TAKOVÉ NÁHLÉ TICHO

Takové náhlé ticho po něm zůstává... Znali jsme se přes padesát roků. Někdy to tak přijde, ani vzdálenost nezabrání přátelství. V prvních letech překonávala dálku pravidelná korespondence, občas jsme se navštěvovali. Byl u nás jako doma. Dvakrát třikrát ročně jsme samotařili na chatě. Miloval houbaření. Rád chodil sám, občas i trošku zabloudil. V lese, nikoli v životě. Tam vždycky našel správnou cestu.

            Milan Dušek, kdo jiný.

            Postupně se připojovali další literární solitéři. Přísloví praví, že do třetice všeho… Připojil se Jiří Faltus.  Postupně další venkovští literáti. Byl jsem nejstarší a nikdy mne nenapadlo, že zůstanu na palubě sám, že kormidlo osiří, plachta přestane dout, že budu psát to, co nikdo nepíše rád, třebaže to činí s nesmírnou úctou.

            S podzimní atmosférou by bylo správné vzpomenout Duškovy literární tvorby, ale tu knihu ponechme rozevřenou, listy ať obracejí čtenáři. Netajil smutek, že poslední napsaný román se mu nepovedlo vydat.

            Nikoli vlastní vinou vystřídal řadu profesí. Orlické hory mu byly úpěnlivou krajinu domova. Průzračný a neuvěřitelně přesvědčivý vztah získal k Šumavě, na kterou rád vzpomínal, kam občas zavítal, aby načerpal sílu, chuť do života a psaní. Vzpomeňme roků, v nichž pracoval pro Středisko východočeských spisovatelů. Svědomitostí a houževnatostí získal zásluhu na pravidelném vydávání Kruhu, který se mu stal neokázalou radostí. Stejně přistupoval k vlastní tvorbě, stejně přistupoval k vlastnímu životu, jemuž dokázal vtisknout přísný řád.

            Co jsem obdivoval, to bylo jeho dodržování. I ve zdánlivých maličkostech. Když si stanovil limit pěti cigaret denně, dodržoval stanovený rytmus. Stejně tomu bylo s řadou dalších zvyklostí. Třebaže nám už zdraví a věk nedovolovaly přímá setkávání, udržovali jsme pravidelný kontakt elektronicky a telefonicky. Byly to dlouhé minuty, věcné a konkrétní hovory o záležitostech všedních i nevšedních, o tažných ptácích vzpomínek a společných známých, které jsme měli rádi. o vyhasínajících ohních, u nichž jsme sedávali. Aniž bychom o tom někdy ztratili slovo, naše názory se shodovaly jako splývající vody dvou řek. Byly to tiché výměny, podobné podání ruky. Stručné a konkrétní, s nadhledem a pochopením. Prostá tichá rokování o všem, co přinesly peřeje času.  Neboť Milan Dušek byl takový muž. Prostý a skromný, schopný tlumit v sobě negativa, v podstatě nesmírně tichý, soustředěný, zahleděný do dálek v sobě a kolem sebe. Za těch padesát roků mezi námi nedošlo k sebemenšímu konfliktu, respektovali jsme se navzájem. O to víc zůstává vzpomínek. Patrně to pociťují všichni, kteří ho poznali důvěrněji. Jako to platí o každém dobrém člověku. Neboť Milan Dušek byl stoprocentní MUŽ. Zaslouženě psáno velkými písmeny. Takového jej budeme pamatovat.    

(Ve věku 86 let opustil nás a svoje blízké 16. listopadu 2024.)