Karel
Sýs - ZARUČENĚ NEODVOLATELNÁ BÁSNICKÁ ZÁVĚŤ
Na přelomu letopočtu
poslední básníkovy zimy, naposled vydechl pak v létě, náhle mě zamrazilo. Karel
Sýs mi elektronicky poslal rukopis své nejnovější objemné básnické skladby. Ne
jako často, aby mi dopřál čas na dvojí čtení, než kniha vyjde a sednu k
recenzi, ale poprvé a naposled s tím, že si není jist a neví si rady s
dvojicemi nabízejících se výrazů, obratů, slovosledů.
To snad není on, vždy
razící svá slova jako zlaté mince! Nevěděl jsem, že na něm pracuje smrtelná
nemoc. Než jsem se zmohl na cokoli, začetl jsem se a unášen veletokem veršů
krátkých i neuvěřitelně rozměrných, a zapomenuv na jídlo a na dění kolem sebe,
ani nevím jak, byl jsem na poslední straně 171, na níž „jaro ztratilo své čaro
/ dobroděj čaroděj se změnil na zloděje / už se chvěje vítr chladný vítr / jen
ještě neví zda mě bude ofukovat v Praze Písku nebo v Kostelci nad Orlicí /
Umřít se vyplatí / jen když vás zase všecky uvidím / …“
Co jiného jsem mohl
Karlovi říct, než po pravdě ho ujistit, že jeho velebáseň je skvělá a že verše,
kde hledá správné slovo, obrat, slovosled, přepíše, může přepsat jedině sám.
Předpokládal jsem, že brzy
mi pošle Zaručeně Neodvolatelně předposlední jízdu už na cestě do tisku, byl
bych na to vzal jed, natolik jsem ho znal; ale když se smrtelník cítí na koni,
na nebesích se tomu smějí. Na nebesích vládne cynismus. Básník už možná neměl
sil na skladbu sáhnout, do posledních svých dní svědomitě na vysoké úrovni
redigoval LUK tak, že my, jeho autoři, netušili jsme nic. Shodou přímo
škodolibých okolností je dodnes záhada, kde skončil jeho počítač a obsah jeho
stolu v redakci. Jen na nebesích snad vědí, zda Sýs dokázal skladbu dokončit.
A tak na případné editory
básně pozoruhodné už před jejím dokončením vyvstává přetěžká otázka: pokusit se
ji v básníkových intencích upravit a připravit k vydání? Eva Frantinová, pro
toto řešení nejkvalifikovanější roky spolupráce s ním, má k tomu odvahu.
Je tu však podle mého
soudu i možnost vydat dílo v jeho ne zcela „hotové“ podobě. Jak ví i Eva
Frantinová, je děsně obtížné rozhodnout, kde to, co se zdá jak překlep,
zbytečné či nenáležité opakování, není tvůrčí záměr; a zda případné pracovní
hledání přesného výrazu nelze ocenit jako vhled do způsobu práce odpovědného
tvůrce, který hledá a posléze nalézá, což ostatně praví sám kdesi uprostřed
básně, nalézá, jak stvořit z obyčejných slov nevýslovné verše.
Avšak už ve verzi, s níž
přichází Eva Frantinová, Zaručeně Neodvolatelně předposlední jízda je zaručeně
a naštěstí neodvolatelná básnická závěť, testament, v němž je v mámivém víru
vše, čím básník žil, čemu se upsal, co miloval a co nenáviděl, co dokázal a
také, jak šel naším světem ničeho neskrývaje v nezvalovském skleněném haveloku.
Ne náhodou před závěrem skladby se vyznává: Někdy občas si dopřeju jet domů
kolem Nezvala / vždycky občas mi zamává. Jak si pamatuju Nezvala, ne občas, ale
vždycky.
