O autorovi: Bohumír Vidura JUDr. žije na Ostravici v Moravskoslezských Beskydech, je členem Obce spisovatelů a členem Literárního klubu Petra Bezruče. Od roku 2009 vydal několik sbírek básní a také Almanachy (2009-2021). Svou tvorbu rovněž publikuje v klubovém časopise Zrcadlení a v regionálním tisku, v řadě sborníků a almanachů (Almanach Obce spisovatelů 2017 pod názvem „Duše plné slov“). Zúčastňuje se literárních pořadů a setkání se čtenáři v knihovnách a na knižních veletrzích. Jeho poezie je vnímavá, plna nejrůznějších postřehů z okolního dnešního života i vzpomínek na doby minulé a s nimi spojenými asociacemi, nevšedními metaforami skrývajícími mnoha životní i autorova moudra. Stejně tak zůstává poezií osobní, citovou s nadhledem na život i lásku. Se svou poezií všedního dne často bývá nazýván současným Jiřím Wolkerem.
Před koncem roku 2021 spatřila světlo světa z nakladatelství Moravapress dlouho očekávána útlá knížka poezie Bohumíra Vidury z rázovitého ostravského regionu s názvem Protkaná země. 48 básní s tématikou "Černé Ostravy" je zde řazeno do dvou oddílů - Z hlubin a Po šichtě.
Jak autor vnímá město, kde okna zabili
prkny a paprsek slunce nepronikal, i když na římsách kvetly pelargonie? Toulá
se úzkými uličkami, nad nimiž šlehala struska, do oken svítily plameny z hutě.
Ocelové město se choulilo pod těžními věžemi pod kouřovou clonou, voda v řece
černá jako bota tekla do moře ze zajetí komínů. I přes tvrdou práci dokázaly
těžké mozolnaté ruce havíře laskat ňadra žen a vykřesat vášně, co dotýkaly se
mnohdy hvězd… A v sídlištních hospodách cinkaly půllitry, slovní třenice
rozvášněných tváří havířů s prachem v očích byly častými obrazy města.
Nad Ostravou kdysi…
Vozíky s uhlím
bloudily vzduchem
ve větru i dešti
v
lanovém převisu
nad městem jako přelud
z hlubin do nebe
vezly i duše
co chtěly se vznést
z prachu blíž slunci
občas ukáplo černé krve
na zvrásněnou zem
aby probouzela k životu
třeba i po kapkách
v půllitrech co cinkaly o sebe
v mozolnatých rukách
v hospodách pod haldami.
Ve druhém oddíle knížky - Po šichtě - je
vykreslen obraz tehdejší Ostravy, když zrovna havíři nefárali. Co dělali?
Srocovali se jako vrány před hospodou po noční šichtě, aby spláchli prach. Jsou
zde vykresleny i jiné postavy - pradleny, co hnětly oděvy svých mužů,
trumpetista, z jehož těžkých prstů zněly marše i valčíky, ale i jiní tvrdí
Ostraváci, co na "rezavém vůzku" vozí železo a takto získané peníze
utopí ve vodce či s přítulnými ženami. Jsou to lidé "volní jako
ptáci", žijí si svůj život navzdory běžným zvyklostem.
Bohumír Vidura svými verši složil
poklonu Ostravě, kde prožil část svého života. Jistě jimi osloví mnoho
Ostraváků, ale i dalších čtenářů, kteří znají toto "naše Ocelové
město" či jak on jej nazývá - "Protkanou zem" - jako území
černé, špinavé, rázovité město hald, komínů a těžních kol... Věří také, že vítr
zavěje a rozežene šedé mraky a okno zase bude moci býti dokořán, budou dokonce
bít zvony pro hodinu H i bujnou kratochvíli ... (báseň Hodina H).
Již se tak stalo - dnešní Ostrava
vzkvétá, je k nepoznání - ostatně o tom svědčí zapojení se do soutěže Evropské
hlavní město kultury (v r. 2015). Co na tom, že tento boj s Plzní prohrála?
Realizuje své "zelené" projekty, aby se zde všem žilo dobře.
Ostravo svéhlavá
Ostravo Ostravo jsi svéhlavá
byť sepnutá železnými pruty
a zakotvená v hlubinách
svéhlavá jak milenka co prudí
a ostrý vítr co lomcuje a studí.
Někdy se ztrácíš v mlžném oparu
krev ti však vře-jsi stále ve varu
máš zřejmě od zrodu mateřské znamení
že nejsi pro snění ani pro mámení
máš ale srdce které stále bije
ač krásně je či ustavičně lije.
Máš mnoho šrámů i rýhy hluboké
já vidím nad tebou i nebe vysoké
to když se rozhlédnu jasnýma očima
ještě nic nekončí-věřím že začíná.
Dajana Zápalková
Žádné komentáře:
Okomentovat