňovatelka a ochránkyně naší literatury. Má na svém kontě více, než deset samostatných publikací, ale různých antologií a almanachů, včetně básnických, je nepočítaně. Naposledy její povídku najdete ve sborníku Ozvěny portugalských legend, pokřtěném na letošním Světě knihy.

Všem našim úžasným oslavencům, i těm, které jsem letos nejmenovala, přejeme co nejlepší zdraví, pohodu, spokojenost, hodně nápadů i tvůrčích sil. 

Hana Mudrová