Milan Blahynka
Eva
Hrubá – Něžná nahota pravdy aneb hrubé jemnosti
Kniha je knihou básní,
básní v próze, epigramů a digital artu. Autorka Eva Hrubá zde zachycuje svět v
celé své nahotě, v "Minulostech na ramínku" se snoubí čas dávnověku
čas osobní i nás všech s časem současným, čas lásky i odlidštění čas, který
žijeme a tvoříme. Její básnický jazyk je srozumitelný, propojení metaforiky s
lyrickými tóny, které bravurně přecházejí do epiky je v poezii Hrubé ojedinělé
a nadčasově současné. "Špitál bláznů" je myšlenkově zasazen do
mytologických příměrů o současných mezilidských vztazích. Charakterizuje zde
lidské vlastnosti. Přes katarzi a dramatičnost k pointě východiska.
"Roztavený vosk" je odlehčená část knihy, básně milostné, něžné a
hledající věčnost lásky. "Hrubé jemnosti" jsou epigramy, myšlenky,
názory, nadsázky. "Něžná nahota pravdy"je část celku, který odhaluje
život doslova bez příkras, a přitom v naději. "Vroucně" tento oddíl
knihy nás zavede do obrazů malované poezie. Tato poslední kniha, jak říká
autorka, je obsahově i žánrově nepřehlédnutelná.
Z textů, básní v próze, mě
zajímá právě ona sociální rozervanost, zachycení osob z okraje společnosti,
cosi burcujícího, inspirace beat generation... Z mnoha výborných textů,
filozofických myšlenek, humorných nadsázek i sarkasmů je skvělá "Báseň
leží v posteli a chrápe" a vlastně většina, ostatně celá kniha nenechavá
čtenáře chladným. Emoce se střídají s moudrostí. Vynikající jsou sentimentálně
laděné texty, např. o bistru Koruna. Domnívám se, že tahle poloha - trochu
rebelka, ale zároveň vypravěčka a pozorovatelka, knize sluší nejvíc. Vůbec to,
o čem autorka píše je v současné básnické produkci ojedinělé.
No
Name – 2024 aneb Útěk z Unionie
Text
nakladatele:
Na adresu nakladatelství
LEDA doputoval rukopis, jehož autor se skryl pod pseudonym No Name. Protože
jsme spolu s tím od něho dostali povolení rukopis vydat, činíme tak. Důvody
jsou jasné: Dystopicky sarkastický román 2024 – ano, nemýlíte se, jedním z
předobrazů byl jistě Orwellův 1984 – je unikátním svědectvím o hloupostech,
nesmyslech, ale také ideologické slepotě, které jsou tak typické pro dnešní
dobu plnou zákazů, příkazů, omezování svobody slova a vlastně svobod
jakýchkoli. Je to hyperbola našich životů, ať už si to uvědomujeme, nebo ještě
ne naplno. Výstižně to vyjádřil autor sám v přípisu k rukopisu: „Když jsem to
někdy přede dvěma lety začal psát, myslel jsem si, že jen tak zbůhdarma
fantazíruju. Že něco takového přece ani není představitelné. Jak to vyjádřil
Sinclair Lewis v názvu dávné knihy U nás se to stát nemůže, podobně jsem v to
věřil i já. A než jsem to dopsal, staly se i ty nejšílenější fantasie víceméně
realitou.“
Recenze
Markuse Cohena z Parlamentních listů:
2024
anen Útěk z Unionie: Absurdita dovedená
k dokonalosti
Představte si následující
svět! Všechny nápady vymykající se zdravému rozumu a zrozené v politicko -
aktivistických kruzích, se podařilo slavně realizovat. Každá směrnice, jakkoli
nesmyslná, platí jen proto, že byla navržena. Svoboda slova je nahrazena
svobodou opakovat oficiální názor. Tradiční rodina je považována za zpátečnický
přežitek. Tak přesně v tomhle světě se ocitnete při čtení českého satirického
románu Útěk z Unionie. A velice rychle pocítíte, jak se v takovém světě nedá
žít.
