Úspěch, talent a pokora

 František Niedl  

 

Jsem ze staré školy, kdy mi rodiče říkali, že sebechvála smrdí. Takže se do doby, kdy se vystrkuje vše do popředí, a když někdy  není co, tak aspoň holý zadek, ani moc nehodím. Asi to bude i tím, že se snažím chránit si své soukromí. To mi bylo připomenuto i začátkem června v Litomyšli, kam jsem byl pozván na literární akci Kriminacht, kam jsou zváni každoročně vybraní autoři detektivek. Tam mi paní ředitelka v dobrém připomněla, jak bylo obtížné na mě sehnat kontakt. A nakonec jsem jí byl opravdu vděčný, že ho sehnala, protože ta akce byla naprosto fantastická. Četlo se od večera po různých kavárnách až do půlnoci za účasti fantastického publika.

Čtyři autoři, každý vydal svoji prvotinu v jiné dekádě, prakticky začínali v diametrálně odlišných podmínkách, dalo by se říct, že je nic nespojuje, snad až na to, že jejich prvotiny byly přijaty napoprvé, bez obíhání různých nakladatelství. František Niedl, člověk mnoha profesí, zhruba 35 vydaných knih, Michal Sýkora, vysokoškolský učitel, jehož romány se z velké části staly předlohou pro televizní scénáře, Jitka Ludvíková, právnička, která vydala 17 knih, a benjamínek - Kristýna Trpková, která má ve svých pětadvaceti letech tři vydané romány a k tomu je matkou tří dětí. K akceleraci, podle jejích slov, přispěl i koronavirus, kdy jí psaní pomáhalo při odloučení od lidí a přerušení sociálních vazeb.

Proč o tom všem píší? Na posledních schůzích JčKOS se rozvinula debata o možnostech vydávání, podmínkách a situaci na knižním trhu. A jak dostat svoji tvorbu na trh? Na to není snadná odpověď a neexistuje na to univerzální vzorec. Existují však veličiny, které je možné do takového vzorce dosadit. Především, pokud chce budoucí literát začít, musí disponovat alespoň nějakým talentem. Ale pokud možno větším. A také znalostmi o tom, o čem chce psát. Protože bez nich bude výsledek jen slátaninou. Pak to vyžaduje poměrně velkou píli a touhu něco sdělit. A hlavně nežít v přesvědčení, že já jsem ten, na koho literární svět čekal, a že se bez mé geniality zhroutí. Ne, mohu vás ujistit, že nezhroutí a zneuznaný autor zůstane kdesi stranou v zapomnění. Takže je na místě i jistá dávka pokory, nikoliv však na úkor zdravé sebedůvěry. A nesmím zapomenout na to hlavní! ŠTĚSTÍ! Bez jisté dávky štěstí by to vše stejně asi nefungovalo. A v neposlední řadě není k zahození ani nějaký ten postrkovatel. Já, když jsem po desetileté pauze, způsobené podnikáním, začal znovu psát, psal jsem si jen tak pro radost a bylo mi vskutku téměř jedno, zdali můj román později vyjde nebo ne. U nás v klubu byl takovým mým postrkovatelem Honza Bauer, který se na to už nemohl dívat. A musím přiznat, že i já jsem se stal takovým postrkovatem tam, kde jsem vycítil talent, a že to v některých případech i vyšlo.

O týden později jsem se zúčastnil veletrhu Svět knihy v Praze. V pátek jsem obdržel literární cenu M. Ivanova za historický román Pach krve. Což mě tak překvapilo – musím podotknout, že mile – že jsem se předtím téměř dopustil faux pas, když jsem na důvěrné telefonické oznámení Hanky Hosnedlové prohlásil, že takovou knížku jsem nikdy nenapsal. Nakonec se vše vysvětlilo a já nedopadl jako Anton Špelec ostrostřelec a cenu jsem uchvátil.

V sobotu jsem měl prezentaci na Audiotéce, kdy jsem si znovu uvědomil, jak silně se tento literárně dramatický směr rozvíjí. Představa, kterou jsem měl ještě před pár lety, že cílovou skupinou budou nejspíš jen nevidomí a těžce nemocní, už dávno padla. Audioknihy si kupují kamioňáci, manažeři, trávící dlouhé hodiny za volantem, ale i další. Byla zmíněna situace, kdy obchodní cestující dorazil ve svém autě už dávno před dům, ale nevystupoval. Jeho manželka se domnívala, že si telefonuje s milenkou, připlížila se k autu a svého muže odhalila: Chtěl si v klidu doposlouchat kapitolu z audioknihy.

Setkal jsem se tam i s velmi zajímavou ženou, Helenou Rytířovou, která má nahrávací studio a která mě kontaktovala už předtím, že se jim s hercem Jakubem Saicem nahrávání mé minisérie s inspektorem Prévitem poněkud protáhlo. Některé pasáže museli dát i třikrát, protože se interpret neudržel smíchy. Zato jsem se omluvil, ale zároveň mě to sdělení potěšilo, protože to značilo, že by se mohli zasmát i posluchači, což byl můj záměr. Takže, pokud budete osloveni, nebraňte se audioknihám, tomuto nepříliš starému fenoménu. Je to pouze další možnost, jak dostat literární tvorbu tentokrát ne ke čtenářům, ale k posluchačům.

Svět knihy je možnost jak se setkat nejen se svými čtenáři, kdy mne odpoledne na stánku nakladatelství MOBA překvapil jeden z nich, který si v ruksaku přinesl k podpisu dvacet knih, ale i k setkání s vydavateli, přáteli a kolegy. Při té příležitosti bych chtěl říct, že jihočeská literatura se rozhodně neztratila a dávno jsou pryč ty doby, kdy jsme se před víc jak dvaceti lety pokoušeli obnovit literární povědomí na jihu Čech. Za ty, se kterými jsem se z Jihočechů na veletrhu setkal, bych chtěl jmenovat Jana Bauera, Hynka Klimka, Jiřího Sivoka a Jana Stiftera.          

Na závěr bych snad jen chtěl podotknout, že mě znovu a znovu překvapují ty tisíce zájemců, kteří na tuto čtyřdenní literární akci každoročně dorazí. Z čehož vyplývá, že zatím máme stále pro koho psát. A to je potěšitelné.

Foto: Z archivu autora