Poslední (zajisté prozatím) básnické sbírky Věry Kopecké protepluje zcela zřetelná chvějivá vlna niterného vztahu k zemi, v níž žijeme, skromně tajená, adekvátně doplňovaná fotografickým materiálem. Ve sbírce ZDIVOČELÉ SNY (2023, 80 str.) sice čteme //Jen útržky vět//vytržené z kalendáře//, ale koncepce sbírky, třebaže formálně rozdělená do několika pasáží, je zřetelně konkrétní, prostoupená vřelostí a inspirativní semknutostí. Rozhodně není pouhými útržky vět. Je to poezie s podhoubím vztahů, vyšperkovaná melancholickými sekvencemi, poezie nahlížející do starší i nedávné minulosti, nasvícená hluboko zaťatými vzpomínkami, podivuhodně smířlivá, protknutá konsekventními vazbami, tichá a přece zřetelně promlouvající. Její //ticho střídá ticho//na dně obrazů// má velice blízko k verši //Mosty nad řekami//životů//. Čtenáře zajisté upoutá fotografický doprovod, třebaže by k dokonalé výmluvnosti zasluhovaly potřebovaly větší prostor, ale především několik básní s nadčasovou platností, které vstoupí do paměti.
František Uher
Žádné komentáře:
Okomentovat