Moc nad bezmocí jako zásadní životní úkol
Olga Nytrová
Každý známe skvělé
okamžiky, kdy jsme mocni slova, kdy se nám podaří něco neotřele vyjádřit,
naskočí nám v mysli skvostné metafory. Může to být v básni, eseji
nebo třeba i povídce. Náš plamínek hoří, plane, jsme unešeni, ocitáme se v příjemném
tranzu. To je svátek, prazvláštní událost. Básnický obraz se zjeví, přichází
odkudsi z podvědomí, co my víme. Pociťujeme úžas, vnímáme nečekaný dar
shůry. To jsou ony tvůrčí okamžiky, kdy nastává, tedy začne probíhat určitý dušezpyt. Bez něho nic doopravdy
nepoznáme a nepokročíme dál. Otevírá se před námi neznámá duševní krajina a my
se v ní náhle dokážeme orientovat. Naše inspirace narůstá a umíme chápat
nové a nezvyklé souvislosti. Cítíme, že máme duši, ona promlouvá, projevuje se,
je plná obraznosti, dokážeme náhle vnímat krásu, umění, vést dialog s lidmi,
naslouchat jim. Vychutnáváme nádheru přírody. Pociťujeme radost ze stromů, řeky
i zvířat, z oblohy a lesního ticha.
Víme však také, a velmi dobře, co je to bezmocnost. Ta je zákeřná, depresivní. Vnímáme
ji, když se nám nedaří vyjadřovat se neotřele, náhle se nedokážeme hnout
z místa, prostě nepřichází inspirace. Připadáme si prázdní, pochybujeme o
své hodnotě. V životě se střídá období, kdy jsme plni nápadů, výkonní a
věříme si s obdobími neklidu, zmatku, smutku a malomyslnosti. Připadáme si
prázdní, spoutaní a k ničemu. Moc
nad bezmocí, to je nesmírně těžký úkol.
Máme totiž
před sebou velký životní úkol a úděl, rozvíjet vědomí vlastní ceny. Nelze propadat malomyslnosti. Už jako dítě
si uvědomujeme své já, a všímáme si toho, jak na nás reagují naši vrstevníci i
pedagogové, rodiče a prarodiče. Setkáváme se se zlobou, nepochopením,
manipulací, ovšem také s láskou, oporou, velkorysostí a bezpečím.
Důležitá je sebedůvěra, cítit se sám se sebou dobře, být v souladu se svým já. Nenechat se zdeptat a ovládnout druhými. Nesmíme být příliš závislí na pocitech a smýšlení ostatních bytostí, ať už jsou bližší nebo vzdálenější, ale rozhodně věřit sami sobě, svému nitru, svému srdci. Je zcela nezbytné věřit vlastní hodnotě a svým obdarováním. Nepodceňovat se, uvědomovat si svou bytostnou hodnotu.
Víte, k naší lidské bytostné cestě patří také bezmoc. Nikoho ten stav nemine, neušetří. Je totiž součástí naší pomíjivé existence. Neexistuje žádná lidská bytost, která by nepoznala bezmocnost, zoufalství, strach, hrůzu, mrazivost existence. Ovšem platí, že my můžeme se svou bezmocí zacházet různým efektivním nebo neefektivním způsobem. Tedy například rezignací nebo agresivitou. Nicméně máme i lepší šanci, my svoji bezmoc totiž můžeme kreativně zpracovávat. Buďme aktivní a i naše bezmoc se totiž může stát náhle pro náš život něčím plodným. Mohou se v nás probudit a zajiskřit podněty, o nichž jsme nevěděli, které jsme vůbec neočekávali, naprosto netušili, že vyvstanou. V lidském nitru je skryto mnohé překvapení, mnohdy velmi zakódovaně.
Existují různé osobní cesty. Když se ukázníme a zaměříme se na hlubší hodnoty, zvolíme určitou míru askeze, totiž neplýtváme svou energií na to, co nemá hlubší smysl a co nás jen odvádí od skutečných hodnot. Vstupujme do kontaktu se svými sny, tužbami, se skrytými možnostmi. A k tomu pomáhejme i svým bližním, přátelům, spolupracovníkům a rodině. Mějme chuť a touhu spoluutvářet život, vzbuzovat v lidech touhu k tvůrčímu přístupu k životu. Mějme na mysli obecné blaho. Podporujme dobrý řád lidského soužití ve světě.
Žádné komentáře:
Okomentovat