Román nás zavádí do
Kontinentální unie (později Unionie), dystopického superstátu, který je – já se
to až bojím říct, abych nebyl popotahován -
jakýmsi satirickým odrazem současné Evropské unie; tedy dovedené ad
absurdum. Hlavní hrdina, Josef, je obyčejný muž, bývalý novinář, který se snaží
pouze přežít v systému, jenž reguluje každý aspekt jeho existence. V pokoji má ekologické záclony, které nesmí
odhrnovat a připravuje se na povinný rituál „genderizace“. Do pětadvaceti let
si musí vybrat jedno ze 135 úředně uznaných pohlaví.
Svět Unionie je
mistrovskou karikaturou moderních ideologických proudů. Je to společnost, kde
se pod záminkou ekologie konzumují cvrčci a geneticky upravované obiloviny,
zatímco sochy státem adorovaných umělců se zabývají fekálními tématy.
Pochopitelně proto, aby pošpinily národní identitu. Děti jsou pro změnu od
útlého věku vychovávány v kolektivních zařízeních k bezbřehé sexualizaci a
oddanosti Unii. Zatímco kritika Unie je trestána nucenými pracemi, znásilnění
spáchané přistěhovalcem z Afriky je potrestáno podmínkou. Každý projev
nesouhlasu je souzen „Myšlenkovým tribunálem“. A ten ukládá tresty od zašití
úst až po vyhnanství na tající kru v Arktidě. Autor sžíravým humorem a
hyperbolou ukazuje, jak se z dobrých úmyslů – ekologie, rovnosti a svobody –
stává nástroj totální kontroly a útlaku, který drtí lidskost a zdravý rozum.
Satirický
klíč a autor v anonymitě
Jedním z nejvýraznějších
rysů románu je autorova hra se jmény. Ta fungují jako klíč k dešifrování. Jako
by v nich autor viděl karikatury skutečných osobností z evropského politického
a kulturního života. Premiér Kytka, nerozhodný profesor zcela odtržený od
politické reality, jako by byl odkazem na Petra Fialu. Jeho předchůdce,
expremiér Dědiš zase nápadně připomíná Andreje Babiše. Ikonická postava disentu
a dramatik Zdislav Šavel, který neumí vyslovit „ř“ a jehož odkaz je zneužíván k
posílení nového režimu, je kousavou parodií na Václava Havla. V tomto panoptiku
se objevují i další: komisařka Ďourová (snad ne Věra Jourová), ministr
vnitra-němčinář (snad ne Vít Rakušan) či státní umělec Goliáš Bílý, jehož
provokativní sochy s fekálními motivy jsou jasnou aluzí na snad ne Davida
Černého.
Tato přímá a nesmlouvavá
satira nás přivádí k dalšímu podstatnému aspektu knihy – jejímu autorství.
Román vydal anonymní autor pod pseudonymem „No Name“. V době, kdy formálně
proklamujeme svobodu slova, je tento akt sám o sobě silným komentářem. Autor se
zjevně obává ozdravného procesu, pokrokově
nazývaného jako „cancel culture“. Tj. totální společenské „vymlčení“ a
vyloučení jedince z mainstreamového veřejného světa, a to jako trest za
odchýlení se od momentálně vládnoucí ideologie. Anonymita se tak stává autorovým
štítem. Nutnou obranou v atmosféře, kde kritika určitých témat může vést k
ostrakizaci. Román, varující před světem bez svobody projevu, se tak ironicky
zrcadlí v reálných okolnostech svého vstupu do veřejného prostoru. Jestliže
toto dílo vydalo nakladatelství LEDA, potom klobouk dolů před jeho odvahou.
Srovnání
s klasiky dystopie: Orwell a Huxley
Útěk z Unionie se hrdě
hlásí k odkazu velkých dystopických románů 20. století, především k 1984 George
Orwella a Krásnému novému světu Aldouse Huxleyho. Přestože sdílí jejich varovný
tón, liší se v metodách a zaměření.
