Jihočeši si Jiřího Šestáka připomínají především jako herce, uměleckého šéfa činohry a následně pak ředitele Jihočeského divadla, v němž aktivně působil celkem šestatřicet roků. Kromě toho stál také u zrodu Studentského univerzitního divadla - SUD, které funguje dodnes. Nezanedbatelnou stopu zanechal i v komunální politice jako městský zastupitel, posléze pak jako senátor a místopředseda Senátu Parlamentu ČR. Divadlu sice zůstal svým způsobem věrný, i když v omezené míře – jednak od roku 2019 coby hostující herec ve Vinohradském divadle, jednak jako pedagog na Divadelní fakultě AMU. A své pedagogické schopnosti uplatňuje rovněž v rámci vyučujícího na českobudějovickém Biskupském gymnáziu a na dalším gymnáziu v Třeboni. V tomto stručném výčtu bychom ale neměli opomenout ani jeho další aktivity se širším záběrem, zejména pak v Muzeu paměti 20.století, umístěném v jednom z hradčanských paláců v Praze, na jehož založení a vytváření se podílel, včetně souvisejího Festivalu dokumentárních filmů, probíhajícího v on-line formě. Jako spoluzakladatel se také zapsal na vzniku další instituce, kterou je Paměť národa, tentokrát v Českých Budějovicích.
V posledních letech se však Jiří Šesták poměrně rychle a čitelně zviditelňuje i jako úspěšný spisovatel. Začátkem třetí listopadové dekády mu vyjde ve vydavatelství Kant nová kniha pod titulem Divoká honba, která úzce souvisí s jeho beletristickou prvotinou s názvem Cesta jinam. Ani to však nebyl jeho první krok na autorskou scénu, má totiž na svém kontě řadu divadelních dramatizací, dokonce jednu hru a navíc i odbornou publikaci o managementu divadla, fungující de facto i jako učebnice pro divadelní fakultu.
V obou uváděných beletristických novelách, které navíc propojuje postava Petra Marka, zavádí autor čtenáře na svou milovanou Šumavu. V Cestě jinam se vrací do osmdesátých let, do doby železné opony, zapomínaných zničených vesnic, politické dominance jedné strany a represí proti těm, kteří s vnucovanou linií nesouhlasili či chtěli jen odejít jinam. Podle Šestákových slov, jimiž i knihu uvádí, se jedná o úsměvný příběh ze smutné doby, kdy do hraniční Šumavy byl vstup zakázaný. Děj se odehrává na konkrétních místech šumavského a novohradského pásma, podle skutečných dobových událostí, nicméně jména postav a jejich životní osudy jsou jak v této, tak v předchozí knize vyfabulovány, i když možná budou čtenáři připomínat skutečné příběhy z oněch časů.
„Vycházím z vlastních vzpomínek z té doby, protože na Šumavu a hlavně na Lipensko, na Lojzovy paseky, jsme pravidelně jezdili, seznamoval jsem se s historií jednotlivých míst, osudy lidí a jejich životními příběhy. A to nejen od místních obyvatel, ale i z různých dalších pramenů, jako je třeba server Kohoutí kříž, vytvořený a doplňovaný Jihočeskou vědeckou knihovnou,“ charakterizuje vznik loňské knihy Jiří Šesták.
Kupodivu ale druhý jeho titul Divoká honba není, jak by se očekávalo, pokračováním předchozí knihy, ale nečekaně se vrací o tři desítky zpátky, do začátku padesátých let, kdy doznívaly reakce na odsuny Němců, ochromení z popravy Milady Horákové, zrůdnost monstrprocesů, prosazovala se násilná kolektivizace a barbarsky se bouraly celé vesnice, odstřelovaly kostely, devastovala krajina a hranice oddělovaly ostnaté dráty s hlídajícími pohraničníky. Na Šumavu přijíždějí v té době studenti na povinnou praxi, aby pomáhali „budovat socialismus“. Mezi nimi i náš Petr Marek, budoucí učitel plný nadějí a ideálů, který se střetává s nesmyslností a krutostí tehdejšího dění, tragickými momenty, ale i s rozčarováním nad chováním a zbabělostí lidí kolem sebe, když dojde na lámání v kole.
„Chtěl jsem touto druhou novelou zaujmout především mladé lidi, kteří neznají souvislosti s minulým režimem a v podstatě neznají svět naší generace. Děj knihy je alegoricky postavený na staré šumavské pověsti o divoké bouři a zmaru, který je zde prezentován vším tím nesmyslným ničením a zpřetrháváním dosavadních tradic. Myslím, že je emotivněji a dramatičtěji vystavěná než děj knihy předchozí. Dokonce jsem se pro autentičnost snažil v dialozích používat šumavský dialekt, který je dnes už takřka zaniklý a který jsem přes pamětníky dost obtížně vyhledával,“ představuje autor čerstvou knižní novinku.
Aby se povědomost o knihách dostala mezi co největší počet čtenářů, jezdí Jiří Šesták nejen po jižních a západních Čechách, kde při besedách a autorském čtení v kulturních zařízeních, knihovnách, klubech i hospodách vypráví o tom, jak a proč vlastně knihy vznikly. S knihou Cesta jinam se veřejnost navíc může seznámit i prostřednictvím českobudějovického rozhlasu, na jehož vlnách od pondělí 14.listopadu, vždy po osmnácté hodině, běží po dobu dvou týdnů čtení z jejích stránek, které natočil sám autor.
„Netoužím po kariéře spisovatele, i když mne psaní baví, ale chci čtenářům zprostředkovat pohled na minulost skrze příběhy jiných lidí. Ukázat na zničující, odlidštěný politický a společenský systém v poválečných letech a v době totalitního režimu,“ dodává Jiří Šesták. Ale ani to není tečka za jeho nastoupenou literární cestou. V současnosti už totiž pracuje na třetí knize, která se bude vracet hodně hluboko do minulosti - do dob začátku křesťanství v našich zemích, dávno před příchodem Cyrila a Metoděje. Je jasné, že k tomuto časovému údobí moc podkladů neexistuje a o to bude práce spisovatele obtížnější. Ale zdá se, že se na ni vysloveně těší a čtenáři se pak mohou těšit na další příběh z jeho pera...
Hanka Hosnedlová
