„To slunce se má, to nedělá nic, jen bloumá po nebesích…“ Poslouchám známý šanson a nesouhlasím. Slunce rozdává teplo, světlo, energii, život. A právě tu jeho životodárnou sílu si připomínáme 3. května, který je stanoven jako Den Slunce. Ještě jednu dovednost mu ale nelze upřít. Umí na počkání vytvořit mistrovské dílo, které okamžitě stoupne přes oči do srdce. Přesvědčilo mě o svém talentu na břehu ostrova Djerba v severní Africe. Za rozbřesku slunce vyskočí nad obrys temného moře jako červený balónek z Matějské pouti a v tu chvíli se zapýří nebe i hladina s rudými hřebeny vln. Rybářské lodě se promění v růžové plameňáky, pomalu táhnou do daleka a nechávají za sebou na vodě dlouhou krvavou brázdu. Jak slunce stoupá na neviditelné šňůrce oblohou, nachové barvy zfialoví, zezlátnou a pak se promění v zářivou perleť. Z rybářských bárek se stanou bílé labutě a pomalu odplouvají tekutým stříbrem až tam, kde se nepokojné moře mění v blankytně modrou oblohu. V Michelangela se slunce promění, i když usíná den. Ostrov přelije roztavenou mědí a začne čarovat. Obloha vybuchne jako sopka a nad obzorem se rozhoří zlatý požár. Oranžové jazyky rozsvítí moře, pláž i nebe a před zářivou záplavou světla vyvstanou temné siluety palem, vztyčené ukazováky mešit a zaoblené kopule na střechách sněhobílých obydlí, dokud se sluneční kotouč nedotkne horizontu a nevklouzne do vln. Jako umělec je bez diskuse velká hvězda. Slunce ale opravdu hvězda je. Stará přibližně 4,6 miliard let. Ta koule žhavého plazmatu, která neustále produkuje ohromné množství energie, prý bude z oblohy zářit dalších sedm miliard let. Od Země je vzdálená asi 150 milionů kilometrů, ale sotva nám svými paprsky rozsvítí den a pohladí tvář, zdá se být tak blízká, tak blahodárná. Snad to nejlépe vystihl spisovatel Ota Pavel, když v jedné své povídce napal: „Slunce je velký žlutý prášek od nebeských psychiatrů a podává se, aby se zahnal smutek a nastala dobrá nálada. Slunce je také žlutý froté ručník, který nás sám utře, a je jako fén, který nás vysuší. Slunce nám skočí do srdce a ohřeje nám ho, když ho máme studené jako psí čumák.“
Jaroslava Pechová
Žádné komentáře:
Okomentovat