Podobnosti
a rozdíly s 1984
S Orwellovým románem
spojuje Unionii především všudypřítomný dohled a kontrola myšlení. Tak jako
Velký bratr sleduje občany Oceánie, v Unii jsou lidé monitorováni pomocí čipů a
kamer 24 hodin denně. Orwellův „myšlenkový zločin“ má v Unii svůj ekvivalent v
prohřešcích souzených „Myšlenkovým tribunálem“. Manipulace s pravdou a historií
je rovněž společným prvkem. Ministerstvo pravdy v 1984 přepisuje minulost,
zatímco v Unii se jednoduše přijme směrnice. Nebo se jednoduše vyhlásí, že
autorem unijní hymny není Beethoven, ale komisař Andělín Makrela.
Orwellův svět je ponurý, brutální a založený
na strachu z bolesti. Totalita v 1984 je syrová a otevřená. Naproti tomu Útěk z
Unionie je satira. Jeho totalita si nasadila masku pokroku, svobody a dobra.
Útlak nepřichází formou mučení ve sklepích Ministerstva lásky, ale plíživě,
skrze tisíce absurdních směrnic, povinných rituálů a tyranií politické
korektnosti. Zatímco Winston Smith se bojí fyzické likvidace, Josef se obává,
že bude donucen k „nevratné změně pohlaví“. Stejně tak může být zničen za to,
že se mu nepodařilo vymočit se na mapu našeho bývalého státu. Hrůza v Unii
nepramení z holého násilí, ale z dusivé, byrokratické a ideologické absurdity.
Podobnosti
a rozdíly s Krásným novým světem
S Huxleyho vizí sdílí
Unionie potlačení individuality prostřednictvím společenského inženýrství a
hedonismu. V Krásném novém světě je společnost stabilizována pomocí promiskuity
a drogy zvané soma. V Unii je podobně zničena tradiční rodina a děti jsou
vychovávány v kolektivních zařízeních. Stát rovněž podporuje a organizuje
předčasnou a všudypřítomnou sexualizaci dětí a mládeže a legalizuje drogy, aby
obyvatelstvo udržel poslušné a závislé. Cílem je rovněž snížení IQ nové
generace, aby se setřely rozdíly s nově příchozími do Evropy. Láska a trvalé
vztahy jsou v obou světech vnímány jako hrozba pro systém.
Nicméně rozdíl je v
příčině a estetice dystopie. Huxleyho svět je produktem snahy o vědecky řízenou
stabilitu a efektivitu; je to svět technologického nadbytku a povrchního
štěstí. Unionie je naopak světem ideologického fanatismu a úpadku. Její útlak
nepramení z vědy, ale z pokřivených humanitních teorií (genderismus,
multikulturalismus). Místo futuristické sterility Krásného nového světa je
Unionie šedivá, dysfunkční a neustále balancuje na hraně kolapsu,
symbolizovaného trolejbusy, které musí cestující tlačit, protože na jejich
provoz není elektřina. Zatímco Huxley varoval před kontrolou skrze bezbolestné
potěšení, Útěk z Unionie varuje před kontrolou skrze byrokratické šílenství,
které se vydává za morální nadřazenost.
Závěr
Útěk z Unionie je ostrou,
vtipnou a mrazivě aktuální satirou. Je to dílo, které navazuje na Orwella a
Huxleyho, ale své varování cílí na hrozby 21. století. Ukazuje, jak se jazyk
práv, svobody a pokroku může stát nástrojem té nejhorší totality – totality,
která vám nenařizuje jen to, co máte dělat, ale i to, kým máte být. Román
mistrně evokuje pocit nesnesitelnosti života ve světě, kde zdravý rozum
kapituloval před ideologií. A zanechává ve čtenáři otázku: Kolik kroků nás dělí
od hranic Unionie?
Markus Cohen
Žádné komentáře:
Okomentovat