Jako každoročně: Almanach poezie. Letos názvem
DVĚ MINUTY OD PRAVDY
(vyd. Rysková, 2024, 194 str., ilustrace Jindřich Štrajt.) Editorem je Vladimír Stibor
Almanach podává svědectví o současné české poezii. Přináší širokou škálu námětově rozličným veršů, z nichž slova přimknout se k zemi jsou symbolická, odpovídají základnímu kameni celého souboru. Vedle jž téměř klasických podání se nacházejí křehké verše plné introvertních vyznání. Originalita souboru spočívá v bohatých literárních i životních zkušeností většiny autorů a autorek, vyjádřených osobitou formou. Někteří básníci a básnířky si nastavili laťku skutečně hodně vysoko, dodávají tak almanachu na významu, plastičnosti a obecné platnosti.
Almanach Dvě minuty od pravdy podává svědectví o současných uměleckých hodnotách české literatury. Konkrétně poezie. Je to ovšem svědectví neúplné, mnozí renomovaní básníci nejeví o almanachový způsob publikování zájem, mají lákavější publikační možnosti, případně se o přípravě almanachu ani nedoslechli. Je to škoda. Škoda pro almanach, škoda pro českou poezii, škoda pro autory, kteří zůstali z jakýchkoli důvodů stranou. Nekritizuji je. Není důvod. Možná se někteří domnívají, že podobný almanach je pod jejich úroveň. Volbu rozhodnutí mají ve svých rukou.
Almanach je na světě, tady žádné kdyby neplatí. Zamysleme se proto tam tím, co přináší, o čem vypovídá, co naznačuje. Široká námětová škála, rozličná forma. Tak už to bývá; mnoho vsí, mnoho psů. Název jsem zvolil podle verše, který je pro almanach symbolický. Při čtení se čtenáře zmocňuje právě takový pocit. Pocit přimknutí.
Upoutá originalita tvorby, od procítěné poezie s konejšivým podtextem ke vzdálenému odlesku poezie, kterou F.X. Šalda označoval jako barokní. Ojediněle věnovali tvůrci větší pozornost květům než záhonům, z kytice se vytrácí nosná myšlenka. Jistá míra shovívavosti je zajisté na místě. Stejně jako při vyhodnocování literárních soutěží. Když už je soutěž vyhlášená, někdo vyhrát musí. Není právě ojedinělé, že chleba se pokoušejí upéct pekaři neznající zákonitosti pece. V almanachu scházejí věkově mladí básníci, které známe z jiných publikací. Při čtení jejich veršů se vnucuje myšlenka, že poezii píší, ale nečtou ji. Neuvědomují si, že v (některých) knihách lze najít nejen modrost, ale především intimní okouzlení, které nedá žádná škola. V tom směru není almanach výjimkou, z některých básní životní zkušenosti a bohatost poznání cení zuby, až to bere dech. Nacházejí se v něm verše, jejichž tvůrci si nastavili laťku hodně vysoko. Široce se ukázkou starší tvorby rozmáchla Svatava Antošová, kouzelnou křehkostí se vyznačuje lyrika Evy Černošové, osvěží aforismy Ladislava Mušky a dvojverší Jiřího Žáčka, básnickou duši nezapře svébytný Vít Procházka, upoutají Bartošková, Přidal, Cimický, Szpuk, Sýs, Kovář, Šatánková, Vávrová… Ani další se rozhodně nemusejí za svoje polínko na společný oheň hanbit. Ojediněle čteme i dosud neznámá jména. Označení neznámá však usvědčuje z neznalosti čtenáře, třebaže ani ti nejpilnější nemají šanci znát všechno, co přináší papír, co skrývá nepřehledná džungle internetových stránek. I v tomto smyslu se almanach Dvě minuty od pravdy stává velice aktuální knihou. Většina veršů svou plastičností a obecnou platností dokazuje, že v názvu zmíněné dvě minuty můžeme bez rozpaků eliminovat.
František Uher
Žádné komentáře:
Okomentovat