Malý tygr, jedna dívka, studna, pavouk a velké peklo
Máte doma v kleci hodně velkého
tygra? Pak zažíváte tomu přiměřené peklo.
Máte jen obyčejného kocoura? Tak
není peklo natolik výrazné. V knize Malý
tygr, malé peklo nejde o Indii, Bengálsko nebo tygry a hrdinou je spíš
černý panter, chci říct černý kocour. Jmenuje se Pluto. - Má rád svou paní a
sleduje ji až na konec obrovské zahrady, kam si dotyčná chodí pošetile číst
povídky ke staré, roubené studni, v jejímž chřtánu se – bohužel, a to ona neví
- občas cosi jaksi pavoukovitě pohne. A pak jednou přijde bouřka a v noci…
Zkrátka a dobře, přijde víc než předpeklí.
Už v dětství mě zarazilo, že se
kočky nakonec ztrácejí. Nevím, jak je to dnes, ale tenkrát se většina koček,
které jsme kdy měli, nakonec vypařila. Znamená to: nikdy jsem neviděl mrtvolu.
A napadlo mě, že unikají umřít do jiné dimenze.
Podobná myšlenka je ošetřena právě
knihou Malý tygr, malé peklo a vine
se k ní už jenom myšlenka druhá. Co by se stalo, kdybychom na ten kočičí trik
se schovávačkou přišli. My, lidé? Co by se přihodilo? Rozutíkali bychom se -
postupně - do druhého světa za svými domněle zesnulými kočkami, těmito malými
tygry?
A co bychom tam v té zóně spatřili?
I plameny pekelné? Já tomu nevěřím!
Malé peklo je už tento svět a občas
a pro někoho je bohužel i peklem větším, takže tady máte i důvod, proč se
posbírat a vzít roha.
Jenže kočkám, těmto malým tygrům ze
zahrad, by se to nakonec či už na začátku nemuselo líbit. Nechtěly by nás tam a
kleply by nás pazourami přes prsty. Kdo ví. A v knize se konkrétněji píše
(citace ze sekvence RANDE V PEKLE):
Sotva
se vyhoupl na nejvyšší větev, jako naschvál se rozpršelo.
Kapky
se sypaly stále hustěji, až se rozpršelo přímo apokalypticky.
Na
veškerý kraj padla tma. Zataženo. A Pluto? Spustil se do hlubin zahrady a
prchal se skrýt do domu. Hřmění nepatřilo k zvukům, které ho uklidňovaly. Ani
Alietu rachot do zahrady nikdy netáhl a vzadu nebyla ještě ani jednou po
soumraku. Neodvážila by se v tu dobu přijít do blízkosti studny, té samé, ke
které ráda chodila za dne.
Přesto
měl její strach za přítelkyni zvědavost. Tak se rozhodla, že se ke studni
vypraví, ale v tom okamžiku se varovná bouřka rozzuřila s totální silou. Odbilo
deset a zběsilý západní vichr se zuřivě opřel do černé i červené střechy a
osamocených domů. Rozvířené proudy vody bušily do okapových žlabů. Rachocení
hromů a křivolaké stopy blesků. Nad opuštěnou zahradou se šílenou rychlostí
hnaly cáry mraků a bledý měsíc chvílemi osvětloval mokré kameny na roubení
studny. Jak se tam dovnitř a dolů hrnula lačná voda, cosi se hnulo. A ne žabák.
Ten odsud dávno vyšplhal a poulil oči zpátky a zbystřil pohyb tam ve studni,
která mu ani zdaleka nepatřila. I měsíc viděl do ústí té pekelné šachty a na
chvíli ozářil cosi dole a žabák se vymrštil a skokem se přenesl přes půl
vesmíru a zabořil se do trávy. Uprostřed bouře se dno studny probudilo k
životu…
A
zatím? Alieta putovala napříč zahradou a svírala ve dlani baterku, zatímco si
druhou rukou na hlavě přidržovala kapuci dlouhého černého pláště. Natáhla ho
před minutou, kdy takřka přestalo pršet, ale vítr si nedal pokoj a neustále
hnal od západu mraky spolu s drobným deštěm: nové a nové jejich cáry. Bouřka
ještě neskončila. Naopak.
Až
po strčila světlo do kapsy. To měsíc osvětloval bez pomoci zahradu a vypadala v
jeho záři jinak než ve dne. Nově, podivuhodně, nezvykle, zvláštně; a když Alieta
došla ke kraji hustého houští, musela se zastavit. Svítila si na ručičky
hodinek. 10. 20. „Takže mé rande se blíží?“ blesklo jí hlavou, a pak už se
ponořila do neudržované džungle.
Pěkná
to noční procházka. Ale byla i absurdní. Tím, že se Alieta rozhodla pomyslnou
partii dohrát do konce. „V 10. 30 budu u studny,“ umínila si a snažila se
udržet na úzké stezce.
Znova
rozsvítila a opatrně prolézala tímto světem děsu a vnikala hloub a hloub do své
zahrady. Vítr se jí neopíral do tváře, zato však rozkýval koruny nad ní a
posílal dolů spršky.
Stromy
rostly tak hustě, že si začala připadat jako v příšerném pohádkovém lese.
Zničehonic došla ke studni.
Vichr
tu nacházel víc prostoru. Motal se okolo jícnu v nevysvětlitelné spirále a
šípky se zmítaly uprostřed šustícího kruhu prastarého listí. Pařáty smuteční
vrby se prohýbaly. Na keři spatřila květy. Přestalo pršet.
Přestalo
pršet, ale toho si všimla jen díky tomu, že jí ledový vítr strhl z čela kápi.
Poprvé
uviděla reje listí a trávy a studnu v záři měsíce a prvně to pozorovala v
bouři.
Malý
tygr, malé peklo - Ivo Fencl | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví
Žádné komentáře:
Okomentovat